Erich Maria Remarque

TŘI KAMARÁDI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI.

Uprostřed října si mě zavolal Jaffé. Bylo deset hodin ráno, ale počasí bylo tak kalné, že na klinice ještě svítili. S mlhovitým soumračnem venku splývalo světlo na klinice v zsinalý, chorobný jas.

Jaffé seděl ve své veliké pracovně, když jsem vstoupil. Zvedl holou, lesknoucí se hlavu. Mrzutě ukázal na velké okno, na něž s mlaskotem dopadal déšť: „Co říkáte tomu zatracenému počasí ?“

Pokrčil jsem rameny. „Doufejme, že brzy skončí.“

„Neskončí.“

Pohlédl na mne a mlčel. Pak vzal ze stolu tužku, prohlížel si ji, poklepal ji na desku a opět ji odložil.

„Myslím, že vím, proč jste mě zavolal,“ řekl jsem.

Jaffé cosi zamručel.

Čekal jsem okamžik. Pak jsem řekl: „Pat asi bude muset brzy odjet –“

„Ano –“

Jaffé se díval zlostně před sebe. „Počítal jsem tak koncem října. Ale při tomhle počasí –“ sáhl po stříbrné tužce.

Vítr vrhl na okno prudkou vlnu deště. Zaznělo to jako vzdálená palba kulometu. „Kdy myslíte, že by měla odjet?“ zeptal jsem se.

Rychle ke mně vzhlédl. „Zítra,“ řekl.

Na okamžik jsem měl dojem, že ztrácím půdu pod nohama. Vzduch byl jako vata a zalepoval mi plíce. Pak to přešlo a já se co možná nejklidněji zeptal - ale můj hlas přicházel z dálky, jako by se to ptal někdo jiný: „To se to náhle tak zhoršilo ?“

Jaffé prudce zavrtěl hlavou a vstal. „Kdyby se to tak rychle změnilo, nemohla by vůbec odjet,“ prohlásil nevlídně. „Je to jen lepši. Při tomhle počasí jí každým dnem hrozí nebezpečí. Nachlazení a podobně –“

Vzal ze stolu několik dopisů. „Už jsem všechno zařídil. Stačí jen, aby odjela. Šéflékaře sanatoria znám ještě ze studií. Je to velmi schopný člověk. Podrobně jsem ho informoval.“

Podal mi dopisy. Vzal jsem je, ale neschoval. Pohlédl na mne, pak se přede mnou zastavil a položil mi ruku na paži. Byla lehká jako ptačí křídlo, vůbec jsem ji necítil.

„Je to těžké,“ řekl tiše změněným hlasem, „vím. Proto jsem s tím také otálel, dokud to jen šlo.“

„Není to těžké –“ odvětil jsem.

Udělal odmítavý posunek. „Jen nechte –“

„Ne,“ řekl jsem, „tak to ani nemyslím. Chtěl bych vědět jen jedno: Vrátí se?“

Jaffé okamžik mlčel. Jeho tmavé, úzké oči se leskly v kalném, žlutém světle. „Proč to chcete teď vědět?“ zeptal se po chvíli.

„Protože jinak by bylo lepší, kdyby nejela,“ řekl jsem.

Rychle vzhlédl. „Co to říkáte ?“

„Že jinak bude líp, když tu zůstane.“

Zahleděl se na mne. „Víte však také, co by to s určitostí znamenalo?“ zeptal se pak tiše a ostře.

„Ano,“ řekl jsem. „Znamenalo by to, že by nezemřela sama. A co tohle znamená, vím také.“

Jaffé pozvedl ramena, jako by mu bylo zima. Pak pomalu přistoupil k oknu a zahleděl se ven do deště. Když se vrátil, měl obličej jako masku. Zastavil se těsně přede mnou.

„Kolik je vám?“ zeptal se.

„Třicet,“ odvětil jsem. Nechápal jsem, co chce.

„Třicet,“ opakoval podivuhodným tónem, jako by mluvil sám k sobě a jako by mi vůbec nerozuměl. „Třicet, můj ty bože!“ Šel ke svému psacímu stolu a zůstal u něho stát, malý a nepřítomný vedle obrovského kusu leštěného nábytku. „Mně bude co nevidět šedesát,“ řekl, aniž na mne pohlédl, „ale tohle bych nedovedl. Vždycky bych se neustále pokoušel o všechno, znovu a znovu, i kdybych s naprostou jistotou věděl, že je to marné.“

Mlčel jsem. Jaffé tu stál, jako by zapomněl na všechno kolem sebe. Pak se pohnul a jeho obličej změnil výraz. Usmál se. „Jsem přesvědčen, že na horách dobře přečká zimu.“

„Jen zimu?“ zeptal jsem se.

„Douřám, že se z jara bude moci opět vrátit.“

„Doufáte,“ řekl jsem, „co to znamená, že doufáte?“

„Všechno,“ odvětil Jaffé. „Vždycky všechno. Teď vám nic nemohu říct. To ostatní jsou možnosti. Musíme vidět, jak to půjde dál. Ale pevně doufám, že se na jaře opět vrátí.“

„Pevně doufáte?“

„Ano.“ Obešel psací stůl a přirazil nohou jednu vytaženou zásuvku tak mocně, až skla zadrnčela. „Zatraceně, člověče, vždyť mně samotnému je to líto, že musí pryč!“ zamumlal.

Vešla sestra. Jaffé ji poslal posunkem ruky pryč. Přesto zůstala stát, podsaditá, hranatá, buldočí tvář pod šedými vlasy.

„Až pak,“ zavrčel Jaffé, „přijďte až pak!“

Sestra se zlostně otočila. Když odcházela, zhasla světlo.

Velkou místnost náhle opanoval šedivý a mléčný den. Jafféův obličej byl pojednou zsinalý. „Stará čarodějnice,“ řekl. „Už dvacet let ji chci vyhodit. Jenže je velmi schopná.“ Pak se obrátil ke mně. „Nuže?“

„Odjedeme dnes večer,“ řekl jsem.

„Dnes?“

„Ano. Když už to musí být, pak je lip dnes než zítra. Dovezu ji tam. Mohu se odtud na několik dní vzdálit.“

Přikývl a podal mi ruku.

Šel jsem. Cesta ke dveřím mi připadala téměř nekonečná. Venku jsem se zastavil. Povšiml jsem si, že dosud držím v ruce dopisy. Déšť bubnoval na papír. Otřel jsem dopisy a schoval je do náprsní kapsy. Pak jsem se rozhlédl. Před domem právě zastavil omnibus. Byl plně obsazen a proud lidí se tlačil ven. Několik děvčat v černých lesklých pláštích laškovalo s průvodčím. Byl mladý a ve snědém obličeji mu blýskaly bílé zuby. To přece není možné, pomyslel jsem si, to všechno přece nemůže být pravda! Tolik lidí, a Pat musí pryč!

Omnibus zatroubil a vyjel. Kola vystříkla na chodník spršku vody. Šel jsem dál, abych řekl všechno Kösterovi a abych opatřil jízdenky.