Karel Václav Rais

VZKAZY VLASTENECKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tiché duše

Byl teplý májový den, ve kterém skáče srdce v ňádrech vesele jako ta pěnkava po větvi; teplý vzduch nasycen byl vůní modrých fialek, které pečlivá ruka nasázela kolem plotu malé školské zahrádky.

U stěny pod rozkvétajícím bezem seděl na drnovém sedátku stařičký muž s hlavou silně posněženou; slunce již po několik jar marně se namáhalo, aby sněžné květy na hlavě starcově rozpustilo. Měl poněkud již obnošený krátký kabátec, z kapsy vyhlížel modrý šátek a na krku měl bílý nákrčník, sahající až po samou bradu.

Seděl tiše — hlavu v dlani…

Byl to stařičký hořovický učitel, Antonín Slavík, kmet více než šedesátiletý.

V zahrádce bylo tak pěkně, fialky jen jen voněly; nad starcem rozvíjel se modrý šeřík a nahoře pod střechou upravovaly vlašťovičky kolébku pro děti. Ty ubohé vlašťovičky! Hmoždí se, pečují, aby svým dětem lože co nejměkčeji vystlaly, starají se po celé léto a potom se jim děti rozletí až někam za kolikáté hory, za steré řeky a snad se s nimi ani víckráte neshledají…

Šedý stařec pozdvihl hlavu a zadíval se zeleným listovím vzhůru k modrému nebi.

Byl to milý stařeček, dobráček kulaté tváře, zavlhlého oka. Půvabné jaro každým rokem vábilo ve starou hlavu smutné vzpomínky…

Vzpomínal na doby, kdy proháníval se po lesnatých stráních kolem chudých Hořovic, kdy s nebožtíkem strýcem, Janem Slavíkem, hladil housle, cello, klávesy na pianě i na varhanách.

Oj, to byly v pravdě jarní doby, samá muzika, samá písnička. Vjelo mu to do všech žilek, tak že od rána do noci hrálo to v něm jako podle noty. Známe ty muzikanty z krve: hrají při jídle, při spaní, při práci, na procházce, vždy a všude. A léta letěla do dálky. Antonín Slavík stal se učitelem ve vesnické škole jivecké, potom ve vlastním rodišti; k němu přibyla švarná paní učitelová a tři čiperové: Antonín, Jozef, Rudolf. Ti hoši zdědili muzikantské vlohy po tatíkovi, hráli s ním na všecky možné nástroje od božího rána do noci až okna řinčela.

Bylo to tatíkovi až k smíchu, když viděl čtyřletého Jozífka s houslemi většími, nežli byl sám, státi u pultu.

Potom se hoši rozprchli do světa. Našel se příznivec hrabě Eugen z Vrbna a Jozífka dal do pražské konservatoře. Když tatíček Slavík posýlal své děti do světa, věděl již, že ulétají mu jako ty mladé vlašťovičky, a že zřídka jen s nimi se sejde.

Často se v něm ozývala ta láska otcovská, zvláště když miláček Jozífek odcházel, ale hoch měl veliké nadání a bude-li z něho jednou velký muzikant, bude jenom ku cti tatíčkovi, celému národu českému a to Slavíkovi nejvíce lahodilo, protože byl Čechem dobrého zrna, toho zlatého zrna Jungmannovského.

Jozífek se v Praze učil tak, že když přijel na prázdniny, byl tatíček sám udiven slyše zvuky, které synek z houslí vyluzoval.

Tyhle všecky vzpomínky táhly hlavou šedého učitele, když zeleným listovím hleděl k modrému nebi.

Bylo to r. 1824., když schválně zajel do Prahy, aby poslechl svého synka koncertistu. Jozef Slavík hrál tenkráte svůj koncert, o němž (...)

(......)