Romain Rolland

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

První jarní skřivan

 

O Hromnicích musí skřivan vrznout,

i kdyby měl zmrznout

 

2. února

 

Blahoslaven budiž svatý Martin! Práce mi už neslouží. Zbytečno dřít se. Napracoval jsem se v životě už dost. Užijme také trochu dobrých časů. A tak si sedím za stolem, korbel vína po pravici a kalamář po levici; a krásný, zbrusu nový sešit na mne otvírá svou náruč. Na tvé zdraví, milý hochu, a popovídejme si trochu! Dole hromuje má žena. Venku fičí severák a hrozí válka. Nech je být!

Jaké blaho, ty můj chlupáči, ty věčně žíznivý břicháči, sedět si tak pěkně tváří v tvář!... (To mluvím s tebou, ty pijácká, krásně zarudlá papuko, ty zajímavá, smíchem zajíkavá bambulo, s tím dlouhým burgundským nosem, jenž trčí úkosem jako klobouk na tři facky.) Ale pěkně tě prosím, jenom to mi pověz, jaká podivná radost je to pro mne vidět tě opět, sklánět se sám a sám nad svou starou tváří, procházet se vesele jejími vráskami a jako z hluboké studny v mém sklepě (brr, čert vzal vodu!) vypít ze svého srdce doušek starých vzpomínek?... Copak snění, to ještě ujde, ale psát o tom, o čem sním... Snít? Co to povídám? Mám přece oči pěkně dokořán, zvrásněné v koutcích, pokojné a posměvavé; prázdné sny, to nechávám jiným! Vypravuji, co jsem opravdu viděl, říkal a dělal... Není to dokonalé bláznovství? Pro koho to vlastně píši? Jistě ne pro svou slávu; nejsem přece hlupák, vím chválabohu dobře, zač stojím!... Pro svá vnoučata? Co zůstane ze všech těch mých lejster za nějakých deset let? Moje panímáma na ně žárlí a pálí všecko, co najde... Pro koho tedy? - No přece pro sebe! Pro svou vlastní potěchu. Byla by to má smrt, kdybych nepsal. Nejsem jenom tak nadarmo vnukem toho svého děda, který nemohl nikdy usnout, dokud si před spaním nepoznamenal, kolik korbelů vyzunkal a zase ze sebe vyžbluňkal. Musím si popovídat; a tady v Clamecy se v jazykových turnajích nikdy nevybiju dosyta. Musím se vymluvit, jinak mě všecko tísní jako toho barbíře krále Lávry. Mám trochu prostořeký jazyk, a kdyby mě někdo slyšel, jistě bych neušel hranici. Ale tím hůř, na mou věru! Kdyby se člověk ničeho neodvážil, zalkl by se nudou. Rád si k večeru přežvýkám, jako ti naši velicí bílí volci, všecko, co jsem za den do sebe vsoukal. Jak je příjemné ohmatat, pohladit, pohrát si se vším, co člověk přes den myslil, viděl a nasbíral; vychutnat zobáčkem, okusit a znovu ochutnat, nechat rozplývat na jazyku a pomalu, pomalu polykat, vypravovat si zvolna všecko, co nebylo možné v klidu smlsat, protože to člověk jen tak ve spěchu zachytil! Jak to lahodí, obcházet ten svůj malý vesmír a říkat si hrdě:

„Je můj! Tady jsem pánem a vladařem já. Není tady ani zima, ani mráz. Ani král, ani papež, ani války. Ani má stále hromující panímáma...”

No ale teď bych měl ten svůj vesmír trochu popsat!

 

Především mám sebe - a to je v celé té věci nejlepší - mám sebe, Colase Breugnona, dobrého chlapíka, Burgunďana, člověka kulatých způsobů a kulatého bříška, daleko za prvním mládím, dobře (...)

(......)