Andrzej Sapkowski
překlad: Jiří Pilch, Dittmar Chmelař, Roman Sochor

ZAKLÍNAČ: VĚČNÝ OHEŇ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Na mostě byla závora. Cestu křížila dlouhá, silná kláda, položená na důkladných, dřevěných kozách. Před ní i za ní stáli halberdýři v pobíjených, kožených krznech a kroužkových kápích. Nad jejich hlavami ochable povlávala purpurová korouhev se znakem stříbrného gryfa.

„Co má tohle znamenat?“ podivil se Tři Kavky, když přijeli blíže. „Přejezd je zakázán?“

„Glejt máte?“ chtěl vědět nejbližší halberdýr. Ani přitom nevytáhl z úst větvičku, kterou kdovíproč žvýkal – z hladu či z nudy.

„Jaký glejt? Copak je mor? Nebo válka? Na čí rozkaz tady blokujete zemskou stezku?“

„Na rozkaz krále Nedamíra, pána Caingornu.“ Strážný přehodil okousaný klacek z jednoho koutku úst do druhého a ukázal na praporec. „Bez glejtu se do hor jet nedá.“

„Nějaká pitomost,“ usoudil Geralt otráveně. „Tohle přece není území Caingornu, nýbrž holopolská država. A Holopole, nikoli Caingorn, vybírá mýto na mostech přes Braa. Co s tím má společného Nedamír?“

„Na to se mě neptejte.“ Zbrojnoš vyplivl větvičku na zem. „To není moje věc, mám jenom prohlížet glejty. Jestli vás to zajímá, optejte se našeho desátníka.“

„A kdepak ho najdeme?“

„Támhle, za tou boudou, vyhřívá se na sluníčku,“ odvětil strážný. Na Geralta se ani nepodíval, bezostyšně očumoval odhalená stehna Zerrikánek.

Za domkem mýtného seděl na kládě zbrojnoš a násadou halberdy čmáral do písku figuru nahé ženy – spíše jen torzo, ovšem ve velmi osobitém pojetí. Vedle něho, lehce brnkaje na struny loutny, zpola seděl, zpola ležel štíhlý chlapec. Do očí měl posunut podivuhodný klobouček švestkové barvy, ozdobený stříbrnou přezkou a dlouhým, nervózně se chvějícím volavčím pérem.

Geralt poznal tu výstřední pokrývku hlavy, proslulou od Buiny po Jarugu, známou na dvorech a hradech, v hostincích, krčmách i putykách. V těch obzvlášť.

„Marigolde!“

„Geralt zaklínač!“ Zpod klobouku vykoukly veselé modré oči. „To je překvapení; ty tady? Nemáš náhodou glejt?“

„Co máte všichni s tím glejtem?“ Zaklínač seskočil ze sedla. „Co se to tady děje, Marigolde? Chtěli jsme se dostat na druhý břeh Braa, já a tento rytíř Borch Tři Kavky se svým doprovodem. Ale nejde to, jak se zdá.“

„Nejde,“ potvrdil Marigold. Vstal, smekl klobouk a s okázalou dvorností se poklonil Zerrikánkám. „Dokonce ani mne nechtějí pustit. Mne, Marigolda, nejslavnějšího minstrela a poetu v okruhu tisíce mil nepropustí tuhleten desátník, ač sám je též umělecky založen, jak se můžete přesvědčit.“

„Nikoho bez glejtu,“ zahučel rozmrzele zbrojnoš a dloubnutím dřevcem do písku završil své „umělecké“ dílo konečným detailem.

„Inu, co naplat,“ řekl zaklínač. „Pojedeme po levém břehu. Cesta do Hengforsu se nám sice protáhne, ale co nám zbývá?“

„Do Hengforsu?“ podivil se básník. „Copak ty, Geralte, nejedeš k Nedamírovi? Na draka?“

„Na jakého draka?“

„Nevíte? Opravdu nevíte? To vám panstvo musím o všem vyrozprávět. Stejně musím čekat, zdali tudy náhodou nepojede někdo s glejtem. Někdo, kdo mne zná a dovolí, abych se k němu přidal. Posaďte se.“

„Okamžik,“ zadržel jej Tři Kavky. „Slunce má, pravda, ještě daleko k vrcholu své dráhy, ale já už mám žízeň jako trám. Nebudeme tady mlít suchou hubou. Teo, Veo, vraťte se do městečka a kupte soudek.“

„Ty se mně líbíš, pane…“

„Borch, zvaný Tři Kavky.“

„Já se jmenuji Marigold a někdy mě zvou Nedostižný. Především některé dívky…“

„Vyprávěj, Marigolde,“ přerušil jeho samochválu netrpělivý zaklínač. „Nemáme čas trčet tady do večera.“

Pěvec sevřel prsty šíji loutny a uhodil do strun. „Jak si přejete. Řečí vázanou či prostou?“

„Obyčejnou.“

„No prosím,“ souhlasil Marigold, ale nástroj neodložil. „Slyšte tedy, vzácní pánové, co se týden tomu přihodilo opodál svobodného města, Holopole zvaného. Onoho dne, za bledého úsvitu, sotva probouzející se slunce ponejprv políbilo závoje mlhy visící nad lukami…“

„Mělo to být prosté vyprávění,“ připomněl mu Geralt.

„Copak není? No dobrá, rozumím. Stručně a bez metafor: na pastviny u Holopole přiletěl drak.“

„Hmm,“ zapochyboval zaklínač. „Tomu se mi nechce moc věřit; nikdo v širokém okolí už celá léta draka nezahlédl. Nebyl to náhodou obyčejný klouzák? Občas se vyskytne klouzák tak velký jako…

„No dovol, zaklínači, vím co říkám. Viděl jsem ho. Náhodou jsem byl právě v Holopoli na jarmarku a všechno jsem viděl na vlastní oči. Už mám i baladu složenou, ale vy jste nechtěli…“

„Mluv k věci. Byl velký?“

„Asi tak tři koňské délky. V kohoutku sice nebyl vyšší než kůň, leč podstatně mohutnějšího trupu. Šedý jako prach.“

„Tedy zelený.“

„Mhm. Přiletěl nikým nečekán, padl rovnou na stádo ovcí, zahnal pastýře, pobil tucet zvířat, čtyři z nich hned sežral a zase odletěl.“

„Odletěl…“ zakroutil hlavou Geralt. „To je všechno?“

„Ne. Příštího rána se objevil zase, tentokrát blíže města. Přihnal se k houfu ženských, co praly prádlo na břehu Braa. Člověče, ty pelášily! V životě jsem se tak nenasmál. Drak dvakrát zakroužil nad Holopolem a odletěl na pastviny, kde se znovu pustil do ovcí. Teprve teď nastala mela, poněvadž předtím pastýřům nikdo neuvěřil. Purkmistr svolal městskou domobranu a cechy, jenže než se dali měštanostové dohromady, chopil se toho plebs a problém vyřešil.“

„Jak?“

„Zajímavým lidovým způsobem. Jistý obuvnický mistr, jménem Kozojed, přišel na to, jak plaza obelstít. Vykuchal ovci a důkladně ji naládoval kýchavicí, rulíkem, kozím pyskem, sírou a ševcovskou smůlou. Pro jistotu tam místní ranhojič nalil jestě dva žejdlíky svého lektvaru na vředy a kaplan ze svatyně Crewe nad tou zdechlinou zahuhňal nějaká zaříkání. Potom tuhletu ovečku podepřenou klackem postavili doprostřed stáda. Popravdě jsme vůbec nevěřili, že se ta saň nechá nalákat na takové smradlavé lejno, ale jak se říká, skutečnost předčila naše očekávání. Netvor pohrdl živými, bečícími ovcemi a zhltnul návnadu i s tím klackem.“

„Co se dělo potom? Povídej, Marigolde!“

„Copak dělám něco jiného? Přece povídám. Poslyšte, jak to bylo dál. Netrvalo to ani takovou chvíli, co by stačila přičinlivému chlapíkovi k rozvázání ženské šněrovačky, a drak začal ryčet a vypouštět dým zepředu i zezadu. Metal kozelce, pokoušel se vzlétnout a potom úplně ochabl a znehybněl. Dvojice dobrovolníků se vydala ověřit, zda otrávená bestie ještě dýchá. Byli to obecní hrobník a obecní blázen, zplozený pomatenou dcerou dřevorubce a četou námezdních pikenýrů, kteří táhli přes Holopole během povstání vévody Močihracha.“

„Ty ale umíš lhát, Marigolde.“

„Já nelžu, pouze dodávám příběhu barvitosti, a to je rozdíl.“

„Ne moc velký. Škoda času, vyprávěj.“

„Inu, jak jsem říkal – statečný hrobník a chrabrý idiot vyrazili coby průzkumníci. Holopolští jim potom postavili pomníček – je malý, leč oko potěší.“

„Aha,“ poznamenal Borch. „To znamená, že drak zůstal naživu.“

„Jasně,“ odpověděl radostně Marigold. „Byl živý, ale tak zesláblý, že nesežral ani hrobníka ani blbečka, jenom olízal krev. A pak, k obecnému zklamání, netvor odletěl. Vznesl se, pravda, s nemalou námahou, každých pár set kroků se zaduněním spadl, ale opět vzlétl. Chvílemi šel i po zemi, zadní nohy přitom vlekl za sebou. Někteří odvážlivci se pustili za ním, ale jen na dohled. Víte, co zjistili?“

„Řekni, Marigolde.“

„Saň se dostala do úžlabin Poštolčích hor, někam k pramenům Braa a skryla se v tamějších jeskyních.“

„Teď už je to jasné,“ řekl Geralt. „Drak v těch jeskyních přebýval možná po celá staletí, pohroužený v letargii. Slyšel jsem o podobných případech. A někde tam musí být taky jeho poklad. Teď je už jasné, proč se hlídají mosty. Něčí ruka chce poklad shrábnout. A ta ruka patří Nedamírovi z Caingornu.“

„Přesně,“ potvrdil trubadúr. „Právě z toho důvodu to v celém Holopoli vře, tamní obyvatelé jsou samozřejmě přesvědčeni, že drak i se svým bohatstvím náleží jim. Jenže na Nedamíra si netroufají. Je to sice úplný mlíčňák, ještě se ani nezačal holit, ale všem už stačil dokázat, že mu není radno vstoupit do cesty. A vzhledem k tomu, jak málo ztrácel času, mu na tom drakovi musí zatraceně záležet.“

„Chtěl jsi říci – na pokladu.“

„Právě, že více na drakovi než na pokladu. Abyste rozuměli: Nedamír si brousí zuby na sousední knížectví Malleore. Tam po náhlém a nevyjasněném úmrtí panovníka zůstala jeho jediná dcera a dědička – princezna ve věku, dalo by se říci, ložnicovém. Malleorští velmoži však hledí na Nedamíra a jiné nápadníky s pramalou přízní, neboť je jim jasné, že nový vládce jim přitáhne udidlo jinak než usmrkaná princeznička. Vyhrabali odněkud staré, zaprášené proroctví, v němž se praví, že princezninu ruku a vladařskou mitru dostane ten, kdo přemůže draka. Poněvadž se tady, široko daleko, žádný drak neukázal už celé věky, domnívali se, že budou mít pokoj. Nedamír by se té hloupé báchorce pochopitelně vysmál, ovládl by Malleore zbrojnou silou a hotovo, ale když se rozletěla zpráva o holopolském draku, okamžitě mu došlo, jak porazit malleorskou šlechtu její vlastní zbraní. Vstoupil by do země s dračí hlavou, lid by jej uvítal jako panovníka vyvoleného bohy a panstvo by nesmělo ani pípnout. Není tedy divu, že se za drakem žene jak hladový pes. Zvláště za takovým, který se sotva drží na nohou. Je to pro něj úsměv štěstěny, jistá výhra.“

„A konkurentům uzavřel cesty.“

„Ano, a Holopolanům. Zároveň rozeslal jízdní posly s výzvami těm, kteří by šli plaza zabít. To víte, že se král nepohrne osobně s mečem v ruce do temné jeskyně. Bez váhání si najal nejproslulejší drakobijce. Většinu z nich asi znáš, Geralte.“

„Snad. Kdo přijel?“

„Za prvé Eyck z Denesle.“

„Aby to…“ hvízdl potichu Geralt. „Zbožný a ctnostný Eyck, rytíř bez bázně a hany, ve vlastní osobě.“

„Znáš ho, Geralte?“ otázal se Borch. „Je to skutečně takový pobíječ draků?“

„Nejen draků. Eyck si ví rady s kdejakým netvorem. Lovil dokonce mantikory a gryfy. A pár draků už za sebou taky má. Je dobrý. Ale kazí mi živnost, lotr, nebere peníze. Kdo další, Marigolde?“

„Sekáči z Crinfridu.“

„Hrome, to je tedy po ještěrovi. I kdyby se nakrásně uzdravil. Tenhle trojlístek, to je sehraná parta. Nebojují moc čistě, ale zato účinně. Vybili všechny klouzáky a vidlohony v Redanii, a navrch ještě tři draky červené a jednoho černého – to už je co říct. To jsou všichni?“

„Ne. Ještě šest trpaslíků pod vedením Yarpena Zigrina.“

„Toho neznám.“

„Ale o draku Ocwistovi z Křišťálové hory jsi určitě slyšel.“

„Slyšel. A viděl jsem pár kamenů z jeho pokladu. Safíry nevídané barvy a diamanty velké jako třešně.“

„Tedy abys věděl: právě Yarpen Zigrin a jeho trpaslíci dostali starého Ocwista. Byla o tom dokonce složena balada, ale za nic nestojí, protože není ode mne. Jestli jsi ji neslyšel, o nic nepřišels.“

„Ještě někdo?“

„Ne, pokud nepočítám tebe. Říkals, že jsi o drakovi nevěděl, a možná to byla pravda, kdoví. Ale teď už víš. A co?“

„A nic. Drak mě nezajímá.“

„Ha! To je chytré, Geralte. Koneckonců když nemáš ten zatracený glejt.“

„Opakuji, že mě ten drak nezajímá. Ale co ty, Marigolde? Co táhne tebe tím směrem?“

Trubadúr pokrčil rameny.

„Naskytne-li se taková událost, nesmím si ji nechat ujít. O boji s drakem se bude dlouho vyprávět. Jistě, mohl bych složit baladu dle vyprávění jiných, ale jak teprve bude znít, až bude zpívána svědkem, který viděl vše na vlastní oči.“

„Boj s drakem?“ zasmál se Tři Kavky. „Není to něco jako porážka dobytka? Poslouchám a nevycházím z údivu. Proslavení válečníci sedlají koně a horempádem se sem ženou, jen aby dorazili polomrtvou saň, zákeřně otrávenou nějakým chámem. Je to k smíchu – a k zblití.“

„Mýlíš se,“ poznamenal Geralt. „Pokud ten drak nezahynul na místě, jeho organismus už působení jedu pravděpodobně překonal a tak bude opět při síle. Zřejmě to pro něj ale nebude mít valný význam. Crinfridští Sekáči ho tak či tak dostanou, ovšem bez boje, to si můžeš být jist, se to neobejde.“

„Tedy sázíš na Sekáče, Geralte.“

„Jednoznačně.“

„Jenomže,“ ozval se náhle dosud mlčící zbrojnoš – umělec, „takový dračisko je nadpřirozený stvoření a těžko si s ním poradí někdo, kdo nezná silný kouzla. Jestli se mu někdo dostane na kůži, bude to nejspíš ta čarodějka, co tudy včera přejela.“

„Kdo?“ naklonil hlavu Geralt.

„Čarodějka,“ opakoval strážný. „Přece povídám…“

„Řekla ti jméno?“

„Jo, ale zapomněl jsem je. Glejt měla. Byla mladá, hezká – svým způsobem, ale ty oči… Znáte to, páni, že jo? Mráz vám běží po hřbetě, jak se na vás taková podívá.“

„Víš o ní něco, Marigolde? Kdo to mohl být?“

„Nee,“ zašklebil se básník. „Mladá, hezká, uhrančivé oči – to je mi popis. Takové jsou všechny. Žádná čarodějka, kterou jsem poznal, a bylo jich dost, nevypadala na víc než pětadvacet, třicet; přitom některé, jak jsem slýchal, pamatují časy, když bory šuměly, tam, kde dneska stojí Novigrad. Konečně, nač by jim byly elixíry z mandragory. I do očí si je kapou, aby se jim svítily. Inu, ženské.“

„Nebyla zrzavá?“ zajímal se zaklínač.

„Kdepak,“ odpověděl desátník. „Černovlasá.“

„A kůň? Ryzák s bílou hvězdou na čele?“

„Ne. Černý jako jeho paní. Řeknu vám, páni, že toho draka dostane ona. Drak, málo naplat, to je práce pro čaroděje. Lidská síla proti němu nic nezmůže.“

„To jsem zvědav, co by ti na to řekl švec Kozojed,“ zasmál se Marigold. „Kdyby sehnal něco silnějšího než rulík a blín, sušila by se teď dračí kůže na holopolských hradbách, měl bych baladu hotovou a nemusel se tady potit na slunci.“

„Pročpak ses nepřipojil k Nedamírovi?“ zeptal se Geralt, pohlížeje úkosem na básníka. „Byl jsi přece v Holopoli, když odjížděl. Nemá snad král v lásce umělce? Co se ti přihodilo, že se tady potíš, místo abys deklamoval u královského třmene?“

„Přihodila se jistá mladá vdova,“ vysvětlil rozmrzele Marigold. „Aby to šlak trefil, zdržel jsem se u ženské a příštího dne už byl Nedamír se svým doprovodem za řekou. Vzali sebou dokonce i toho Kozojeda a zvědy z holopolské domobrany – jenom na mne jaksi zapomněli. Vysvětluji to tadyhle desátníkovi, ale on pořád svoje…“

„Má glejt, pouštím,“ zavolal velitel halberdýrů, právě močící na stěnu domku mýtného. „Nemá glejt, nepustím. To je rozkaz…“

„Hle,“ přerušil jej Tři Kavky. „Děvčata se vracejí s pivem.“

„A ne samy,“ dodal Marigold vstávaje. „Pohleďte na toho koně. Ten sám vypadá jako drak.“

Od březového lesíka se cvalem blížily Zerrikánky a mezi nimi jezdec na mohutném, bojovém, neklidném hřebci. Geralt rovněž vstal. Cizinec měl na sobě fialový, sametový kabátec, krumplovaný stříbrem a sobolinou lemovaný, krátký plást. Vzpřímen v sedle, pyšně na ně shlížel. Geralt znal podobné pohledy. Neměl je v oblibě.

„Zdravím vás, pánové. Jsem Dorregaray,“ představil se jezdec, když pomalu a s vážností sestoupil z koně. „Mistr Dorregaray, černokněžník.“

„Mistr Geralt. Zaklínač.“

„Mistr Marigold. Poeta.“

„Borch, zvaný Tři Kavky. S mými děvčaty, právě nám otevírají soudek, ses už patrně seznámil.“

„Ano, samozřejmě,“ odtušil čaroděj bez úsměvu. „Pozdravili jsme se se sličnými zerrikánskými bojovnicemi.“

„Tak na zdraví.“

Marigold rozdal kožené pohárky, jež donesla Vea.

„Napij se s námi, pane čaroději. Pane Borchu, nabídneme i desátníkovi?“

„Ovšem. Pojď k nám, vojáku.“

„Předpokládám,“ ozval se čaroděj, když upil malý, odměřený doušek, „že před tuto závoru vás přivedl stejný cíl jako mne, pánové.“

„Pokud máš na mysli draka, pane Dorregarayi,“ řekl Marigold, „nemýlíš se. Chci být při tom a pak složit baladu. Žel zde tento desátník, jak vidno, člověk neústupný, nechce mne pustit. Žádá glejt.“

„Prosím za prominutí.“ Halberdýr dopil svoje pivo a mlasknul. „Mám přísně zakázáno pouštět bez glejtu. Ručím za to hrdlem. Prý celé Holopole se už na vozech vypravilo do hor za drakem. Mám příkaz…“

„Ten tvůj příkaz, vojáku,“ zamračil se Dorregaray, „se týká obtížné chamradi: děvek co šíří neřest a ohavnou nemoc, zlodějů, lumpů a chátry. Ale určitě ne mne.“

„Nikdo bez glejtu!“ naježil se zbrojnoš. „Přísahám…“

„Nepřísahej,“ skočil mu do řeči Tři Kavky. „Radši se ještě napij. Teo, nalij tomu udatnému vojákovi. A posaďme se, pánové. Pít spěšně a ve stoje není hodno šlechty.“

Usedli na klády okolo soudku. Desátník, čerstvě pasovaný na šlechtice, se samou pýchou celý rozzářil.

„Pij, statečný setníku,“ ponoukal jej Tři Kavky.

„Nejsem setník, desátník jsem,“ zazářil halberdýr ještě více.

„Ale budeš setník, o tom není pochyb,“ vycenil Borch zuby. „Na parádu hlavu nenosíš, nebude to dlouho trvat a budeš povýšen.“

Dorregaray odmítl další pivo a obrátil se na Geralta.

„V městečku je ještě rozruch okolo baziliška, pane zaklínači, a ty ses už, jak vidím, pustil za drakem,“ řekl potichu. „Uvažuji, zda to děláš pro peníze nebo jestli vraždíš tvory ohrožené vyhynutím jen ze zábavy?“

„Zajímavé úvahy,“ odtušil Geralt. „Zvláště u někoho, kdo se horempádem žene, aby se zúčastnil ubití draka. Dračí zuby jsou přece tak ceněné při výrobě čarodějných lektvarů a elixírů. Je pravda, pane čaroději, že vyražené ještě žijícímu drakovi jsou nejúčinnější?“

„Jsi si jist, že tam jedu proto?“

„Jsem. Ale někdo tě už předběhl, Dorregarayi. Nějaká konkurentka z tvého cechu. A s glejtem, který nemáš. Černovláska, pokud tě to zajímá.“

„Na vraníku?“

„Prý.“

„Yennefer,“ řekl zachmuřeně Dorregaray.

Nikdo nepostřehl, jak sebou zaklínač trhl. Nastalé ticho přerušilo škytnutí budoucího setníka:

„Nikoho… Bez glejtu…“

„Stačí dvě stě lintarů?“ Geralt vytáhl z kapsy váček od tlustého rychtáře.

„Geralte,“ usmál se záhadně Tři Kavky. „Tedy přece…“

„Omlouvám se, Borchu. Je mi líto, ale nepojedu s vámi do Hengforsu. Snad jindy. Snad se ještě setkáme.“

„Nic mě netáhne do Hengforsu,“ řekl pomalu Tři Kavky. „Nic a nic.“

„Schovej ty peníze, pane,“ řekl přísně setník-čekatel. „To by bylo podplácení úřední osoby. Ani za tři sta nepustím.“

„A za pět set?“ Borch vytáhl svůj měšec. „Schovej svoje peníze, Geralte, já zaplatím. Začalo mě to bavit. Pět set, vojáku. Sto od kusu, když počítám svoje děvčata jako jeden pěkný kousek. Co?“

„Ojej, jejej,“ zabědoval budoucí setník, sotva ukryl Borchův měšec pod krzno. „Co povím králi?“

„Povíš mu,“ řekl Dorregaray, povstal a vytáhl zpod opasku zdobenou hůlku ze slonové kosti, „že ses vyděsil, když jsi viděl…“

„Co, pane?“

Čaroděj mávl hůlkou a vykřikl zaklínadlo. Borovice na břehu vybuchla ohněm, v jediném okamžiku ji celou, od země po vrcholek, zachvátily šlehající plameny.

„Na koně!“ Marigold vyskočil a hodil si loutnu na záda. „Na koně, pánové! A dámy!“

„Pryč s tou závorou!“ zahulákal na strážné desátník, mající dobrou šanci stát se setníkem.

Na mostě, za závorou, přitáhla Vea uzdu. Kůň zatančil, zabubnoval kopyty na trámech. Dívka pohodila copy a pronikavě vykřikla.

„Správně, Veo!“ zvolal Tři Kavky. „Kupředu, pánové! Pojedeme po zerrikánsku – s rachotem a svištěním větru!“