Erich Maria Remarque

TŘI KAMARÁDI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Naše dílna byla stále ještě prázdná jako stodola přede žněmi. Rozhodli jsme se proto, že taxi, které jsme koupili v dražbě, neprodáme, ale že s ním budeme prozatím jezdit sami jako taxíkáři. Lenz a já jsme se měli střídat. Než bude zase práce, mohl dílnu obstarávat docela dobře Köster s Juppem.

Hodili jsme si s Lenzem v kostky, kdo z nás pojede první. Vyhrál jsem, nacpal jsem si kapsu plnou drobných, vzal jsem si doklady a pak jsem se s taxíkem zvolna potuloval ulicemi, abych si nejdřív vyhledal dobré stanoviště. Bylo to trochu zvláštní. Každý idiot mě mohl zastavit a poručit mi. Nebyl to zvlášť velkolepý pocit.

Našel jsem si stanoviště, kde stálo jen pět vozů. Stanoviště bylo proti hotelu Waldecker Hof uprostřed obchodní čtvrti. Tady se dal očekávat rušný provoz. Vypnul jsem motor a vystoupil jsem. Z vozu, který stál vpředu, přišel ke mně velký chlapík v koženém plášti. „Koukej odtud zmizet!“ zavrčel.

Klidně jsem na něho pohledl a spočítal jsem si, že kdyby to bylo zapotřebí, srazil bych ho nejlépe zespoda uppercutem. Protože byl v plášti, nemohl by tak rychle zvednout ruce.

„Nerozumíš?“ řekl kozák zpytavě a vyplivl mi k nohám cigaretu. „Už ať jsi odtud! Je nás tu dost. Už tu nikoho nepotřebujeme.“

Bylo jasné, že má zlost na přírůstek; ale měl jsem právo tu parkovat. „Dám pár rund k dobru,“ řekl jsem.

Tím by bývala věc pro mne vyřízena. Byl to obvyklý způsob, když přišel někdo nový. Mladý šofér k nám přistoupil.

„Dobrá, kolego. Nech ho přece, Gustave –“

Ale Gustavovi se na mne něco nelíbilo. Věděl jsem, co to je. Cítil, že jsem nováček. „Počítám do tří –“ prohlásil. Byl o hlavu větší než já; na to spoléhal.

Viděl jsem, že řečmi tu mnoho nezmohu. Musel jsem buď odjet, anebo uhodit. To bylo víc než jasné.

„ Jedna —“ počítal Gustav a rozepjal si plášť.

„Nedělej hlouposti,“ řekl jsem, pokusiv se ještě jednou o smír. „Pojďme radši na jednoho frťana."

„Dvě –“ zavrčel Gustav.

Viděl jsem, že mě chce regulérně odpravit. „A jedna jsou –“. Posunul si nazad čepici.

„Drž hubu. pitomče.“ zařval jsem náhle. Gustav překvapeně -skiapl a přikročil o krok blíže. Přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Okamžité jsem udeřil. Byla to rána jako kladivem, celým rozmachem těla. Naučil mě tomu Köster. Neuměl jsem nijak zvlášť boxovat; povazoval jsem to za nepotřebné - záleží vždycky jen na prvním úderu. Tenhle seďel, Gustav padl jako podťatý.

„To mu neškodí,“ řekl mladý šofér. „Je to starý výtržník.“ Uložili jsme ho na sedadlo v jeho voze. „Však přijde brzy k sobě.“

Byl jsem trochu zneklidněn. Ve spěchu jsem při úderu držel špatně palec a vymkl jsem si ho. Až se Gustav vzpamatuje, bude si se mnou moci dělat, co bude chtít. Řekl jsem to mladému šoférovi a zeptal se ho, něměl-li bych radějí zmizet.

„Blbost,“ řekl, „to je vyřízený. Pojď teď do hospody a zaplať rundu. Nejsi šofér z povolání, co.?“

„Ne –“

„Já také ne. Jsem herec.“

„A?“

„Žiju –“ odvětil se smíchem. „Divadla užiju i tak dost.“

Bylo nás pět, dva starší a tři mladší. Za chvíli se v lokále objevil také Gustav.

Vypoulil oči na náš stůl a přistoupil k nám. Levou rukou jsem sevřel v kapse svazek klíčů a umínil jsem si, že se budu rozhodně bránit tak dlouho, dokud se budu moci hýbat.

Ale nedošlo k tomu. Gustav si přitáhl nohou židli a rozmrzele na ni dopadl. Hostinský před něho postavil sklenici. Přinesl rundu. Gustav obrátil sklenku do sebe. Objednal jsem druhou rundu. Gustav se na mne úkosem podíval. Zvedl sklenici.

„Na zdraví,“ řekl mi zakaboněně.

„Na zdraví,“ odpověděl jsem a vyprázdnil sklenici,

Gustav vytáhl krabičku cigaret. Podal mi ji, aniž na mne pohlédl. Vzal jsem si jednu, a za to jsem mu připálil. Pak jsem objednal ještě dokola dvojitou kmínku. Vypili jsme ji. Gustav na mne znovu pohlédl úkosem.

„Blboune!“ řekl, ale správným tónem.

„Pablbe,“ oplatil jsem mu právě tak.

Otočil se ke mně naplno. „Ten úder nebyl špatný –“

„Náhoda –“ Ukázal jsem mu palec.

„Smůla –“ odvětil s úšklebkem. „Mimochodem, jmenuju se Gustav.“

„Já Robert.“

„Dobrá. Tak tedy všecko v pořádku, Roberte, co? Mysiel jsem, že jsi takový maminčin cucánek.“

„Všechno v pořádku, Gustave.“ Od té chvíle jsme byli přáteli.