Karel Václav Rais

V BOUDĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

S kamarádem Pepíkem seděli jsme před boudou na mezi, porostlé hustým kožichem porosené trávy, mezi níž dýchaly rozlezlé trsy mateřídoušky. Byla ta bouda jednoduchá, ale důkladně slámou obložená; aby v ní bylo teplíčko, vystlány v ní dobré dvě otepi slámy z pohrabin.

Pepík byl junákem tak asi dvanáctiletým, ale byl již hezky zrostlý a zavalit; mou dlaň byl by rozmáčkl jako shnilou hrušku; já byl proti němu jako pudlík — nu, bylo mi teprve asi deset.

A šli jsme spolu hlídat; o mně vědělo se ovšem, že neuhlídám ani angrešt na zahrádce, ale jen aby nebyl Pepík sám. Tlusté, sukovité bandasky, na které jsme si odpůldne schválně zašli do remízku, ležely vedle nás na mezi. Nemluvili jsme mnoho; Pepíkovi bylo sice přes tu chvíli do hovoru, ale málokdy dostav odpovědi, umlkl konečně také. Bylo mi úzko — něco strachu příliš podobného probíhalo mi kostmi, proto nebylo mi do řeči, proto také tichounce jsem dýchal naslouchaje každému slabému šelestu, který způsobila snad malá šedá myška nebo temný noční motýl, zdvihnuvší se s trsů bramborových.

Mohlo býti po desáté… Noc byla jasná, obloha jako zvonky, kterými ve dne modrala se stráň u „slivkového háje“, a mezi modří naseto hvězdiček větších i droboulinkých jako jsou ta zlatožlutá kvítečka mochen po úvozech. Mléčná cesta táhla se nebem jako dlouhý, průsvitný, bleděžlutý dým, a teprve při delším pohledu vytryskovaly v něm tisíce a tisíce hvězdiček pramaličkých. Měsíc nesvítil, ale bylo šero, jaké bývá v letní noci, kdy sotva že západ nadobro vyhasl, počíná se východ rdíti bleděrůžovým svitem…

Z městečka za vrchem zaléhají sem táhlé zvuky mužského chraplavého hlasu a potom divná drmolina:

„Ata čija, ata čija“ — to blázen Matěj „vytrubuje hodiny“ a přidává cosi jako „Půlnoční hodina“. Matěj odhouká si svou půlnoční třeba v deset, potom „na rybníčkách“ natáhne se do trávníku a spí blaženě; lidé, kteří ho spícího pozorovali, vypravovali, že se ze spánku směje tak, jako se jindy nesmává — jako člověk rozumný. Bůh nebeský sám ví, co se mu zdává; snad o mamince — mívalť ji tak neskonale rád, třeba že je blázen — nebo o sestře, dokud bývala ještě jeho, dokud ho před lidmi nezapřela.

Dole v příkopě skákaly zářivé mušky svatojanské, některá zakmitla se i mezi brázdami; na bahništi v dolíku při strouze tryskl někdy modrý plamének bludičkový. V blízkém „slivkovém“ háji vyzváněl nějaký drobný zpěváček, a mezi píseň jeho zahvízdl — snad ze spánku — kos nebo zahoukal divoký holub; bylo to zahouknutí ze hluboka, tak nějak smutně.

Někde v Hořických lesích zaduněla rána — snad tam v té chvíli přivíralo se veliké černé oko srnčino a ze štíhlého boku valil se rudý zdroj.

Zpěváček na chvíli umlkl, jenom holub hlasitěji zahoukal. Potok hrčel, a dole pod strání klapal Podhrázský mlýn, jehož malá okna byla osvětlena. Les Zboří byl černý jako hřích. Teď jsme vyskočili rázem — někde v poli ozval se hvizd a potom kdosi silně zahoukl. To baráčník Pařízek také hlídá brambory a chudák bojí se; proto houká, aby (...)

(......)