Andrzej Sapkowski

ZAKLÍNAČ I. - POSLEDNÍ PŘÁNÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Osada byla schoulená pod úbočím hory. Rozkládala se mezi křivými ploty podél hlavní cesty - slaměná, dřevěná a špinavá.

Když přijeli blíže, rozštěkali se psi. Visennin kůň spokojeně klusal středem cesty a nevšímal si dorážejících podvraťáků, chňapajících uslintanými tlamami po jeho spěnkách.

Zpočátku nikoho neviděli. Potom se zpoza plotů, z cestiček vedoucích za humna začali šourat vesničané. Přicházeli pomalu, byli bosí, zachmuření. Nesli si vidle, hole, cepy. Jeden se sehnul a zvedl kámen.

Visenna zadržela koně. Napřáhla ruku. Korin spatřil, že v ní drží malý, zlatý, srpovitý nožík.

"Jsem léčitelka," řekla zřetelně, třebaže nepříliš hlasitě.

Muži sklonili své zbraně, sborově zahučeli, pohlédli na sebe. Bylo jich čím dál víc. Několik nejbližších smeklo klobouky.

"Jak se jmenuje tahle osada?"

"Klíč," řekl někdo z houfu po chvilce ticha.

"Kdo je tady starostou?"

"Topin, spanilá paní. Bydlí v tamhleté chalupě."

Než opět vykročili, prodrala se špalírem rolníků žena s nemluvnětem v náručí.

"Paní..." vykřikla, nesměle se dotýkajíc Visennina kolena. "Moje dcerka... Má horečku, úplně hoří..."

Visenna seskočila ze sedla, dotkla se hlavičky dítěte a zavřela oči.

"Do zítřka se uzdraví. A příště, když bude teplo, ji tolik nenavlékej."

"Díky, spanilá... Nastokrát..."

Topin, stařešina osady, byl už na dvoře a nevěděl, co si počít s vidlemi, které držel v pohotovosti. Nakonec jimi odhrnul kuřinec ze schodku na zápraží.

"Promiň, spanilá paní," řekl a opřel vidle o stěnu chalupy. "I ty, velkomožný. Doba je zlá... Pojďte, prosím, dovnitř. Pohostím vás."

Vešli.

Topinova žena, jejíž sukně se držel párek plavovlasých děvčátek, jim podala smaženici, chléb a podmáslí, potom odešla do komory.

Na rozdíl od Korina jedla Visenna málo, seděla tiše a zasmušile. Topin koulel očima, drbal se na různých místech těla a vyprávěl:

"Doba je zlá. Zlá. Běda nám, velkomožní. My chováme ovce na vlnu. Tu jsme prodávali. Ale teď kupci nepřicházejí, tož vybíjíme stáda, mladé chundelaté ovce porážíme, jen abychom měli co do úst vložit. Kdysi jezdili do Amellu kupci pro jašmu, pro zelené kamínky, přes průsmyk až k dolům. Tam se jašma dobývá. A jak jeli kupci, brali u nás vlnu, platili za ni a rozličné zboží prodávali. Teď k nám žádný kupec nezabloudí. Ani soli dost nemáme. Co zabijeme, musíme do tří dnů sníst."

"Karavany nejezdí? Proč?" Visenna přemýšlela a občas se dotkla čelenky.

"Nejezdí," skuhral Topin. "Cesta do Amellu je zavřená, v průsmyku se usídlil proklatý kostěj, živou duši nepropustí. Proč by kupci jezdili? Pro smrt?"

Korin se zarazil se lžící ve vzduchu:

"Kostěj? Jaký kostěj?"

"Co já vím? Kostěj lidožrout. Prý se usadil v průsmyku."

"A karavany nepouští dál?"

Topin se rozhlédl po světnici: "Některé ano. Říká se, že svoje, svoje propouští."

Visenna svraštila čelo: "Jak to, svoje?"

"Inu, svoje," zamručel Topin a zbledl. "Lidem v Amellu se vede ještě hůř než nám. Nás aspoň trochu živí pole a les. Ale oni žijí na holé skále a mají jenom to, co jim kostějovci za jašmu prodají. Krutě, po zbojnicku prý platí za všechno, všecičko. Ale co mají dělat? Jašmu přece jíst nemůžou."

"Jací kostějovci? Lidé?"

"Lidé a vrani a ostatní. Jsou to lupiči, paní. Oni do Amellu vozí to, co nám vezmou, tam to za jašmu a zelené kamení vymění. A námsilou všechno berou. Po osadách často loupí, ženy znásilňují a jestli se jim někdo postaví, vraždí lidi a vypalují chalupy. Jsou to lupiči. Kostějovi lupiči."

"Kolik jich je?" ozval se Korin.

"Kdo by je, velkomožný pane, počítal. Bránit se nelze, je jich mnoho. Co můžeme dělat, když přijdou v noci a všecičko podpalují? Raději jim dáme, co chtějí. Protože říkají..." starosta zbledl ještě více a zachvěl se.

"Co říkají, Topine?"

"Říkají, že když se kostěj rozzlobí, vyleze z průsmyku a přijde k nám do údolí."

Visenna prudce vstala. Tvář měla změněnou. Korin se otřásl.

"Topine," řekla čarodějka. "Kde je tady nejbližší kovárna? Můj kůň cestou ztratil podkovu."

"Za osadou. Pod lesem. Tam je kovárna i stáje."

"Dobrá. Teď běž a poptej se, kde je někdo nemocný nebo raněný."

"Ať ti to všichni bozi splatí, spanilá dobrodějko."

"Visenno," ozval se Korin, sotva se za Topinem zavřely dveře.

Čarodějka se otočila a pohlédla na něho.

"Tvůj kůň má podkovy v pořádku."

Visenna mlčela.

"Jašma je nejspíše jaspis a zelené kameny, to bude jadeit z proslulých amellských dolů," pokračoval Korin. "A k těm se dá jet jen přes průsmyk Klamat. Cestou, z níž není návratu. Co říkala ta mrtvola na rozcestí? Proč mě chtěla zabít?"

Visenna neodpovídala.

"Mlčíš? Nevadí. I tak se začíná všechno vyjasňovat. Falešná bába čeká na rozcestí na někoho, kdo se zastaví před tím hloupým nápisem, který zakazuje další cestu na východ. To je první zkouška: zda příchozí umí číst. Potom se bába ještě ujistí - kdo jiný než dobroděj z Kruhu by v dnešních časech pomohl hladový stařence? Každý druhý, na to dám krk, by jí ukradl ještě i hůlku. Chytrá bába uvažuje dál, začne skuhrat o ubohých lidech v nouzi, kteří potřebují pomoc. A pocestný, namísto toho, aby ji počastoval kopancem a několika nevybíravými slovy, jak by to učinil každý jiný obyvatel tohoto kraje, ji napjatě poslouchá. Ano, je si jista babizna, to je on. Čaroděj, který se jede vypořádat s bandou řádící tady v okolí. A protože ona sama je nepochybně vyslána tou samou bandou, sahá po noži! Ha! Visenno! Nejsem chytrý?"

Visenna neodpověděla. Stála s hlavou otočenou k oknu. Poloprůhledné blány z rybích měchýřů jejímu zraku nebránily vidět strakatého ptáka sedícího na větvi mladé višně.

"Visenno?"

"Copak, Korine?"

"Co je to ten kostěj?"

"Korine," řekla Visenna ostře a otočila se k němu. "Proč se pleteš do cizích věcí?"

"Poslyš..." Korin se jejím tónem ani trochu neurazil. "Jsem už do tvých, jak říkáš, věcí zapleten dost hodně. Nějak se to semlelo, že mě chtěli podříznout místo tebe."

"Náhoda."

"Myslel jsem, že čarodějové na náhody nevěří. Že věří jen v magické síly, zápletky, intriky a různé takové věci. Koukni, Visenno, co se děje: jedeme na jednom koni. Snažme se, aby to pokračovalo i dál.

Nabízím ti pomoc při výpravě, jejíž cíl si domýšlím. Tvé odmítnutí budu brát jako projev pýchy. Slyšel jsem, že vy v Kruhu obyčejnými smrtelníky dost pohrdáte."

"To je lež."

"Výborně, to se mi hodí," usmál se Korin. "Proto neztrácejme čas. Jeďme do kovárny."