Petr Šabach

JAK POTOPIT AUSTRÁLII
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Infarktové etudy

Na premiéry chodím rád a přesně. Nemám v lásce lidi, kteří se courají jenom proto, aby si jich člověk z nějakého důvodu všiml. Jenže tady to bylo něco jiného. Tady jsem znal jen pár lidí, a jen pár lidí znalo mě. Takže tentokrát jsem spíš trošku čekal, až se sál zaplní, a teprve potom jsem se vmísil mezi ostatní. Byl jsem nervózní a dost zvědavý, jak to dneska dopadne.

Pan Knobloch mi imponoval už svou přesností. Ostatní se ke mně loudají, chodí si, kdy chtějí, někdo taky nepřijde vůbec a nemá nakonec ani tolik slušnosti v těle, aby se vám solidně omluvil. A přitom – mě už to přece jen zmáhá, už nejsem, co jsem býval, a po každé lekci se cítím utahaný jako kotě. Většina z mých žáků na to nikdy nebrala ohled.

To Knobloch je jiný.

„Dobrý den, pane Knobloch!“ vítal jsem ho vždycky s radostí, když jsme si tiskli ruce. On je už přímo svou vizáží předurčený k tomu, aby to ze všech dotáhl nejdál. Když mluví, tak skoro šeptá, ruce má studené jako mrtvola, a vůbec dělá dojem chlapa, který to každou chvíli skončí. A když s hlavou svěšenou pomalu procházel po studiu, což je můj, možná že trochu nadsazený název pro pracovnu, kde cvičím, a já ho pozoroval, nemohl jsem se ubránit dojmu, že vlastně nosím dříví do lesa.

Lidi všude kolem mě se nahlas a bezstarostně bavili. Někteří po mně pošilhávali, jiní si mě celkem nestydatě prohlíželi, jako by přemýšleli, co tam dělám. Byl jsem na to zvyklý. Otevřel jsem si blok s poznámkami.

Vzpomněl jsem si na to, jak je to vlastně nedávno, co jsem mu ve studiu říkal: „No tak se nám ta premiéra blíží, pane Knobloch, jak se cítíte?“

Řekl tenkrát, že dobře.

„To jsem rád, že to říkáte, přesto vás musím varovat před podobnými pocity. Rozumíte mi?“

Pokýval hlavou. Jenom tak smutně tou hlavou zaklimbal.

„No nic, pomalu začneme,“ zatleskal jsem rukama. Taky proto, abych mu naznačil, že těch padesát kaček, co beru za hodinu, nemíním protlachat. Jo, padesát je moje taxa. Ber, nebo běž, je moje heslo. Za těch padesát udělám z každého hvězdu. Z každého, kdo má zájem a snahu. Pan Knobloch má obojí. A kromě toho je to talent. Takový talent jsem tu už léta neměl. Materiál, s kterým je radost pracovat. Je jak ta nejjemnější hmota, z které vám něco velkého roste pod rukama.

Říkám tomu se svými žáky etudy. Zní to líp, než kdybych se pokoušel o bůhvíjaké chytristiky, a taky to přesně vystihuje obsah naší práce. Většinou se jedná o to, rozpracovat nějaký obrázek do větších rozměrů. Z filigránu monument – chtělo by se říct. Existujou všude možně spolky, jako jsou ty oficiální továrny na Jeníčky a na Mařenky, co se tváří, že jediní mají patent na rozum, anebo zase party zakomplexovaných amatérů, kteří svoje okolí systematicky otravujou svou bezbřehou drzostí a udivujícím nedostatkem talentu. Společné mají to, že se šeredně pletou. Hrajou stínové divadlo při zdi, ke které je zahnala jejich bezradnost. A pak jsem tady já. Protože pokud vím, tak jsem jediný umělec tohoto druhu. Myslím tím to, že ode mne odcházejí žáci dokonale připraveni na život. Na svoje velké role.

Kolem to bzučelo. Pořád přicházeli noví a noví lidé, a pořád ještě nebylo plno. Dělal jsem, že si něco pečlivě zapisuju do notesu, jako na hospitaci, ale přitom jsem si jen tak čmárykal, protože i mně se před každou premiérou trochu svírá žaludek.

Se mnou to všechno začalo takhle. Jednou, když jsem jako mladík neochotně štípal na dvoře dříví, mě napadlo, co by to asi udělalo, kdybych se trošku polil kečupem a lehl si vedle špalku. Tak, kvůli sousedům, aby si taky užili, abychom nebyli všichni otrávení v tom jednom dávném odpoledni. Výsledek byl do další práce povzbuzující. Vychutnával jsem křik souseda a zděšené volání matky, ležel jsem natažený na slunci a v puse jsem cítil sladkoslanou chuť kečupu a ještě něco. Něco, co nejsem v podstatě ani dneska schopný nějak definovat, ale nevyměnil bych ten stav za všechny pozemské slasti. Propadl jsem tomu. Jenže jsem si zároveň uvědomil, že všechno musí někam vést, aby to k něčemu bylo. Musel jsem ten svůj talent zaměřit. Jinak bych mohl brzo skončit v blázinci. Zařídil jsem si postupně studio a dal se do práce. První klienty jsem získával dost obtížně. Každý začátek je těžký. Trvalo mi pár let, než jsem podnik rozjel podle svých představ.

Sledoval jsem čas na velkých nástěnných hodinách. Za chvíli to vypukne. Už zbývalo jen pár minut. Uvidíme, k čemu to všechno bylo.

Na generálce jsme už jen vybrušovali. Dodělávky to byly. Říkal jsem mu třeba: „Je tu ten pohyb směrem k límečku, pane Knobloch… Tam jsme ještě krapet dlužni. Musíte na to asi takhle. V první fázi by bylo fajn, kdybyste to gesto, to trhnutí rukou, jako tak ani nedotáhl do konce. Podívejte se, je to jen výraz pocitu, že se někde mihl stín, že se na chvíli někde ozval nějaký cizí zvuk. Zvuk, na který nejste zvyklý, něco, co vás v podstatě ani nevyděsí, ani nepřekvapí, něco, co jenom nejste schopný okamžitě zařadit. Takže – vy se na zlomek vteřiny zarazíte, a ta ruka nesmí jít až k límečku nijak překotně. Vy jenom naznačíte, že se něco zastavilo.“

Pan Knobloch mě pozoroval s přivřenýma očima.

„Tak pojďte, zkusíme to sjet ještě jednou,“ vybídl jsem ho.

Postavil se na moje místo. V ruce držel papír, z kterého se chystal číst.

„Ten začátek nečtěte, pane Knobloch. To všechno vynechte. Text známe, a ten nás teď taky nezajímá. Říkejte klidně bla, bla, bla, to je fuk. Mně jde jen o to, abyste vystihl ten pohled, kdy se vám jako rozšířej zorničky a ruka zůstane na půl cesty ke kravatě. Ale pozor! Uzlu se nedotýkat! To bychom vystříleli prach hned na začátku – a co potom?“

Pan Knobloch to nakonec předvedl uspokojivě. Nechal jsem ho to ještě párkrát zopakovat, a teprv potom jsme si dali pohov.

„A teď k věci! Ted dokážeme všem, že nejsme fušeři. V tom momentě, jak říkáte: Já věřím, že… a tak dál, musíte rozehrát mistrovský kus. Tak nejdřív škleb! Ukažte mi, jak si představujete škleb…“

Pan Knobloch se zašklebil.

Zamyslel jsem se: „Tak takhle tedy rozhodně ne. Nezlobte se, ale vždyť vy nemáte patřičně vyvinutý smysl pro navození šoku. Tenhle škleb, jak ho tady předvádíte, je sice sám o sobě pěkný škleb, jenže jenom jako izolovaný chudák, co je někde zapomenutý a neví, ke komu vlastně patří. Vy musíte vyjít z toho, že si lidi kolem nejdřív vůbec neuvědomí, že je to škleb. Nejdřív si musí myslet, že se snad jedná o úsměv. Vteřinový úsměv, co najednou prudce přejde do šklebu. Všechny to musí přimrazit k židlím. Musí jim vystoupit pot na čele z toho, jak se strašně spletli, když vás jen tak mechanicky sledovali. Trapně jim z toho musí být! A hned po šklebu přijde trhnutí za uzel. Tam necháme jen malinkou pauzičku. Asi takhle: úsměv – škleb – pauzička – a ruka za uzel!“

A pak jsem si sedl a pozoroval jsem, jak se pan Knobloch šklebí a tahá se za uzel. Občas jsem mu něco vytkl, nebo jsem jen mírně korigoval dráhu ruky a přemýšlel, co se to se mnou děje, protože kde se vzala – tu se vzala, znova se mi po jazyku mihla ta snová sladkoslaná příchuť kečupu a napadla mě věc, o které jsem věděl, že není zrovna fér, ale bylo to silnější než já, a od té chvíle jsem se začal tou představou zaobírat a nedalo mi to pokoj.

Byl to doopravdy dobrý žák a nedělal jsem si o něj starosti. Jestli se mu podaří předvést na premiéře aspoň zlomek toho, co už dokonale ovládal, měl zaručeně vyhráno. A pak najednou všechno kolem ztichlo a představení začalo.

Myslel jsem na rozhovor, který jsme spolu vedli ihned po jeho první návštěvě. Dalo by se říct, že tenkrát dost pochyboval, jestli to všechno má smysl. Musel jsem mu důrazně vysvětlit: „Vážený pane! Vyjasněte si, co vlastně chcete. Jestli si myslíte, že moje služby nepotřebujete – taky dobře. Já se nikomu vnucovat nebudu. Proč jste sem ale potom chodil?“

Díval se na mne strnule a neodpovídal.

„Každý nebo skoro každý hrajeme divadlo od rána do večera. Všichni to vědí, ale jenom pár lidí si uvědomuje, že tohle je doopravdy ten největší tyátr, co vůbec existuje. Někteří jdou radši k psychiatrovi, protože to zkrátka nezvládli, a taky se není co divit. Spousta textu a málo času na nastudování logicky vedou k diletantismu, a ten má na svědomí všechny ty rozvody a potoky slz a plný hospody a co já vím co ještě. Vy jste přišel za mnou, protože potřebujete pomoc, a já vám pomoct můžu. Vy jste z těch, co pochopili, že existuje cesta k odstranění utrpení. Když se zlepšíte ve svých klíčových rolích. To nemůžete nechat náhodě. Protože vás v rozhodujícím okamžiku něco zviklá, a je to v troubě. Nebudete hodnověrný, lidi zapochybujou – a to je váš konec. Profesionál má tu výhodu, že si některé věci zautomatizuje a má pak víc času řešit v krátkém okamžiku nový problém, aniž by vypadl z vlaku.“

Pan Knobloch složil hlavu do dlaní. Nádherné gesto! „Tak jak jste mi to vylíčil, celý ten váš problém myslím, tak na to by podle mě byl nejlepší lehký infarkt. Nebojte se, nebudete první ani poslední, kdo tady byl s tímhle malérem. Je to čítanková situace. Moje studio je vlastně studio infarktových etud. Dělám samozřejmě i jiné věci, ale tohle je teď velký kšeft. Jsem na tom jak srdcař, taky mě v podstatě živí infarkty.“

Pan Knobloch slabě zaúpěl.

„Nedělejte si z toho prosím vás hlavu! Když to nezahrajete vy, zahraje to jiný, a jaký jste byl? Copak vy jste ten, kdo může za to, že bez takové malé srdeční slabůstky se dneska neobejdete? Vždyť lidi jako by sami říkali: Jak je to možný? Dělá tady pomalu dvacet let, a pořád je svěží! To se asi pěkně fláká, otrapa jeden! A mezitím vás přeskakujou, cpou se před vás a bezohledně vás vmáčknou do kouta.“

Seděl a pokyvoval hlavou.

„Ta podniková oslava vašich narozenin je pro naši věc jako stvořená. Nic lepšího jsme si ani nemohli přát. Budou tam všichni, co vás chtějí odpálkovat ze hry. Je to přímo krásné.“

Pan Knobloch si se mnou nakonec plácl. Když odešel, zalistoval jsem v telefonním seznamu.

Ozvaly se salvy a zátky od šampaňského se prohnaly vzduchem. Víno pěnilo a hrnulo se z lahví ven. Kolem to byla samá legrace. Pan Knobloch zvedl sklenku a pokynul s ní směrem k ostatním. Posadil jsem se, protože tohle jsem si chtěl vychutnat v klidu. Zažíval jsem tichou slast. Znovu jsem cítil ten kečup, vůni třísek a vlhkou zem pod sebou. Jako tehdy, když jsem pochopil, že vůbec nejdůležitější je udělat si někdy drobnou radost, potěšit vlastní srdce malým dárkem. Bylo mi, jako bych se řítil vesmírem, vedl jsem velkolepé představení, hvězdy se točily, jak já jsem poručil.

„Na zdraví!“ zvolal pan Knobloch. A pak vyvalil oči a upustil skleničku. A spolu s ním ještě pět lidí kolem. Všichni mí dobří žáci. Knobloch z nich byl jasně nejlepší. To se nedalo popřít.