Erich Maria Remarque

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Recenze

Autor v tomto díle popisuje Ich – formou zážitky mladého (18.ti letého) Pavla Bräumera, který bojoval se svými přáteli Františkem Kemmerichem, Haie Westhusem, Tjadenem, Detringem, Albertem Kroppem, Stanislavem Katczinskym, a dalšími bývalými spolužáky na západní frontě v 1.světové válce. Autor dopodrobna popisuje hrůzy války, popisuje, jak ranění umírali, jak při útoku lidé padali, a oni přes ně museli běhat, a podobně. Autor v díle popisuje, jak se z nich museli stát doslova roboti, aby přežili. První z jeho přátel zemřel František Kemmerich, který dostal ránu do nohy, a museli mu jí amputovat. Několik dní po amputaci zemřel. Odtud se dostali do odpočinkového tábora, kde se Pavel dozvěděl, že dostane na měsíc dovolenou. Doma se dozvěděl, že jeho matka má pravděpodobně rakovinu. Většinu dovolené strávil přemýšlením o válce a o tom, zda bude po válce schopen se zapojit do běžného života. Ke konci dovolené zajde za Kemmerichovou matkou, a odpřísáhne jí, že František zemřel rychle, a že netrpěl. Po skončení dovolené byl Pavel ještě asi týden ve výcvikovém táboře, kde se setkal s jedním svým přítelem, který tam cvičil tzv. ”domobrance”, mezi kterými byl i jejich bývalý třídní profesor a školník. Ve výcvikovém táboře se Pavel setká s Ruskými zajatci, kteří v zajateckém táboře umírají hlady. Když se Pavel vrátí na frontu, cítí se úplně jinak. Má o sebe větší strach než dříve, a vůbec si nemůže zvyknout na vojenský režim. Nakonec se dobrovolně přihlásí na průzkum. Má strach, dělá začátečnické chyby, a nakonec straní po tmě směr. Je dezorientován, a musí se schovat, do kráteru od granátu. Přes den se rozpoutá šílená střelba, a on tam musí počkat do noci. Do kráteru však skočí jeden Francouz, a Pavel ho bez váhání zabije. Pak si uvědomí, že on je taky jenom člověk, a kdyby nemusel, taky by do války nešel. Začne ho léčit, a snaží se ho zachránit. Francouz však zemře, a Pavel celé odpoledne přemýšlí o tom, kdo to byl, a že mohl klidně ještě spoustu let žít. Večer se proplíží zpět na frontu. Celý zbytek večera stále přemýšlí o onom Francouzovi. Druhý den dostává Pavel se zbytkem roty příkaz jít hlídat sklad potravin. Ve skladě se mají dobře. Jídlo mohou sníst klidně všechno, protože tyto pozice opouštějí, a pro jídlo se stejně nikdo vracet nebude. Při odjezdu ze skladu na ně Francouzi zaútočí granáty, a Pavel s Albertem utečou. Oba mají poraněnou nohu, Albert víc. u cesty je naloží auto s raněnými, a jedou do polní nemocnice. Tam je ošetří, vyjmou jim z nohou střepiny, a dají nohy do sádry. Za několik dní jsou transportováni na nádraží, a odtamtud pokračují vlakem červeného kříže do Německa. cestou se Albertovi přitíží, a sestřičky mu oznámí, že ho v příští stanici vyloží. Pavel nechce zůstat sám, tak nasimuluje horečku, a ve stanici je vyloží oba. Dostanou se do klášterní nemocnice, kde se setkávají znovu s hrůzami války – vidí muže bez nohou, bez rukou, s prostřeleným břichem, slepé, s roztrhaným obličejem, muže zasažené bojovým plynem, kteří se v jednou kuse dusili nedostatkem kyslíku, a spoustu jiných. Albertova situace se den ode dne horší, až mu nakonec nohu musí amputovat. Albert sice tvrdí, že jakmile to bude možné, zabije se, ale nakonec se začne pomalu přizpůsobovat. Pavlovi sundají po nějakém čase sádru, a když jí rozchodí, jde zpět do boje. V prví bitvě po návratu zemře Müler na přímý průstřel břicha světlicí. Protože se šířily zvěsti, že válka má skončit, začínal Pavel nanovo přemýšlet, zda bude schopen zapojit se zpět do normálního života. V jedné bitvě poraní střepina do nohy Katczu, a on utíká s ním na zádech do polní nemocnice. Cestou však dostane Katcza do hlavy střepinou z granátu, a do nemocnice už ho donese mrtvého. Pavla dále trápí myšlenky o hrůzách války, vzpomíná si, jak viděl muže bez dolní čelisti, který ani nemohl křičet o pomoc, muže který se snažil po pahýlech dobelhat do díry po granátu, jak jeden nováček brzy sundal plynovou masku, a v nemocnici doslova vyzvracel plíce, a spoustu jiných otřesných zážitků. Z těchto myšlenek ho nakonec vyvedla “spásná” smrt. Zemřel v říjnu 1918.