Antoine de Saint-Exupéry
překlad: Zdeňka Stavinohová

MALÝ PRINC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XXVI - Odchod

Vedle studný stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem zdálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká:
„Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!“

Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl:
„Ale ano, je to ten den, ale ne to místo...“

Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase řekl:
„...Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku moje stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci.“

Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl. Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:
„Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“

Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.

„A teď jdi pryč!“ řekl. „...Já chci zase dolů!“

Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.
„Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka.

Řekl mi:
„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů...“
„Jak to víš?“

Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila. Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:
„Já se dnes také vrátím domů...“

Potom připojil posmutněle:
„Mám to mnohem dál... A mnohem nesnadnější...“

Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel...

Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:
„Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek...“
A tesklivě se usmál.

Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.

„Tys měl strach, človíčku...“
Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:
„Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc...“

Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti.

„Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát...“
Malý princ mi však řekl:
„Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl...“
„Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?...“

Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil:
„Nikdy nevidíme to, co je důležité...“
„Ovšem...“
„Je to jako (...)

(......)