Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Jak nastal listopad, začalo být velice chladno. Hory kolem školy byly teď ledově šedé a jezero vypadalo jako z kalené oceli. Každé ráno pokrývala všechno jinovatka. Z oken nahoře viděli Hagrida, jak rozmrazuje košťata na famfrpálovém hřišti, zachumlaný v dlouhém spratkovém kožichu, v rukavicích z králičiny a v obrovských vysokých botách z bobří kůže.
Famfrpálová sezona začala. V sobotu měl Harry po dlouhých týdnech tréninku hrát své první utkání: Nebelvír proti Zmijozelu, a pokud by Nebelvír vyhrál, dostali by se ve školním přeboru na druhé místo.
Téměř nikdo ještě Harryho neviděl hrát, poněvadž Wood rozhodl, že pokud jim má posloužit jako tajná zbraň, musí ho prostě držet v tajnosti. Zpráva, že hraje chytače, se nicméně nějak dostala ven, a Harry nevěděl, co mu vadí víc – ti, kdo mu vykládali, jak bude úžasný, anebo ti, kteří mu slibovali, že pod ním budou běhat se žíněnkou.
Bylo opravdu štěstí, že se teď kamarádil s Hermionou. Nevěděl, jak by bez ní zvládl všechny domácí úkoly při všech těch trénincích na poslední chvíli, které od nich Wood vyžadoval. Navíc mu půjčila knihu Famfrpál v průběhu věků a Harry zjistil, že je to velice zajímavá četba.
Dozvěděl se, že ve famfrpálu je celkem sedm set přestupků proti pravidlům, a úplně všech že se hráči dopustili při utkání Světového poháru v roce 1473; že chytači bývají obvykle ti nejmenší a nejrychlejší z mužstva, a ty nejtěžší úrazy při famfrpálu se zřejmě stávají právě jim; a že při famfrpálu sice jen zřídkakdo přišel o život, zato soudci občas zmizeli a teprve za několik měsíců je objevili v saharské poušti.
Od té doby, co ji Harry a Ron zachránili před horským trollem, nebrala už Hermiona porušování školního řádu tak přísně, a díky tomu se oba v její společnosti cítili mnohem příjemněji. V den před Harryho prvním zápasem si všichni tři o přestávce vyšli na studené nádvoří a Hermiona pro ně vykouzlila zářivě modrý oheň, který se dal přenášet ve sklenici od zavařeniny. Stáli k němu zády a ohřívali se, když se na nádvoří objevil Snape. Harry si okamžitě všiml, že profesor kulhá. Ron, Hermiona i on si stoupli blíž k sobě, aby oheň nebylo vidět; byli si jistí, že se to nesmí. Něco v jejich provinilých tvářích naneštěstí vzbudilo Snapeovu pozornost, a tak přikulhal k nim. Oheň sice nezahlédl, zdálo se však, že hledá důvod, aby je vypeskoval.
„Co to máte, Pottere?“
Byl to Famfrpál v průběhu věků. Harry mu knihu ukázal.
„Knihy z knihovny se nesmějí vynášet ze školní budovy,“ prohlásil Snape. „Dejte mi ji. Srážím Nebelvíru pět bodů.“
„To pravidlo si právě vymyslel,“ zamumlal Harry rozhořčeně, když Snape odkulhal pryč. „Co se mu asi stalo s nohou?“
„To nevím, ale doufám, že ho pořádně bolí,“ řekl Ron roztrpčeně.
V nebelvírské společenské místnosti bylo toho večera velice rušno. Harry, Ron a Hermiona seděli spolu u jednoho z oken, a Hermiona oběma chlapcům kontrolovala domácí úkol z kouzelných formulí. Nikdy jim nedovolila, aby od ní opisovali („Jak byste se to chtěli naučit?“), ale když ji poprosili, aby jim úkoly zkontrolovala, tak či tak už dospěli k správným odpovědím.
Harry nebyl s to se soustředit. Chtěl dostat zpátky Famfrpál v průběhu věků, aby přestal myslet na zítřek. Proč by se vlastně měl Snapea bát? Zvedl se a sdělil Ronovi a Hermioně, že by bylo dobré zeptat se ho, jestli mu knihu vrátí.
„Tak tohle radši zkus sám,“ prohlásili oba svorně, a Harry si řekl, že ho Snape neodmítne, pokud u toho budou i jiní učitelé.
Vydal se dolů ke sborovně a zaklepal. Nikdo se neozval. Zaklepal znovu, ale nikdo mu neodpověděl. Možná že Snape knihu nechal tam? Stálo za to, aby to zkusil. Pootevřel dveře a nahlédl dovnitř – a jeho očím se naskytla děsivá podívaná.
Ve sborovně byli jen Snape a Filch. Snape měl hábit zdvižený nad kolena a jednu nohu měl pochroumanou a zkrvavenou; Filch mu právě podával obvazy.
„Aby to čert vzal,“ ulevoval si Snape. „Jak někdo může uhlídat tři hlavy najednou?“
Harry se pokusil dveře potichu zavřít, jenže –
„POTTERE!“
Snape měl obličej zkřivený vzteky, jak spěšně spustil svůj hábit, aby zraněnou nohu nebylo vidět. Harry naprázdno polkl.
„Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli byste mi vrátil tu knihu.“
„VEN! VEN!“
Harry se vytratil dřív, než Snape stačil srazit Nebelvíru další body, a vyběhl nahoru.
„Tak co, vrátil ti ji?“ zeptal se Ron, když se k nim Harry zase připojil. „Co se stalo?“
Harry oběma šeptem sdělil, co právě viděl.
„Chápete, co to znamená?“ skončil bez dechu. „Snape se v předvečer Všech svatých určitě pokoušel obejít toho tříhlavého psa! Tam měl namířeno, když jsme ho zahlédli – ať už ten pes hlídá cokoliv, Snape se toho chce zmocnit! A vsadím své koště, že toho trolla pustil dovnitř on, aby od sebe odvrátil pozornost!“
Hermiona jen vyvalila oči.
„Ne, to by neudělal,“ namítla. „Vím, že není zvlášť příjemný, rozhodně by se ale nepokoušel ukrást něco, co Brumbál dal hlídat.“
„Namouduši, Hermiono, ty si snad myslíš, že všichni učitelé jsou andělé nebo co,“ utrhl se na ni Ron. „Souhlasím s Harrym; od Snapea se dá čekat úplně všecko. Ale čeho se chce zmocnit? Co ten pes vlastně hlídá?“
Ještě v posteli zněla Harrymu v hlavě tahleta otázka. Neville hlasitě chrápal, Harry však nemohl usnout. Snažil se na to nemyslet – potřeboval se vyspat, musel se vyspat, poněvadž za pár hodin měl hrát svůj první famfrpálový zápas – jenomže na to, jak se Snape tvářil, když Harry zahlédl jeho nohu, nemohl jen tak zapomenout.
Ráno příštího dne bylo velice jasné a chladné. Velkou síň naplňovala lahodná vůně opečených uzenek a spokojené tlachání všech, kdo se těšili na pořádný famfrpálový zápas.
„Musíš k snídani něco sníst.“
„Já nic nechci.“
„Alespoň kousíček topinky,“ přemlouvala ho Hermiona.
„Nemám hlad.“
Harry se cítil hrozně. Za hodinu už bude na hřišti.
„Potřebuješ mít sílu, Harry,“ řekl Seamus Finnigan. „Právě chytače se soupeř vždycky snaží vyřídit.“
„To ti děkuju, Seamusi,“ řekl Harry a díval se na něj, jak si nakládá na uzenky spousty kečupu.
V jedenáct hodin to vypadalo, že celá škola je na tribunách kolem famfrpálového hřiště. Mnoho studentů mělo dalekohledy. Sedadla se sice dala zvednout vysoko do vzduchu, přesto však občas nebylo snadné sledovat, co se děje.
Ron a Hermiona si v nejvyšší řadě přisedli k Nevillovi, Seamusovi a Deanovi, tomu chlapci, který fandil West Hamu. Jako překvapení pro Harryho udělali z jednoho prostěradla, které Prašivka rozkousala, veliký prapor. Stálo na něm: Za prezidenta chceme Pottera! a Dean, který uměl kreslit, pod heslem namaloval velikého nebelvírského lva. Pak ještě Hermiona udělala malé důvtipné kouzlo, takže kresba zářila nejrůznějšími barvami.
V tu chvíli se už v šatně Harry a ostatní členové mužstva převlékali do svítivě červených famfrpálových hábitů (Zmijozel měl hrát v zeleném).
Wood si odkašlal, aby zjednal ticho. „Takže, hoši,“ řekl.
„A děvčata,“ podotkla střelkyně Angelina Johnsonová.
„A děvčata,“ souhlasil Wood. „Dneska nás to čeká.“
„Náš nejdůležitější zápas,“ řekl Fred Weasley.
„Ten, na který jsme všichni čekali,“ řekl George.
„Umíme Oliverovu řeč nazpaměť,“ vysvětloval Harrymu Fred, „poněvadž jsme byli v mužstvu už loni.“
„Nechte si to, vy dva,“ okřikl je Wood. „Tohle je nejlepší mužstvo, jaké Nebelvír má po kolika letech. Říkám vám, že dneska vyhrajeme!“
Přeletěl je všechny pronikavým pohledem, jako by chtěl říci „Nebo...“
„Takže už je čas. Přeju vám všem hodně štěstí!“
Harry vyšel za Fredem a Georgem ze šatny a doufal, že se mu nepodlomí kolena, když vykročili na hřiště a uvítal je nadšený pokřik.
Utkání soudcovala madame Hoochová. Stála uprostřed hřiště s koštětem v ruce a čekala na obě mužstva.
„Očekávám od vás všech naprosto čestnou hru,“ prohlásila, když se všichni shromáždili kolem ní. Harry si všiml, že se přitom jakoby obzvlášť významně obracela na kapitána Zmijozelu Marcuse Flinta z pátého ročníku. Harry si říkal, že Flint vypadá, jako by v sobě měl trochu trollí krve. Koutkem oka zahlédl vysoko na tribuně vlající prapor, na kterém nad hlavami diváků stálo: Za prezidenta chceme Pottera!
Srdce mu poskočilo v hrudi, a hned pocítil větší odvahu.
„Nasedněte na košťata, prosím.“
Harry se s námahou vyškrábal na svůj Nimbus Dva tisíce.
Madame Hoochová hlasitě odpískala na stříbrné píšťalce začátek utkání.
Patnáct košťat se zvedlo a stoupalo výš a výš. Byli ve vzduchu!
„A Camrálu se okamžitě zmocňuje Angelina Johnsonová z Nebelvíru – to děvče je vynikající střelkyně, a přitom je i docela pohledná –“
„JORDANE!“
„Omlouvám se, paní profesorko.“
Zápas komentoval Lee Jordan, přítel dvojčat Weasleyových, a profesorka McGonagallová na něj zblízka dohlížela.
„A teď se doslova řítí dopředu, hezky podává Alici Spinnetové, což je úspěšný objev Olivera Wooda, loni tu ještě byla jako náhradnice – ta vrací Johnsonové a – ne, Camrál teď má Zmijozel, zmocnil se ho jejich kapitán Marcus Flint a hned vyráží – letí jako orel a vy... ale ne, nebelvírský brankář Wood ho vynikajícím způsobem zastavil a Camrál má Nebelvír – teď je to nebelvírská střelkyně Katie Bellová, pěkně Flinta podletěla, stoupá vzhůru nad hřiště a – AU–AU, tohle muselo bolet, jeden z Potlouků ji zezadu uhodil do hlavy – Camrál má Zmijozel – Adrian Pucey teď stále rychleji míří k brankovišti, ale zastavil ho druhý Potlouk – poslal ho na něj Fred nebo George Weasleyovi, neřeknu vám, který z nich – tak či tak to nebelvírský odrážeč dobře zahrál, Camrál má znovu Johnsonová a před sebou má volno – už vyrazila to děvče opravdu letí – právě se vyhnula Potlouku, který se na ni hnal – už je u brankoviště – do toho, Angelino! – brankář Bletchley se vrhá dolů – minul – GÓL! Nebelvír dává gól!“
Chladný vzduch naplnilo jásání fanoušků Nebelvíru; spolu s ním bylo slyšet skučení a nářek zmijozelských.
„Uhněte trochu, posuňte se kousek.“
„Hagride!“
Ron a Hermiona se přimáčkli k sobě, aby Hagrid měl dost místa a mohl si k nim přisednout.
„Díval jsem se vod sebe z hájovny,“ řekl Hagrid a poklepal na velký dalekohled, který mu visel na krku. „Ale to není takový, jako když je člověk tady ve vobecenstvu. Zlatonka se eště nevobjevila, co?“
„Ani nápad,“ řekl Ron. „Harry zatím neměl nijak moc práce.“
„Ale nepřišel ani k žádnýmu maléru, a to se taky počítá,“ mínil Hagrid, zvedl dalekohled a zahleděl se nahoru na malou tečku, což byl Harry.
Vysoko nad nimi Harry klouzal nad ostatními hráči a vyhlížel, až se objeví Zlatonka. To byla součást jeho a Woodova plánu hry.
„Drž se stranou, dokud Zlatou nezahlédneš,“ přikázal mu Wood. „Nechceme, aby na tebe útočili dřív, dokud to nebude nutné.“
Poté, co Angelina vstřelila branku, udělal Harry několik přemetů, aby dal průchod svým pocitům. Teď už zase létal nad hřištěm a bedlivě vyhlížel Zlatonku. V jednu chvíli postřehl, jak se něco zlatě zablesklo, byl to však jenom odlesk náramkových hodinek jednoho z Weasleyových dvojčat, a jednou se proti němu zase vyřítil jeden z Potlouků, spíš jako dělová koule než co jiného, Harry se mu však vyhnul a pak se už za ním přihnal Fred Weasley.
„Všecko v pořádku, Harry?“ stačil ještě křiknout, a zuřivou ranou odrazil Potlouk směrem k Marcusovi Flintovi.
„Camrál má Zmijozel,“ hlásil Lee Jordan. „Střelec Pucey se už vyhnul dvěma Potloukům, oběma Weasleyovým a střelkyni Bellové a žene se – okamžik, přátelé! – že by to byla Zlatá?“
Davem to zašumělo, když Adrian Pucey upustil Camrál, jak se ohlížel přes rameno na něco zlatého, co se mu mihlo kolem levého ucha.
Harry to postřehl. S krajním vzrušením se vrhl střemhlav dolů tam, kde zahlédl zlatý záblesk, ovšem zmijozelský chytač Terence Higgs ho uviděl také. Těsně vedle sebe se řítili ke Zlatonce a zdálo se, že všichni střelci najednou zapomněli, co se od nich očekává, jak tu viseli ve vzduchu a jen přihlíželi.
Harry byl rychlejší než Higgs – teď už viděl ten malý kulatý míček s třepotajícími křidélky, letící vpřed jako střela – nasadil ke strhujícímu závěru –
PRÁSK! Po celém hřišti se rozlehl vzteklý řev fanoušků Nebelvíru – to Marcus Flint úmyslně vletěl Harrymu do cesty, Harryho koště vybočilo ze směru a ten se ho držel ze všech sil, aby nespadl dolů.
„Faul!“ křičeli fanoušci Nebelvíru.
Madame Hoochová něco hněvivě říkala Flintovi a pak nařídila volnou ránu na branky ve prospěch Nebelvíru. Ve všem tom zmatku ovšem Zlatonka zase zmizela z dohledu.
Dole na tribuně Dean Thomas vykřikoval: „Pošlete ho ven, sudí! To bylo na červenou kartu!“
„Tohle není fotbal, Deane,“ vysvětloval mu Ron. „Při famfrpálu se nevylučuje – a co je ta červená karta?“
Hagrid však byl na Deanově straně.
„Tak by ty pravidla měli změnit. Flint moh Harryho shodit dolů.“
Leemu Jordanovi bylo zatěžko zůstat nestranný.
„Takže – po tom zjevném a nechutném úskoku“
„Jordane!“ zahřímala profesorka McGonagallová.
„Chci říct, po tom úmyslném a odporném faulu –“
„Jordane, já vás varuji –“
„Ano, ano, v pořádku. Flint málem zabil nebelvírského chytače, ale to by se samozřejmě mohlo stát každému, takže trestné střílení ve prospěch Nebelvíru, které zahrává Spinnetová a bez potíží ho proměňuje, a hraje se dál, Camrál má i nadále Nebelvír!“
Stalo se to ve chvíli, kdy se Harry vyhnul jinému Potlouku, který mu proletěl nebezpečně blízko kolem hlavy. Jeho koště sebou nenadále škublo, až se vyděsil. Na zlomek vteřiny si myslel, že spadne. Uchopil pevně násadu oběma rukama i koleny. Něco takového ještě nikdy nepocítil.
Pak se to stalo znovu. Jako by se ho koště pokoušelo shodit; jenže koštata Nimbus Dva tisíce se přece nemohou zničehonic rozhodnout, že shodí toho, kdo na nich sedí. Harry se snažil zamířit zpátky k nebelvírskému brankovišti; měl sto chutí Wooda požádat, aby ohlásil oddechový čas – a pak si uvědomil, že ho koště vůbec neposlouchá. Nedokázal ho otočit. Nebyl schopen ho vůbec ovládat. Koště kroužilo vzduchem sem tam a každou chvíli sebou prudce škublo, až se na něm málem neudržel.
Lee dál komentoval zápas.
„U míče je Zmijozel – Camrál teď má Flint – obešel Spinnetovou – obešel Bellovou – teď dostal pořádnou do obličeje Potloukem! Doufám, že mu aspoň přerazil nos – jenom jsem žertoval, paní profesorko – a Zmijozel dává gól – to snad ne...“
Fanoušci Zmijozelu jásali. Nikdo jako by si nevšiml, co vyvádí Harryho koště. Vynášelo ho výš a výš, pryč od hřiště, a přitom sebou trhalo a zmítalo se.
„Nevím, co si to Harry vymejšlí,“ zabručel Hagrid a upřeně ho pozoroval dalekohledem. „Kdybych nevěděl, že to není možný, řek bych, že si s tím koštětem neumí poradit... ale to by přece Harry...“ Náhle si diváci na všech tribunách začali na Harryho ukazovat. Jeho koště se točilo a převracelo, a on se na něm jen stěží dokázal udržet. Pak celý dav naráz vyjekl. Harryho koště sebou divoce škublo a on se svezl dolů. Teď už se koštěte přidržoval jen jednou rukou a visel ve vzduchu.
„Že by se s tím koštětem něco stalo, když do něj Flint vrazil?“ nadhodil šeptem Seamus.
„To není možný,“ řekl Hagrid a hlas se mu třásl. „S košťatama nemůže nikdo nic províst, leda nějakej zlej černokněžník – s koštětem Nimbus Dva tisíce by todle žádnej školák nedokázal!“
Při těch slovech Hermiona uchopila Hagridův dalekohled, ale místo aby se dívala nahoru na Harryho, začala si horečně prohlížet dav pod nimi.
„Co děláš?“ zabručel Ron; tvář měl šedou jako popel.
„Já to věděla,“ vydechla Hermiona. „Podívej se – Snape!“
Ron popadl dalekohled: Snape stál uprostřed protější tribuny, upřeně se díval na Harryho a bez přestání něco šeptem mumlal.
„Určitě v tom má prsty – nejspíš chce Harryho koště uřknout,“ mínila Hermiona.
„Co budeme dělat?“
„Nechte to na mně!“
Než Ron stačil říct jediné slovo, byla Hermiona pryč. Ron namířil dalekohled zpátky na Harryho. Jeho koště se teď komíhalo ze strany na stranu tak prudce, že už se nemohl dlouho udržet. Všichni na tribunách teď byli na nohou a zděšeně se dívali, jak oba Weasleyovi letí vzhůru a pokoušejí se stáhnout Harryho do bezpečí na jedno ze svých košťat, ale k ničemu to nevedlo – pokaždé když se k němu přiblížili, koště poskočilo ještě výš. Snesli se tedy níž a kroužili pod Harrym: zřejmě doufali, že ho chytí, kdyby padal. Marcus Flint se mezitím zmocnil Camrálu a dal pět gólů, aniž by si toho někdo všiml.
„Hermiono, dělej!“ zamumlal Ron celý zoufalý.
Hermiona se protlačila až k tribuně, kde Snape stál, a teď běžela jako o závod řadou za jeho zády; dokonce se ani nezastavila a neomluvila se, když smetla profesora Quirrrella po hlavě o řadu níž. Když dorazila ke Snapeovi, přidřepla si, vytáhla svou hůlku, zašeptala několik dobře volených slov a z její hůlky vyšlehly jasně modré plameny přímo na lem Snapeova hábitu.
Trvalo možná třicet vteřin, než Snape pocítil, že hoří. Jeho nenadálý výkřik Hermioně potvrdil, že dokázala, co měla v úmyslu. Shrábla oheň zpátky do malé nádobky, kterou měla v kapse, a prodrala se hořejší řadou nazpátek – aby Snape vůbec nepoznal, co se vlastně seběhlo.
Stačilo to. Vysoko nad hřištěm se Harry v tu ránu dokázal vyškrábat zpátky na své koště.
„Už se zas můžeš dívat, Neville!“ řekl Ron. Posledních pět minut totiž Neville jen vzlykal do Hagridovy kazajky.
Harry teď spěšně mířil k zemi, když všichni uviděli, jak si přidržel ruku u úst, jako kdyby měl zvracet – dopadl na všechny čtyři – zakašlal – a pak mu do ruky vklouzlo něco zlatého.
„Mám Zlatonku!“ vykřikl a mával s ní nad hlavou, a zápas skončil v naprostém zmatku.
„On ji nechytil, on ji málem spolkl,“ kničel Flint ještě dvacet minut nato, ale nic nepořídil – Harry neporušil žádná pravidla a Lee Jordan nadšeně vyhlašoval výsledek zápasu: Nebelvír vyhrál v poměru sto sedmdesáti bodů ku šedesáti. Harry však už jeho hlášení neslyšel. Seděl v Hagridově boudě s Ronem a s Hermionou a obr mu chystal šálek silného čaje.
„Mohl za to Snape,“ vysvětloval Ron. „Hermiona a já jsme ho viděli! Ani na chvíli z tebe nespustil oči a šeptem přitom zaklínal tvoje koště.“
„Hlouposti,“ řekl Hagrid, který až dosud neslyšel ani slovo o tom, co se odehrálo na tribuně jen několik kroků od něj. „Proč by Snape měl něco takovýho dělat?“
Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého a uvažovali, co mají říct. Harry se rozhodl, že mu poví pravdu.
„Na něco jsem totiž přišel,“ řekl Hagridovi. „V předvečer Všech svatých se Snape pokoušel obejít toho tříhlavého psa, ale ten ho pokousal. Myslíme si, že chtěl ukrást to, co ten pes hlídá, ať už je to co je.“
Hagrid upustil čajovou konvici.
„Jakpak jste se dozvěděli vo Chloupkovi?“ zeptal se.
„O Chloupkovi?“
„Jo – von je totiž můj – koupil jsem ho vod nějakýho chlápka z Řecka, s kterým jsem se loni seznámil v hospodě – a pučil jsem ho Brumbálovi, aby mu hlídal –“
„Co aby hlídal?“ vyhrkl Harry dychtivě.
„Ale nic, už se mě na nic neptej,“ odmítl Hagrid nevrle. „Poněvač to je přísně tajný.“
„Jenže Snape se to pokouší ukrást.“
„Hlouposti,“ řekl Hagrid znovu. „Snape je učitel v Bradavicích, ten by nic takovýho neudělal.“
„A proč se tedy pokusil Harryho zabít?“ vykřikla Hermiona.
To, co se událo toho odpoledne, zřejmě opravdu změnilo její názor na Snapea.
„Přece poznám, když se někdo pokouší někoho uřknout, Hagride. Přečetla jsem o tom všecko! Nesmíš přitom z toho druhého ani na chvilku spustit oči, a Snape ani jednou nezamrkal, já jsem ho viděla!“
„Říkám ti, že se mejlíš!“ namítl Hagrid ostře. „Nevím, proč Harryho koště vyvádělo takový věci, ale Snape by se nepokusil zabít nějakýho študenta! Teď mě poslouchejte, všecky tři – pletete se do věcí, do kterejch vám nic není. Je to nebezpečný! Zapomeňte na toho psa, zapomeňte na to, co hlídá, do toho maj co mluvit jenom profesor Brumbál a Nicolas Flamel –“
„Aha,“ řekl Harry. „Takže do toho je zapletený někdo, kdo se jmenuje Nicolas Flamel?“
Hagrid teď vypadal, že má vztek sám na sebe.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky