<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Saki

Léčba neklidem
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   16   >

 

OTEVŘENÉ DVEŘE

"Teta přijde za chvilku dolů, pane Nuttele," pravila velmi vyrovnaná patnáctiletá dáma, "zatím se musíte spokojit s mou společností."

Frampton Nuttel zatápal po zdvořilé odpovědi, aby patřičně zalichotil neteři, s níž právě mluvil, a zároveň se nepatřičně nedotkl tety, která měla přijít. Potají v té chvíli zapochyboval víc než kdy jindy, jestli tahle řada zdvořilostních návštěv u naprosto cizích lidí nějak pomůže nervové kůře, kterou měl podstoupit.

"Já vím, jak to dopadne," řekla mu sestra, když se chystal emigrovat do tohohle venkovského ústraní. "Zahrabeš se tam sám pro sebe, nepromluvíš s živou duší a budeš na tom s nervy ještě hůř ze samého bloumání. Dám ti zkrátka doporučující dopisy na všechny lidi, které tam znám. Pokud si vzpomínám, pár jich je docela slušných."

Frampton zauvažoval, jestli k těm slušným patří i paní Sappletonová, dáma, které právě hodlal odevzdat jeden z oněch doporučujících dopisů.

"Znáte tady kolem hodně lidí?" zeptala se ho neteř, když usoudila, že jejich mlčenlivý kontakt trval už dost dlouho.

"Ani živou duši," odpověděl Frampton. "Moje sestra tady bydlela na faře, chápete, asi před čtyřmi roky, a dala mi doporučení na některé zdejší usedlíky."

Poslední informaci vyslovil se zřetelným politováním v hlase.

"Tak to vlastně o mé tetě nic nevíte?" pokračovala vyrovnaná mladá dáma.

"Jenom její jméno a adresu," připustil návštěvník. Zauvažoval, jestli je paní Sappletonová provdaná nebo vdova. Cosi těžko definovatelného v atmosféře pokoje naznačovalo existenci mužských obyvatel.

"Ta velká tragédie ji potkala před třemi roky," řekla dívka. "To znamená po tom, co tu byla vaše sestra."

"Tragédie?" podivil se Frampton. Tragédie mu v tomhle poklidném venkovském zákoutí připadaly nějak nemístné.

"Divíte se možná, proč necháváme v říjnu tyhle dveře dokořán," řekla neteř a ukázala na široké skleněné dveře vedoucí na trávník.

"Letos je ještě dost teplo," poznamenal Frampton, "ale mají ty zasklené dveře něco společného s tou tragédií?"

"Dneska před třemi roky odešel její manžel a dva její mladší bratři právě těmihle dveřmi jako obvykle na lov. Nikdy se nevrátili. Cestou přes vřesoviště na místo, kde s oblibou stříleli sluky, je všechny pohltila zrádná bažina. Ten rok bylo strašně deštivé léto, abyste rozuměl, a místa, kudy se jindy dá bezpečně přejít, se znenadání propadala. Nikdy se nenašla jejich těla. To je právě to nejstrašnější." Dívčin hlas přestal znít vyrovnaně a zachvěl se lidskou účastí. "Chudák teta, pořád ještě věří, že se jednou vrátí, i se svým malým hnědým křepelákem, který se ztratil s nimi, a že vejdou právě těmihle dveřmi, jak to dělávali vždycky. Proto je nechává každý večer až do tmy dokořán. Chudák tetinka, často mi vypráví, jak odešli, její manžel s bílým nepromokavým pláštěm přes ruku, a jak její nejmladší bratr Ronnie zpíval: "Bertíku, cože tak skáčeš?" Tím jí vždycky škádlil, protože ona říkala, že jí to jde na nervy. Víte, někdy za takového klidného a tichého večera jako dnes mívám strašidelný pocit, že všchni vkročí těmi dveřmi-"

Odmlčela se a otřásla se, jako by ji zamrazilo. Framptonovi se ulevilo, když do pokoje vpadla teta překypující omluvami, že se tak zdržela.

"Doufám, že vás zatím Věra zabavila?" řekla mu.

"Vykládala mi velice zajímavé věci," odpověděl Frampton.

"Doufám, že vám nevadí ty dveře dokořán," prohlásila paní Sappletonová živě. "Můj manžel a bratři se za chvíli vrátí z lovu a vždycky tudy vcházejí přímo do pokoje. Byli si dneska zastřílet v bažinách, to mi zase pěkně zaneřádí ty nešťastné koberce. Vy muži to už ani jinak neumíte, že?"

A vesele repetila dál o střílení, o nedostatku ptactva a o vyhlídkách na kachny v zimě. Frampton ji poslouchal s rostoucí hrůzou. Zoufale, ale jen s částečným úspěchem se pokusil zavést hovor na méně příšerné téma. Byl si vědom, že hostitelka mu věnuje pouze zlomek pozornosti, že neustále bloudí očima k otevřeným skleněným dveřím a k trávníku za jeho zády. Litoval, že ho neblahá náhoda přivedla na tuhle návštěvu právě v den tragického výročí.

"Lékaři mi jednomyslně doporučují naprostý klid, žádné rozrušování a žádné namáhavé tělesné cvičení," oznámil hostitelce v zajetí dosti rozšířeného bludu, že úplně cizí lidé a náhodní známí dychtí po každé podrobnosti o našich chorobách a neduzích, o jejich příčinách a léčbě. "Pokud jde o dietu, už tak jednomyslní nejsou," pokračoval dál.

"Vážně?" poznamenala paní Sappletonová hlasem, který taktak v posledním okamžiku potlačil zívnutí. Pak najednou zbystřila pozornost ta však neplatila Framptonovým slovům.

"Konečně jsou tady!" vykřikla. "Právě včas k večeři! A samozřejmě zablácení až po uši!"

Frampton se trochu zachvěl a podíval se na neteř s výrazem, kterým chtěl vyjádřit soucitné pochopení. Děvče zíralo otevřenými dveřmi s očima vytřeštěnýma hrůzou. Frampton pocítil ledový stisk bezejmenného děsu, prudce se otočil v křesle a podíval se tím směrem.

V houstnoucím soumraku kráčely přes trávník k zaskleným dveřím tři postavy; všechny nesly v podpaží pušky a jedné z nich splýval přes ramena bílý plášť. Nehlučně se blížili k domu a pak najednou z šera zazpíval drsný mladý hlas: "Povídám, Bertíku, cože tak skáčeš?"

Frampton chvatně popadl klobouk a hůl. Dveře do haly, štěrkovaná příjezdovka a zahradní brána ven byly mezníky, které při tom zběsilém úprku vzal matně na vědomí. Nějaký cyklista, přijíždějící po silnici, musel uhnout do živého plotu, aby zabránil hrozící srážce.

"Tak jsme tady, miláčku," zahlaholil muž v bílém nepromokavém plášti, vcházeje otevřenými dveřmi do pokoje. "Pořádně zablácení, ale většinou to už uschlo. Kdo to odtud tak vystřelil, když jsme přicházeli?"

"Hrozně divný člověk, nějaký pan Nuttel," řekla paní Sappletonová. "Nedokázal mluvit o ničem jiném než o své nemoci, a když jste se blížili, vyrazil odtud beze slova na rozloučenou nebo na omluvu. Člověk by myslel, že uviděl strašidlo."

"Polekal se nejspíš vašeho křepeláka," poznamenala klidně neteř. "Vyprávěl mi, že má ze psů hrůzu. Jednou na břehu Gangy ho prý zahnala smečka toulavých psů na hřbitov, kde musel strávit noc v čerstvě vykopaném hrobě, zatímco mu ty bestie vrčely a vyly a cenily zuby přímo nad hlavou. Z toho už člověk může přijít o nervy."

Romantické výmysly z okamžitého popudu byly její specialitou.

 

<   16   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist