<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Petr Šabach

JAK POTOPIT AUSTRÁLII
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
<   2   

 

Dobře zašitej frajer

Když se u mě Marína zastavil, aby mi řekl, že ve městě je cirkus, nijak to se mnou nehlo. Nemám Cirkusy moc v lásce. Je tam buď horko, nebo zase zima, a v každým případě puch. A ke všemu to, co k nám jezdí, ani pořádnej cirkus není. Je to obyčejnej, o něco větší stan, plnej záplat a zbytečnýho hluku. To já mám mnohem radši, když jsem někde pěkně v teploučku a takhle uklizenej si vymejšlím různý ptákoviny. Dovedu se celý hodiny koukat do zdi a vidím přitom na tý zdi takový věci, že by jednomu vstávaly vlasy na hlavě. Nadevšecko mám rád tohle vysedávání, připadám si jako naloženej v nějaký zvláštní marinádě, která mě omývá a prostupuje jak utopence v láhvi. A jestli něco nemiluju, tak je to násilí a kravál. Takže jsem jenom mávl rukou, když mně Marína říkal o tom cirkusu.

Jenže tentokrát, i když na mě jinak celkem dá, si prostě nenechal poradit. Hučel do mě jako beran, že tam spolu musíme jít.

Řekl jsem mu: „Vykašli se na to, nech to plavat, je to volovina,“ ale nemohl jsem se věčně dohadovat s chlapem, kterej má skoro dva metry a ruce má, jako já jsem celej.

Mně je totiž čtrnáct a ještě chodím do školy, mám brejle, a jak říká Marína, jsem takovej inteligentní suchar. On je ze mě vůbec tak trochu vedle, protože jsem mu jednou napsal pár dopisů, a to na něj udělalo nesmírnej dojem. Zkrátka, my jsme s bejvalým šífákem Marínou kámoši. A tak jsem nakonec svolil a šel se s ním podívat na náměstí, kde právě stavěli stan. Bylo tam ještě pár maringotek a jeden kolotoč už fungoval, ale pršelo a byl na něj smutnej pohled, jak se tam tak prázdně točil. Stáli jsme před stanicí autobusu, kde moknul první vylepenej plakát.

„Podívej se na to pořádně,“ řekl záhadně Marína.

Tak jsem si ho důkladně přečet odshora dolů.

„Tak co na to povíš, hochu?“ šeptal důležitě.

Zůstal jsem na něj koukat: „Ty chceš zápasit s tím medvědem…“

„No konečně!“ ulevil si a šťastně se usmál.

„Už ses někdy s medvědem pral?“ povídám a polilo mě horko.

Zachmuřil se: „Jo. Párkrát už jo. Už jsme se s Arthurem v životě viděli. I když si pokaždý říká jinak.“ Zabodl prst do písmen před sebou: „Tady taky píšou, že pro vítěze je tři sta korun. Je to tam?“

Potvrdil jsem to, ale namítl jsem taky, že se mi to zdá celkem slabá náplast na ty šrámy, o ostudě nemluvě.

Díval se na mě jako na blázna: „Tak moment! Ty vážně věříš tomu, že je to medvěd?! Ty si myslíš, že by tahle banda, která co vydělá, to proleje hrdlem, uživila medvěda?“

Nevěděl jsem vůbec, o čem mluví, a musel to na mně poznat, protože mě poplácal po hlavě a vážně dodal: „Žádnej Arthur, ale podvodník, co se nechává zašít do kůže, já ho dobře znám.“

Nevěděl jsem tenkrát, že to dělá taky tak trochu pro mě.

Marina si při řeči olizoval rty. „Budeš se na to dívat z první řady, suchare. Aby ses přiučil.“

Kdyby si takhle ty rty lízal kdokoliv jinej, tak bych přísahal, že má strach.

Nemělo smysl se s Marínou přít, protože když si něco umanul, tak to byl konec. Těch několik dní před zápasem se fakt poctivě připravoval. Přestal pít pivo, běhal a cvičil, cpal se masem a zeleninou, spal deset hodin denně a pak zase cvičil.

Jednou jsem se za ním přiloudal na dvůr. Stál opřenej hlavou o stodolu a ze všech sil do ní tlačil.

„Tohle je izometrický posilování,“ hekal. Pak se svalil do trávy a ztěžka funěl. A když si trochu odpočal, vyskočil a znovu se opřel hlavou do tý stodoly.

„Jenže tohle ten medvěd trénovat nemusí, protože ten to už dávno umí. Jedině že by se nemohl na tu svou sílu rozpomenout, a o tom dost pochybuju,“ vyjádřil jsem svůj názor.

Marína se tvářil, že neslyšel. „Podívej se, co mám na toho syčáka přichystaný v záloze. Šlapák kongo jsme tomu říkávali. Když tě někdy bude votravovat nějakej chasník, kterej čirou náhodou váží vo pár kilo víc než ty, tak je tohle jedna z cest, jak se z toho dostaneš, a ten blbej bude von.“ Rozkročil se přede mnou: „Musíš se mu upřeně dívat do vočí a vzbudit v něm dojem, že přemejšlíš, jestli ho sundáš hákem, nebo vezmeš na direkt. Přitom nenápadně přeneseš váhu do levý nohy a pak uděláš tohle!“ Vyskočil do vzduchu a zaryl patu asi tak tři čísla od mýho palce na pravý noze. „Kdybych se ti na něj trefil,“ prozradil mi se zvláštním pohledem, „tak budeš volat na kmotřičku smrt, aby si pospíšila. Musí se to ale provést rychle a hlavně v dobrejch botách. To je celá věda.“ Když jsem ho opustil, už zase tlačil hlavou do stodoly.

No a pak přišel ten den. Seděl jsem v první řadě a pozoroval, jak se stan plní lidma. A když už se tam nikdo víc nevešel, tak principál zavázal vchod na uzel, zalezl za oponu a chvíli tam něco kutil. Pak se znovu objevil, tentokrát v uniformě se zlatými prýmky. Měl hrozně ochraptělý hlas, takže mu bylo sotva rozumět, ale přesto bylo jasný, že hláska „h“ to u něj vyhrála. Cpal ji všude. Říkal Arthur a athlet a vyslovoval ji i tam, kde nemá vůbec co dělat. Splňovalo to jeho představu o úrovni. Takže chvíli se tam motal, ale to všechno byla jenom vata, jenom aby to dohromady dalo tak tu hodinku. A když ohlašoval souboj s medvědem a vyzýval místní siláky, tak mu Marína vzal vítr z plachet, protože ho nenechal ani domluvit a už stál vedle něho.

Principál ho okázale vítal a sáhodlouze vysvětloval pravidla zápasu. Ale aby všechno bylo jó úplně v pořádku, tak ještě Marínovi měřil puls, což byla jakási cirkusová vstupní prohlídka, a principál tvrdil, že to tak musí být, že je to podle „ženevského rozhodnutí“.

Pak spokojeně zakýval hlavou, odkudsi se ozval úder na buben, záplatovaná opona se rozevřela a do arény vtrhnul medvěd. Ze dvou stran ho jistili dva světský, který ho drželi na řetězech. Medvěd byl jasně pravej. Všichni jsme to viděli. Jedinej, kdo to nechtěl uznat, byl Marína.

Na čumáku a drápech měl ten medvěd kožený chrániče. Kolíbal se na zadních a vypadal všelijak. A do toho pořád tak hrůzostrašně chrastily ty řetězy. Principál mával v ruce třema stovkama a opakoval, že je to cena pro vítěze. Tedy v případě, že by Arthur nevyhrál. Pomocníci se na sebe ušklíbli. Pak tlesknul rukama a uskočil stranou.

Stan ztichnul. Marína se nahrbil, díval se dlouze na medvěda a pevným hlasem řekl: „Ty ses na to vyparádil, komediante!“

V prvních řadách to zašumělo, ale Marína pokračoval: „Vzpomínáš si na mě ještě, ty ubožáku?“

Medvěd si ho skoro nevšímal. Tedy zatím ne.

„Tak poď, at tě z tý kůže vytřepu,“ hrozil mu Marína dál. „Poď si pro Marínu… pod si pro nářez!“

Principál znejistěl, ale snažil se, aby to nedal najevo. Úplně zbytečně znovu zahulákal: „Souboj medvěda Arthura se zde přítomným athletem prohlašuji za otevřený!“

Marína vykročil. Šel s rukama až na zem a v obloucích se blížil k Arthurovi. Oba světský natočili medvěda tak, aby s Marínou proti sobě stáli na jedný lajně.

Začalo se mi stejskat po klidu. Po tom, že nemůžu bejt doma, pěkně v teploučku a pohodlí.

Marína se přibližoval. Ve stanu to úplně ztichlo, když medvědovi vysvětloval ponuře: „Tady na místě tě spráskám za to, že si hraješ na medvěda, a seš jen vobyčejná veš!“ Principál byl bledý a nervózně si mnul ruce.

Marína se zastavil před Arthurem a upřeně se na něj zahleděl. A pak vyskočil metr vysoko a dupnul mu vší silou na levou zadní tlapu. Medvěd vykulil bolestí oči a ohnal se po něm tak mocně, že jeden muž s řetězem se dostal do prudkého smyku a zmizel po břiše za oponou. Ale Marína se šikovně uhnul a udělal věc, která musela medvěda nesmírně zarmoutit. Znovu mu přidupl tu levou zadní. Přitom se zmocnil volného řetězu a zlověstně s ním potřásal. Pak Marína medvěda obešel a civěl mu na záda. Hledal zip nebo náznak nějakých stehů, a když na nic nemohl přijít, zkusil to naslepo. Chytil Arthura za chlupy v místech, kde předpokládal nějaký spoj, a rval je od sebe.

Medvěd udělal kotrmelec. Druhý pomocník ho udělal taky. Ve stanu to zatraceně ožilo. Lidi na Marínu pokřikovali, povzbuzovali ho, a vůbec byli bez sebe radostí. Marína si znovu stoupl před Arthura, ale principál mu rychle vrazil ty tři stovky a všichni i s medvědem vyklidili pole. Marína se šťastně ukláněl na všechny strany a vypochodoval ven. Všechny děti běžely za ním, a tak jim z vděčnosti kupoval u jednoho stánku balónky. Utratil tam tenkrát celou tu výhru.

 

   Nakonec jsme tam na náměstí zase zbyli sami. Marína se protáhl a řekl: „Tu kůži jsem mu nemohl za živýho boha roztrhnout. Asi používaj nějaký speciální nitě.“

„Nepoužívaj samosebou žádný nitě,“ povídám mu. „Nebudou medvědovi, kterej je pravej, zašívat kožich nitěma.“

Marína se zamyslel: „Podívej se, takhle se nikam nedostanem. V tý kůži byl chlap. Stejně velkej, stejně silnej jako já, jinak bych tam v životě ani nepách. Chápeš to, hochu? Nemůžu si vzít na svědomí, aby sis vykračoval životem s představou, že na potkání zmlátím medvěda.“

Poplácal mě při řeči po tváři, ale najednou už to přestávalo bejt příjemný, už to byly dovopravdický facky. Zkoušel jsem uhnout, ale druhou rukou si mě přitáhl ještě blíž a šklebil se mi do obličeje. Věděl jsem, kam míří. Chtěl mě vyhecovat, chtěl, abych pochopil tu jeho uhozenou teorii. Tak jsem se teda snažil. Říkal jsem si: „Marína je brejlatej suchar, a zase naopak já jsem ten, v kterým je zašitej opravdickej frajer, skoro dvoumetrovej pořez, kterej se nebojí ani medvěda.“

Na to, že jsem šlapák kongo zkusil vůbec poprvé, to nedopadlo zle. Ovšem je fakt, že mi dost pomohly boty. Nevěděl jsem, jestli je to takhle ono. Jestli jsem dobrej žák. Maríny jsem se na to ptát nechtěl. Bylo vidět, že na mě nemá náladu. Seděl na zemi a díval se nahoru na kostel. Tak jsem tam ještě chvíli přešlapoval a pak jsem šel domů.

Od maringotek se ozýval smích cikánky, co prodala za tři sta balónků. Ta by se dneska smála asi všemu.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

<   2   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist