Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF a MOBI.
Ke mně. Historie kteréhosi mého bláznovství.
Odedávna jsem se honosil, že mám v moci kdejakou krajinu a pokládal jsem za směšné veličiny moderního malířství a moderní poezie.
Měl jsem rád blbé malby, římsy, dekorace, komediantské plachty, vývěsní štíty, lidové barvotisky, zastaralou literaturu, církevní latinu, milostné knihy bez pravopisu, romány našich babiček, pohádky, dětské knížečky, staré opery, pošetilé refrény, naivní rytmy.
Snil jsem o křižáckých výpravách, o výzkumných cestách, o nichž není zpráv, o republikách bez dějin, o potlačených náboženských válkách, o revolucích mravů a o přesunech plemen a pevnin: věřil jsem ve všecka kouzla.
Vymyslil jsem barvu samohlásek! - A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň. Určil jsem tvar a pohyb každé souhlásky s instinktivními rytmy a lichotil jsem si, žejsem objevil básnické slovo, dostupné dnes či zítra všem smyslům. Vyhradil jsem si překlad.
Napřed to byla studie. Zapisoval jsem ticha, noci, zaznamenával jsem nevyslovitelné. Zachycoval jsem závrati.
Daleko od ptáků, vesniček a stád, co jsem to asi pil v tom vřesu z malé misky, kouř zelenavých mlh a odpolední chlad se vznášel v kotouči nad mladým proutím lísky. Co jsem to asi pil v té mladé krajině, nad jilmy přes palouk se černá mračna honí! - Pil jsem stín chatrčí ze žluté burgyně? Nazlátlou kořalku a zpotil jsem se po ní. Já jsem byl jako vích na staré hospodě. Blesk hnal se po nebi a začlo hromobití. Pak viděl jsem, jak háj se třpytí ve vodě, jak vítr s kroupami se do bařiny řítí. Já v pláči zlato zřel, a nemohl jsem píti. O čtvrté zrána v létě za šera milostný spánek trvá ještě v houští a jitro, procitnuvši, do blankytu pouští vůni slavnostního večera. Však v ohradě na širé pláni, kde Hesperidky tancují, jsou tesaři už vykasáni a pracují. V svých pouštích z mechu, tam, kde končí cesta, jež vede do lesa, hoblují latě, na něž vztyčí města svá proměnlivá nebesa. Ó pro ty dělníky, již spokojí se s málem v svém tuhém zajetí pod babylonským králem, Venuše, ať jsou o samotě Milenci, jichž duše zavita je ve věnci! Ó královno Pastýřů, dej pracovníkům pálenky, ať udrží své síly v klidu, než dojde za poledne k mořské koupeli.
Básnická veteš měla značný podíl na mé alchymii slova.
Navykl jsem si prostě halucinaci: viděl jsem zcela jednoduše mešitu místo továrny, bubenickou školu andělů, kolesky na nebeských cestách, salon na dně jezera; obludy, mysteria; název vaudevillu vyvolával mi před očima děsivou hrůzu. Pak jsem vysvětlil svá kouzelná sofizmata halucinací slov!
Nakonec jsem shledal posvátným nelad svého ducha. Byl jsem lenivý, zachvácen jakousi těžkou horečkou: záviděl jsem housenkám - které představují nevinnost nejranějšího dětství - zvířecí blaženost, krtkům panenský spánek!
Má povaha hořkla. Loučil jsem se se světem v jakémsi druhu romancí:
Kéž přijde čas, kéž přijde čas, kdy srdce vzplane láskou zas. Tak dlouho jsem se načekal, že jsem už bez sebe. Mé obavy, můj stesk a žal odlétly do nebe. Žízeň mne zalila, mé žíly zkalila. Kéž přijde čas, kéž přijde čas, kdy srdce vzplane láskou zas. I na tu jarní lučinku jsem též už zapomněl, utrhl jsem si kručinku, ta zvadla mi však, žel, teď otravuje vzduch rej jedovatých much. Kéž přijde čas, kéž přijde čas, kdy srdce vzplane láskou zas.
Zamiloval jsem si poušť, spálené sady, zvetšelé krámky, vlažné nápoje. Ploužil jsem se smrdutými uličkami a se zavřenýma očima jsem se vystavoval slunci, bohu ohně.
"Generále, zbývá-li na tvých rozvalinách nějaké staré dělo, bombarduj nás suchými hroudami. Do zrcadel nádherných obchodů! Do salonů! Dej, ať se město nakrmí svým prachem! Dej, at zrezavějí žlaby! Naplň budoáry palčivým, rubínovým prachem...
Oh, toho opilého knotu na záchodku v krčmě, zamilovaného do brutnáku a rozpouštějícího se paprskem!
Mám-li chuť; tak na nic více leč na zem nebo na křidlice. K snídani mám denně vzduch, skálu, uhlí, každý druh. Hlade, jdi se napást medu z jarní lučiny, jdi se nasát sladkých jedů z luční květiny. Hltej štěrk, jejž cestář tluče, nachroustej se kamenů, až ti bude v břiše kručet jez oblázky z pramenů. Vlk se schoval pod listí, krásné peří dávil; jedním hltem čelistí kuřátko jsem strávil. Saláty a ovoce čekají už na opálky, pavouk z plotu divoce dělá si chuť na fialky. Chtěl bych spát a hořeti na oltáři Šalamouna; pěna stéká po sněti a plyne do Cedrona.
Konečně, ó štěstí, ó zadostiučinění, sňal jsem z nebe blankyt, jenž je z černi, a žil jsem, zlatá jiskra přírodního světla. Ze samé radosti jsem se tvářil šaškovsky a co možná nejpomateněji:
Už se našla zase! Co? Věčnost. Moře, které prolíná se se sluncem. Ó má duše věčná, chraň svůj vroucí slib, noc je nekonečná, ve dne bude líp. Tak se zbavíš zlosti, lidské poslušnosti, souhlasů a tíh! Poletíš jak vích... Není východisko, není naděje. Smrt je velmi blízko, jen klid prospěje. Už nevzejdou v páře atlasové záře, vaše ohnivost je povinností. Už se našla zase! Co? - Věčnost. Moře, které prolíná se se sluncem.
Stal jsem se kouzelnou operou: přišel jsem k poznání, že všichni lidé mají jakousi osudnost štěstí: činnost není životem, nýbržjenjakýmsi proplýtváním sil, ochablostí. Morálka je slabost mozku.
Zdálo se mi, že každá bytost má nárok na několik jiných životů. Tento pán neví, co dělá; je to anděl. Tato rodina je psí pelech. Před několika lidmi jsem hovořil docela nahlas s okamžikem kteréhosi jejich minulého života. Tak jsem miloval vepře.
Neopomněl jsem žádné sofizma šílenství - šílenství, pro které jsou lidé zavíráni:
Mohl bychje všecka zopakovat, mám v nich soustavu.
Mé zdraví bylo ohroženo. Přicházela hrůza. Upadal jsem do několikadenních spánků, a procitnuv, pokračoval jsem v nejsmutnějších snech. Byl jsem zralý pro smrt a má slabost mne vedla cestou nebezpečí na okraj světa a Kimerie, vlasti temnot a vírů.
Musil jsem cestovat a rozptýliti kouzla, nashromážděná v mém mozku. Na moři, kteréjsem miloval, jako by mělo ze mne smýt nějakou špínu, jsem viděl tyčiti se utěšitelský kříž. Byl jsem proklet duhou. Štěstí bylo mým osudem, mou výčitkou, mým červem: můj život byl by vždy příliš nesmírný, než abych jej zasvětil síle a kráse.
Štěstí! Jeho zub, sladký ve smrti, mne varoval při kuropění - ad matutinum, za Christus venit v nejponuřejších městech:
Ó doby, ó hrady! Čí duch je bez vady! Vím o štěstí: za krátký čas to štěstí pozná každý z nás. Ať žije, vzkvétá, prospívá, až galský kohout zazpívá. Už máloco mne skličuje: to štěstí o mne pečuje. Mou duši z těla vyprostí a zbaví mne všech starostí. Ó doby, ó hrady! Žel, ta sladká vidina je poslední má hodina. Ó doby, ó hrady!
To minulo. Dnes dovedu pozdraviti krásu.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky