<<< Literární doupě
Literární doupě

Andrzej Sapkowski
překlad: Michael Bronec

UDÁLOST V MISCHIEF CREEK

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Zmije - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 220 Kč
cena: 173 Kč
Zmije - Sapkowski Andrzej
Zaklínač - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 355 Kč
Zaklínač - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej
Magické střípky - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 310 Kč
Magické střípky - Sapkowski Andrzej

 

   1   

 

 

Na mrtvolu narazili náhle a nečekaně, znenadání na ně pohlédla prázdnými očními důlky nad keři jalovce. Ze suchého stromu, s nímž, jak se zdálo, tvořila nedílný celek. Na první pohled to tak přesně vypadalo – jako by člověk a strom zemřeli spolu. Současně. Jako kdyby spolu srostli v okamžiku smrti. Jason Rivet sebou škubl.

Samozřejmě, opravil se v duchu, to společné umírání, to nemohla být pravda. Strom byl vybělený, téměř bez jakéhokoli větvoví, pokroucený, zpráchnivělý, zmrzačený, rozeklaný velkou prasklinou – bylo zřejmé, že zemřel již velmi, velmi dávno. Člověk, jehož ostatky někdo přibil ke kmeni, určitě zemřel později. Taky dost dávno, ale později.

„Co k čertu…“ spustil Adam Stoughon, leč zmlkl. Strýc William si odplivl a naklonil se v sedle. Důstojný otec Maddox nereagoval pohybem ani slovem.

Abiram Thorpe sesedl z koně, opatrně se k mrtvole blížil a rozhrnoval přitom jalovcové houští hlavní muškety. Přišel k ní a stanul vedle Izmaela Sassamona. Na něco se ho zeptal, Indián mu krátce a hrdelně odpověděl.

Lebka umrlce, oddělená od zbytku kostry, byla naražena na pahýl dobrých šest stop nad zemí. Pod lebkou, zhruba o stopu níž, byl přibit hrudní koš. Ztrouchnivělé klíny trčely mezi žehy, která obrostl mech. Jedna ruka, přízračně roztažená, visela u klíční kosti. Druhá – spolu s pánví, stehenními a holenními kostmi i s celou masou drobnějších kůstek – tvořila hromádku u paty suchého stromu.

„Rudokožci,“ řekl rozhodně konstábl Henry Corwin. „To je práce divochů.“

„Izmael tvrdí, že ne,“ zavrtěl hlavou Abiram Thorpe. „Co ty na to, Izmaeli?“

„Ne Mohawk,“ promluvil hrdelně Indián. „Ne Seneka. Ne Mahykan. Ne Lenni Lenape.“

„On sám je rudoch,“ vyprskl konstábl, „proto se jich zastává. Křesťan by s mrtvolou nikdy nenaložil takhle. A krk bych za to nedal, jestli toho nešťastníka nepřibíjeli ke kmeni zaživa. Co říkáte, pane Thorpe? Vy přece umíte číst stopy stejně dobře jako divoch – odpusťte mi srovnání…“

„Jaký stopy,“ zamručel lovec. „To je stará mršina. Visí tu určitě léta.“

„Za časů Války Krále Filipa,“ promluvil Adam Stoughton, „se to po lesích umrlci jen hemžilo. Žádný div, když člověk v křoví zakopl o hromadu kostí. Co myslíš, Abirame, visí tady tenhleten už od sedmdesátého pátého?“

„Snad. Mám ten dojem…“

„Mrtvolu je třeba řádně pochovat,“ přerušil ho důstojný otec Maddox, jehož očividně nezajímalo, jaké má traper dojmy. „Nuže, pánové, sesedněmež.“

„Není to škoda času?“ ušklíbl se strýc William. „Je to přece jenom pár hnátů, určitě z divocha, kterého tu zamordovali jiní divoši. Ať si tu…“

„Jsme křesťané,“ přerušil jej John Maddox hlasem pro sebe obvyklým, tedy chraplavým, nepříjemným a netrpícím odpor. Hubený, ve vysokém klobouku, zahalený do vlněného pláště, pastor připomínal velkého černého ptáka. Velká černá vrána, pomyslel si už kdoví po kolikáté Jason Rivet, vychrtlá černá vrána sedící na šedákovi.

Důstojný otec se obrátil v sedle a provrtal chlapce pohledem, úplně jako by mu dokázal číst myšlenky.

„Vezmi koně, chlapče. Odveď je k potoku a napoj. Hni sebou! Z koní, pánové. Zajistíme nebožtíkovi důstojný hrob.“

„To se tedy nezapotíme,“ broukl tesař Stoughton. „Moc toho nezbylo. Stačí podpatkem udělat ďůlek v zemi…“

Henry Corwin něco hněvivě odpověděl, Jason Rivet už ho neslyšel, neboť i s koňmi zamířil do kotliny.

Potok voněl chladem, šalvěji a shnilou kůrou. Voda byla hnědá od rašeliny a na hlubších místech, v zátočinách, kde proud vyhloubil jámy, se zdála být černá ve stínu stromů skloněných nad kotlinou. Hned u vody rostly buky, jež splétaly nahoře větve jako střechu, a pod buky, za hustým trnitým houštím, zakořenily sasafrasy, modříny a borovice.

V zátočině, na hloubce u podemletého břehu, se cákal pstruh a tropil přitom hluk hodný bobra. Jason Rivet se zachvěl, koně zvedli hlavy.

„Jestli už se koně napojili,“ zazněl shora ostrý hlas důstojného otce Maddoxe, „přiveď je sem. Dělej, chlapče! Hni sebou!“

Ať mě konečně přestane komandovat, pomyslel si Jason. Ať se ke mně přestane chovat jako ke sloužícímu, jak k negrovi, ať už mi přestane dávat rozkazy, navíc takovým tónem, jako by mě hned káral za jejich pomalé a špatné provedení. Mám toho po krk. Mám po krk i toho, že to strýc William dovolí, jak se tváří lhostejně nebo přímo předstírá, že to nevidí a neslyší. Tak by to nebylo, kdyby otec žil. Táta by to nedovolil, nedovolil by něco podobného ani samotnému důstojnému otci Johnu Maddoxovi.

Mám toho až po krk, opakoval v duchu Jason Rivet a sevřel v dlani uzdy všech šesti koní. Kráčeli poslušně za ním, klouzali, dupali a zvonili podkovami o kameny. Šedý valach duchovního, kaštánek tesaře Stoughtona, hnědá klisna pana Abirama Thorpa, grošovaná kobylka konstábla Corwina, strýcův pohankový hřebec a jeho vlastní plavák.

„No tak, chlapče,“ pobízel ho pastor. „Neotálej!“

Mám toho po krk, pomyslel si Jason. Mám po krk jeho i celé téhle výpravy.

Naštěstí, jak se zdá, nejsem jediný, komu už to leze krkem.

„Musíme pohlédnout pravdě do očí,“ pravil ponuře Adam Stoughton. „Jsme více než šedesát mil od domova. Dochází nám píce pro koně a další si nebude kde opatřit, poněvadž i kdyby byly v okolních lesích nějaké farmy nebo samoty, budou tam určitě třít bídu s nouzí a nedají nám nic. K čertu, pánové, jak dlouho hodláte pokračovat v tomhle podniku? Do zimy? Kam až chcete dojít? K řece Connecticut? K Apalačským horám? Abirame Thorpe, u všech rohatých, promluv a zopakuj, cos mi nedávno řekl. Někdo to, k čertu, už musí říct!“

Abiram Thorpe, opřený o mušketu, přešlápl z nohy na nohu a v ruce žmoulal čapku ozdobenou bobřím ohonem. Nebylo žádným tajemstvím, že mluví nerad. Na otázky odpovídal krátce, brumlavě a ne vždy. Pokud se ho nikdo na nic neptal, ozýval se velmi zřídka.

„Podle mého,“ zabručel konečně lovec a zakašlal do pěsti, „je potřeba se vrátit. Zašli sme kapku daleko.“

„Kapku daleko!“ vyprskl Adam Stoughton. „To je dobré! Jsme více než šedesát mil na západ od Watertownu! Došli jsme skorém dál než kapitán Elizur Holyoke v tisícím šesti stém třicátém třetím!“

„Oba jste se, pánové,“ důstojný otec Maddox upřel na lovce a tesaře své pronikavé oči, blyštící se jako černá jezera mezi okrajem klobouku a poněkud ušpiněnou bělí vykládaného límečku, „oba jste se přihlásili jako dobrovolníci k pronásledování, nikdo vás nenutil. Udivují mě tedy vaše slova, pane Stoughtone, nemluvě o vašich náhlých odpadlických řečech. Zdá se, že se z vaší mysli vytratil svatý cíl, který sledujeme. Právo a spravedlnost…“

„Právo!“ vyprskl mu do řeči tesař Stoughton. Jason Rivet už si dávno všiml, že je z celé výpravy jediný, kdo bez cirátů přerušuje duchovního. „Právem koně nenakrmím, k čertu!“

„Střež se,“ zavrčel Henry Corwin. „Střež se vzývat čerta, Adame Stoughtone. Cožpak nevíš, že rohatý se často objeví tam, když je o něm řeč?“

Tesař se plaše rozhlédl kolem a jeho zrak utkvěl na hromádce čerstvé hlíny, zakrývající umrlce sejmutého ze stromu. Ale hned pyšně zvedl hlavu.

„Co se týče vaší spravedlnosti,“ pokračoval a upřel na pastora zrak, „vím určitě a ujišťuji vás, že jí bude učiněno zadost i bez nás. Dívčin kůň padl hned za Penacookem, uštvala ho k smrti, viděli jsme přece mršinu. A kulhavá děvka vláčející se divočinou nemá nejmenší šanci. Spravedlnost na ní vykoná zima a hlad, za kata poslouží medvěd, vlk nebo rudokožec. Nezbyde z ní víc než tady z toho. Pár vybělených, dočista ohryzaných kostí. Můžeme se vrátit domů a čistým svědomím po celém hrabství rozhlásit…“

„Ne!“ vpadl mu náhle a prudce do řeči konstábl Corwin. „Nevrátím se dřív, dokud ji nepolapím. Nebo nespatřím její mrtvolu. A dost pochybuji, že by nám to druhé bylo dáno. Nezapomeňte, s kým máme co do činění. Být to obyčejná dívka, už ji dávno máme. Jenže ona není obyčejná. Tu nezkruší zima ani hlad, nedostane divá zvěř. Vydrží všechno, vždyť je v ní ďábelská síla! Zapomněli jste, čeho byl schopen George Burroughs, ten ze Salemu? I když to byl skrček, dokázal v rozpažených rukách udržet těžkou mušketu a soudek melasy a mohl je tak držet dobré tři otčenáše.“

„Co to má co dělat s námi?“ přerušil ho ostře tesař. „He?“

„Jen tolik,“ vyprskl Henry Corwin, „že na rozdíl od některých já mám pro strach uděláno. Nevezmu do zaječích při pohledu na kdejakou mrtvolu a nezačnu skuhrat, že chci domů.“

„Sám jsi měl před chvilkou nahnáno z čerta, Corwine.“

„Já nemám strach z ničeho!“

„Ani já ne!“

„Klid, pánové,“ zažehnal hádku chraplavý hlas Johna Maddoxe. „Pokoj mezi vámi. A bát se musíme jen Boha. Rozumím tomu dobře, konstáble Corwine, že jste pro další pronásledování?“

„Jako že jsem živ. Chci tu děvku vidět viset, nestačí mi, aby ortel vykonali vlci nebo rudokožci. A nejsem žádný tesař, umrlců já se nebojím.“

„Pane Hopwoode?“

Strýc William si jazykem přesunul žvanec tabáku do druhé tváře a stříkl před sebe hnědou slinu. Chvíli mlčel. Ale Jason Rivet neměl nejmenší pochybnost, co odpoví. A nemýlil se.

„Mně je to fuk. Udělám, co řeknete, důstojnosti. Když řeknete jít dál, půjdu. Když řeknete zpátky, taky dobře. Co učiníte vy, to i já.“

„A já,“ pastor loupl zrakem po tesaři, „jsem pro to, abychom pokračovali v pronásledování. Neboť tak káže právo a tak mluví i Písmo. Což by samo o sobě stačilo, byť bych byl v menšině. Jenže v menšině jste vy, pane Stoughtone.“

„Počítáte podivně, důstojnosti. A mám pocit, že trochu předčasně.“

„Počítám správně,“ odvětil chladně pastor. „Pánové Corwin a Hopwood sdílejí mé stanovisko. Jsou to tedy tři hlasy proti dvěma a tím končí hlasování. Nebudeme se přece ptát na názor výrostka. O Indiánovi ani nemluvím. Jedeme dál po stopě.“

„Stopy nejsou,“ prohlásil svým hrdelním hlasem Izmael Sassamon, který se náhle jako duch vynořil z houští.

„Jak to, nejsou?“ Abiram Thorpe svraštil obočí. „A kam se asi poděly? Díval ses dobře, Izmaeli?“

„Stopy nejsou.“

„Stopy nejsou,“ zopakoval po delší době Adam Stoughton. „Za čím tedy máme jít? Kam nám kážete zamířit, důstojnosti? Konstáble? A ty, Izmaeli? Tvůj indiánský názor je nezajímá a nepočítají s ním. Ale mě by, k čertu, zrovna teď docela zajímal.“

Indián na něj hleděl a jeho tvář připomínala vyřezávanou dřevěnou masku.

„Kudy,“ zopakoval tesař a ani přitom neskrýval výsměch, „nám přikážeš jít?“

„Tam, kde jsou sekery.“ Tvář Izmaela Sassamona pořád nic nevyjadřovala. „Slyším sekery. Nedaleko bude paseka.“

Oddíl se ocitl v sedlech bez komentářů, dokonce bez příkazů. Izmael vyrazil během vpřed, zbylí ho následovali tak rychle, jak jim les dovoloval. Vedli je Abiram Thorpe, který si už rychtoval mušketu, a konstábl Corwin. Jason Rivet jel jako poslední. Už byl naučen, kde je jeho místo.

„Podivné,“ mručel před ním jedoucí Adam Stoughton. „kdo bydlí tady, uprostřed hlubokých lesů. O osadách na západ od Worcesteru a Penacook Plantation jsem jaktěživ neslyšel.“

William Hopwood neodpověděl, byl zaměstnán kontrolou pánviček pistole a trombonu – pušky s nálevkovitou hlavní. Jason Rivet věděl, že strýc to s pistolí i s trombonem umí. Všichni to věděli. Byl to ostatně jediný důvod, proč ho přijali mezi pronásledovatele.

William Hopwood proslul, pokud je to správné označení, pověstí zabijáka. Všichni věděli, že za mlada lovil v lesích Penobscoty, Pequoty a Nešuy, že pořádal výpravy na Seneky a Mohawky a že měl velkou sbírku skalpů. Zlé jazyky tvrdily, že převážně ženských.

Důstojný otec Maddox, varovaný skřípěním kolečkového zámku, se v sedle ohlédl. I on dobře znal převažující názor na strýce. I on si povšiml, jak se z ospalého, apatického a ke všem lhostejného lenocha William Hopwood náhle proměnil v dravce s planoucíma očima.

„Střílet se bude,“ varoval ho syčivě, „jen na rozkaz, pane Hopwoode. Na rozkaz. Ne dřív. Rozuměl jste?“

Jeli vzhůru podél potoka a kličkovali mezi hájky sasafrasů a škump. Brzy i k Jasonovým nezkušeným uším dolehlo vzdálené bušení několika seker probouzející ozvěnu. Po chvíli pronikavý praskot, poměrně blízký šum a praskot lámaných větví prozradily, že úsilí dřevorubců bylo korunováno úspěchem. A za okamžik již oddíl z Watertownu vyjel na paseku. Zabělalo se to naštípaným dřevem a hoblinami. Zavonělo pryskyřicí.

Dřevorubců bylo šest. Tři osekávali větve z poražené sosny. Dva odtahovali ke kraji mýtiny rozsochaté pařezy a zručně přitom řídili dvojspřeží podsaditých, chlupatých koníků.

Třetí, nejbližší, rovnal větve do sáhů.

Při pohledu na oddíl dřevorubci strnuli ve svých pózách. Jason si všiml, že jsou jako jeden muž světlovlasí. A jejich tváře byly nějak divné.

„Nebojte se, lidé,“ prohlásil Maddox a rozhalil plášť tak, aby mohli dřevorubci vidět stříbrné třásně na jeho límečku. „Jsme dobří křesťané, stoupenci krále, pořádku a práva.“

Dřevorubci nevypadali vystrašeně. Zaskočeně, to ano, ale ne vystrašeně. Přestože měli na očích mušketu, trombon i pistole, na jejich širokých tvářích připomínajících měsíc v úplňku nespočinul ani stín strachu. Ty široké tváře – Jason už si uvědomil, že divně na nich působí naprostá absence vousů a rovněž přímo podivuhodná plavost obočí i řas – vyjadřovaly jen naprostou, tupou lhostejnost.

„Jsme křesťané a ochránci práva,“ zopakoval duchovní, narovnal se v sedle a přejel zrakem paseku. „Přicházíme z Watertownu, z hrabství Middlesex. Stíháme uprchlého vězně – zločince, nad nímž právoplatný soud Kolonií Zátoky Massachusetts vynesl hrdelní rozsudek.“

„Tím zločincem je žena,“ dodal konstábl Corwin. „Mladá žena s plavými vlasy. Neviděli jste takovou?“

Dřevorubci se na něj dívali, jako by byl průsvitný. Jako kdyby mu vůbec nerozuměli. Jako by ho vůbec neslyšeli. Nejbližší se obrátil a klidně, jako by se vůbec nic nedělo, pokračoval ve sbírání větví.

„Nerozumíte?!“ rozkřikl se Corwin. „Nebo jen nechcete?!“

Jeden z dřevorubců, ten nejvyšší, si přehodil sekeru z ruky do ruky, otevřel ústa a několikrát pohnul rty jako ryba lapající po vzduchu. Pak náhle něco zablábolil. Bylo to zcela nesrozumitelné.

„Holanďani,“ prohlásil zasvěceně strýc William. „To jsou Holanďani. Nebo Němci.“

„Holanďané,“ odvětil Maddox, „většinou umějí francouzsky. Vy ten jazyk přece znáte, ne, pane Stoughtone?“

„Ale ano, znám,“ zabručel tesař. „Co by se za nehet vešlo.“

„Zeptejte se,“ vmísil se do monologu pastor, „z jaké jsou osady.“

„Wule wu? Kompri? Parle, kel osada? Kel… k čertu! Nevím, jak se řekne…“

„K ničemu by nebylo,“ přerušil ho konstábl, „i kdybys to věděl, Stoughtone. Nerozumějí ti ani slovo. Problém není ve francouzštině. Jsou prostě hloupí. Zkrátka hloupí, a dost!“

Jason by přísahal, že jasné tváře dřevorubců se na okamžik ještě více rozzářily, vodnatě modré oči na chvilku ožily. Ten nejvyšší znovu pohnul ústy, jako by po konstáblovi opakoval známé slovo. Pak se široce usmál a předvedl tak pěkné bílé zuby. Znovu ze sebe vychrlil záplavu blábolivých a nesrozumitelných zvuků. Poté se otočil, rozmáchl se sekerou a uťal z poraženého kmene další větev. Ostatní se rovněž vrátili ke své práci a zcela ignorovali příchozí z Watertownu, dobré křesťany a ochránce práva.

„Myslím, že s vámi nelze než souhlasit, konstáble,“ pravil kysele Maddox. „Tito lidé jsou zjevně slabí na duchu. Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské.“

„Člověk po dvou dnech znovu narazí na lidi,“ zavrtěl hlavou Stoughton, „a tumáš, debilové. Jejich je království nebeské. Mají štěstí a my pech. Co teď budeme dělat? Koho se zeptáme?“

Tesař pohlédl na Izmaela a Indián beze slova, s tváří lhostejnou skoro jako dřevorubci, ukázal na cestu vyježděnou koly vozů a vydupanou koňskými kopyty, která vedla z paseky. Abiram Thorpe mlaskl na svou hnědou klisnu. Konstábl Corwin a Maddox vyrazili za ním. Strýc uvolnil kohoutek trombonu, aby zbytečně nepřepínal pružinu.

„Určitě bude někde poblíž osada,“ došlo Jasonovi, který přijel blíž k tesařovu koni. „Co myslíte, pane Stoughtone?“

„A co myslíš ty, chlapče? Že sem ti dřevorubci přišli z Bostonu?“

„Nedobírejte si mě. Jen se ptám. Říká se, že na západ od Penacook Plantation nejsou žádné osady.“

„Říká se.“

„A co?“

„Není to pravda.“

Jason Rivet se sklonil až ke krku koně, aby mohl projet pod nízkou větví borovice.

„Pane Stoughtone?“

„Co je zas?“

„Ten umrlec přibitý ke stromu… a teď ti divní dřevorubci…

„No?“

„Že jsou v tom čáry? Nečistá síla?“

„Nemluv nesmysly, hochu.“

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist