Karel Václav Rais

VZKAZY VLASTENECKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Buditelé

Je to smutné, ale pravdivé: Hledáš-li tak lístky o starých učitelích českých, dojista přesvědčíš se jako já, že ty duše nejryzejší, hlavy nejnadšenější, srdce ze zlata, měly život smutňoučký, den ze dne samá trpkosť! Vzpomínám si na celou řadu vrásčitých, běloučkých hlav, jež smutně trůnily na suchém těle, jež poznaly jenom bídu a psotu, jež dřely se do únavy a dřímaly na bídné podhlavničce — ale umříti si nepřály, protože bývala jim každá hodina drahou již pro ty děti a — národ…

Bukovinský pan učitel Chalupa byl jeden z nich, zažil toho také, až jde hlava kolem; prosím vás, v chudém venkovském baráku, v kruhu bratříků a sester, na praeparandě, v nízké jizbě pohorské školy slasti nekvetly, zvláště přidal-li pán Bůh hromádku dětí.

Ale vidíte, to právě pana učitele těšilo, dokud kolem starodávného stolu sedaly drahé jeho duše, zářil vždy blahem vroucím a jsem jist, že brambory na loupačku chutnaly mu lépe nežli leckomu bažanti. Když však pochoval ženu, syna studenta a starší dceru, všecky ve třech letech a všecky „na souchotě“, zbělala popelavá hlava sněhově, tváře svráskatěly a tělo se přiklonilo. Zůstala mu ještě jediná dceruška, poslední dítě, roztomilý rusovlasý diblík.

Ale jak pak má smích vroubiti ústa, jak mají oči zářiti, když ustaraná hlava dobře ví, že nebude to trvati ani rok a rusá hlavička bude tam hluboko pod zemí. Při souchotinách to jinak nechodí…

Nechtějte, abych psal o tomto děsném roce, o lůžku, na kterém vadla něžná květina, o tom pluku bolů a muk…

Pan učitel Chalupa zůstal na světě sám; nezbylo mu nic, nežli čtyři hroby, trochu starého harampátí a balíky knih…

Do školy chodil jako jindy, protože čas odpočinku ještě nepřišel, děti se k němu tulily jako v letech minulých a radosť jejich byla i radostí jeho. V podvečer scházeli se do školy muži již starší, pro poučení si tam chodili, ty balíčky knih a vroucí slova sivého učitele byla lákadlem mocným.

Knížek ve vesnické škole přibývalo, sousedé sami přidávali a mnohý stavil se o trhu u městského knihkupce, aby přinesl nějaký svazeček.

A když některý ze synků vesnických se „povedl“ a tatíček poslal ho na studie, byla prvá prázdninová cesta studentíkova k starému Chalupovi, který toho sice neměl v hlavě tolik, jako učení páni na školách ve městě, ale za to, co v hlavě jeho bylo, zářilo zvláštním ohněm, kterému nebylo možná odolat a který naprosto oněm učeným pánům scházel.

Starý Chalupa byl hlava prostá, která nemohla se rovnati prostudovaným mozkům, ale nad lečíms, co studentíci ze škol přinesli, zachmuřilo se jeho čelo, ruka rozpačitě pohladila šedivé proudy vlasů a rty třesavě řekly: „Vidíš, synku, tak tomu přece jenom nevěřím, ale jinak, víš, docela jinak. Inu, když vám to již povídají, musíš jim to zase tak opakovati, ale věřiti — víš, věřiti tomu nemusíš. Na, tuhle ti něco půjčím, čti!“

Knihy, které synkům půjčoval, byly: Pospíšilovské špalíčky spisů Klicperových, Tylovy spisy, Němcové, Jana z Hvězdy a bylo-li již tuze zle, sáhl (...)

(......)