<<< Literární doupě
Literární doupě

Andrzej Sapkowski

POVÍDKY II.

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Zaklínač I: Poslední přání - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 222 Kč
Zaklínač I: Poslední přání - Sapkowski Andrzej
Zmije - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 220 Kč
cena: 173 Kč
Zmije - Sapkowski Andrzej
Zaklínač - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 355 Kč
Zaklínač - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej

 

   1   

 

 

V kráteru po bombě

To bylo tak: jednoho dne časně z rána jsem z čista jasna zhučel do kráteru po bombě. Rozhlížím se kolem sebe, a co nevidím: Krocan. Sedí si…

Ne. Začněme od samotného začátku. Zasloužíte si úvod, začátek a několik slov na vysvětlenou; už jen z toho důvodu, abyste se nedomnívali, že padání do kráterů po bombách patří k mým normálním, běžným činnostem, které jsem si zvykl dělat každého dne ráno. Vězte tedy, že to byla úplná náhoda. Zhučel jsem do kráteru po bombě poprvé. A doufám, že naposled.

Tak tedy, měl bych začít od toho, že onen den – a byl to, moji drazí, čtvrtek – hned od samého počátku vypadal na to, že bude smolný. Když jsem si myl oči studenou vodou, zavadil jsem hlavou o poličku s lustrem a shodil na podlahu všechno, co na ní stálo. Tubám, kartáčkům na zuby, hřebenům a kelímkům z PVC pád na podlahu samozřejmě vůbec neublížil. Bohužel, na poličce také stála sklenice s otcovým umělým chrupem. Sklenice se, jak to je u nich obvyklé, rozbila na tisíc drobných kousků, zatímco otcovy zuby neuvěřitelně rychle sklouzly pod vanu a zmizely v odtokovém kanále. Odtokový kanál však byl naštěstí plný kalu a vlasů. Zuby v tom sajrajtu uvízly jako v Sargasovém moři. Podařilo se mi je vylovit dříve, než navždy zmizely v tlamě městské kanalizace. Ach, to se mi ulevilo. Otec bez zubů, dovedete si to představit, co by to bylo? Otec nemá zuby. Vůbec žádné zuby. Černobyl, víte?

Opláchl jsem vodou otcův umělý chrup, dívaje se přitom směrem k ložnici. Všechno svědčilo o tom, že otec nic neslyšel. Bylo sedm hodin ráno. Otec touhle dobou obvykle sladce a tvrdě spí. Můj otec je ausgerechnet nezaměstnaný, protože byl propuštěn z Podniku Potravinových Koncentrátů Knížete Skořápky, dříve Marcela Nowotky. Důvodem propuštění byl, jak množí říkají, jeho kolísavý vztah k víře a absence jakékoliv úcty k symbolům, které jsou pro všechny Poláky svaté. Ale kámoši ze školy se v rodinách dověděli, že opravdovým důvodem jeho propuštění bylo udání. Byla to, bohužel, pravda. Ještě za starého režimu šel můj otec jednou v prvomájovém průvodu a k tomu ještě nesl transparent. Můj otec, jak se správně domníváte, má někde celý podnik, jehož zaměstnanci neustále stávkují a který stojí na pokraji bankrotu. Navzdory tomu se nám nevede celkem špatně, protože moje matka pracuje u Němců, za řekou, v Ostpreußiche Anilin uch Soda Fabrik, v továrně, která je součástí koncernu Čtyř Sester, kde vydělává třikrát více než vydělával otec u Skořápkových koncentrátů.

Rychle jsem posbíral kousky rozbité sklenice a utřel vodu rozlitou po podlaze. Pak jsem ještě jednou přetřel na mokro podlahu, aby nám corega tabs neprožrala linoleum. Matka také nic nezaregistrovala, protože si právě dělala make up ve velkém pokoji, dívajíc se přitom na úryvky Dynastie, kterou jsem jí nahrál předešlého dne na videokazetu. V litevštině, protože jsem to nestihl v polské verzi. Moje matka nerozumí litevsky ani slovo, ale tvrdí, že v případě Dynastie to nehraje žádnou roli. Kromě toho litevská verze je přerušovaná reklamami pouze třikrát a každý díl trvá necelou hodinu a půl.

Rychle jsem se oblékl. Předtím jsem mávl stlačeným dálkovým ovládačem ke svému vlastnímu sony. MTV právě vysílalo Awake On The Wild Side. Zatímco jsem se dooblékal, pobrukoval jsem si Tomorrow, nový, velice agresivně propagovaný videoklip Yvonny Jacksonové z alba Can´t Stand the Rain.

„Odcházím, mámo!“ vykřikl jsem, běže ke dveřím. „Odcházím, slyšíš?“

Máma, aniž by se na mě podívala, mí zamávala rukou s nehty nalakovanými sytě červeným lakem, zatímco Jamie Lee Vergerová hrající Ariel Carringtonovou, jednu z vnuček starého Blakea, řekla něco litevsky. Blake obrátil oči v sloup a řekl: „Alexis.“ Navzdory všem předpokladům to nebylo litevsky.

Vyběhl jsem na ulici do sychravého, říjnového rána. Do školy to je od nás pěkný kus cesty. Měl jsem dost času. Navzdory tomu jsem se rozhodl překonat celou vzdálenost lehkým během. Jogging, víte? Zdraví a kondice. O to víc, že městská doprava před půl rokem zbankrotovala.

Velice rychle jsem zjistil, že se něco děje. Bylo téměř nemožné to nezjistit. Ze severní části města, z Maniówki, se náhle rozezněla kanonáda a za chvíli cosi vybuchlo s takovou silou, až se zatřásl celý dům; s velkým rachotem vyletěla dvě okna v budově Mořské a Koloniální Ligy a na fasádě kina Paladium zavlály cáry výbuchem roztrhaného plakátu propagandistického filmu Měj slitování, mámo, promítaného právě teď časně ráno v téměř liduprázdném sále.

O několik minut později opět něco pořádně šlehlo a zpoza střech vyskočily v bojové formaci čtyři hnědozelenými skvrnami natřené MI–28 'Havoc' táhnoucí za sebou dým raket odpalovaných z jejich nosičů. Kolem vrtulníků se objevily obláčky dýmu z vybuchujících šrapnelů.

Zase, pomyslel jsem si. Zase to začíná.

Tehdy jsem ještě nevěděl, kdo komu dává na frak a proč. I když na druhé straně pro vysvětlení nebylo až tak mnoho možností. MI-28 určitě patřily Litevcům, divizi Plechavicius. Naše armáda v tomto prostoru neoperovala, protože byla soustředěna na ukrajinské hranici. Ze Lvova, Kijeva a Vinnice byli promptně vysídleni naši jezuité – emisaři a v Humanu, jak se říkalo, se také k něčemu schylovalo. Znamenalo to, že účinný odpor by mohla šaulisům[1] klást pouze Domobrana nebo Němci z Freikorpsu. Mohli to ale také být Američané ze 101. Airborne, která měla své základny v Gdaňsku a v Königsbergu, odkud létala polévat napalmem makové plantáže Trojúhelníku Biała – Podlaska – Pińsk – Kowel.

Mohlo to být také docela obyčejné přepadení naší místní Chemical Bank anebo mohlo jít o vyřizování účtů mezi raketýry[2]. Nikdy jsem však neslyšel, že by raketýři z organizace Naše Djelo disponovali MI–28 'Havoc', ale nemohl jsem to vyloučit. Konec konců, vždyť kdosi si jen tak ukradl křižník Aurora a odplul s ním v prjedrassvjetnyj tjuman. Proč by to nešlo s vrtulníky? Vrtulník lze přece ukrást mnohem snadněji než křižník, no ne?

Ach, k čertu se vším. Vsunul jsem si sluchátka do uší a zapnul walkmana, abych si poslechl Julii, skladbu skupiny Jesus and Maria Chain z jejich nového CD nazvaného Cruising. Nastavil jsem volume na full.

 

Julie, your smile so warm
Your cheek so soft
I feel a glow just thinking of you
The way you look tonight
Send shivers down my spine
Julie
You´re so fine
So fine…[3]

V brance, kterou jsem zrovna míjel, stál Šváb, můj soused a kamarád. Za ruku držel svou mladší sestru Myšku. Zastavil jsem se a vyndal si sluchátka z uší.

„Čau, Švábe! Ahoj Myško!“

„Blierrppp,“ řekla Myška a lehce si uplivla, protože se jí rozestoupil horní ret.

„Čau, Jarku,“ řekl Šváb. „Jdeš do šuly?“

„Jdu. A ty?“

„Ne. Copak neslyšíš?“ Šváb ukázal rukou k seberu, k Maniówce. „Sakra, kdo ví, co z toho všeho může být. Válka, brácho, opravdová válka.“

„Máš pravdu,“ odpověděl jsem. „Říká se, že násilí plodí jen další násilí. Who´s fighting whom?“

„Kaine Ahnung. Jaký je v tom rozdíl? Ale nenechám Myšku samotnou, ne?“

Ve druhém patře budovy, u které jsme stáli, se za balkónovými dveřmi ozýval křik, zvuky úderů a pisklavé nářky.

„Nowakowski,“ řekl Šváb, když viděl, kam se dívám. „Nadává své ženě, protože se zapsala ke Svědkům Jehovovým.“

„Nebudeš mít jiné bohy přede mnou,“ řekl jsem, pokývávaje přitom hlavou.

„Co?“

„Urrppl,“ řekla Myška, šklebila se a zavírala jedno oko, což u Myšky znamenalo, že se usmívá. Lehce jsem jí prohrábl řídké, světlé vlásky na hlavě.

Od Maniówky se ozvalo několik explozí a vzteklý štěkot kulometů.

„Já už půjdu,“ řekl Šváb. „Musím ještě zalepit okno v kuchyni lepící páskou nebo z něho zase vypadne sklo. Bye, Jarku.“

„Bye. Pa, Myško.“

„Biirrppp,“ zapískla Myška a celá se zaslinila.

Myška není pěkná. Všichni ji však máme rádi. Já taky. Myška má šest let. Nikdy nebude mít šestnáct. Černobyl, jak se správně domníváte. Švábova a Myščina matka je právě v nemocnici. Všichni jsme zvědaví, co se jí narodí. Šíleně moc jsme na to zvědaví.

„Ty rašple,“ řval shora Nowakowski. „Ty židule jedna! Já ti to kacířství vytluču z tý tvý palice, ty rudá krávo!“

Zapnul jsem walkmana a běžel dál.

Julie, Julie
There´s nothing for me, but to love you
Hoping it´s the kind of love that never die
I love the way you look tonight
Julie
You´re so fine
You´re all that really matters…

Na Novém náměstí nikdo nebyl. Majitelé obchodů zavírali dveře a stahovali rolety, železné žaluzie a mříže. Otevřen byl pouze McDonald´s, protože McDonald´s je exteritoriální a tudíž nedotknutelný. Jako obvykle v něm seděli a ožírali se korespondenti různých tiskových agentur a štáby několika televizních společnosti. Otevřené bylo také knihkupectví Aténa patřící mému známému Tomkovi Hodorkovi. Bývám u něho častým hostem, kupuji u něho různý kontrabant, samizdaty a knihy zakázané Kurií. Kromě své knihkupecké činnosti se Tomek Hodorek také zabývá vydáváním oblíbeného měsíčníku Hýřivec, místní to mutace Playboye.

Tomek právě stál před knihkupectvím a umýval na výkladním skle napsaný nápis: BUDEŠ VISET, ŽIDE!

„Buď zdráv, Tomku.“

„Salve, Jarku. Come inside! Mám Mistra a Markétku ze Siewierova nakladatelství. A také Grassův Blechtrommel.“

„Obě knihy už mám, stará vydání. Můj otec je schoval, když všechno pálili. Nemáš náhodou Salmana Rushdieho?“

„Dostanu ho asi tak za dva týdny. Mám ti ho odložit?“

„Jistě. Ahoj! Pospíchám do školy.“

„Ausgerechnet dneska?“ Tomek ukázal rukou k Maniówce, odkud bylo slyšet stále urputnější výměnu ohně. „Vykašli se dnes na školu a vrať se domů, sonny boy. Inter arma silent Musae.“

„Audesces fortuna iuvat,“ řekl jsem nejistě.

„Your business.“ Tomek vytáhl z kapsy čistý kus papíru, plivl na něj a vyleštil jím tabuli výkladní skříně do zářivého lesku. „Bye.“

„Bye.“

[1] Szaulis - hovorový výraz pro nacionalistického blázna, šílence. V tomto případě šaulis - 'litevský cvok'

[2] Raketýři - příslušníci organizace, pocházející většinou z území býv. SSSR, vybírající výpalné

[3] K vytvoření textu 'Julie' použil autor některých frází písně Jonathana Kinga The Way You Look Tonight z alba A Rose In A Fisted Glove.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist