Erich Maria Remarque

TŘI KAMARÁDI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Byl jsem na cestě k Pat. Poprvé jsem ji šel navštívit. Až dosud byla vždycky u mne anebo jsem na ni čekal před jejím domem a pak jsme si někam vyšli. Ale to bylo vždycky tak, jako by tu byla jenom na návštěvě. Chtěl jsem o ní vědět víc. Chtěl jsem vědět, jak žije.

Napadlo mě, že bych jí mohl přinést květiny. Bylo to snadné; městské sady za prostranstvím s houpačkami a kolotoči byly v plném květu. Přeskočil jsem zábradlí a začal jsem plenit bělostný šeříkový keř.

„Co to děláte?“ zařval pojednou silný hlas.

Vzhlédl jsem. Hleděl na mne rozhořčeně muž s tváří Burgunďana, s nakrouceným bílým knírem. Nebyl to ani policista, ani hlídač v parku. Vyšší šarže na penzi, to jsem poznal hned.

„To přece není těžké poznat,“ odpověděl jsem zdvořile. „Lámu tu snítky šeříku."

Muž na okamžik ztratil řeč. „Nevíte, že ro jsou městské sady?“ zavrčel pak rozhořčeně.

Zasmál jsem se. „0všemže to vím. Anebo si myslíte, že to tu považuju za Kanárské ostrovy?“

Muž zbledl. Měl jsem strach, že ho raní mrtvice. „Koukejte, ať jste pryč, chlape!“ zařval prvotřídním kasárenském hlasem. „Saháte na městský majetek. Dam vás odvést!“

Mezitím jsem natrhal dost šeříku. „Tak si mě chyťte, dědo!“ vyzval jsem starce, přeskočil jsem zábradlí na druhou stranu a zmizel.

Před domem, kde bydlela Pat, jsem si ještě jednou prohlédl oblek. Pak jsem vystoupil po schodech a rozhlédl jsem se. Dům byl nový a moderně postavený - příkrý protiklad k mému omšelému, pompéznímu baráku. Schody pokrýval rudý běhoun, to u matky Zaiewské také nebylo. O výtahu ani nemluvě.

Pat bydlila ve druhém poschodí. Na dveřích visel sebevědomý mosazný štítek: Egbert von Hake, podplukovník. Dlouho jsem na něj hleděl. Dřív než jsem zazvonil, urovnal jsem si bezděčně motýlka.

Otevřelo mi děvče v bílém čepečku a sněhobílé hedvábné zástěrce, které se ani trošku nepodobalo šilhavé nemotoře Frídě. Náhle se mě zmocnil stísňující pocit.

"Pan Lohkamp?“ zeptala se. Přikývl jsem.

Vedla mě malou předsíní a pak otevřela jedny pokojové dveře. Nebyl bych býval nijak zvlášť překvapen, kdyby tam stál nejprve podplukovník Egbert von Hake v plné parádní uniformě a podrobil mě výslechu - tak opravdově působily obrazy několika generálů, kteří pokryti řády shlíželi krutě ze stěn předpokoje na mne, civilistu. Ale už mi přicházela vstříc Pat svými krásnými, dlouhými kroky a pokoj se náhle změnil v ostrov tepla a jasu. Zavřel jsem dveře a opatrně jsem ji objal. Pak jsem jí dal kradený šeřík.

„Na," řekl jsem, „s pozdravem od městské správy.“

Dala snítky do velké světlé hliněné vázy, která stála na zemi před oknem. Zatím jsem se rozhlédl po jejím pokoji. Měkké, tlumené barvy, několik kousků starého, krásného nábytku, matně modrý koberec, pastelové záclony, malá pohodlná křesla, vypolštářovaná vybledlým sametem.

„Můj bože, jak jen jsi našla takový pokoj, Pat?“ řekl jsem. „Vždyť lidé dávají do pokojů, které pronajímají, jenom vyražený nábytek a nepotřebné dárky, které dostali k narozeninám.“

Odsunula opatrně vázu s květinami stranou ke zdi. Viděl jsem její štíhlou, úzkou, ohnutou šíji, rovná ramena a poněkud příliš tenké paže. Když klečela, vypadala jako dítě, které je třeba ochraňovat. Avšak měla pohyby něžného zvířete, a když se napřímila a opřela se o mne, přestala být dítětem. Její oči a ústa měly opět cosi tázavého z očekávání a tajemství, jež mě mátlo a o němž jsem se domníval, že už na tomto ohavném světě neexistuje.

Položil jsem jí ruku kolem ramenou. Bylo krásné ji tak cítit.

„To jsou všechno moje věci, Robby. Byt patřil dříve mé matce. Když zemřela, rozdělila jsem ho a nechala jsem si jen dva pokoje.“

„Pak tedy patři tobě?“ zeptal jsem se s ulehčením. „A podplukovník Egbert von Hake bydií u tebe jen v podnájmu?“

Zavrtěla hlavou. „Už ne. Nemohla jsem byt dále držet.“

Ostatní nábytek jsem prodala a bytu jsem se úplné vzdala. Teď tu bydlím v podnájmu já. Ale co je ti po starém Egbertovi?“

„Nic. Mám jen přirozený odpor k policajtům a štábním důstojníkům. To mi zůstalo z dob mého vojančení.“

Zasmála se.  „Můj otec byl také major.“

„Major je právě tak hranice“ odvětil jsem.

„Znáš starého Haka-“ zeptala se.

Náhle se mě zmocnila zlá předtucha. „Není to takový upjatý mrňous s rudým obličejem, bílým knírem a hromovým hlasem? A neprochází se často v městských sadech?“

„Ach tak!“ Pohlédla na šeřík a pak s úsměvem na mne.

„Ne, je to bledý dloubán s kosťenými brýlemi.“

„Pak ho tedy neznám.“

„'Chceš se s ním seznámit? Je velmi milý.“

„Pánbůh chraň! Patřím zatím více k montérům a Zaiewským.“

Někdo zaklepal. Služebná vsunula do pokoje nízký pojízdný stolek. Tenký, bílý porcelán, stříbrný podnos s pečivem, jiný podnos s neuvěřitelné malými obloženými chleby, ubrousky, cigaretami a co já vím co ještě - hleděl jsem na to jako omámený.

„Slituj se, Pat,“ řekl jsem pak. „To je jako ve filmu. Už na schodech jsem si všiml, že jsme na rozdílných společenských stupních. Nezapomeň, že jsem zvyklý jídat z mastného papíru na okenním parapetu paní Zaiewské a vedle sebe lihový vařič. Slituj se nad obyvatelem nemilosrdného penziónu, jestli snad ve zmatku převrhne šálek.“

Zasmála se. „To nesmíš. Nedovoluje ti to tvá čest odborníka na motory. Musíš být šikovný.“ Vzala konvici. „Chceš kávu nebo čaj?“

„Čaj nebo kávu? Máš oboji?“

„Ano. Podívej!“

„Nádherné. Jako v nejlepším podniku. Chybí už jen hudba.“ Nahnula se stranou a zapjala kufříkové rádio, kterého jsem si dosud nevšiml.

„Nuže, co tedy chceš, čaj nebo kávu?“

„Kávu, prostě kávu, Pat. Jsem z venkova, A ty?“

„Napiju se s tebou kávy.“

„Ale jinak piješ čaj?“

¨“Ano.“

„Tu to máme.“

„Začínám si už přivykat na kávu. Chceš k ní pečivo? Nebo chlebíčky?“

„Obojí, Pat. Člověk musí takové příležitosti využít. Napiju se pak ještě čaje. Musím ochutnat všechno, co tu máš.“

Zasmála se a naložila mi plný talíř.

Bránil jsem se. „Dost, dost. Pamatuj, že jsem v blízkosti podplukovnika! Voják má rád u nižších šarží střídmost.“

„Jen pokud jde o pití, Robby. Starý Egbert sám jí náruživě rád dorty se šlehačkou."

„Také pokud jde o pohodlí,“ pokračoval jsem. „Pohodli nás svého času důkladné odvykli.“

Posunoval jsem stolkem na. gumových kolech sem a tam. Vybízel k tomu. Pojížděl nehlučné po koberci. Rozhlédl jsem se. Všechno se hodilo jedno k druhému.

„Ano, Pat,“ řekl jsem, „takhle žili naši předkové.“

Zasmála se. „Co mi to tu vyprávíš za pohádky?“

„To nejsou žádné pohádky. To jsou současné události.“

„Vždyť je to jen náhoda, že mám pár věcí, Robby.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To není žádná náhoda. A také to nejsou žádné věci! Je to něco, co je za tím. A to je jistota. Tomu nerozumíš. Tomu rozumí ten, kdo k tomu už nepatří.“

Pohlédla na mne. „Mohl bys to mít pravě tak, kdybys opravdu chtěl.“

Vzal jsem ji za ruku. „Ale já nechci. Pat, to je to. Připadal bych si pak jako hochštapler. Našinci se žije nejlíp ze dne na den. Na to si už zvykl. Taková je už doba.“

„Je to tak velmi pohodlné.“

Zasmál jsem se. „Snad. A teď mi nalij trochu čaje. Chtěl bych ho ochutnat.“

„Ne,“ řekla, „zůstaneme při kávě. Ale sněz ještě něco.“

„To je dobrý nápad. Ale nepočítá starý Egbert, ten vášnivý jedlík dortů, že něco zbyde.“

„Dost možná. Ale musí také počítat s pomstou nižších šarži. To je také vlastnost naší doby. Klidně mu všechno sněz!“

Oči jí zářily, vypadala nádherně.

„Poslyš,“ řekl jsem, „víš ale, kde přestává život ze dne na den, a to bez milosti?“

Neodpověděla; ale pohlédla na mne.

„U tebe!“ řekl jsem. „A teď bez lítosti do zbraně proti Egbertovi!“

V poledne jsem vypil jen šálek bujónu v šoférské putyce.

Nebylo proto nijak zvlášť těžké sníst všechno, co tu bylo. K tomu jsem také vypil, povzbuzován Pat, celou konvici kávy.

Seděli jsme u okna a kouřili jsme. Nad střechami plál rudě večer.

„Je u tebe krásně, Pat,“ řekl jsem. „Už chápu, že člověk nemusí po týdnu ani na krok ven — až zapomene na všechnu tu bídu venku."

Usmála se. „Byl čas, kdy jsem ani neočekávala, že odtud vyjdu.“

„Kdy to bylo?“

„Když jsem ležela nemocná.“

„To je něco jiného. Co ti bylo?“'

„Nic zvlášť zlého. Musela jsem jen ležet. Asi jsem příliš rychle vyrostla a příliš málo jsem dostávala jíst. Za války a po válce moc jídla nebylo.“

Přikývl jsem. „Jak dlouho jsi ležela?“

Na okamžik zaváhala. „Asi rok.“

„To je dlouhá doba.“ Pozorně jsem na ni pohlédl.

„Už je to dávno pryč. Ale tenkrát mi to připadalo jako celý život. Vyprávěl jsi mi jednou v baru o svém příteli. Valentinovi. Že po válce nemohl nikdy zapomenout na to, jaké je to štěstí žít. A že mu všechno ostatní zlhostejnělo."

„Dobře sis to zapamatovala," řekl jsem.

„Protože tomu dobře rozumím. Od té doby se dovedu také tak snadno radovat. Myslím, že jsem velmi povrchní.“

„Povrchní jsou jen lidé, kteří si myslí, že povrchní nejsou.“

„Ale já jsem určitě. Nemám příliš pochopení pro velké věci života. Jen pro krásné. Tenhle šeřík stačí, abych byla šťastná.“

„To není žádná povrchnost - to je vrchol filozofie.“

„U mne ne. Já jsem povrchní a lehkomyslná.“

„Já také.“

„Ne tak jako já. Říkal jsi předtím něco o hochštaplérství. Já jsem opravdový hochštaplér.“

„To jsem si myslel,“ řekl jsem.

„Ano. Měla bych mít už dávno jiný byt a povolání a vydělávat peníze. Ale stále jsem to odkládala. Chtěla jsem nějaký čas žit tak, jak jsem si to představovala. Bez ohledu na to, zda je to rozumné. A to jsem také udělala.“

Zasmál jsem se. „A proč se při tom tak vzpurně tváříš?“

„Protože mi každý říkal, že to je strašlivě lehkomyslné, mám si prý raději svou trošku peněz šetřit a najít si práci a zaměstnání. Ale já chtěla být jednou volná a šťastná, a ne utiskovaná, a dělat si, co chci. Bylo to po matčině smrti a po tom, co jsem tak dlouho ležela.«

„Máš sourozence?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou.

„Taky si to nedovedu představit“ řekl jsem.

„Myslíš si také, že jsem lehkomyslná?"

„Ne, statečná.«

„'Statečná ne - statečná moc nejsem. Měla jsem přitom dost strachu. Jako někdo, kdo sedí v divadle na špatném místě, a přece se z něho nechce hnout.“

„Tak jsi byla statečná,“ řekl jsem. „Člověk je statečný, má-li také strach. A kromě toho to bylo rozumné. Jinak bys byla jen přišla o peníze. Takhle jsi za ně aspoň něco měla. Co jsi vlastně dělala ?“

„Celkem nic. Jen jsem si tak žila pro sebe.“

„Všechna čest! To je to nejexkluzívnčjší, co existuje.“

Usmála se. „Ale teď už je s tím pomalu konec. Co nejdřív začnu pracovat.“

„Cože? Měla s tím něco společného ta tvoje obchodní porada s Bindingem?“

Přikývla. „S Bindingem a doktorem Maxem Matuscheitem, ředitelen firmy Elektro - gramofonové prodejny. Prodavačka s hudebními znalostmi.“

„Nu,“ řekl jsem, „Bindinga ani nic jiného nemohlo napadnout.“

„Ale ano,“ odpověděla, „ale já nechtěla.“

„To bych mu taky neradil. Kdy máš nastoupit?“

„Prvního srpna.“

„No, do té doby je ještě spousta času. Možná, že ještě najdeme něco jiného. Rozhodně však v nás máš jisté zákazníky.“

„Máš gramofon ?“

„Ne, ale hned si nějaký seženu. Prozatím se mi však celá ta historie nelíbí.“

„Mně ano,“ řekla, „neumím nic pořádného. A všechno je pro mne mnohem snazší od té doby, co jsi tu ty. Ale neměla jsem ti o tom vůbec vyprávět.“

„le ano. Musíš mi vždycky o všem vyprávět.“

Na okamžik se na mne zadívala. „Dobrá, Robby,“ řekla. pak vstala a přistoupila k malé skříňce. „Víš, co tu mám? Rum pro tebe. Myslím, ze to je dobrý rum.“ Postavila na stůl sklenku a dychtivě na mne pohlédla.

„Ten rum je dobrý, to cítím už z dálky,“ řekl jsem. „Ale poslyš. Pat - neměla bys raději šetřit, abys mohla ty gramofony odsunout ještě na později?“

„Ne,“ odvětila.

„Máš pravdu,“ řekl jsem.

Rum byl, jak jsem poznal už podle barvy, říznutý. Obchodník určitě Pat podvedl. Vypil jsem sklenku. „Nejlepší jakost,“ řekl jsem, „nalij mi ještě jednu. Odkud ho máš?“

„Z obchodu na rohu.“

Aha, pomyslel jsem si, samozřejmě, takové zatracené lahůdkářství. Umínil jsem si, že se tam příležitostně zastavím a řeknu tomu chlapovi své mínění.

„Ale teď abych už šel. Pat, ne?“ zeptal jsem se.

Pohlédla na mne. „Ještě ne –“

Stáli jsme u okna. Dole zaplála světla. „Ukaž mi, kde spíš,“ řekl jsem.

Otevřela dveře a rozsvítila. Zůstal jsem stát u dveří a nahlédl jsem do pokoje. Všelicos mi táhlo hlavou.

„To je tedy tvá postel. Pat –“ řekl jsem konečně.

Usmála se. „Komu jinému by měla patřit, Robby?“

„Pravda!“ Vzhlédl jsem. „A tady je taky telefon. Teď vím tedy i to. Ale už půjdu. Sbohem, Pat.“

Objala mě rukama kolem spánků. Bylo by to nádherné zůstat teď tady, ve vznášejícím se večeru, těsně u sebe, pod lehkou modrou přikrývkou v ložnici - ale bylo tu něco, co mi v tom bránilo. Nebyla to žádná zábrana, ani strach
nebo opatrnost - byla to prostě velmi veliká něžnost, která přehlušila touhu.

„Sbohem, Pat,“ řekl jsem. „Bylo u tebe krásně. Mnohem krásněji, než si snad vůbec umíš představit. A to s tím rumem - žes na to myslela –“

„Ale to přece bylo tak prosté –“

„Pro mne ne. Nejsem na to zvyklý.“