<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Saki

Léčba neklidem
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   9   >

 

SREDNI VAŠTAR

Conradinovi bylo deset a doktor o něm odborně usoudil, že nevydrží naživu ani pět let. Doktor byl úlisný a změkčilý a jeho názor mnoho neplatil, doktorův úsudek však sdílela i paní De Roppová, jejíž názor platil skoro ve všem. Paní De Roppová byla Conradinova sestřenice a pěstounka a v chlapcových očích představovala ony tři pětiny světa, které jsou skutečné, nevyhnutelné a nepříjemné; zbývající dvě pětiny, neustále se s nimi střídající, představoval on sám a jeho fantazie. Conradin byl připraven, že může den co den podlehnout panovačnému nátlaku nevyhnutelností jako je nemoc, mazlivé šikanování a jednotvárná nuda. Bez své fantazie, která se vzpínala pod ostruhami osamělosti, by jim byl podlehl už dávno.

Paní De Roppová by si byla ani v těch nejpravdivějších okamžicích nepřiznala, že nemá Conradina ráda, i když si snad nejasně uvědomovala, že sekýrovat ho "pro jeho vlastní dobro" jí není nijak zvlášť proti mysli. Conradin ji nenáviděl se zoufalou upřímností, kterou dokázal dokonale maskovat. Těch několik málo radostí, jež si dokázal vymyslet, chutnalo ještě sladčeji, když si představil, jak by asi pobouřily jeho pěstounku, a z říše svých fantazií ji naprosto vyloučil jako něco špinavého, čemu je vstup zakázán.

V nudné a neveselé zahradě, hlídané tolika okny, která se každou chvíli mohla otevřít a oznámit mu, že to a ono nesmí, nebo připomenout mu, že je čas vzít medicínu, mnoho zábavy nenašel. Pár ovocných stromů bylo žárlivě střeženo, aby si z nich nemohl nic utrhnout, jako by to byly vzácné exempláře kvetoucí ve vyprahlé poušti, i když by se pravděpodobně těžko našel ovocnář, který by za jejich celoroční úrodu zaplatil třeba jen deset šilinků. V jednom zapomenutém koutě, skoro schovaná za ubohými křovisky, tam však stála neužívaná kůlna na nářadí. Byla úctyhodných rozměrů a v jejím nitru našel Conradin útočiště, jež na sebe střídavě bralo podobu herny a katedrály. Zalidnil si ji celým legionem důvěrně známých fantómů, zrozených částečně ze zlomků dějepisu a částečně z jeho vlastní představivosti, kromě nich se však kůlna mohla pochlubit i dvěma obyvateli z masa a krve. V jednom koutě bydlela kropenatá slípka s rozdrchaným peřím, kterou chlapec zahrnoval veškerou láskou, pro niž neměl jiné uplatnění. O něv šeru stála bouda na způsob králičího kotce, rozdělená do dvou oddílů, z nichž jeden byl hustě zamřížován železnými pruty. To bylo obydlí velké fretky, kterou kdysi do kůlny i s klecí propašoval jistý přátelsky naladěný řeznický učeň výmě-nou za dlouho tajně schraňovaný poklad drobných stříbr-ných mincí. Conradin se štíhlého dravce s ostrými tesáky hrozně bál, ale byl to jeho nejdražší majetek. Už sama jeho přítomnost v kůlně mu byla zdrojem radosti plné strachu, kterou muel pečlivě tajit před tou Ženskou, jak pro sebe říkal sestřenici. A jednoho dne, bůhví z jakého nápadu, si pro dravce vymyslel báječné jméno, a od té doby se mu fretka stala bohem a středem vlastního nábo-ženství. Ženská holdovala jednou týdně v blízkém kostele svému náboženství a brala Conradina s sebou, jenomže pro něho byly ty bohoslužby cizím obřadem v nepochopi-telném svatostánku. Sám každý čtvrtek v zšeřelém a za-tuchlém tichu kůlny uctíval mystickým a složitým cere-moniálem před dřevěnou boudou Sredniho Vaštara, veli-kou fretku. Obětoval před jeho oltářem letní rudé květy a šarlatové zimní bobule, poněvadž Sredni Vaštar byl bůh obzvláště zdůrazňující krvavě divokou netrpělivost, na rozdíl od náboženství Ženské, které se zaměřovalo, po-kud conradin vypozoroval, docela opačným směrem. A o velkých svátcích mu sypal před boudu strouhaný mušká-tový oříšek, při kteréžto oběti hrálo zvláště důležitou úlo-hu, že muškátový oříšek musel být kradený. Takové svátky světil nepravidelně a zejména byly zasvěceny ně-jaké nenadálé události. Při jedné příležitosti, kdy paní De Roppovou tři dni prudce bolely zuby, oslavoval Conradin celou tu dobu a sám málem uvěřil, že Sredni Vaštar vy-volal to bolení zubů osobně. Kdyby byla bolest vytrvala ještě den, byla by Conradinovi došla zásoba muškátových oříšků.

Kropenatá slípka neměla s kultem Sredniho Vaštara nic společného. Conradin se již dávno rozhodl, že je to anabaptistka. Nepředstíral ani v nejmenším tušení, co taková anabaptistka vlastně je, ale potají doufal, že je to něco skvělého a ne zvlášť úctyhodného. Paní de Roppová mu byla příkladem, podle něhož měřil a nenáviděl každou úctyhodnost.

Conradinovo zaujetí pro starou kůlnu začalo po nějakém čase budit pozornost jeho pěstounky. "Nedělá mu to dobře, zavírat se tam dole za každého počasá," rozhodla rázně a jednou ráno mu oznámila, že kropenatou slípku prodala a že si ji přes noc odnesli. Zamžourala na Conradina krátkozrakýma očima a čekala výbuch zlosti a pláče, za který se ho chystala zpražit proudem dobře míněných rad a pouček. Ale Conradin mlčel: neměl co říci. Při pohledu na jeho bílou sevřenou tvář možná pocítila chvilkovou výčitku svědomí, poněvadž odpoledne ke svačině se na stole objevila topinka, lahůdka, kterou obyčejně zavrhovala s odůvodněním, že chlapci nesvědčí, a taky proto, že je s ní "spousta práce", což je v očích středostavovské paničky smrtelný hřích.

"Já myslela, že máš topinky rád!" vykřikla s uraženým výrazem, když viděla, že se jí ani nedotkl.

"Někdy," řekl Conradin.

Ten večer se v bohoslužbě konané v kůlně objevil nový rys. Conradin svému bohu obyčejně pěl chválu, dnes však od něho žádal něco pro sebe.

"Něco pro mě udělej, Sredni Vaštare!"

Neřekl přesně co. Sredni Vaštar jako bůh to přece musel vědět sám. A Conradin se s potlačeným vzlykem při pohledu do druhého prázdného kouta vrátil do světa, který tak nenáviděl.

Každou noc ve vítané tmě ložnice a každý večer v šeru kůlny se pak vznášela vzhůru jeho trpká litanie: "Něco pro mě udělej, Sredni Vaštare!"

Paní De Roppová si všimla, že návštěvy v kůlně neustávají, a jednoho dne se vypravila na další inspekci.

"Co to tam máš v té zamčené boudě?" uhodila na Conradina. "Nejspíš morčata. Dám je všechna vyhodit."

Conradin semkl rty, ale Ženská prohledala jeho ložnici, našla pečlivě ukrytý klíč a pustila se dolů do kůlny, aby svůj objev dovršila. Bylo studené odpoledne a Conradin dostal příkaz nevycházet z domu. Ze zadního okna jídelny bylo právě tak vidět na dveře kůlny za křovím, a tam Conradin zaujal stanoviště. Viděl Ženskou vejít do kůlny a pak si představil, jak otvírá dvířka posvátné boudy a krátkozrace mžourá na vysoko podestlanou slámu, ve které leží zavrtaný jeho bůh. Možná že ve své neohrabané netrpělivosti do slámy něčím šťourá. A Conradin z hloubi srdce vydechl naposledy svou modlitbu. Ale už když se modlil, ztratil veškerou víru. Věděl, že Ženská za chvíli vyjde s tím svým uculeným úsměvem, který se mu na ní tak hnusil, a že za hodinku či za dvě zahradník odveze jeho báječného boha, ne už boha, ale obyčejnou hnědou fretku v kleci. A věděl, že Ženská tak bude triumfovat vždycky a že on sám bude čím dál víc chřadnout, tyranizován a peskován její svrchovanou moudrostí, až mu jednou na všem přestane záležet a dojde na doktorovu předpověď. A z bodavé bolesti nad porážkou začal hlasitě a vzdorně zpívat hymnu svého ohroženého idolu:

Sredni Vaštar se dal na pochod,
měl rudé myšlenky a běloskvoucí zuby.
Nepřátelé prosili o smilování,
ale on jim nesl smrt.
Nádherný Sredni Vaštar.

A pak najednou ustal ve zpěvu a přitiskl se k okennímu sklu. Dveře kůlny zůstávaly pootevřené, jak je Ženská zanechala, a minuty míjely. Dlouhé minuty, ale přece jen míjely. Chlapec pozoroval špačky pobíhající a přeletující v malých skupinkách přes trávník, ale jedním okem stále sledoval pootevřené dveře. Do jídleny vešla služebná se zakyslým výrazem, aby prostřela ke svačině, a Conradin pořád stál, pozoroval a čekal. Po troškách se mu vracela do srdce naděje a oči se mu začaly rozsvěcovat vítězoslávou, třebaže dosud neznal nic než teskou trpělivost porážky. S tajeným nadšením si začal polohlasem znovu prozpěvovat svůj vítězný a vražedný paján. A teď se jeho očím dostalo odměny: pootevřenými dveřmi se protáhl dlouhý a nízký žlutohnědý dravec, zamžoural v hasnoucím denním světle a na srsti kolem čelistí měl tmavé vlhké skvrny. Conradin klesl na kolena. Veliká fretka se pustila k potůčku v pozadí zahrady, chvíli pila, pak přešla přes lávku a ztratila se v křovinách. Tak odešel Sredni Vaštar.

"Čaj je na stole," ohlásila služebná se zakyslým výrazem. "Kde je paní?"

"Šla před chvílí dolů do kůlny," odpověděl Conradin.

A zatímco služebná odešla, aby přivedla paní ke svačině, Conradin vylovil ze zásuvky bufetu vidličku na opékání topinek a začal si opékat krajíček chleba. A při tom opékání i pak, když si jej mazal spoustou másla a pomalu a s požitkem jedl, naslouchal zvukům i odmlkám střídajícím se v rychlých poryvech za dveřmi jídleny. Slyšel pošetilé zaječení služky, sbor udivených výkřiků, který mu odpověděl v kuchyňské oblasti, dupot pobíhajících nohou a rychlé výpravy pro pomoc zvenčí, a potom, po chvíli ticha, poděšený pláč a šouravé kroky lidí nesoucích do domu něco těžkého.

"Kdo to jen řekne tomu ubohému dítěti? Já to zaboha nedokážu!" ozval se nějaký vřeštivý hlas. A zatímco se o tom dohadovali, Conradin si opékal další topinku.

 

 

<   9   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist