Andrzej Sapkowski
překlad: Jiří Pilch, Dittmar Chmelař, Roman Sochor

ZAKLÍNAČ: VĚČNÝ OHEŇ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

„Opatrně! Dávejte tam pozor!“ zvolal Boholt. Otočil se na kozlíku a přehlédl za ním jedoucí kolonu. „Blíž ke skále! Pozor!“

Vozy se pomalu sunuly vpřed, nadskakovaly na kamenech. Vozkové kleli, švihali koně opratěmi, vykláněli se z vozů a nervózně sledovali, zda jsou kola v bezpečné vzdálenosti od okraje srázu. Klikatá, úzká cesta se vinula nad propastí, hluboko dole se na balvanech tříštily vody Braa do bílé pěny.

Geralt zadržel klisnu a ustoupil s ní těsně ke skalní stěně, porostlé řídkým rezavým mechem a bělavým lišejníkem. Pustil před sebe vůz Sekáčů. Z čela kolony přicválal Hrombidlo, dosud jedoucí vepředu s holopolskými průvodci.

„Dobrý!“ zahulákal. „Hněte sebou! Dál bude víc místa!“ Král Nedomír a Gyllenstiern, oba koňmo, doprovázení několika lučištníky, dostihli Geralta. Za nimi rachotily vozy královského průvodu. Ještě dál se valil těžký vůz trpaslíků s neustále povykujícím Yarpenem Zigrinem na místě vozky.

Nedamír, hubený a pihovatý výrostek v bílém kožíšku, si zaklínače změřil znuděným, přezíravým pohledem. Gyllenstiern se narovnal a zastavil svého koně.

„Hej, ty! Zaklínači!“ křikl pánovitě.

„Slyším.“ Geralt pobídl kobylku patami a pomalu pokračoval v cestě po kancléřově boku. Udivilo ho, že majitel tak impozantního břicha dává přednost sedlu před pohodlnou jízdou na voze. Gyllenstiern lehce přitáhl uzdu, posázenou zlatými cvočky a odhodil s ramen tyrkysový plášť.

„Včera,“ začal, „včera jsi prohlásil, že tě drak nezajímá. Co tě tedy zajímá, zaklínači? Proč s námi jedeš?“

„Tohle je svobodná země, pane kancléři.“

„Zatím. Avšak na této výpravě musí každý znát svoje místo. A úkol, který musí splnit, bude-li to vůle krále Nedomíra. Chápeš?“

„O co ti jde, pane Gyllenstierne?“

„Vysvětlím ti to. Doneslo se mi, že poslední dobou je stále těžší, domluvit se s vámi, se zaklínači. Potíž je v tom, že když se některému zaklínači ukáže potvora, kterou je třeba zabít, zaklínač místo aby popadl meč a sekal, začíná meditovat, jestli je to nezbytné, jestli to nepřekračuje hranice možností, jestli se to nepříčí jakémusi vašemu kodexu a jestli je dotyčná potvora doopravdy taková, jakoby to nebylo jasné na první pohled. Zdá se mi, že se vám prostě začalo dobře dařit. Dnes už zaklínači nesmrdí grošem, leda špinavými onucemi. Kdysi nediskutovali, ale sekali do všeho, na co sis je najal. Bylo jim jedno, jestli to byl vlkodlak, drak nebo výběrčí daní. Platila se dobrá rána. Co, Geralte?“

„Chceš si mne najmout, Gyllenstierne?“ zeptal se suše Geralt. „Tedy pověz, o co ti jde. Já to uvážím. Jestli nechceš, nač ty řeči?“

„Najmout?“ frkl kancléř. „Ne, nemám zájem. Tady se jedná o draka, a to, zdá se, nebetyčně přesahuje tvoje hranice možností, zaklínači. Já sázím na Sekáče. Tebe jsem chtěl jen upozornit. Varovat. Zaklínačské blouznění, dělení netvorů na dobré a zlé, můžeme já a král Nedomír tolerovat, avšak nepřejeme si o tom cokoliv slyšet a tím méně být svědky toho, jak je chce kdokoliv uskutečňovat. Takže se nemíchej do královských zájmů. A neintrikuj s Dorregarayem.“

„Nemám ve zvyku intrikovat – a už vůbec ne s čaroději. Jak tě to napadlo?“

„Dorregaray,“ vysvětlil Gyllenstiern, „je pomatenec, jenž svými bláboly překoná i zaklínače. Nestačí mu dělení netvorů na dobré a zlé. Podle něj jsou všichni dobří.“

„Trochu to přehání.“

„Bezesporu. Nicméně brání svoje názory se zarážející tvrdohlavostí. Vůbec bych se nedivil, kdyby se mu něco stalo. A protože se k nám připojil s podivnými přáteli…“

„Nejsem Dorregarayův přítel. Ani on můj…“

„Nepřerušuj mě! Jste náramně podivná společnost. Zaklínač plný skrupulí, jako liščí kožich blech. Čarodějník omílající druidské žvásty o rovnováze v přírodě. Pochybný rytíř Tři Kavky a jeho osobní stráž ze Zerrikánek, kde se, jak známo, skládají oběti před sochou draka. Tihle všichni se znenadání připojí k výpravě. Není to podezřelé?“

„Když myslíš.“

„Tak abys věděl,“ řekl kancléř, „ty nejzamotanější problémy vyžadují, jak nám doporučuje zkušenost, zcela jednoduchá, ale účinná řešení. Nenuť mne, zaklínači, abych je použil.“

„Nerozumím.“

„Rozumíš, rozumíš. Děkuji za pozornost.“

Geralt se zastavil. Gyllenstiern popohnal koně, dohonil krále a pokračoval dál vedle něj.

Okolo projel Eyck z Denesle v kazajce ze světlé kůže, odřené od pancíře. Vedl nákladního soumara obtíženého zbrojí, jednolitě stříbrným štítem a těžkým kopím. Geralt jej pozdravil zvednutou dlaní, leč bludný rytíř stiskl úzké rty, odvrátil hlavu a bodl koně ostruhami.

„Nemá tě v oblibě,“ poznamenal přijíždějící Dorregaray.

„Zdá se.“

„Konkurence, že? Podobný obor. Pouze Eyck je idealista, kdežto pro tebe je to povolání. Malý rozdíl, zvlášť pro ty, které vraždíte.“

„Nesrovnávej mne s Eyckem, Dorragarayi. Ďas ví, koho urážíš tímhle srovnáváním, jeho či mne, ale nesrovnávej nás!“

„Jak chceš. Upřímně řečeno, jste mi oba stejně odporní.“

„Děkuji.“

„Není zač.“ Čaroděj popleskal po šíji svého koně, poplašeného halekáním Zigrina a jeho trpaslíků. „Podle mne, zaklínači, učiní-li někdo vraždu svým povoláním, je odporný, nízký a tupý. Náš svět je v rovnováze. Ničení, zabíjení jakýchkoliv tvorů, jež tento svět obývají, rovnováhu narušuje. Přibližuje se tím konec – zničení a konec světa v podobě, v jaké jej známe.“

„Druidské učení,“ poznamenal Geralt. „Znám je. Vyložil mi je kdysi jeden starý mystik, ještě v Rivii. Dva dny po našem rozhovoru jej rozsápali krysodlaci. Narušení rovnováhy jsem nezaznamenal.“

„Opakuji ti,“ podíval se na něho Dorregaray, „že svět je vyvážen. Je to přirozená rovnováha: každý druh má své přirozené nepřátele, každý je přirozeným nepřítelem jiných druhů. To se týká i lidí. Vyhlazování přirozených nepřátel člověka, ke kterému přispíváš a jehož výsledky jsou již sdostatek zřetelné, hrozí degenerací rovněž naší rase.“

„Víš co, čaroději?!“ rozhněval se Geralt. „Zajdi někdy za matkou, jejíž dítě roztrhal bazilišek, a vysvětli jí, že má být ráda, neboť díky tomu se lidské plemeno vyhne degeneraci. Uvidíš, co se bude dít.“

„Dobrá námitka, zaklínači,“ ozvala se Yennefer, která je během jejich rozhovoru dohonila. „Dorregarayi, dávej si pozor, co říkáš.“

„Nemám ve zvyku skrývat své přesvědčení.“

Čarodějčin vraník vjel mezi jejich koně. Geralt si všiml, že na cestu nahradila Yennefer zlatou síťku na vlasy čelenkou z bílého šátku.

„Ve vlastním zájmu tenhle zvyk rychle změň,“ poradila černokněžníkovi. „Nedamír a Sekáči tě už podezírají, že se jim chystáš překazit lov na draka. Dokud jen mluvíš, považují tě za neškodného blázna. Jestli se však o něco podobného pokusíš, zakroutí ti krkem, že ani nestačíš pípnout.“

Čaroděj se pohrdavě a přezíravě usmál.

„Kromě toho,“ pokračovala Yennefer, „škodíš svými názory vážnosti našeho povolání.“

„Co neříkáš?“

„Tvoje teorie se může týkat veškerého tvorstva a havěti, Dorregarayi. Jenom ne draků. Draci jsou odvěkými, nejnebezpečnějšími nepřáteli člověka. Zde nejde o nějakou degeneraci lidského plemene, nýbrž o jeho zachování. Z toho důvodu je nezbytné zničit všechny nepřátele, dostatečně silné. aby mohli lidstvo ohrozit.“

„Draci nejsou vrozenými nepřáteli lidí,“ namítl Geralt. Čarodějka po něm šlehla očima a krutě se zasmála.

„V této otázce,“ řekla mrazivě, „přenech rozhodnutí nám, lidem. Zaklínač má zabíjet, ne se rozmýšlet.“

„Jako poslušný golem bez vlastní vůle.“

„To přirovnání jsi použil ty, ne já,“ opáčila. „Nicméně musím uznat, že je celkem výstižné.“

„Yennefer,“ řekl Dorregaray káravě. „Na ženu tvého věku a vzdělání žvaníš nehorázné nesmysly. Pověz mi, proč právě draky považuješ za nejúhlavnější nepřátele člověka? Proč ne jiná, stonásobně nebezpečnější stvoření, která mají na svědomí stokrát více lidských životů? Proč ne třebas hirriky, vidlohony, mantikory, amfisbény nebo gryfy? Nebo vlky… proč ne vlky?“

„Vysvětlím ti to. Boj člověka o životní prostor a místo, jež mu v přírodě náleží, může být vyhrán a převaha člověka nad ostatními druhy a rasami zajištěna pouze tehdy, přestane-li kočovat, vláčet se za živobytím z místa na místo poháněn ročními obdobími a přírodními zákonitostmi. Jinak lidská populace nikdy nedosáhne patřičného rozvoje, neboť vývoj lidského jedince je příliš dlouhý – dítě je příliš dlouho bezmocné. Jedině v bezpečí, za hradbami města nebo tvrze bude žena schopna rodit rok co rok, přivést na svět dostatečné množství dětí a postarat se o ně, dokud se neosamostatní. Plodnost, Dorregarayi, to je rozvoj, to je podmínka přetrvání a nadvlády. A zde se střetáváme s draky. Pouze drak, žádný jiný netvor, je schopen ohrozit opevněné město nebo hrad. Kdybychom nehubili draky, lidé by se neshromažďovali, nýbrž by kvůli bezpečí žili odděleně. V hustě zastavěném lidském sídlišti je dračí oheň strašlivá pohroma, pohltí stovky obětí, hubí a ničí. Proto musí být draci vyhlazeni do posledního, Dorregarayi.“

Černokněžník si ji změřil s posměškem na rtech.

„Víš, Yennefer, nechtěl bych se dožít doby, kdy se uskuteční tvoje myšlenky o panování člověka nad světy a kdy ty a tobě podobní zaujmete v přírodě místo, jež vám, jak se domníváš, náleží. Naštěstí k tomu nikdy nedojde. Dříve se vyzabíjíte navzájem, potrávíte se a pochcípáte na mor a tyfus, protože nikoliv draci, ale špína a vši ohrožují ta vaše skvělá města, v nichž sice ženy rodí každý rok, leč sotva jeden novorozenec z desíti přežívá prvních deset dní. Ovšem, Yennefer, plodnost a zase plodnost. Pusť se, má milá, radši taky do rození dětí. To je přece přirozené poslání ženy, ne? Alespoň nebudeš mít čas na vymýšlení takových hloupostí. Buďte zdrávi.“

Dorregaray pobídl koně, předhonil je a zařadil se někam do středu kolony. Když Geralt pohlédl na bílou, vzteky zrůzněnou tvář ženy po svém boku, málem by čaroděje politoval. Velmi dobře věděl, o co tu šlo. Jako většina čarodějek ani Yennefer nemohla mít děti. Jenže jen málokterá z nich se s tím někdy smířila a jakákoliv narážka, týkající se její neplodnosti, ji doháněla k zuřivosti.

Dorregaray o tom bezpochyby věděl. Pravděpodobně však nevěděl, jak dokáže být Yennefer mstivá.

„Čekají ho nepříjemnosti,“ zasyčela, „na to může vzít jed. Ty si taky dávej pozor. Nic si nenamlouvej. Jestliže se něco semele a ty se nebudeš chovat rozumně, nebudu brát ohled ani na tebe.“

„Bez obav,“ usmál se. „Nám, to značí zaklínačům a golemům bez vlastní vůle, ani nezbývá nic jiného než se chovat rozumně. Jsou zde přece jednoznačně a pevně vymezené hranice možností, které nesmíme překročit.“

„Vida, vida,“ ušklíbla se stále ještě bledá Yennefer. „Zaklínač se nám urazil jako panenka, které je vytýkán nedostatek ctnosti. Jednou jsi ale zaklínač a nic na tom nezmění. Tvoje povolání…“

„Přestaň už o tom zaklínačském povolání, Yen, začíná mi to lézt krkem.“

„Tak na mě nemluv, radím ti! Kam ti co leze mě ani za mák nezajímá. Ani to, ani žádné jiné omezené zaklínačské reflexy.“

„Abys některé z těch reflexů nepoznala na vlastní kůži, jestli mě nepřestaneš krmit svými pohádkami o vznešeném poslání a boji o dobro lidstva. A o dracích coby úhlavních nepřátelích lidského rodu. Vím o tom dost.“

„Ano?“ přimhouřila oči čarodějka. „O čempak víš, zaklínači?“

„Například o tom,“ řekl Geralt, nedbaje na silné, varovné chvění medailonu na své šíji, „že kdyby draci neměli své poklady, ani prašivý pes by po nich neštěkl, a už vůbec ne čarodějové. Zvláštní, při každém lovu na draka se někde poblíž motá nějaký čaroděj, vesměs s velice úzkými vztahy s klenotnickou Gildou.

Například ty. A přestože by měl být trh zanedlouho potom úplně zavalen drahokamy, celkem se jich moc neobjeví - to znamená, že ani jejich cena neklesne. Proto mě laskavě neunavuj řečmi o poslání a zápase o přežití lidské rasy. Znám tě příliš dobře a příliš dlouho.“

„Příliš dlouho,“ opakovala zlověstně sevřenými rty. „Skutečně. Ale nemysli si, že dobře, ty pse. Jaká já jsem byla pitomá husa… Ach, aby tě lepra sežrala! Nechci tě mít na očích!“

Jezdkyně vykřikla, vraník se vzepjal a odcválal dopředu. Zaklínač zadržel svoji klisnu a čekal, až ho mine další vůz. Na něm jedoucí trpaslíci hučeli, nadávali a pískali na kostěné flétny. Mezi nimi, rozvalený na pytlích s ovsem, ležel Marigold a brnkal na loutnu.

„He!“ ukázal Yarpen Zigrin z kozlíku na odjíždějící Yennefer. „Co je to hen za čertisko na tej cestě? Vypadá to na černů kobylu. Ba jo, je to kobyla.“

„To se ví,“ připojil se minstrel. Posunul si svůj klobouk do týla a zasmál se.

„Kobyla! A na koni, namísto aby byla pod ním. Viděl to už někdo?“

Yarpenovým „ogarům“ se smíchy natřásaly dlouhé brady. Yennefer předstírala, že nic neslyší.

Geralt zastavil a nechal projet hlídku Nedamírových jízdních lučištníků. Kousek za nimi jel Borch, následován oběma Zerrikánkami, tvoříce tak zadní voj průvodu.

Geralt na ně počkal a pokračoval v cestě s nimi. Jeli mlčky.

„Zaklínači,“ obrátil se na něj po chvíli Tři Kavky. „Chci ti položit jednu otázku.“

„Ptej se.“

„Proč se nevrátíš?“

Zaklínač váhal s odpovědí.

„Opravdu to chceš vědět?“

„Chci,“ potvrdil Tři Kavky.

„Jedu s nimi, poněvadž jsem golem bez vlastní vůle. Jsem věchet slámy hnaný větrem po cestě. Poraď mi, kam bych měl jet. A proč? Zde se alespoň sešli takoví, se kterými se mohu bavit. Takoví, kteří hned neukončí hovor, jen co se přiblížím. Takoví, kteří mi řeknou do očí, co si o mě myslí, místo aby po mně odněkud zpoza plotu házeli kamením. Jedu s nimi ze stejného důvodu, jako s tebou do té plavecké hospody. Neznám místo, kam bych měl jet, neznám cíl, který se nalézá na konci mé cesty.“

Tři Kavky si odkašlal.

„Ten cíl je stejný na konci všech cest. Každý k němu nakonec dospěje. Dokonce i ty, třebaže se domníváš, jak se lišíš od ostatních.“

„Teď ti položím otázku já.“

„Ptej se.“

„Ty znáš cíl na konci své cesty?“

„Znám.“

„Jsi šťastný člověk.“

„To není záležitost štěstí, Geralte. Záleží na tom, čemu věříš a co pokládáš za své poslání. Kdo by to měl vědět líp než... než zaklínač.“

„O tom dneska poslouchám celý den. Stále nějaká poslání,“ vzdychl Geralt.

„Nedamírovým posláním je ovládnout Malleore. Posláním Eycka z Denesle je bránit lidi před draky. Dorregarayovi se dostalo poslání přesně opačného. Yennefer, důsledkem jistých změn, k nimž došlo v jejím těle, nemůže plnit svoje poslání, a proto je jak posedlá zlým duchem. U ďasa, jenom ti Sekáči a trpaslíci nepociťují žádné poslání, chtějí prostě jen urvat, co se dá. Možná proto mě to k nim táhne.“

„Ne k nim tě to táhne, Geralte z Rivie. Nejsem hluchý ani slepý. Nebyla to jejich jména, jež tě tam na mostě přiměla vytáhnout měšec. Ale zdá se mi…“

„Zbytečně se ti zdá,“ řek zaklínač bez hněvu.

„Omlouvám se.“

„Zbytečně se omlouváš.“

Zadrželi koně, aby nenarazili na caingorské lučištníky. Kolona se nečekaně zastavila.

„Co se stalo?“ Geralt se postavil ve třmenech. „Proč stojíme?“

„Nevím,“ otočil se Borch. Vea s nezvykle napjatou tváří řekla rychle pár nesrozumitelných slov.

„Zajedu dopředu,“ navrhl zaklínač. „Zjistím, co se děje.“

„Zůstaň.“

„Proč?“

Tři Kavky mlčky hleděl do země.

„Proč?“ opakoval Geralt.

„Jeď,“ řekl Borch. „Snad to tak bude lepší.“

„Co má být lepší?“

„Jeď!“

Most nad propastí vypadal spolehlivě. Byl zbudován ze silných borových klád a uprostřed podepřen čtverhranným pilířem, o jehož patu se s hukotem tříštil proud řeky.

„Hola, Bidlo!“ houkl Bohold, popojížděje k mostu. „Na co čekáš?“

„Copak já vím, co ten most udrží?“

„Musíme jet tudy?“ tázal se Gyllenstiem. „Není nebezpečné jet s vozy přes takový most? Hej, ševče! Proč nás vlečeš tudy? Obchodní stezka přece vede dále na západ.“

Chrabrý holopolský travič přistoupil blíž a smekl čapku. Jeho vzhled vzbuzoval veselí: aby si dodal bojovného vzezření, přivázal si povříslem na halenu starobylý kyrys, snad ještě z dob krále Klacka.

„Tohle je kratší cesta, milostivý pane,“ odpověděl ne kancléři, leč rovnou králi, v jehož obličeji se nepřetržitě zračila vskutku smrtelná nuda.

„Jakže?“ zajímal se ustaraně Gyllenstiern. Nedamír ševce nepoctil ani pohledem.

„Támhle ty hory,“ ukázal Kozojed na tři rozeklané štíty, tyčící se nad okolními vrchy, „to jsou Chiava a Poštolka a Svišťový zub. Stezka vede ke zřícenině starý tvrze, a pak po severní straně Chiavy až k pramenům řeky. Když přejdeme most, zkrátíme si cestu a na planinu mezi horama se dostanem průsmykem. Jestli tam nenajdem žádný stopy po drakovi, mohli bysme jít východním směrem a prozkoumat horský rokliny. Ještě dál na východ začínají poloniny a odtamtud je už přímá cesta do Caingornu, na tvoje državy, milostivý pane.“

„Kde ses, Kozojede, naučil tak znát hory?“ zeptal se Boholt. „U kopyta?“

„Ne, pane. Zamlada jsem ovce pásal.“

„A ten most vydrží?“ Boholt se zvedl na kozlíku a podíval se dolů na zpěněnou řeku. „Ten sráz má dobře čtyřicet sáhů.“

„Vydrží pane.“

„Odkud se vůbec vzal most v takové divočině?“

„Ten most,“ vysvětloval Kozojed, „před mnoha lety postavili trollové. Kdo tudy jel, musel jim mastně zaplatit. Lidi přestali jezdit a trollové přišli na hunt. Ale most zůstal.“

„Máme naložené vozy,“ řekl s nedůvěrou kancléř. „Vezeme výzbroj a zásoby. Můžeme někde v horách uváznout. Nebude přece jen lepší jet kupeckou stezkou?“

„Je to ale delší cesta,“ pokrčil rameny švec. „A král pravil, že na toho draka spěchá. A přes most to k němu bude mít blíž.“

„No tak jedem, Kozojede,“ rozhodl Boholt. „Pochoduj napřed, ty a tvoje vojsko. U nás je obyčej, že v čele jdou nejstatečnější.“

„Ne víc, než po jednom voze,“ upozorňoval kancléř.

„Dobrá,“ Boholt práskl do koní, vůz zaduněl na mostních trámech. „Za námi, Bidlo! Dávej pozor, ať jdou kola rovně!“

Geralt zadržel koně. Před ním se tísnili Nedamírovi lučištníci v purpurově zlatých kazajkách. Klisna odfrkla. Země se zachvěla. Hory se zatřásly. Zubatý okraj skalní stěny, rýsující se proti obloze, se náhle zhroutil a stěna sama jakoby promluvila hluchým duněním.

„Pozor!“ křičel na ně Boholt už z druhé strany mostu. „Pozor!“

První kameny, zatím nevelké, zarachotily na povrchu cesty. Před Geraltovýma očima se začala hrozivou rychlostí šířit puklina ve skále. Vzápětí se urval kus skalní římsy a s ohlušujícím rachotem se zřítil do propasti.

„Koně!!!“ zaječel Gyllenstiern. „Na druhou stranu, pane!“ Nedamír s obličejem vtisklým do koňské hřívy se hnal přes most, jemu v patách kancléř a několik Iučištníků. Za nimi se řítil po praskajících trámech královský vůz s gryfem na vlající korouhvi.

„Lavina! Z cesty!“ zařval zezadu Yarpen Zigrin. Jeho spřežení, šleháno opratěmi, si bezohledně prorazilo cestu mezi lučištníky a předhonilo druhý Nedamírův vůz.

„Z cesty, zaklínači! Uhni!“

Kolem vozu trpaslíků projel tryskem Eyck z Denesle, v sedle vzpřímený a pevný. Nebýt smrtelně sinalé tváře a rtů stisknutých v křečovité grimase, zdálo by se, že bludný rytíř si na cestu padajícího kamení nevšímá. Vzadu mezi lučištníky někdo hlasitě sténal, ržáli splašení koně.

Zaklínač trhl uzdou, jeho kůň se vzepjal, těsně před ním se roztříštil padající balvan. Vůz trpaslíků přehrčel přes kamení, avšak před mostem najel na větší úlomek, nadskočil a se zapraštěním se převrátil na bok, na zlomenou osu. Upadlé kolo se odrazilo od zábradlí a spadlo dolů, do peřejí. Ostrými úlomky skály poraněná kobyla se splašila. Geralt chtěl seskočit, ale zachytil přezkou boty o třmen a spadl na zem, Klisna zařehtala a rozběhla se vpřed, rovnou na praskající most. Za ní utíkali s řevem a kletbami trpaslíci.

„Rychleji, Geralte!“ zavolal s nimi prchající Marigold, ohlížeje se dozadu.

„Naskoč, zaklínači!“ vyzval ho Dorregaray, přestože jen s námahou ovládal vzpouzejícího se koně.

Vzadu za nimi zahalilo cestu mračno prachu. Řítící se balvany tam rozbíjely caingorské povozy. Geralt se zachytil třmene čarodějovy sedlové brašny. Uslyšel výkřik.

Yennefer spadla zároveň s koněm, odkutálela se stranou od zběsile bijících kopyt a zůstala ležet, chráníc si hlavu sepjatýma rukama. Zaklínač se pustil a uhýbaje letícímu kamení a přeskakuje otevírající se pukliny, rozběhl se k ní. Uchopil ji za rameno a zacloumal s ní. Yennefer se zvedla na kolena. Oči měla široce otevřené, k uchu jí stékala stružka krve z rozbitého obočí.

„Vstávej, Yen!“

„Geralte! Pozor!“

Ohromný, plochý skalní blok se s hřmotem a skřípotem sesouval po srázu. Řítil se přímo na ně. Geralt padl a kryl tělem čarodějku. V té chvíli blok vybuchl, roztříštil se na milióny úlomků, jež na ně spadly, bodajíce jako hejno vos.

„Honem!“ křičel Dorregaray na vzpínajícím se hřebci. Mával kouzelnou hůlkou kolem sebe, rozbíjeje na prach další padající balvany. „Na druhou stranu, zaklínači!“

Yennefer zvedla ruce s ohnutými prsty a nesrozumitelně vykřikla. Kameny, které se dotkly průzračné modré kopule, která se znenadání objevila nad jejich hlavami, zmizely jako kapky vody dopadající na rozpálenou plotnu.

„Na most, Geralte!“ vykřikla čarodějka. „Drž se mě!“ Rozběhli se za Dorregarayem a ještě několika lučištníky. Most se houpal a praštěl, pohazujíce jimi od jednoho zábradlí ke druhému.

„Rychleji!!!“

Most se náhle s pronikavým třeskem zhroutil; půlka, kterou už přeběhli, se i s poškozeným vozem utrhla, spadla dolů a za hlučného praskotu a šíleného řičení koní se roztříštila o skalní útesy. Polovina, na níž se nacházeli, vydržela, ale Geralt si uvědomil, že najednou běží nahoru, do stále prudšího stoupání. Yennefer těžce dýchala.

„Lehni, Yen! Drž se!“

Zbytek mostu zavrzal a klesl jako propadlo. Vrhli se na zem, zatínajíce prsty do štěrbin mezi trámy. Yennefer se nemohla udržet. Pištíc jako malá holka, sjížděla dolů. Geralt se chytil jednou rukou, vytáhl dýku a vrazil čepel do skuliny mezi břevny. Oběma rukama sevřel rukojeť. Padající Yennefer se chytila řemene pochvy na jeho zádech a trhla jím, až mu zapraštělo v kloubech. Most opět zaskřípal a sklonil se ještě více, téměř svisle.

„Yen…“ zasípal zaklínač. „Udělej něco… Nějaké kouzlo, hrome!“

„Jak?“ slyšel její zoufalý i vzteklý šepot. „Já přece visím!“

„Pusť se jednou rukou!“

„Nemůžu…“

„Hej!“ volal shora Marigold. „Držíte se? Haló!“

Geralt se s odpovědí neunavoval.

„Podejte sem lano!“ rozčiloval se někde nad nimi minstrel. „Hněte sebou, do prdele!“

Vedle Marigolda se objevili Sekáči, trpaslíci a Gyllenstiern. Geralt zaslechl Boholtova tichá slova:

„Počkej, zpěváku. Ona co nevidět spadne. Potom zaklínače vytáhneme.“

Yennefer, svíjející se na Geraltových zádech, zasyčela jako zmije. Pás, na němž visela, se mu bolestivě zařízl do prsou.

„Yenn, můžeš najít oporu? Nohama? Můžeš něco udělat nohama?“

„Jo,“ vzlykla. „Kopat.“

Geralt mrkl dolů na řeku. Zahlédl pár klád, které ještě voda ženoucí se mezi skalisky neodnesla, mršinu koně a mrtvolu muže v barvách Caingornu. Pod skalami, v průzračné smaragdové tůni uviděl vřetenovitá těla velkých pstruhů, lenivě se pohybujících proti proudu.

„Držíš se, Yen?“

„Zatím… Ano…“

„Vytáhni se. Musíš najít oporu…

„Ne… nemůžu…“

„Dejte mi lano!“ křičel Marigold. „Copak vám všem přeskočilo? Spadnou oba.“

„Možná, že to bude lepší,“ soudil neviditelný Gyllenstiern.

Most zaskřípal a zvolna začal klouzat dolů. Geralt necítil prsty, zaťaté na jílci dýky.

„Yen…“

„Buď zticha… A nevrť se…“

„Yen?“

„Neříkej mi tak…“

„Vydržíš?“

„Ne,“ řekla odevzdaně. Už nebojovala, jen mu visela na zádech mrtvou, bezvládnou tíží.

„Yen?“

„Drž hubu!“

„Yen, odpusť mi.“

„Ne. Nikdy!“

Něco klouzalo dolů. Rychle. Jako dlouhý, tenký had. Bílým přísvitem svítící lano, plazící se a svíjející jako živé, nahmatalo pohyblivým koncem Geraltův krk, sklouzlo mu pod paže a uvázalo se do volné smyčky. Čarodějka se nahlas nadechla. Čekal, že vzlykne. Mýlil se.

„Pozor!“ varoval je shora Marigold. „Vytáhneme vás! Mordochu! Kennete! Zaberte! Nahoru!“

Škubnutí, bolestný, dusivý stisk napínajícího se lana. Yennefer zhluboka vydechla. Jeli nahoru. Rychle, drhnouce těly o drsné dřevo.

Nahoře Yennefer vstala první.