Joanne K. Rowlingová
překlad: Vladimír Medek

HARRY POTTER A OHNIVÝ POHÁR
(Harry Potter 4)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Maso, krev a kost

Prudce dopadl nohama na zem, zraněná noha se mu podlomila a Harry spadl na kolena a na ruce; prsty mu konečně sklouzly z Poháru tří kouzelníků. Zvedl hlavu.

„Kde to jsme?" zeptal se.

Cedric potřásl hlavou. Vstal, pomohl na nohy i Harrymu, a oba se rozhlíželi kolem.

Vůbec nebyli v Bradavicích. Očividně urazili celé míle -možná i stovky mil - poněvadž zmizely i hory, které hrad obklopovaly. Namísto toho stáli na jakémsi temném, zarostlém hřbitově; za velkým tisem napravo uviděli černé obrysy malého kostelíku. Nalevo od nich se tyčil vysoký kopec a na jeho úbočí Harry jen s námahou rozeznal krásný starý dům.

Cedric se podíval na zem, kde ležel Pohár tří kouzelníků, a pak vzhlédl k Harrymu.

„Poslechni, tobě někdo řekl, že ten Pohár je Přenášedlo?" zeptal se.

„Ani náhodou," odpověděl Harry a rozhlížel se po hřbitově. Vládlo tu naprosté ticho a všechno mu tak trochu nahánělo strach. „Myslíš, že to patří k našemu úkolu?"

„To nevím," řekl Cedric nervózně. „Raději si vezmeme hůlky, co myslíš?"

„Dobře," přikývl Harry. Byl rád, že to navrhl Cedric a ne on.

Oba vytáhli svoje hůlky. Harry se neustále rozhlížel kolem dokola. Už zas měl ten podivný pocit, že je někdo pozoruje.

„Někdo sem jde," řekl najednou.

Mžourali úzkostně do tmy a sledovali postavu, která mířila mezi hroby k nim a byla stále blíž a blíž. Harry nedokázal rozeznat její tvář; podle chůze a držení paží si však domyslel, že něco nese. Ať už neznámý byl kdokoli, byl malé postavy a na sobě měl plášť s kápí přes hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje. Když byl zas o několik kroků blíž - vzdálenost mezi nimi se neustále zkracovala - měl Harry dojem, že to, co drží v náručí, musí být dítě... nebo to byl jen uzlík šatstva?

Sklonil trochu hůlku a podíval se na Cedrika, který mu odpověděl tázavým pohledem. Znovu se oba otočili k blížící se postavě a sledovali ji.

Neznámý zůstal stát u vysokého mramorového náhrobku, necelé dva metry od nich. Asi vteřinu na sebe všichni tři navzájem jenom zírali.

A potom Harryho jizva zcela nečekaně jakoby vybuchla. Tak hroznou bolest ještě nikdy v životě necítil. Hůlka mu vyklouzla z prstů, jak si zakryl rukama tvář, kolena pod ním podklesla, svalil se na zem a neviděl vůbec nic. Jen hlava jako by se mu měla každou chvíli rozskočit.

Odněkud z veliké dálky, odkudsi nad hlavou, uslyšel vysoký, chladný hlas: „ Toho přespočet zabij."

Ozval se svištivý zvuk a druhý hlas zaskřehotal do tmy dvě slova: „Avada kedavra!"

Mocný záblesk zeleného světla pronikl Harrymu i skrze zavřená oční víčka; slyšel, jak vedle něj dopadlo na zem cosi těžkého; bolest v jizvě byla tak úporná, až se mu chtělo zvracet, pak se však zmírnila. Oči ho dosud pálily, ale otevřel je, předem naplněn hrůzou z toho, co spatří.

Cedric ležel na zemi vedle něj s rukama i nohama rozhozenýma. Byl mrtvý.

Vteřinu, jež obsáhla celou věčnost, upřeně zíral na jeho tvář, na otevřené šedé oči, prázdné a němé jak okna opuštěného domu, a pootevřená ústa, jež vypadala mírně překvapeně. A dřív než si stačil připustit, co vůbec vidí, než pocítil něco jiného než otupělou nevíru, zjistil, že ho někdo zvedá na nohy.

Malý muž v plášti si odložil uzlík na zem, posvítil si hůlkou a vlekl teď Harryho k mramorovému náhrobku. Ještě než ho otočil a přitlačil k náhrobnímu kameni, stačil si Harry v mihotavém světle hůlky přečíst jméno, které na něm stálo:

 

TOM RADDLE

 

Muž v plášti vykouzlil vzápětí kolem Harryho těsně utažené provazy a od krku až po kotníky ho k náhrobku připoutal. Zpod kápě Harry slyšel, jak mělce a zrychleně neznámý dýchá. Pokusil se mu postavit na odpor, a muž ho udeřil. Udeřil ho rukou, na níž chyběl prst, a Harry pochopil, kdo pod tou kápí je: byl to Červíček.

„To jste vy?!" vyjekl.

Červíček stačil už vykouzlit i poslední provaz a neodpověděl. Zkoušel jen, zda jsou všechny provazy pevně utažené, a jak ohmatával uzly, prsty se mu bez ustání třásly. Když se ujistil, že Harry je k náhrobku uvázán tak pevně, že se nemůže pohnout ani o píď, vytáhl z pláště kus jakési černé látky a surově mu ji vecpal do úst. Pak se beze slova otočil a odchváal pryč. Harry nemohl vydat jediný zvuk, ani nemohl vidět, kam Červíček odešel. Nemohl otočit hlavu a podívat se za náhrobek; viděl jen přímo před sebe.

Cedrikovo tělo leželo asi šest metrů od něj. O několik kroků dál se v záři hvězd třpytil Pohár tří kouzelníků. Harryho hůlka zůstala u Cedrikových nohou. Uzlík šatstva, o němž si Harry předtím myslel, že je to malé dítě, ležel nablízku, v nohách hrobu. Zdálo se, že sebou popuzeně škube. Harry se na uzlík zadíval a jizva ho znovu začala bolestně pálit... náhle si uvědomil, že nechce vidět, co v něm je... nechce, aby ho někdo otevřel...

Zaslechl jakési zvuky u nohou. Pohlédl dolů a spatřil obrovského hada, který se plazil trávou kolem náhrobku, k němuž byl připoután. Červíčkův rychlý, funivý dech byl už zas slyšet hlasitěji. Znělo to, jako kdyby vlekl po zemi něco těžkého. Když se znovu octl v Harryho zorném poli, ukázalo se, že před sebou tlačí k nohám hrobu kamenný kotel. Byl snad plný vody - Harry slyšel, jak to šplíchl kolem - a byl mnohem větší než kotlíky, s nimiž Harry kdy pracoval: obrovská kamenná mísa, dost velká, aby se do ní mohl posadit dospělý muž.

Věc v uzlíčku na zemi sebou škubala stále úporněji, jako kdyby se chtěla vyprostit. Červíček s hůlkou v ruce dělal cosi pod kotlem, až náhle zapraskaly plameny. Velký had se odplazil do tmy.

Tekutina v kotli velice rychle začala vřít. Její povrch se nejen rozbublal, nýbrž vysílal kolem dokola žhavé jiskry, jako kdyby stál v plameni. Pára houstla víc a víc a Červíčka, který

ještě přikládal na oheň, už málem nebylo vidět. Pohyby pod pláštěm však byly stále nervóznější. A potom Hany opět uslyšel ten vysoký, chladný hlas:

„Pospěš si!"

Celá hladina vody v kotli teď zářila jiskrami, jako by byla posázena démanty.

„Vše je připraveno, můj Pane."

„No tak..." pronesl chladný hlas.

Červíček rozvázal uzlík šatstva ležící na zemi a odhalil jeho obsah. Harry zděšením chtěl vykřiknout, jeho výkřik však úplně zanikl ve zmuchlané látce, kterou mu předtím vecpal Červíček do úst.

Bylo to, jako kdyby převrátil nějaký kámen a odkryl něco odporného, slizkého a slepého - jenže to bylo horší, stokrát horší. To, co v uzlíku přinesl, opravdu vypadalo jako skrčené dítě.

Harry však ještě nikdy nespatřil nic, co by se lidskému dítěti podobalo tak málo. Nikde jediný vlásek, zato samá šupina a bylo to tmavé, syrové a zarudle černé. Ruce i nohy to mělo tenoučké a slaboučké, a obličej - žádné živé dítě nikdy takový nemělo - byl plochý a hadí, se zářícíma rudýma očima.

Vypadalo téměř bezmocně: natáhlo tenoučké paže, objalo jimi Červíčka kolem krku a Červíček je zdvihl. Kápě mu přitom sklouzla dozadu, jak to stvoření nesl ke kotli, a Harry v záři ohně spatřil na jeho slabošském, bledém obličeji výraz krajní ošklivosti. Kratičkou chvíli ještě viděl ve svitu jisker tančících po hladině lektvaru i zlovolnou, ploskou tvář, než Červíček pohroužil hrůzné stvoření do kotle a než s hlasitým zasyčením zmizelo pod hladinou. Harry slyšel, jak chatrné tělo přidušeně bouchlo o dno.

Ať se utopí, přál si v duchu Harry a jizva ho pálila až k nesnesení. Prosím, prosím... ať se utopí...

Červíček cosi říkal. Hlas se mu třásl a zdálo se, že je k smrti vyděšený. Zvedl hůlku, zavřel oči a mluvil do noci: „Ty, kosti z otcova těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna!"

Zem na hrobě u Harryho nohou pukla. Zděšeně sledoval, jak se na Červíčkův příkaz vznesl do vzduchu sloupek jemného prachu a nehlučně dopadl do kotle. Démantová hladi-

na vody se rozevřela a zasyčela, vyslala jiskry do všech stran a náhle měla zářivou, jedovatě modrou barvu.

Teď se Červíček rozeskučel. Vytáhl z hábitu dlouhou, tenkou, zářivě stříbrnou dýku a hlas se mu zlomil v zděšených vzlycích: „Ty - maso služebníka - dadarované dobrovolně - oživíš - svého Mistra."

Natáhl pravou ruku před sebe - tu, na níž mu chyběl jeden prst, levou pevně uchopil dýku a rozmáchl se.

Harry si uvědomil, co Červíček udělá, o vteřinku dřív, než k tomu došlo, a semkl víčka, jak nejpevněji mohl. Nedokázal však už zarazit skřek, který se vřízl do noci a pronikl do jeho mysli, jako kdyby ta dýka zasáhla i jeho. Slyšel, jak cosi dopadlo na zem, slyšel Červíčkovo zmučené zaúpění a potom odporné šplouchnutí, jak něco spadlo do kotle. Harry nebyl s to se na to podívat... lektvar však nabyl červenou barvu plamene a jeho záře pronikla i skrze zavřená víčka...

Červíček lapal po dechu a sténal bolestí. Teprve ve chvíli, kdy Harry ucítil, jak mu zmučeně dýchl do tváře, uvědomil si, že stojí přímo před ním.

„ Tty, krvi nepřítele... uzmutá násilím... ty... vzkřísíš svého soka."

Harry se nemohl nijak bránit, byl pevně připoután... zašilhal dolů, bezmocně škubl provazy, jež ho poutaly k náhrobku, a v Červíčkově jediné roztřesené ruce spatřil lesklou stříbrnou dýku. Ucítil, jak mu její hrot vnikl do ohbí pravé paže, a hned nato mu krev nasákla do rukávu potrhaného hábitu. Červíček, stále bolestí upíci, šmátral chvíli v kapse, až našel skleněnou lahvičku a přiložil ji k Harryho ráně, aby do ní stekl čúrek krve.

Poté se s jeho krví odpotácel ke kotli a vlil ji dovnitř. Tekutina v kotli okamžitě nabyla oslnivě bílou barvu. Červíček, který tím svůj úkol dokončil, padl na kolena vedle kotle, svezl se stranou a zůstal ležet na zemi, hladil si krvácející pahýl a supěl a vzlykal.

Kotel teď vřel a vysílal na všechny strany démantové jiskry, jež zářily tak oslnivě, že se vše ostatní propadlo do sametové tmy. Ještě stále se nic nedělo...

Kéž by se utopil, říkal si Harry v duchu, kéž by se jim to nezdařilo...

A pak jiskry, jež sršely z kotle, najednou pohasly. Místo nich se z něj vyvalil hustý sloup bílé páry a zahladil vše, co měl Harry před sebou; už neviděl Červíčka ani Cedrika ani nic jiného, jen páru, jež se vznášela vzduchem... třeba se jim to nezdařilo, říkal si... třeba se utopil... prosím... prosím, kéž je po smrti...

Potom však pocítil ledový příval hrůzy, když v mlze před sebou zahlédl temnou mužskou postavu, vysokou a na kost vyzáblou, jež se pomalu vynořovala z kotle.

„Oblékni mi hábit," poručil vysoký, chladný hlas za oblakem páry, a Červíček, jenž stále vzlykal a sténal a hladil si zmrzačenou paži, se k němu doplahočil, zvedl ze země černý hábit, namáhavě se zvedl, postavil se na špičky a jednou rukou jej svému Mistrovi přetáhl přes hlavu.

Vyzáblý muž vystoupil z kotle a upřeně na Harryho zíral... a Harry zíral do tváře, jež ho už tři roky pronásledovala v nejtíživějších snech. Byla bělejší než lebka, s rozšířenýma, nepříčetně rudýma očima a s nosem ploským, jakoby hadím, s úzkými štěrbinami místo nosních dírek...

Lord Voldemort znovu povstal.