<<< Literární doupě
Literární doupě

Petr Šabach

S JEDNÍM UCHEM NAVESELO

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

S jedním uchem naveselo - Šabach Petr
 
 
cena původní: 225 Kč
cena: 198 Kč
S jedním uchem naveselo - Šabach Petr
Sníh, Ježíšek a panáčci - Šabach Petr, Obermannová  Irena, Klostermann  Karel
 
 
cena původní: 179 Kč
cena: 179 Kč
Sníh, Ježíšek a panáčci - Šabach Petr, Obermannová  Irena, Klostermann  Karel
Máslem dolů - Šabach Petr, Šabach Petr, Hanák Tomáš
 
 
cena původní: 319 Kč
cena: 280 Kč
Máslem dolů - Šabach Petr, Šabach Petr, Hanák Tomáš

 

   1   >

 

 

S jedním uchem naveselo

Lucie Stránská byla největší krasavice na škole. Všichni z ní byli hotový. Všichni. A ty, co nebyli, nebo to aspoň tvrdili, kecali. Lhali sami sobě, aby z toho, že nemaj šanci, nezešíleli. Jako když vidíte v kině něco naprosto neskutečnýho a utěšujete se větama á la třeba smrdí, i když víte jistě, že jedinej, kdo v tu chvíli smrdí potem ze vzrušení a vlastního neštěstí, z toho, jak je ubohej, ste vy sám.

O Lucii Stránský se šuškalo všelicos a jen pánbů ví, co z toho byla pravda a co ne. Ale spíš to byly, jak říkám, jenom kecy. Já sem se tím tenkrát zas až tak moc nezabejval, protože mně bylo necelejch třináct, což znamená spíš těch dvanáct, a zajímaly mě věci kolem letadel a tak a taky skutečnost, že se blížej Vánoce, a naše třída v tom období nacvičovala tuze legrační představení, v kterým sem hrál nějakou přiblblou roli. Tak dobře… hrál sem zajíce, no a co? Když tyhle věci berete s nadhledem, tak se to dá přežít. A to si pište, že já sem to s nadhledem bral, i když je fakt, že zase ne s takovým, s jakým bych to bral dneska, když o tom zhruba po roce uvažuju.

Začnu tím zajícem. Babička mi tenkrát ušila z nějakejch starejch hadrů kostým, kterej měl i kuklu s ušima. Jedno trčelo vzhůru a druhý bylo tak trochu zplihlý. Ta kukla mi zakrejvala celej obličej, kromě očí a pusy, a to sem měl eště od nosu dolů přidělaný takový dva látkový bílý hlodáky. Všichni sme byli nějak uhozeně vymóděný, protože to byla pohádka, kterou sme si napsali sami, a aby byla pořádná legrace, napchali sme tam kdejakou nesmyslnou postavu a na mě vyšel ten zajíc. Začali sme to psát celá třída, ale spousta lidí cestou odpadla z toho důvodu, že je to už nebaví a že tomu přestávej rozumět, a některejm sme sami museli říct, ať už nám do toho, proboha, nekecej, takže se urazili a nakonec sme to dopsali s Danem sami a Dan říkal, že takhle je to stejně lepší, protože teď už aspoň nemáme ničím svázaný ruce a můžeme udělat pravý dada. A musím přiznat, že když sem si to slovo našel doma ve slovníku, dal sem mu za pravdu, protože to, co sme z toho my dva udělali, bylo skutečný dada. Ale hlavní na tom bylo, že se zbytek třídy nevykašlal na hraní, a některý dokonce prohlašovali, že je to fakt sranda. Jenže eště větší dada, když už tady to slovo teda máme, mě potkalo těsně před tou vánoční besídkou. Sel sem na zkoušku, v takovým velkým báglu kostým toho zajíce, a najednou mi někdo zaťuká zezadu na rameno. Otočím se a přede mnou – Lucie Stránská! Usmívá se na mě a povídá: „Mohla bych s tebou mluvit?“ Polk sem na sucho, protože až ted mi došlo, jak je dovopravdy úžasná, a zůstal sem stát jako voják, kterýho kontroluje lítačka. Kolem nás byla spousta lidí, protože to bylo na školní chodbě a vyučování všem eště neskončilo, ale kdybyste se mě zeptali, kdo tam teda byl konkrétně, tak můžu říct jen – konkrétně ona a já a pak barevná šmouha stvořená z nějakejch postav. Vzala mě za loket, jako byste převáděli dědečka přes křižovatku, a odvedla mě stranou. Já celou tu dobu jen kejval hlavou, že jako samozřejmě může, a celej v transu sem čekal, co bude dál. Že bych?! napadlo mě, ale hned sem tu myšlenku zaplašil, protože byla evidentně moc dada, ale nemoh sem si pomoct, a jestli mám bejt upřímnej, tak teda musím pokračovat a podělit se s váma o ten zážitek… Že bych se jí líbil?! Já už dneska vím, že sem musel v tu chvíli zešílet a ztratit veškerou soudnost a pojem o tom, kdo je kdo, protože proč by se měla holka, která může dělat od vteřiny modelku, zamilovávat do kluka, jemuž vyrost před tejdnem první fous, a to na vohryzku! (A to eště není vůbec jistý, jestli je to fous nebo chlup…) Jenže někdy se to v mozku semele tak, že dojde k jeho až částečnýmu zatmění.

„Já bych tě chtěla o něco poprosit…“ zašeptala, nepřestávala se usmívat a mně se zazdálo (na chvilinku, kterou sem nechtěl měřit ani plašit), že se na trošku přimáčkla, a protože byla větší, tak sem najednou měl její prsa těsně před očima, a jelikož mně bylo blbý se dívat furt z jednoho na druhý (obě sem nebyl schopnej zároveň vnímat), zved sem hlavu nahoru a povídám: „No jistě…“ A přitom sem si uvědomil, že vůbec nevím, k čemu to jistě patří, protože sem zapomněl, o co vlastně de. Vo co gou, jak říká Dan.

 

„Víš, já bych potřebovala, jestli bys k nám zejtra večer nepřišel…“

Takže je to jasný! blesklo mi hlavou, i když slovo blesklo sem použil jen proto, že se to tak říká, ale daleko přesnější by bylo přirovnat to k nějakýmu zabublání nebo říct, že sem se mozkově připosral, prostě něco v tom smyslu. Zejtra večer nepřišel, může znamenat jen jedno – ty seš ten pravej!

V kolik?“ zachrčel sem a představil si Dana, jak bude čumět, až mu tohle budu vypravovat. Jestlipak mě jako obvykle poplácá po zádech a prohodí svý oblíbený – já ti přeju jenom tolik, aby ti stál jako kolík! Spíš ne. Spíš se se mnou jenom tiše rozloučí a pude se někam oběsit. Nebo se rozpláče se slovy – jen běž a hezky si to užij… Já tu mezi dětma eště pár let pobudu. My si budeme eště nějakou tu dobu hrát na honěnou, ale to už se tě netýká… „Můžeš přijít v sedm?“ zeptala se a podala mi lístek s adresou, což bylo zbytečný, protože každej na škole věděl, kde Lucie Stránská bydlí. Každej to sice věděl, ale já jedinej teď znal tajemství, jak se dostat do těch správnejch dveří.

Přejela mi prstem po nose, trochu našpulila rty a pak pomalu odešla. Sledoval sem omámeně, jak se vzdaluje školní chodbou, a teprve teď sem si uvědomil, že mi celou tu dobu pravděpodobně nebilo srdce. „Kecáš…“ zezelenal Dan a eště jednou řek jen: „Kecáš…!“ Já sem se mu ani moc nedivil, protože i když sem v posledních pár minutách dost povyrost, přece jenom… když vám někdo v kostýmu zajíce na zkoušce třídy 7. B vykládá, že má rande, a to ne nějaký rande s nějakým jiným zajícem, ale se samotnou Lucií Stránskou, musíte aspoň na vteřinu zapochybovat o jeho úplně zdravým rozumu. Ukázal sem mu ten její rukou psanej lístek, kde bylo kromě adresy ještě připsaný slovo: Neupomeň. On si to chvíli pozorně prohlížel. „No, já nevím, co ti na to jako mám říct…“ povídá.

„Ze mně gratuluješ! Ze sis v životě nepomyslel, že zrovna já se holkám líbím!“ napovídal sem mu.

„No tak gratuluju…“ zamručela natahoval si na sebe kostým vlka, „a co spolu jako budete dělat?“

„Di do prdele!“ sprásk sem ruce, „co asi?!“ Ale někde v útrobách mě něco hrozně hryzlo, protože teprve ted‘ sem se přiblížil k podstatě problému, totiž k tomu, že Dan věděl o mně, stejně tak jako já o něm, že žádnej z nás nikdy s žádnou holkou nic neměl. „Víš…“ mučil mě dál, ‚vono je to ňáký divný nenaser se, ale co si budeme povídat… vona, vid‘? A ty, vid‘? Že je to fakt ňáký divný?“ „Myslíš, Dane, že je to jako absurdní? Že je to dada?!“

„Dada snad přímo ne, ale hodně divný to je… „ „A ty si myslíš, normálně a úplně vážně si myslíš, že to nemůžu bejt já, do kterýho se zamiluje krásná ženská? Protože co my víme?! My se nevidíme! Možná, že sem ve skutečnosti lepší, než se mi to zdá zevnitř někde z mozku!“ Dan si unaveně sed na lavičku v tělocvičně a mnul si kořen nosu. Sed sem si vedle něj. ,,Sou takový případy…“ povídám mu, ale upřímně řečeno sem to říkal spíš sám sobě, „matka mi vypravovala vo chlapech, který maj v šedesáti dvacetiletý tak co by to nemohlo u ženský, fungovat i vopačně…?“

„Myslíš, že pro vás má už koupenou lahev vína a chlebíčky?“ zeptal se a pořád si mnul ten kořen nosu, i když tentokrát eště rychlejc.

„Možná, že pudem nejdřív do kina,“ řek sem. „Doufám, že mi ten biják budeš vypravovat…“ zamumlal Dan.

Lucie Stránská bydlela v ulici Obětí fašismu. Číslo sedm. Člověk by pro někoho, jako je ona, našel lepší adresu, říkal sem si v duchu, třeba Liliová, Jahodová nebo U Nebeské brány. Musí to chutnat zvláštně nahořkle, když načmáráte zamilovanej dopis pínej slov jako miláčku! a vzdechů jako lásko moje!, a nakonec oblíznete obálku jazykem a napíšete na ni Obětí fašismu 7. Některý věci k sobě prostě nepasujou…“ Jenže jak sem si řek – to nepasujou, šla mi nálada na nulu, a já musel chvíli přemejšlet proč, než mi došlo, že vlastně uvažuju o nás dvou, totiž o sobě a Lucii. A s touhle úvahou sem v podvečer někdy před Vánocema minulýho roku zazvonil na dveře s vizitkou Rodina Stránských, což jen umocnilo moji pohřební náladu. Slyšel sem, jak někde uvnitř bytu hraje televize, pak se ozvalo spláchnutí a za nějakej okamžik, kterej sem si užíval tím, že sem přešlapoval na rohožce, mi otevřel chlap v tílku a trenýrkách. Na čele měl brejle, v ruce složený noviny a mohlo mu bejt tak čtyřicet, co já vím, možná padesát, tohle já u starejch lidí těžko odhaduju. Koukal sem na něj překvapeně a nejdřív si myslel, že sem si asi splet dveře, a už už sem chtěl říct – promiňte, to bude asi nějakej omyl!, když vtom vidím, jak se za jeho zády vynořila Lucie.

„To je von, tati…“ povídá mu ze strany do ucha. Ty bláho! pomyslel sem si, to vypadá na svatbu! Neměl sem, proboha, přinýst kytku mamince?!

Chlap proti mně stál, popleskával si novinama o nohu a strašně dlouho si mě měřil pohledem. Víte, když už se jednou dostanete do nereálna, tak už taky nereálně musíte uvažovat, jinak byste v takovým světě těžko obstáli. Takže já se teď úporně snažil zapomenout na to, že sem eště před chvílí poskakoval v tělocvičně jako zajíc, a pokoušel sem se vpravit do svý nový životní role tak rychle, jak to jen šlo. Ve vesmíru taky existujou zkratky, možná, že vypadaj nějak takhle. Zazvoníte u dveří a to je von, tati

Pan Stránský po chvíli couvl, abych mohl vejít, a zdálo se mi, že dost neochotně, ale já se mu ani nedivil, protože žádnej fotr není nadšenej z toho, že přichází o dceru, o který všude prohlašuje, že ji vypiplal od plínek až doteďka.

„No tak pod‘ na slovíčko!“ plác mi novinama do ramene. Zul sem si boty a vlez do pantofli, který mi nabíd. Poděkoval sem mu a snažil se na něj tak nějak povzbudivě usmát, protože sem chápal, jak blbě mu asi je. Možná se cejtí svým způsobem i ohroženej, protože jeden nikdy neví… Takovej budoucí zeť je schopnej hnedka vyndat z kapsy pásmo a říct – tak podívejte se, tatínku, tady uděláme příčku a za tou vy už nějak dožijete, jasný? Kapišto?! Vstoupili sme do obývacího pokoje, pan Stránský ztlumil televizi a ukázal mně, ať si sednu na gauč.

‚Lucko!“ zařval někam přes dveře, „ty sem pod‘ taky!“ No a když přiběhla Lucie a sedla si vedle mé, tak si odkašlala povídá: Víš, já sem jí nejdřív nevěřil. Myslel sem, že na mě šije nějakou boudu, a tak sem jí řek, že tě chci vidět, ale tcd’už sem fakt klidnej.“

Ježíšmarjá! napadlo mě, co mu vo mně musela napovídat?! A jak to, že je klidnej, když je mi evidentně dvanáct, a to vypadám mladší a eště ke všemu sem dívčí typ, jak říká moje babička. A je to asi pravda, protože občas mi i v krámě řeknou – co to bude, princezno, čímž mě pekelně naštvou. Jenže pak sem se snažil uklidnit tím, že to je sice pravda, ale ve světě, kterej sem před chvílí opustil, a v tomhle novým, kam sem se dostal tou vesmírnou zkratkou, to asi neplatí. Co asi! Určitě! Jinak bych tady přece nebyl.

„Kolik ti vlastně je?!“ zeptal se mě najednou. Podíval sem se na Lucii a bud‘ sem zbledl, anebo zčervenal, protože se rozesmála do dlaní a zašeptala směrem ke mně: „Klidně mu to řekni, von je prima…“ Tak sem si řek – když seš prima, tak tě teda prověříme, a poměrně chladnokrevně sem odpověděl: „Bude mi třináct!“

„Nepovídej…“ zívl pan Stránský, „musím ti říct, že vypadáš mladší.“ Usmál sem se tomu tak, jako se člověk usmívá fóru, kterej slyšel už stokrát a nehodlá ho nijak komentovat.

„Víš…“ odbočil najednou, „vona nám Lucka dělala v poslední době dost starosti…“ „Tati…“ zaprosila směrem k němu Lucie rukama.

Ale ano, jen ať to klidně slyší!“ zvolal pan Stránský, „to byl nejdřív jeden chuligán, pak se objevil druhej, eště horší, řeknu ti…“ položil mi přátelsky ruku na koleno a nahnul se z křesla tak, že sme se málem dotýkali nosama, „když sem tě zahlíd, spad mi kámen ze srdce. Konečně se holka věnuje něčemu, co má evidentně smysl!“ Je to dobrý, pomyslel sem si, ale mluví se tu takovou divnou řečí. Tak jako nadneseně nebo co… Ne, že bych si sám sebe úplně nevážil, ale nebyl sem si jistej, jestli bych se označil výrazem něco, co má evidentně smysl. Jistě, mám nějaký klady, ale až doteď sem si myslel, že sou spíš nemateriální povahy. Charakter a tak… Víceméně, co sem moh dělat v tý chvíli jinýho než se jen tak slabě pousmát.

„A ten její poslední kašpar!“ zavyl tak znenadání, že sem až poskočil, „představ si, hochu, na sobě měl křižáka jak nějakej pekelnej anděl!“

„Křivák… „ zamumlala Lucie.

Jakej křivák!“ zařval pan Stránský bunda se menuje křivák,“ řekla trochu smutně Lucie.

„Ach tak…“ ulevil si její otec, „no to je vopravdu podstatnej rozdíl…“ Chvíli pokyvoval hlavou a pak pokračoval: „Víš, jak říkal Lucce?! Roštěnko! Roštěnko!!!“ zanaříkal a ukryl hlavu v dlaních v gestu beznaděje a znechucení zároveň.

Nevěděl sem přesně, co se tady ode mě očekává, že řeknu. Snad něco jako – bylo, bylo, teď sem tu já, pane Stránský, takže žádný obavy. Očkovací průkaz mám v pořádku, za pár let dostanu občanku a pak už to pude ráz naráz. Všechno pěkně podle mejch i vašich představ! „No nic!“ plác mě rukou po noze, „mám fakticky radost, že to teď táhnete spolu… Takže do kolika dorazíš, Lucko?“ dodal a zved se z křesla.

„Do půlnoci sem doma, táto.“ Tak ji ohlídej, kavalíre!“ zasmál se na mě, „a zase někdy přiď!“

Podali sme si ruce a já si až teď uvědomil, že celou tu dobu sem tak jako periferně naslouchal zvukům z kuchyně, kde se podle všeho něco smažilo, a teprve když sem vyšel z obýváku, ucejtil sem známou vůni řízků a zahlíd paní Stránskou, která na mě vyjekla zpoza dveří a zavolala: „Zdravím tě!“ Ani tchyni nebudu mít tak ošklivou, uvědomil sem si s radostí, která eště vzrostla tím, když ke mně přiběhla a nabídla mi jeden z těch horkejch a vlahejch řízečků jen en tak do ruky, jak se sama vyjádřila.

Vyšli sme z domu a ukusovali si z toho mýho řízku. Lucie se s plnou pusou smála tomu, že mi na jedno její sousto zmizela skoro celá půlka. Říkal sem si, že až to dojím, zeptám se jí, kam vlastně dem, a taky sem přemejšlel o tom, jestli mě naši náhodou nezabijou, když přídu domů až někdy po půlnoci, a co to takhle zkrátit aspoň do desíti. A jak sme tak šli a zahnuli za roh, tak mi ten můj řízeček najednou uvíz v krku jako špunt. Poznal sem ho hned, protože sem ho už znal z vypravování, a fakt vypadal v tom svým křiváku jako postava z pekel. Stála opíral se o motorku, a když se k němu Lucie rozeběhla a skočila mu kolem krku, málem tu motorku porazili. Cekal sem, až mi to sousto pomalu a bolestivě proputuje hrdlem, a zmoh sem se jenom na zírání.

„Pocem!“ zavolala na mě Lucie, a tak sem pomalu přešel k nim.

„Jaks to dokázala, roštěnko?!“ ptal se ten frajer a pak se podíval na mě. „Kdo má jako bejt todle?!“

Lucie se strašně smála, a když se dost vysmála, tak mu v takovejch krátkejch větách, který pořád přerušovala tím, že znovu a znovu vyprskávala, povídá: Já řekla fotrovi, že s dětma z nižších tříd nacvičuje vánoční besídku a že dneska… ha, ha… dneska máme generálku… ha, ha… A on mi řek, že ať mu tedy přivedu někoho, kdo to dosvědčí, nějaký dítě, tak on to… ha, ha… dosvědčil…!“ řvala a ukazovala prstem na mě. Asi sem musel vypadat příšerně zdrble, protože mně najednou dala pusu, a ne na tvář, ale na rty, a vypískla: já miluju!“

Usmál sem se, jako že to je maličkost, o který není vůbec třeba mluvit, ale cejtil sem se celej jako gumová hračka s pískátkem na zádech. „Richard!“ napřáh ke mně ruku. „Poslyš,“ dodal tak rychle, že sem ani nestačil říct svý jméno, ,,tohle máš u mě skovaný. Seš dobrej!“

Díval sem se na Lucii prosebně a ona mi asi porozuměla, protože se přestala smát, a už to nijak nerozmazávala, což by klidně mohla, kdyby byla horší. Jiná na jejím místě by si mě možná vychutnala daleko víc, mohla by říct – von ten trouba vůbec nic netušil, von si snad doopravdy myslel, že o něj stojím!, a vůbec věci, který se nedobře poslouchaj. Jenže to ona neudělala. A i když je fakt, že sem na těch pár posledních hodin totálně zblbl a ona to musela vědět, tak to nezneužila.

„Seš můj miláček!“ pohladila mě po hlavě, sedla si za Richarda, kterej už dráždil plyn, a zamávala mi.

„Co tam hraješ, mladej!“ zařval na mě ten její a já, jak idiot, zavolal: „Zajíce!!!“ – a znělo to málem radostně. Jako bych jim sděloval nějakou neuvěřitelnou novinu, jako bych volal jméno univerzity, na kterou mě právě přijali.

„Tak utíkej, zajíci!“ vykřik Richard a pak oba s rachotem zmizeli v pekle.

Jenže ono to bylo přesně naopak. V tom pekle sem se ocit já. Já, kterej si eště před chvílí hrál s představama, jak s panem Stránským chodíme na pivo a vedeme řeči. Stál sem v tý ulici jak na zastávce vláčku, kterej mě má hodit zpátky do dětství, ale nejede a nejede a ke všemu se zved tak ledovej vítr, že sem si musel vyhrnout límec. Přemejšlel sem, co dál, když vtom se mi na botu, kolem níž ve vzdušným víru tancovaly všelijaký papírky a tramvajový lístky, něco přilíplo. Tak sem se sehnul a koukám jako blázen. Ono to bylo deset leva. Tady v liduprázdný ulici uprostřed Evropy se ke mně přihrne deset bulharskejch leva. Chtělo se mi v tu chvíli zvolat – kde si, bratříčku!, protože sem si představil asi milion příběhů najednou, a pak se mě zmocnila obrovská radost z toho, že nejsem na světě zdaleka jedinej, kterýmu se dějou neuvěřitelný věci. Ze nejsem ve světě dada sám. Zastrčil sem si těch deset leva do kapsy pro štěstí a pomalu sem se začal vracet známou cestou. S jedním uchem naveselo a druhým nasmutno.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist