Erich Maria Remarque

TŘI KAMARÁDI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

„Dámu, kterou stále skrýváte,“ řekla pani Zaiewská, „nemusíte vůbec schovávat. Může k vám docela klidně chodit otevřeně. Líbí se mi –“

„Vzdyť jste ji ještě neviděla," odpověděl jsem.

„Jen se uklidněte, viděla jsem ji,“ prohlásila paní Zaiewská s důrazem. „Viděla jsem ji a líbí se mi - dokonce se mi velmi líbí — ale není to žena pro vás!“

„Tak?“

„Ano. Však jsem se divila, jak jste ji vyslídil v těch vašich špeluňkách. Ale ovšem, ti největší flámové . . .“

„Odbočujeme od tématu,“ přerušil jsem ji.

„To,“ řekla a podepřela si ruce v bok, „je žena pro muže v dobrých, zajištěných poměrech. Prostě pro bohatého muže.“

Prásk ho, pomyslel jsem si, teď jsi to dostal.

„Něco podobného byste mohla tvrdit o každé ženě,“ řekl jsem podrážděně.

Potřásla šedivými lokýnkami. „Jen počkejte. Budoucnost mi dá za pravdu.“

„Ach - budoucnost!“ Hodil jsem vztekle manžetové knoflíky na stůl. „Kdo dnes ještě počítá s budoucností?“

„Proč by si tím měl člověk lámat hlavu už teď?“

Paní Zaiewská starostlivě zakývala majestátní hlavou.

„Vy jste zvláštní lidé, vy mladí, všichni dohromady. Minulost nenávidíte, přítomností opovrhujete a budoucnost je vám lhostejná. Jak může tohle vést k dobrým koncům?“

„Čemu vlastně říkáte dobré konce ?“ zeptal jsem se. „Konec může být dobrý jen tehdy, když všechno předtím bylo špatné. Takže špatný konec je mnohem lepši.“

„To je jen takové vykrucování,“ odvětila paní Zaiewská důstojně a odhodlaně se otočila ke dveřím. Ale když už svírala kliku, ještě jednou se jako přibitá zastavila.

„Smokíng?“ vydechla udiveně. „Vy?“

S vyvalenýma očima pohlížela na Kösterův oblek, který visel na skříni. Vypůjčil jsem si ho, protože jsem chtěl jít večer s Pat do divadla.

„Ovšemže já!“ řekl jsem jedovatě. „Vaše kombinační schopnost je nepřekonatelná, milostivá paní.“

Pohlédla na mne. Její tlustou tváři se přehnala bouře myšlenek. Skončila v širokém spikleneckém úsměvu. „Aha!“ řekla. A pak ještě jednou: „Aha!“ A již venku přes rameno, požívačně a zchytrale, zcela záříc věčnou radostí ženy při podobném odhalení: „Tak je to tedy!“

„Tak je to, ty zatracená babice babatá!“ zavrčel jsem za ní, když jsem si byl jist, že mne už neslyší. Pak jsem vztekle hodil na zem nové lakovky i s krabicí. Bohatého muže - jako bych to nevěděl!

Zastavil jsem. se pro Pat. Stála už v pokoji oblečena a čekala. Když jsem ji spatřil, div jsem neztratil dech. Poprvé, co jsem ji znal, měla na sobě večerní šaty.

Byly to šaty ze stříbrného brokátu, které splývaly z rovných ramen přiléhavě a měkce dolů. Zdály se úzké, a přitom byly dost široké, aby Pat nebránily v krásné, dlouhé chůzi. Vpředu byly uzavřené, ale na zádech měly hluboký výstřih. V matném, modrém soumraku vypadala Pat jako stříbrná pochodeň, náhle a překvapivě změněná, slavnostní a vejmi vzdálená. Jako stín se za ní vynořil duch paní Zaiewské s vysoko pozdviženým prstem.

„Ješté dobré, že jsem tě nepoznal v těchhle šatech,“ řekl jsem. „Nikdy bych se tě nebyl odvážil oslovit.“

„Tak docela tomu nevěřím, Robby,“ usmála se. „Líbí se ti?“

„Jsou přímo úžasné! Jsi v nich úplně jiná žena.“

„To přece není nic úžasného. K tomu šaty přece jsou.“

„Snad. Poněkud mě to deprimuje. Měla bys k nim mít jiného muže. Muže se spoustou peněz.“

Zasmála se: „Muži se spoustou peněz jsou většinou odporní, Robby.“

„Ale peníze ne, což?“

„Ne,“ řekla. „Peníze ne.“

„To jsem si myslel.“

„A ty je považuješ za odporné?“

„Ne,“ řekl jsem. „Peníze sice nedělají člověka šťastným, ale neobyčejně ho uklidňují.“

„Dělají člověka nezávislým. A to je, miláčku, ještě víc. Ale chceš-li, mohu si obléknout jiné šaty.“

„Vyloučeno. Jsou skvostné. Ode dneška povyšuji krejčí na filozofy. Vždyť vnášejí do života krásu. To má stokrát větší cenu než propastně hluboké myšlenky! Dej si pozor, ještě se do tebe zamiluji!“

Zasmála se. Pozorně jsem se prohlédl od hlavy k patě. Köster byl o trochu větší než já, takže jsem musil kalhoty nahoře sešpendlit, aby mi aspoň trochu padly. Díky bohu, padly mi.

Jeli jsme do divadla taxíkem. Cestou jsem mlčel, aniž jsem věděl proč. Když jsme vystoupili a já zaplatil, pohlédl jsem jakoby z přinucení na řidiče. Měl nevyspalé, zarudlé oči, byl neoholený a vypadal velmi unaveně. Lhostejné přijal peníze.

„Měl jste dnes dobrou tržbu ?“ zeptal jsem se ho tiše.

Vzhlédl. „Ujde to –“ řekl odmítavě. Považoval mne za zvědavce.

Na okamžik jsem měl pocit, že bych si měl přisednout dopředu k němu a odjet - pak jsem se otočil. Stála tu Pat, štíhlá a pružná, přes stříbrné šaty krátký stříbrný kabátek se širokými rukávy, krásná a plná očekávání. „Pospěš si, Robby, za chvíli je začátek.“

Před vchodem se tísnili lidé. Byla to gala premiéra, divadlo bylo osvětleno reflektory, neustále přijížděla auta, ženy ve večerních šatech vystupovaly záříce skvosty, muži ve fracích, s růžově vypolštářovanými tvářemi, usmívající se, veselí, bezstarostní a mezi tím hřmotily rachotící a sténající drožky s unavenými řidiči.

„Tak už pojď, Robby!“ zvolala Pat a pohlédla na mne okouzlená a vzrušená. „Zapomněl jsi nčco?“

Vrhl jsem nevraživý pohled na lidi kolem. „Ne –“ řekl jsem, „nic jsem nezapomněl.“

Pak jsem šel k pokladně a vyměnil lístky. Koupil jsem dvě lóžová sedadla, třebaže stála celé jmění. Nechtěl jsem, aby Pat seděla mezi těmito sebejistými lidmi, kterým bylo všechno samozřejmé. Nechtěl jsem, aby k nim patřila. Chtěl jsem s ní být sám.