Andrzej Sapkowski

POVÍDKY I.
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Z hradní kuchyně se neslo zvonění pánví, veselý smích a popěvky. Uživit celou tu hromadu hostů byl problém, neboť král Herwig neměl v podstatě žádné služebnictvo. Přítomnost čarodějů situaci také neřešila, neboť za účelem všeobecné spokojenosti bylo rozhodnuto, že se budou podávat jen přírodní produkty, a bylo upuštěno od kulinární magie. Dopadlo to tedy tak, že Nenneke do práce nahnala koho jen se dalo. Zpočátku to nebylo jednoduché; ti, které kněžka polapila, neměli o kuchyňských pracech ani ponětí, a ti, kdo ponětí měli, utekli. Nenneke ale nalezla nečekanou pomoc v osobě Gardenie Biberveldtové a hobitek z její družiny. Znamenitými kuchařkami ochotnými spolupracovat se kupodivu projevily všechny čtyři harapanny z Marigoldovy družiny.

Se zásobami už takové potíže nebyly. Freixenet a kníže Agloval zorganizovali hon a dodali dostatek zvěřiny. Braenn a jejím dcerám stačily dvě hodiny na to, aby kuchyni naplnily divokým ptactvem. Dokonce i nejmladší dryáda Kashka se uměla lukem ohánět obstojně. Král Herwig, který miloval rybolov, vyplouval za šerého úsvitu na jezero a přivážel štiky, candáty a obrovské okouny. Společníka mu obvykle dělal Loki, mladší syn Cracha an Craite. Loki se vyznal v rybaření i v lodích a navíc byl ráno použitelný, neboť stejně jako Herwig nepil.

Dainty Biberveldt a jeho příbuzní, posílení dopplerem Tellicem, se starali o výzdobu sálu i komnat. Do pomývání a úklidu nahnali oba proroky, krotitelku krokodýlů, sochaře i věčně opilé médium ženského pohlaví.

Dozorem nad sklepem a pitím zprvu pověřili Marigolda a jeho kamarády básníky, což se ovšem projevilo jako katastrofální omyl. Bardi tedy byli vypuzeni a klíče předány Myšilovově přítelkyni Freyi. Marigold a jeho básníci proseděli celé dny před dveřmi do sklípku a snažili se Freyu vzrušit milostnými baladami, vůči nimž ovšem ostrovanka měla stejnou odolnost jako vůči alkoholu.

 

Gerald zvedl hlavu, vytržený z dřímoty klapáním kopyt na kamenném nádvoří. Z keřů prorůstajících zdí se vynořila vodou se lesknoucí Kelpie s Ciri v sedle. Ciri byla oblečena do svého černého koženého kostýmu a na zádech měla meč, slavný Gevir, dobytý v pouštních katakombách Korath.

Chvíli na sebe mlčky hleděli, pak dívka pobodla klisnu patou a popojela blíž. Kelpie sehnula hlavu, aby na zaklínače dosáhla zuby, ale Ciri ji zadržela silným škubnutím uzdy.

„Takže dneska,“ ozvala se zaklínačka. „Dnes, Geralte.“

„Dnes,“ potvrdil, opřený o zeď.

„Mám z toho radost,“ řekla nejistě. „Myslím… nejsem si jistá, že budete šťastní, ale i tak z toho mám radost…“

„Seskoč dolů, Ciri. Promluvíme si.“

Dívka potřásla hlavou a odhodila si vlasy na záda, za ucho. Geralt na chvíli spatřil širokou, ošklivou jizvu na její tváři – památku na dřívější strašlivé dny. Ciri si nechala narůst vlasy až na ramena a česala se tak, aby jizvu zakryla, často na ni ale zapomínala.

„Odjíždím, Geralte,“ oznámila. „Hned po hostině.“

„Sesedni, Ciri.“

Zaklínačka seskočila ze sedla a posadila se vedle něho. Geralt ji objal a Ciri mu složila hlavu na ramena.

„Odjíždím,“ zopakovala.

Mlčel. Slova se mu drala na rty, ale nebyla mezi nimi taková, která by považoval za vhodná. Za potřebná. Mlčel.

„Vím, co si myslíš,“ řekla pomalu. „Myslíš si, že utíkám. A máš pravdu.“

Mlčel. Věděl to.

„Konečně, po všech těch letech, jste svoji – Yen a ty. Zasloužíte si štěstí a klid. Domov. Ale mě to děsí, Geralte. Proto… utíkám.“

Mlčel. Vzpomínal si na vlastní útěky.

„Vyrazím hned po hostině,“ zopakovala Ciri. „Chci… Chci znovu cítit vítr ve tváři na hřbetě cválajícího koně. Chci znovu vidět hvězdy na obzoru, chci si v noci pískat Marigoldovy balady. Toužím po boji, tanci s mečem, toužím po riziku, toužím po rozkoši, jakou mi přináší vítězství. A toužím po samotě. Chápeš mě?“

„Samozřejmě,“ usmál se smutně. „Samozřejmě že tě chápu, Ciri. Jsi moje dcera, jsi zaklínačka. Uděláš, co budeš muset. Ale jedno ti říct musím. Jedno. Neutečeš, i když to budeš pořád zkoušet.“

„Já vím,“ odpověděla a pevněji se k němu přivinula. „Pořád ještě mám naději, že jednou… Budu-li čekat, budu-li trpělivá, tak i já snad jednou zažiji takový krásný den… Takový pěkný den… I když…“

„Copak, Ciri?“

„Nikdy jsem nebyla hezká. A s tou jizvou…“

„Ciri,“ přerušil ji. „Jsi ta nejkrásnější dívka na celém světě. Hned po Yen, samozřejmě.“

„Och, Geralte…“

„Jestli mi nevěříš, zeptej se Marigolda.“

„Och, Geralte.“

„Kam…“

„Na jih,“ přerušila ho okamžitě, aniž by odvrátila tvář. „Ze země se tam ještě kouří po boji, probíhá obnova, lidé bojují o přežití. Potřebují ochranu a obranu. Budu se jim hodit. A je i poušť Korath… Je i Nilfgaard. Mám tam svoje účty. Máme tam svoje účty k vyrovnání Gveir a já.“

Zmlkla. Tvář ji ztuhla, zelené oči se zúžily, ústa zkřivila nenávistná grimasa. Vzpomínám si, přemítal Geralt, vzpomínám. Tak to bylo tehdy, když spolu ruku v ruce bojovali na schodišti hradu Rhys-Rhun. Schody byly kluzké krví a na nich on a ona. Vlk a Kočka, dva smrtící stroje nelidsky rychlé a nelidsky kruté, zahnáni do úzkých, dotlačeni ke zdi. Ano, tehdy Nilfgaarďané, jati hrůzou, ustupovali před záblesky a svistem jejich čepelí a oni pomalu sestupovali dolů, dolů po schodišti hradu Rhys-Rhun, mokrém krví. Sestupovali, opřeni o sebe, spojeni, a před nimi šla smrt, smrt na dvou lesklých čepelích mečů. Chladný, klidný Vlk a šílená Kočka. Záblesk čepele, výkřik, krev, smrt… Tak, takhle to tehdy bylo… Tehdy…

Ciri si odhodila vlasy na záda a mezi plavými prameny zasvítil i sněžně bílý pruh na skráni.

Tehdy jí zbělely vlasy.

„Mám tam svoje účty,“ zasyčela. „Za Mistle. Za mou Mistle. Sice jsem ji pomstila, ale za Mistle je jedna smrt málo.“

Bonhart, pomyslel si. Zabila ho z nenávisti. Och, Ciri, Ciri. Stojíš nad propastí, dcerko. Tvoji Mistle by nepomstilo ani tisíc smrtí. Chraň se před nenávistí, Ciri, zažírá se jako rakovina.

„Dávej na sebe pozor,“ zašeptal.

„Raději si všímám ostatních,“ usmála se zlověstně. „To se spíš vyplácí, má to větší smysl.“

Už ji nikdy neuvidím, pomyslel si. Jestli odejde, tak už ji nikdy neuvidím.

„Uvidíš,“ odpověděla nečekaně a usmála se úsměvem čarodějky a ne zaklínačky. „Uvidíš, Geralte.“

Pak se odtáhla, vysoká a štíhlá jako chlapec, hbitá jako tanečnice. Jedním skokem se vyhoupla do sedla.

„Yááá, Kelpie!!!“

Od kopyt vytryskly jiskry, vykřesávané podkovami z nádvoří. Za zdí se objevil Marigold s loutnou pres rameno, v každé ruce velký džbán s pivem.

„Tu máš, napij se,“ řekl a usedl vedle něj. „Udělá ti to dobře.“

„Já ti nevím. Yennefer mě varovala, že jestli ze mě bude něco cítit…“

„Požvýkáš trochu petržele. Pij, bačkoro.“

Delší dobu seděli mlčky a pomalu upíjeli pivo ze džbánu. Marigold vzdychl.

„Ciri odjíždí, že?“

„Hm.“

„Myslel jsem si to. Poslyš, Geralte…“

„Mlč, Marigolde.“

„Tak jo.“

Zase mlčeli. Z kuchyně se linula příjemná vůně pečené zvěřiny silně kořeněné jalovcem.

„Něco končí,“ dostal ze sebe Geralt ztěžka. „Něco končí, Marigolde.“

„Kdepak,“ oponoval mu básník vážně. „Něco začíná.“