Romain Rolland

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Svatého Mikuláše, 6. prosince

Na svatého Mikuláše mě vytáhli z postele a v pohovce mě přistrčili mezi stůl a okno. Pod nohy mi dali ohřívadlo. Přede mnou stojí dřevěný pult s dírou pro svíci.

K desáté hodině šel kolem domu cech vorařů, mistrů a tovaryšů „říčního bratrstva”, s houslemi v čele; zavěšeni ruku v ruce tancují za svou cechovní korouhví. Před odchodem do kostela obcházeli hospody. Když mě uviděli, hlasitě mě zdravili. Vstal jsem, pozdravil jsem svého patrona, a ten mi to oplatil. Stiskl jsem jim z okna jejich černé tlapy a nalil jsem do nálevky jejich bezedných hrdel slzičku vína (bylo to právě tak, jako bych uronil kapku na pole!).

V poledne mi přišli moji čtyři synové složit své poklony. Nic naplat: jednou v roce je nutné dohodnout se; otcův svátek je svatý: to je čep, na němž je zavěšena celá rodina jako roj; jeho oslavou se utužuje svazek. A na to já držím.

Toho dne se tedy moji čtyři hoši sešli u mne. Neměli z toho velikou radost. Nemají se příliš rádi a myslím, že jediným poutem mezi nimi jsem já. V naší době zaniká všecko, co bývalo páskou mezi lidmi: dům, rodina i náboženství. Každý si myslí, že jenom on má rozum, a každý si žije jenom pro sebe. Nechci být starochem, který se rozhořčuje a kaboní a který si myslí, že zároveň s ním se skončí celý svět. Svět si dovede poradit i bez nás; a myslím, že mladí vědí lépe, co se jim hodí, než staří. Ale úloha starého člověka je nevděčná. Svět se kolem něho mění; a nemění-li se také on, není pro něho už místa! Nuže, na tohleto ucho já neslyším. Sedím si v lenošce. A pozor, pozor, zde taky zůstanu. A je-li k tomu, abych si své místo udržel, třeba změnit ducha, ale prosím, změním jej; ano, zajisté, dovedu si to tak zařídit, abych se změnil - zůstávaje (toť se ví!) pořád sám sebou; zatím z lenošky pozoruji, jak se mění svět a jak se mladí lidé hádají; obdivuji se jim a vyčkávám zatím v tichosti vhodné chvíle, kdy je budu moci zavést, kam já budu chtít...

Hoši seděli přede mnou kolem stolu: růženečkář Jan František vpravo; vlevo hugenot Antonín, který je teď v Lyoně. Oba sedí, na sebe se nepodívají, s hlavami sraženými mezi ramena, s krkem strnulým a s páteří jako deska. Jan, zářící blahobytem, s tvářemi plnými, s okem nelítostným a s úsměvem na rtech, mluvil neúnavně o svých obchodech, chlubil se, o penězích a o úspěších vyprávěl, chválil své sukno a Boha, že mu pomáhá rozprodat je. Antonín; s vyholenými rty a štětičkou vousů na bradě, zachmuřený, přímý a ledový, mluvil jakoby sám k sobě o svém knihkupectví, o svých cestách do Ženevy, o svých obchodních i církevních stycích, a taky chválil Boha; ale to už nebyl týž Bůh jako u Jana. Každý mluvil, jak na něho přišla řada, nevyslechnuv vůbec, co zpíval ten druhý. Ale nakonec se oba vydráždili a začali mluvit o věcech, které mohly protivníka přivést z míry; jeden mluvil o tom, jak utěšeně se rozvíjí náboženství zjevené, druhý zas o pokrocích náboženství opravdového. A přitom se, jak mohli, vzpírali vidět se; a bez (...)

(......)