Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Na dvorci Odolanově bylo stále smutněji; čtrnácte dní již zavřen byl zeman Odolan na Přimdě a pomoc odnikud se neblížila. Paní Odolanová ještě ležela těžce nemocna na lůžku… Ani poustevník Prokop ubožáků nenavštívil. Oldřicha a Jaromíra již ani koník ani kravička s telátkem netěšili; bylo jim velmi smutno, všecko je opustilo i ten čáp i vlaštovičky…

„A tohle všecko udělal Otíkův tatínek!“ povídal jednou Jaromír bratříčkovi.

„Ten je zlý, snad tatíčka trápí jako Soběslava!“ odpověděl Oldřich.

„Kdo ví, nepřimluví-li se paní Dobrava s Otíkem!“

„Kdyby tak chtěli!“

„Ale víš co, Oldřichu, pojďme na Přimdu, doběhneme tam brzy, budeme za tatíčka prosit, snad nás k němu pustí!“

Oba hoši běželi ještě k mamince; ležela tichounce v nejlibějším spánku, usmívala se.

Hoši vyběhli ze dvorce a klusali ku Přimdě…

Bylo jim stále smutněji; čím blíže spatřovali Přimdu, tím větší tíže padala jim do mladých prsou.

„Ale, chytí-li nás také?“ zasteskl si Oldřich.

„Alespoň budeme blízko u tatíčka!“ Jaromír odhodlaně odvětil.

„Co by si však maminka počala!“

Přiklusali až k náspům, které táhly se kolem hradu. Na hradbách spatřili několik zbrojnošů.

„Ach, smilujte se, smilujte se, a pusťte nám tatíčka!“

Na hradbách zazvučel nejprudší smích.

„Pusťte nás k tatíčkovi, jsme tak sami, maminka nám stůně!“

Zbrojnoši dali se do nového smíchu.

Děti stály u náspů hezkou dobu, ale stály marně. Ani si jich nevšimli. —

Paní zemanka byla všecka ustrašena, když se probudila a po dětech toužila.

Čeleď marně jich kolem dvorce hledala.

„Snad se nepustili za tatíčkem na Přimdu?“ zašeptala ubohá paní.

Za dlouhou chvíli přivedl starý nádvorník oba hochy. Plakali, když matičce líbali zhubenělou ruku.

„Jenom se nám smáli!“

„Tatíčka nám neukázali, ani nám neodpověděli!“

„Ó ti jsou zlí, učinění ďáblové!“ stýskali oba hoši. — Kdyby je tak byl spatřil tatíček, jak za něho šli prosit! Zaplakal by také — —

* * * * *

Druhého dne po tom bylo i na dvorci Odolanově veseleji; ze všech stran táhli ozbrojení sedláci ku Přimdě. Kosy, podávky, motyky i staré meče nesli na mohutných ramenách; šli osvobodit mileného knížete, který řadu rokův úpěl ve sklepeních hradních.

I poustevník Prokop přišel a paní zemanku potěšil, že brzy s manželem opět se shledá…

Kolem zachmuřeného hradu začal podivný život; hluk a lomoz selských zástupův ozýval se v hlubokých lesích a pronikal do hradu, do malé jizby, kde smutnila paní Dobrava s Otíkem. Z té duše přála vítězství zbraním selským, z celého srdce doufala, že nešťastný kníže i pan Odolan budou osvobozeni, a opět tesknila — — Co stane se s jejím mužem?

Poustevník Prokop byl mezi obléhajícími stále na místě prvém, všickni udiveni dívali se na starce v rouchu žíněném, kdeže se té vojenské znalosti v něm vzalo?!

Ale zbrojnoši bránili se statečně, smích jejich a ryky cizí řeči donikaly do vojů selských, jejichž statečnosť a láska k nešťastnému knížeti zdála se býti marnou. Nové a nové voje přicházely, i (...)

(......)