Petr Šabach

S JEDNÍM UCHEM NAVESELO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Lonely Planet

Na cestě z Giant Causeway se k němu přidal pes s obojkem.

„Domů!“ poručil mu několikrát a ukázal přitom prstem pokaždé jinam. Pes s dlouhýma ušima mu připomínal Pluta. Toho od Walta Disneye.

„Home!“

„Get back!“

Pes ho předešel a až po pár metrech se otočil a zůstal stát s hlavou na stranu. V jeho očích se zračil naprostý klid.

„Domů běž, pse blbej! Home!“ máchl rukou.„Se mnou nemůžeš, já nejsem zdejší,“ řekl a ukázal mu svůj ohmataný výtisk průvodce Lonely Planet, ve kterém ještě před chvilkou hledal adresu nějakého hostelu v okolí. Nakonec ten psí pohled nevydržel a přičapl k němu na bobek. „No tak běž…“ přemlouval ho tiše, „se mnou, kamaráde, nemůžeš…“ Rozhlížel se po nějakém klacku, který by hodil někam co nejdál a psa tím od sebe alespoň na chvíli odlákal.

„Blbá země!“ vzdychl, „samý kamení. Irsko je samý kamení…“ vysvětloval psovi. Co tady můžeš aportovat? Kámen?

Pes čekal. Kde to vázne? ptaly se hluboké a temné oči. Vzal jeho hlavu do dlaní, a zatímco ho drbal za ušima, řekl: Já jsem zdaleka, hochu, tomu bys nerozuměl. Ničemu bys tam nerozuměl, u nás i psi štěkaj jinak. Dělaj haf, hafa ne ruf ruf jako tady. Kdybych tě vzal s sebou, ani by ses nedomluvil.“

Pes spokojeně mhouřil oči.

„Je to otázka onomatopoie. Víš o čem mluvím?“ Pes mlčel. „Tak poslouchej! U nás, například, dělaj žáby kva, kvd a ne jak u vás ribbit, ribbit. Kde jste, proboha, přišli na to, že ribbiťi\ Tam bys byl, kamaráde, nejspíš nešťastnej. Nešťastnej a ztracenej… A to vůbec nemluvím o tom, že na tebe nemám papíry.“

Posadil se vedle psa a unaveně otevřel Lonely Planet. „Píšou tady, že někde pár mil odtud je malej sympatickej hostel. Co myslíš, není to trochu blbý, že tak starej chlap jako já přespává v noclehárnách pro mladý? Co myslíš? Prubneme to?“ poplácal psa po zádech, až to slabě zadunělo. Pes zívl, až se mu zavřely oči a v koutcích tlamy se mu zhouply těžké sliny. Pak zatřepal hlavou.

„Dávej pozor, vole!“ okřikl ho přátelsky a postavil se, aby mohl vyndat z kapsy papírový ubrousek. Když si utíral mokrou tvář, řekl, jako by si náhle vzpomněl: „Nebo si vem krávy! U nás prostě buče] a u vás? Moo, moo! Jak tam, proboha, můžete slyšet hmhmhm? Byl bys tam naprosto vyřízenej, ti říkám… S nikým by ses nedomluvil. Potřeboval bys tlumočníka. Dovedeš si to představit, že bys chodil s tlumočníkem? Nemáš hlad?“ zeptal se ho, protože sám už hlad začínal silně pociťovat. Sundal ze zad bágl a chvíli se v něm přehraboval. Pes přistoupil blíž a zvědavě strčil čumák dovnitř.

„Počkej!“ odstrčil ho, „počkej přece, takhle to ani zaboha nenajdu!“ Pes opatrně poodstoupil a s otázkou v očích mu visel na rtech. Podal mu jeden ze dvou sendvičů, které si ráno připravil. Nic moc, jen plátky vatovitého chleba spojené levným margarínem. Pes bleskurychle pohodil hlavou, párkrát si na místě přešlápla netrpělivě vyhlížel, co bude dál.

„To je všechno, hochu!“ rozpřáhl ruce, „víc toho fakt nemám!“ Pes jen přešlapoval.

„Ach, jo,“ řekl, hodil si bágl na záda a vykročil. „Tak pojil, Pluto…“ Pes ho předběhl. Konec konců byl místní.

Funguje to, říkal si, když minuli muže se ženou, kteří mu neobyčejně přátelsky pokynuli. Už jednou se mu podobná věc stala ve Francii, kde ho jedna jeho pařížská přítelkyně požádala, jestli by jí večer nevyvenčil pejska. Až do té doby se ve městě cítil jako nějaký obtížný hmyz, který místními obyvateli tolerovaný jen s největším sebezapřením. Nikdy se nezbavil jisté rozporuplné plachostí slušného turisty. Dobře vychovaného voyaera.

Ten pes mu tenkrát dal na pár okamžiků okusit pocit, o kterém doposud jen snil. Jako mávnutím kouzelného proutku ho v jediném okamžiku transformoval v Pařížana. Lidé na mostě přes Seinu se s ním zastavovali a jen tak, v chápavých zastávkách pejskařů a bez řečí, nechávali buldočka Pita bloumat kolem s bohémskou šálou, splývající mu kolem krabatého krku, nevadilo jim, že očuchával zadnice všech možných psích holek, ba i kluků a přitom se ho nikdo neptal: Odkudpak, pane, jste, protože měl přece s sebou pejska, a tak proč se ptát, když věc je víc než jasná. Někteří na Pifa po francouzsku žvatlali a sem tam ho někdo i podrbal a on stála usmíval se, jako by drbali i jeho, a poprvé a naposled se v Paříži cítil tak svobodně a volně, protože byl v té chvíli objímaný starými přáteli, líbaný na tváře, ale – a to bylo to nejdůležitější – nemusel být nikým při jímaný, protože skrz to štěně nebyl nikým jiným než jedním z nich.

Ušli s Plutem asi dvě míle, než narazili na telefonní budku. Vlezl dovnitř, vhodil do automatu minci a vytočil číslo z Lonely Planet. Chvíli čekala pak se větou, nad kterou už po všech podobných rozhovorech nemusel nijak přemýšlet, zeptal na nocleh. Bylo mu řečeno, že ano, že místo ještě je. Zeptal se, jestli mají k dispozici nějakou menší místnost. „Jsem už starší člověk,“ dodal.

„Lituji, pane, ale naše jediná místnost je pro dvacet lidí,“ odpověděl mu příjemný ženský hlas. Požádal tedy o předběžnou registraci a zavěsil.

Pluto na něj čekal před budkou. Seděl s hlavou na stranu a prohlížel si ho stejně zvědavě jako ve chvíli, kdy se potkali poprvé. Už psa neodháněl. Stejně to nemělo žádný smysl a kromě toho mu cesta s ním ubíhala podstatně veseleji. Ušli pár metrů, když si Pluto ulevil. Byl to pes, protože zvedl zadní nohu, když čural na roh domku se suvenýry. Uvědomil si, že až do té doby ho vůbec nenapadlo zkoumat jeho pohlaví. To bude únavou, řekl si, ale byl rád, že se s tím svým Plutem trefil.

„Tak pojď, Pluto, jdeme!“ zavolal na psa a ten poskočil s takovou radostí, až se lekl, jestli nějakou náhodou neuhodl jeho pravé jméno, ale po chvilce tuhle myšlenku zavrhl, jelikož takové věci se v životě běžně nedějí a jména jako Pluto se psům pravděpodobně moc nedávají.

Noclehárna tvořila první patro hospody U Lišky a hroznu. Stačilo sejít pár schodů a člověk se ocitl přímo před barmanem. Nejdřív se ovšem ubytoval, to znamená, že se dohodl na ceně s jakousi mladou a velmi pohlednou slečnou, která kostel vedla. Rozhlížel se kolem sebe očima, které přestaly růst před padesáti lety. Už si zvykl na pohledy, co ho v takových chvílích vítaly.

Znal dobře tu prvotní směs údivu spojeného s mistrovským předstíráním, že tohle je přece normální, kdo by se divil postavě muže s vizáží

Williho Nelsona na prahu společné ložnice plné holek a kluků, kterým vesměs nebylo víc než dvacet. Kromě oken a jediných vstupních dveří byly kolem zdí jen palandy. Jinak nic. Ani stůl, ani židle. Veškerý prostor byl suše a pragmaticky vyčleněný dřevěným pryčnám s bíle povlečenými matracemi a s polštáři tak tenkými, že na první pohled splývaly s potahy. Hodil si na jedno ze spodních lůžek bágl a pozdravil se s několika nejbližšími sousedy přátelským pokýváním hlavou. Potom vydoloval ze svého zavazadla spacák a rozbalil ho zipem dolů. Chtěl si jen vyzkoušet, co ho v noci asi tak čeká. Leželo se mu skvěle, ale když máte v nohách za den víc než třicet, možná třicet pět kilometrů chůze po kamení, stane se pro vás i ta nejtvrdší pryčnana světě místem, na kterém byste chtěli strávit zbytek života.

Ležel s rukama pod hlavou, když k němu připleskal Pluto. Zastavil se před palandou a jednou dvakrát si hlasitě zívl. Hleděli na sebe.

To je váš pes?“ zeptal se mírně ochraptělý dívčí hlas nad ním. Až doteď si nevšiml, že na horní palandě někdo leží. Vyklonil se, aby nahoru lépe viděl.

Je krásnej,“ řekla dívka.

Vy jste krásná, chtěl říct, protože to byla pravda. Jste tak krásná, až se mi tají dech, dodal by, kdyby dokázal promluvit.

„Hmmm…“ řekl místo toho.

Jak mu říkáte?“ pokračovala s očividným zájmem kráska z prvního patra. „Pluto.“

„Sorry?“ usmála se na něj.

„Přidal se ke mně v Giant Causeway. Nevím, Jak se jmenuje. Možná Arthur, ale já mu říkám Pluto…“ hekl a s námahou se postavil. Nejistě se na ni usmál.

„Takže tulák?“

Chvíli nevěděl, koho z nich tím myslí.

„Můžu mu dát jméno já?“ zasmála se a jednou rukou si při tom odhodila z čela pramen hustých vlasů, lesklých a černých jako horký asfalt. „Berryl the Pennyl, můžu mu tak říkat?“ zeptala se a dodala, ‚já jsem Alex.“

Podali si ruce. Možná, že její dlaň podržel o vteřinu déle, než měl, ale ona ten drobný prohřešek proti dobrým mravům přešla s okouzlujícím úsměvem.

„Berryl the Pennyl?“ dostal ze sebe konečně a snažil se neupadnout nebo alespoň stát rovně.

„To byl můj pes. Berryl the Pennyl. Vypadal podobně. Přejelo ho auto, chudinku…“

„Auto?!“ dostal ze sebe s námahou a s pocitem naprostého zděšení, že se mění v idiota, to zopakoval. „Auto, říkáte?!“

„Jste v pořádku?“ zeptala se ho a byla u něj obličejem tak blízko, že se bál vydechnout. Zahleděl se radši na psa.

„Počkejte!“ řekla rázně dívka a pak pružně seskočila dolů. Jste v pořádku?“ opakovala svou otázku a starostlivě se na něj usmála. Řekl, že absolutně.

„Ahoj, pse!“ podrbala Pluta za ušima. Pluto přivřel oči, přestal dýchat, slabomyslně vyplázl růžový jazyk a olízl jí ruku. Blahem se třásl po celém těle a z očí už mu v srsti zbyly jen dvě malé štěrbinky.

„Počkej, něco pro tebe mám,“ zvolala nadšeně a natáhla se nahoru na palandu, kde měla batoh. Stála před ním a on jen u vytržení pozoroval, jak mu mezi vyhrnutým tričkem a těsnými bokovými džínsy nabízí pohled na nejkrásnější kus vesmíru, na hypnoticky líbeznou oblast zvanou Michelisova roura. Stál a neschopný pohybu zíral na ten božský trojúhelník dvou dolíčků a vykukujících horních kvadrantů její prdelky, jako by se jednalo o poslední chybějící část puzzlu jeho osobní teorie všeho. Přemáhal nutkání zaržát jako kůň nebo zavřeštět jako pavián a vrazit jí nos mezi ty voňavé půlky jako nějaký hlady pološílený mravenečník. ‚Bcreniko!“ zachroptěl.

„Berryl the Pennyl…“ opravila ho, když se k němu otočila, „ale Beryl stačí, on už bude rozumět, viď, že budeš rozumět? Slyšel jste o tom, že sem psi nesměj?“ dodala najednou ustaraně.

Já nevím,“ řekl. „Doopravdy nevím…“ „Pojďte, něco vymyslíme,“ popadla Pluta, nyní už ovšem přejmenovaného na jakéhosi Berryla the Pennyla, a vyrazila se psem v náručí ke dveřím.

Dali si Guinness. Extra cold, což znamená, že byl jakž takž studený. Pes ležel pod stolem, u kterého seděli, a hlavu měl položenou na tlapkách.

„Prosím, psy ne,“ řekl jim barman, hned jak vešli, ale když se na něj Alex usmála, mávl rukou a unaveně pronesl, že nic nevidí, ostatně, že prý kam až jeho paměť sahá, tak nikdy nic neviděl, neslyšel, natož aby něčemu porozuměl…

Seděli a on jí vypravoval o všem možném, o zemi, z které přijel, a o tom, že psi tam štěkají jinak a kočky mňoukají měkčeji, a o tom, jak se vydal sám na cestu, a ona mu celou tu dobu pozorně naslouchala a přerušila ho jen párkrát, ale to jen aby mu pomohla, protože vypité Guinnessy v něm zvyšovaly touhu hovořit o vznešených tématech, a zároveň snižovaly jeho možnosti se adekvátně vyjádřit. Několikrát se omluvil za svou angličtinu, ale nemyslel to upřímně, věděl, že mluví víc než dobře.

Hovořilo kohoutech, kteří tu kokrhají Cock a doodle doo! a ona se smála, když předváděl své kykyriký! A pak zas zvážněla, to když se, po několika dalších vypitých pivech, rozhovořil o onomatopoetických perličkách v literatuře, čehož využil k tomu, aby se zkratkou, která se nabízela, přenesl rovnou k Vergiliovi a recitoval pak hlasitě a na celý lokál: ,Quadrupedante putrem Bonitu quatit ungula campum…“ a dívka na něj hleděla s neskrývaným obdivem a on se usmíval, protože se znovu cítil mladý a silný a ovšemže také moudrý, protože seděl bok po boku s pravou bohyní.

Pes se za celou tu dobu jen párkrát zvedl, spíš skepticky než zvědavě obešel lokál a pak se někam vytratil.

Předtím než otevřeli dveře do ložnice, se políbili. Dlouze a procítěně. Z jeho strany téměř vášnivě. Z její hezky a poučeně.

„Alex…“ pronesl po chvíli ochraptěle, „rád bych ti něco řekl.“

Alex se na něj usmívala. Nevěděl, co by jí řekl. Bylo to z jeho strany jen silné nutkání něco říct a jen to nutkání, ten pocit, že je třeba v takovém okamžiku něco říct, nakonec způsobil, že to řekl. Držela jeho ruce ve svých a stále se jen pobaveně usmívala.

„Není to pro mě lehké,“ pohladil ji po vlasech, „ale přemýšlel jsem o tom, že…“

„Sorry,“ protáhl se kolem nich kluk, co vypadal jako Glen Hansard, který    v náručí bágl. Alex pustila jeho ruce, aby mohl ten člověk projít.

„Díky,“ řekl kluk a usmál se na ni. „Není zač,“ usmála se Alex.

Zrzek si loktem otevřel dveře do ložnice, a když je za sebou zavíral patou, věnoval Alex ještě jeden a tentokrát doslova rozjařený úsměv.

„Chtěl jsem jen říct…“ řekl.

„Pojďme spát,“ navrhla Alex a opatrně otevřela dveře. Teprve teď si uvědomil, kolik lidí se tu válí na palandách. S rukama pro jistotu nataženýma před sebou doklopýtal ke svému místu. Párkrát zakoplo cizí botu, a jednou se mu dokonce zamotala noha do něčeho, co mohlo být svetrem nebo mikinou, a nakonec se s tichým zaklením posadil na postel. Poplácal ji rukou, aby se ujistil, že mu postel nikdo nezalehl. Nechápal to, ale měl radost, že i v takovémhle zmatku přece jen některé věci fungují.

Alex ho krátce políbila na tvář a tiše a mrštně se vyhoupla na palandu. Slyšel ji, jak se potichu souká do spacáku. Nebyla mu zima, a tak si jen zul boty a pak se s heknutím svalil na záda.

Zrzek se ještě šplhal na vedlejší palandu a moc mu to po pravdě nešlo. Rozkymácel celou její konstrukci tak silně, že jeho soused dole nespokojeně zamručel.

„Sorry,“ hekl zrzek, a ačkoliv mu nebylo vidět do tváře, bylo jasné, že se při tom usmívá. „Hej!“ ozvalo se nad ním.

Vyskočil, až se málem přizabil o spodek Alexiny postele.

„Co je?!“vyhrkl.

„Good night,“ řekla Alex.

„Good night,“ odpověděl hlasitým šepotem. Ležel, zíral do polotmy a věděl, že jen tak neusne. Sledoval mezeru pode dveřmi, kterou sem z chodby pronikalo mléčně bledé světlo, a modlil se za klidnou noc nebo alespoň za něco, co by klidnou noc připomínalo,ale jeho letitá zkušenost se ptala, proč by se zrovna dnešní noc měla lišit od těch ostatních, kterých už zažil v hostelech bezpočet. Bylo mu jasné, že z těch dvaceti jsou někteří, co mumlají ze spaní a skřípou zuby, funí, a někteří i prdí a jiní usínají s tss tss sluchátky na uších, a i kdyby jich mělo být jen dvacet procent, tak to ve shodě s neúprosným Paretovým pravidlem stačí na osmdesát procent všech potíží, které ho dnes v noci čekají.

Ostražitě napínal uši do tmy. Zdálo se to být docela dobré. Někdo tu sice slabě sténal, ale dostatečně daleko od něj, a tak se spokojeně natáhl do své oblíbené pozice na boku a s jednou rukou pod hlavou se pokusil po dnešním rušném dni na chvíli usnout.

Do nekoordinovaného oddychování spáčů se najednou přidalo slabé chrochtnutí. Jen zachrochtnutí a pak už nic, ale donutilo ho to k tomu, že otevřel doširoka oči a vyčkával. Měl své zkušenosti. Nějakou chvíli se nic nedělo, ale pak se to chrochtnutí ozvalo zase a nemohlo být pochyb o tom, že o dost hlasitěji než předtím. Převrátil se na záda a snažil se odhalit zdroj těchhle znepokojivých zvuků. Třetí chrochtnutí šlo až do zalknutí, po němž následovala neuvěřitelně dlouhá chvíle ticha, kterou vystřídal vyčerpaný výdech a nové klokotané zachrochtání. A je to tady, zanaříkal v duchu a jeho malá iracionální naděje na klidnou noc se okamžitě scvrkla na velikost sušené švestky. Zmocnil se ho smutek a beznaděj. Chrápací předehra skončila. Neviditelný startér dal pokyn strojům. Gentleman, start your machines!!! Zrzek se rozjel. To, co z něj teď vycházelo, se nedá popsat jinak než jako strašlivý řev. Kolem se ozvalo pár nesouhlasných výkřiků.

Jesus!!! It’s jurt like my father!!!“ zasténala nad ním Alex.

Někdo vstal a šel zatřást zrzkovou palandou.

Blonďatá dívka s rozespalým výrazem rozsvítila hlavní světlo a probudila tím nejméně polovinu těch, kteří měli jakous takous šanci, že tuhle hrůzu prospí. Bylo to od ní stejně zlomyslné, jako kdyby je budila v letadle se slovy: Já jen, že padáme… S mžourajícími pohledy se jeden druhého ptali, co se sakra děje, o co tady vlastně jde. Jediný kdo byl v absolutním klidu, byl zrzek rozvalený pohodlně na zádech s rukama rozhozenýma jak na kříži a s výrazem dítěte, kterému se zdá sladký sen. Hulákali na něj, třásli s ním, ale nevzbudili ho.

Podíval se nahoru. Alex seděla na palandě se svým krásným obličejem v dlaních. Dlouhé vlasy jí při tom splývaly do půl pasu. Vstal, pohladil ji po těch černých vlasech a řekl, že se o něco pokusí.

Ticho, prosím!“ požádal všechny a rozpřáhl ruce, aby si zjednal odpovídající pozornost. Nechápavě se na něj otočili. Pak přistoupil k zrzkovi a hlasitě na něj. zamlaskal. Zrzek ztichl. Ostatní stáli a báli se pohnout, aby to kouzlo, jehož se náhle stali svědky, nezrušili. Zrzek si nejistě chrochtl a on znovu rezolutně zamlaskal. Zrzek ho poslechl jako nějaké cvičené zvířátko a zase umlkl. Několik vteřin stáli všichni tiše a teprve pak propukli v nadšené ovace. „Jak to děláš?!“ volali a tleskali, „ukaž, jak to, proboha, děláš,“ prosili ho a nejvíc ze všech Alex, a tak se najednou ocitl uprostřed kruhu, který kolem něho utvořili, a všem vysvětloval, že je nutné umístit špičku jazyka tam, kde se horní patro stýká s předními zuby, a pak že je nutné dosáhnout jistého podtlaku a snažit se o pravidelné mlaskavé staccato. Vysvětlil jim, že v zemi, odkud přichází, zná tenhle trik každé malé dítě. Smáli se a zkoušeli ho napodobit a samozřejmě to všem nešlo, ale těch pár, kteří se k tomuto zvláštnímu zvuku přiblížili nejvíc, se ho nemohlo nabažit, přitáhli se na zrzkovu palandu a mlaskali mu do spícího obličeje ze vzdálenosti jen několika centimetrů. Nejlíp to pochopila Alex. Šlo jí to dokonce tak dobře, že když se později rozešli, zhasli a znovu se zakutali do svých spacáků a zrzek znovu ožil a pokusil se o pár chrochtnutí, pověřili právě ji, a to jednomyslně, aby ho mlaskáním utišila. Znovu rozsvítili a ona téměř slavnostně přistoupila k zrzkově posteli a kulometnou kadencí svého jazyka ho přiměla k tichu. Pár lidí zatleskalo tak hlasitě, že zrzek otevřel oči. Slabě zívl, usmál se na Alex a řekl: „I want to have sex with you…“

 

Ráno se probudil a ani se nenamáhal otočit hlavu, aby se přesvědčil, jestli je Alexina i zrzkova palanda prázdná. Cítil se mizerně. Pár lidí, co se tu motalo, ho sice pozdravilo s úsměvem, a tak jim odpověděl, ale to mu nijak jeho bídnou náladu nezlepšilo. Stavil se v kuchyňce, ale byl tam takový nepořádek, že by jen stěží našel nějaký čistý hrnek, a tak jen všem pokynul a vyšel z noclehárny na ulici, kde už na něj čekal pes. Podrbal ho za ušima, nahlédl do svého ohmataného výtisku průvodce Lonely Planet a pak se společně vydali směrem k silnici.