Arthur Rimbaud
překlad: Vítězslav Nezval

OPILÝ KORÁB
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Opilý koráb

 Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
 tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
 křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
 a nahé přibili je k pestrým kolíkům.
 
 Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
 jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
 Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku, 
 tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.
 
 Přes mocné přílivy a mořské vlnobití 
 jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině, 
 jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
 když odpoutaly se a bloudí v bařině.
 
 Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce. 
 Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
 na slaných hladinách, jež vězní utopence, 
 nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.
 
 Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky, 
 skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak 
 a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky 
 po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.
 
 A od té chvíle jsem se koupal v širém moři, 
 jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul, 
 hltaje blankyty, do nichž se občas noří 
 zasněný umrlec, jenž právě utonul,
 
 potřísniv hanebně ty bledomodré víry
 a rytmus světelných a třpytících se krás, 
 prudší než alkohol, širší než naše lýry 
 vypučí milostný a hnisající kvas.
 
 Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen, 
 znám kouzlo večerů a velkých povodní,
 znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen 
 a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.
 
 Znám slunce, mystické jak rudá maska herce, 
 když vrhá sraženou a fialovou zář
 na vlny valící se jako přes koberce,
 znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.
 
 Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
 o žhavých polibcích, jež víří v prostoru, 
 o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci, 
 o modrém procitnutí zpěvných fosforů.
 
 Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití, 
 jak kravín šílenství a epilepsie,
 aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti, 
 na hada, zkroceného patou Marie.
 
 Víte, že narazil jsem jednou na Floridy, 
 kde květy mísí se s očima panterů,
 kde duha, napjatá pod horizontem z křídy, 
 ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.
 
 Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí, 
 propast, kde v sítinách spí celý Leviatan, 
 bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy, 
 svržené do jícnů jak do pekelných bran!
 
 Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí, 
 uvázlé koráby v hnijících zátokách,
 kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi, 
 padají ze stromů a šíří černý pach.
 
 A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí 
 ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
 Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti 
 a občas vanuly mně vlídné větříky.
 
 A moře, mučedník zlých oblastí a pásem, 
 mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn 
 a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem 
 tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,
 
 jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích 
 trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
 a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích, 
 sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.
 
 Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice 
 do vzduchu bez ptactva za gigantický plot, 
 mne nezachrání už záchranná plachetnice, 
 můj trup je opilý přívaly slaných vod,
 
 já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře, 
 já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď, 
 kde roste převzácná pochoutka pro malíře -
 sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,
 
 já, prkno, poseté žhavými půlměsíci, 
 rejnoky, kostrami mořských koníků,
 já plul jsem za nocí v červenci při měsíci 
 pod ultramarínem šílených lodníků,
 
 já, prkno, poseté žhavými půlměsíci, 
 jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
 já náhle zatoužil jsem podívat se domů 
 na starou Evropu a lesní rusalky.
 
 Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
 s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost, 
 zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy 
 ohniví letouni, jimž patří budoucnost?
 
 Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter, 
 nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
 Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer. 
 Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!
 
 A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím 
 se šťastně prohání pár dětských košilek,
 jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím 
 lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.
 
 A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek 
 už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
 už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek 
 a plavat před strašným pohledem pontonů!