Erich Maria Remarque

STÍNY RÁJE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

„Máš chuť na velkou procházku?“ zeptal jsem se.

Nataša přikývla. „Chtěla bych tolik světla, jak jen je to v tomhle ponurém městě možné. Dny se krátí.“

Zamířili jsme nahoru z Páté avenue, kolem hotelu Sherry Netgerland, směrem k Central Parku. Ze zoo byl slyšet řev lvů, přehlušující i pouliční hluk dopravy. Zastavili jsme se ve Vieille Russie a prohlíželi si ikony pro carskou rodinu z onyxu a zlata. Ruští emigranti, tato aristokracie mezi utečenci, je sem ještě stále prodávali. To nepominulo, tak jako nikdy nepominuli Donští kozáci, kteří pořádali dál koncerty, jako by vůbec nezestárli.

„Tady venku už začíná podzim,“ řekla Nataša a ukázala dolů k Central Parku. „Pojďme zpátky k van Cleefovi a Arpelsovi.“

Loudali jsme se kolem výkladních skříní, v nichž byly vystaveny podzimní modely. „Tohle už mám dávno za sebou,“ řekla Nataša. „Fotografovali jsme je v červnu. Pořád jsem o jedno roční období napřed. Zítra fotíme kožichy. Snad proto mám pocit, že život ubíhá rychleji. Zatímco si ostatní ještě pochvalují léto, já už v sobě nosím podzim.“

Zastavil jsem se a políbil ji. „Jaké to vedeme řeči,“ řekl jsem. „Jako Turgeněvovy nebo Flaubertovy postavy. Devatenácté století. Teď už máš v sobě zimu s vánicemi, kožichy a krby, ty poselkyně ročních období!“

„A ty?“

„Nevím. Snad vzpomínku na zkázu a násilí. O americkém podzimu a zimě nevím nic. Tuhle zem znám jen na jaře a v létě. Nevím, jak vypadají mrakodrapy ve sněhu.“

Došli jsme až k 42. ulici a vrátili jsme se zpátky přes Druhou avenue.

„Zůstaneš dnes v noci u mě?“ zeptala se Nataša.

„Můžu?“

„Máš tam kartáček na zuby a prádlo. Pyžamo nepotřebuješ. Oholit se můžeš mým aparátem. Nerada bych dnes v noci spala sama. Vítr zesílí. Chci, abys ležel vedle mne a utěšoval mě, až se probudím. Chtěla bych být strašně sentimentální a být utěšována a znovu s tebou usnout a cítit podzim a zapomenout na něj a znovu jej cítit.“

„Zůstanu u tebe.“

„Dobrá. Lehneme si a budeme cítit jeden druhého. Naproti v zrcadle budeme vidět své obličeje a budeme naslouchat bouři. Naše oči se chvílemi vyděsí a trošku potemní, až ji uslyšíme. Pak mě k sobě přivineš a budeš mi vyprávět o Florencii a Paříži a Benátkách a o všech místech, kde spolu nikdy nebudeme.“

„Nikdy jsem nebyl v Benátkách, ani ve Florencii.“

„Ale může o tom vyprávět, bude to, jako bys tam byl. Možná že se rozbrečím a budu vypadal ohavně. Když brečím, tak je po kráse. Ale ty mi to odpustíš, i tu mou sentimentalitu.“

„Jistě.“

„Pak tedy pojď a řekni mi, že mě miluješ, že mě budeš vždycky milovat a že nikdy nezestárneme.“