Karel Václav Rais

ZE SRDCE K SRDCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pouť

Celý rok bylo v tom drahém domově krásně, ale nejkrásněji bývalo přece jenom na jaře a v létě. Nikdy nezapomenu na máj v malém našem městečku. Díval-li jsi se s kopečku, vyhlíželo rodiště moje jako poprášený mlynář, celé bylo obaleno krásným bílým květem hruší, sliv, jabloní, a domky vyhlížely jako pečlivě uložená hnízda mezi větvemi stromů.

Do nás mládeže jakoby vproudila nová, jará, čerstvá krev; jaro přineslo nám samou radosť, samou radovánku a ty potrvaly přes léto. Léto, ach léto!

Louka samý květ, samá červená, modrá, žlutá nebo bílá ozdoba na překrásném zeleném koberci. V lese hojnosť červených jahod „jako palec“ velikých. Nepřáli jsme si ničeho lepšího. Již ten počátek léta byl překrásný!

Léto, aby se nám zalíbilo, přineslo s sebou pouť na Bišičkách. Bišička jsou malý kostelík na vršku, asi půl hodiny od rodiště mého vzdálený.

Běloučké stěny s blýskavou vížkou pěkně po okolí se rozhlížejí. Ale Bišička mají svou zvláštnosť, jaké v Čechách i na Moravě v nynější době poskrovnu: na Bišičkách usídlil se poustevník a opatruje kostelíček podnes. Na pravo od kostelíka, v tmavém stínu stromů, zbudoval si pomocí zbožných občanů malou poustevnu. Mech, břečťan a lišejníky pokryly šedivé její stěny. Z malé vížky nad poustevnou třikráte denně ozývá se jasný hlásek zvonku po okolí. —

A na počátku léta, dne 29. m. června, o svátku sv. Petra a Pavla jest na Bišičkách pouť. Chodívali jsme na Bišička třikrát do roka: na den sedmibolestné Panny Marie jest tam malá pouť, o křížovém dni šlo tam processí, nejslavnější však pro nás byla pouť o sv. Petře a Pavle.

* * * * *

Již několik neděl napřed jsme se těšili, poslední týden sotva jsme samým těšením spali.

Den před poutí šli jsme ze školy.

„Ty, Frantíku, kolik máš?“ ptám se kamaráda Frantíka.

„Devět krejcarů, zítra mi ještě přidá dědeček, a babička mi též něco slíbila,“ odvětil Frantík pyšně jako nějaký kníže, který má milliony.

„A co ty, Pepíku?“

„Já mám patnáct,“ rovněž tak odpovídal Pepík.

Těm jsem se dosud nemohl rovnati; v mé pokladničce bylo uloženo jenom pět krejcarů. —

Byl podvečer. Svatý, předsváteční mír snášel se nad domky, zvony po okolí se rozepěly a když umlkly, zvonili ještě drobní zvoníci nad svými hnízdečky ve větvích a muzikanti cvrčkové v děrách na zahradě dokonávali též svůj koncert. Tatínek, maminka a já usedli jsme do chládku před domem. Přišoural jsem se k mamince a pošeptmo povídal jsem jí do ucha: „Maminko, prosím vás, přidejte mi ještě něco na pouť, Frantík má devět krejcarů, babička a dědeček mu ještě něco přidají a Pepík má patnáct krejcarů.“ Maminka mlčky sáhla do kapsy a dala mi do dlaně tři krejcary. Pečlivě uložil jsem je do kapsy.

Za chvilku prosil jsem tatínka; tatínek se usmál, dal mi čtyřkrejcar a pohladil mne po hlavě. Babička mi zítra také alespoň dva krejcary přidá. Čtrnáct krejcarů! Jaká to radosť, dočkám-li se touhou rána!?…

Ráno sešli jsme se na městečku. Každý pěkně ustrojen, hlaďounce jako vlašťovička učesán a (...)

(......)