Karel Václav Rais

ZE SRDCE K SRDCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Správcova slečna Róza slavila svátek; slečna Róza byla dcerou nejstarší, ale proto přece mazlíčkem a chloubou matčinou. Paní matka dívala se na ni s největší zálibou, jak na obraz nejluznějšími barvami vyvedený a slečna Róza o tom věděla tuze dobře. Běda tomu, kdo alespoň zdánlivě neobdivoval se kráse Rózině, jako její matinka, kdo nechvalořečil veliké bystrosti ducha, jako její matinka, kdo nevelebil znamenitosť jejího vychování, jako její matinka… Takového člověka nenáviděla slečna Róza z celé duše, a nenávisť takové mladé hlavy, jejíž pomůckou a zbraní jest jazyk nejostřeji broušený, jest nebezpečnou náramně! —

U správců jest veselo. Veškerá městská panštější společnosť, ovšem že hlavně ženská, pozvána, aby slavila jmeniny a spolu šestnácté narozeniny slečny Rózy… Pozvány družky její nejvěrnější, pozvána také Boženka s paní důchodní, pozván také pan učitel Doubrava se svou chotí. Pan učitel jest pianistou znamenitým, alespoň po svačině panskou společnosť pobaví.

Po stole drahé mísy porculánové i nejvkusnější skleněné, plné cukrovinek nejvonnějších, mezi nimi láhve s ruměnným vínem, jablíčka krásně přičervenalá, broskve krásně žluté s červení jako nadechnutou, pomoranče veliké, vábivé…

Slečna Róza sedí na místě nejprvnějším, vždyť jen jí k radosti a pochvale pořádá paní správcová tuto slavnůstku. Slečna Róza jest vážna, úsměv zřídka zakmitne se jí kolem retů; za to ostatní dívky jsou plny hovoru a smíchu… Po kávě naplněny poháry perlivým vínem; paní doktorová prvá připíjí Rózince, aby v budoucnosti, která se na ni tak pěkně usmívá, byla šťastnou a blaženou. Rozumí se, že paní doktorová pronesla přípitek po německu; paní doktorová domnívá se na jisto, že nedalo by se to po česku říci tak pěkně, vznešeně, že nebylo by to tak slavnostní!

Slečna Róza děkuje opět po německu. Paní správcové oči jen září, jak pěkně dcera její dovede promluviti; přece jenom není nad výchov v ústavě ve známém městě podkrkonošském.

Boženka, sedíc mezi matinkou a paní učitelovou, sotva dýchá, jest jí tu tak nevolno, sotva pohár ku přípitku pozvedla… Ostatní slečinky, kdykoliv se na ni podívají, usmějí se pohrdlivě — k smíchu jest jim ta její stydlivosť maličko způsobná! I paní důchodní mrzí se trochu, že dceruška její jest tak zamlklá!

„A teď, Rózinko, nám něco zahrála,“ švitoří paní kupcová, „Fräulein Róza kann sehr prachtvoll spielen!“^[4]

Rózinka již hraje slaďounkou skladbu „Die Klosterglocke“ — „Klášterní zvonky“.

Paničky jsou plny obdivu…

„Prachtvoll!“

„Wunderschön!“

„Taková Künstlerin^[5] mohla by überall^[6] koncertovati!“

„Má krásný talent pro muziku!“ přikyvuje blažená matinka.

Slečna Róza sedíc u piana dívá se snivě do prázdna, jakoby viděla před sebou pochmurné zdi klášterní, z nichž zaznívají ony zvuky čarovné. Po zvoncích klášterních následovaly „Die letzten Augenblicke des Verrückten“^[7], potom „Boccaccio-Marsch“ a dále jedna cizácká skladbička za druhou…

Obdiv přítomných vzrůstá. Když slečna Róza povstala a (...)

(......)