Jizbu má jen mládenecky prostou, v každém koutě haldu tlustých knih, vedle myrty v okně bujně rostou celé trsy růží měsíčních; na zdi staré obraz jeden visí, pavoučiskem síťka utkaná závojem svým na něm cloní rysy velikého otce Jungmanna. U stolečku nad knihami bádá profesor již na třicátý rok; sníh mu zvolna do kadeří padá, líce zvadá, uklání se bok, jen to srdce ještě buší mladé, ač mu dávno bouře zavály chvíle snů, kdy v bezu na zahradě Lence líbal rtíků korály. Žije nyní jen té mladé chase, které loňská moudrosť předivnou, jíž však srdce při velebné kráse českých veršů spíše oživnou, nežli řadou pravidel a vzorů, dle nichž krása prý je ulita; víc než obsah žuly, ruly, svoru zvěsť ji teší, jak žil Husita. Zná ty mladé českých synů hlavy, ví, že stačí jiskra pramalá, aby v plamen lásky k vlasti žhavý mysl jejich jará zaplála; vroucím slovem do těch duší dmýchá, na postupu — což mu záleží? Žití jeho radosť všecka, pýcha patří jí, té české mládeži! Sotva práznin klidné přijdou doby, širák starý na skráň posadí, chytne hůl, již obr Žižka zdobí, a již kluše jako za mládí dál a dál v ty kraje naše lepé, v luhy plné nejdivnějších krás, a to srdce radostně mu tepe a z těch očí štěstí září, jas. S každou tetkou zastaví se v poli, na paloučku sedá u dětí, ve vsi na táč zajde do stodoly, kde dav mlatek ryčně repetí, váží cestu přěs hrudové lány tam, kde pasák jaře haleká, dívčí šátek pestře květovaný přivábí ho k sobě z daleka. Jsou již známy dlouhé jeho šosy, jež se za ním vlní po vánku, i ta bláhovosť, že snažně prosí za jedinou všude zpěvánku, jakých mnoho z hrdel jejich puká na pastvišti, v poli na líše, a že stará, třesoucí se ruka v listy žluté všecko zapíše. V dalný jih když tažní letí ptáci, babí léto padá na kvítí, ze své toulky k domovu se vrací. Ó, co potom teprv procítí, když ty skvosty nasbírané řadí! Nad čelem jak vanul by mu šum křídel měkkých zlaceného mládí, jimiž letět chtěl až k nebesům, Povzdech lásky časně zakopané, ten dech mrtvý zvadlé naděje, vůně, která z nivy české vane, když se květem jara oděje, nářek trpký utýraných skrání, který srdce citná probodá, potom jako klidné oddýchání předrahého jeho národa!
V Osvětě, 1885.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle
