Andrzej Sapkowski

NARRENTURM
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola patnáctá

v níž vychází najevo, že pojmy "prodejné umění" a "umělecký kšeft" sice nemusí nutně znamenat contradictio in adiecto, nicméně v kulturní oblasti ani epochální objevy nenacházejí snadno sponzory.

Jako každé větší město ve Slezsku hrozila též Svídnice pokutou každému, kdo by porušoval zákaz znečišťování ulic a veřejných prostranství. Nebylo vidět, že by se uvedený zákaz prosazoval přehnaně přísně, ba naopak se zdálo, že na něj obyvatelstvo zvysoka kašle. Po krátkém, leč vydatném ranním dešti pokryla ulice města mazlavá slámovo-blátivo-lejnová břečka, z níž jako začarované ostrovy z moře čněly kupy smetí a odpadků, nezřídka dekorované exempláři mršin různého původu a různého stupně rozkladu. V hustém hnoji hrabaly slepice, v řídkých splašcích čvachtaly husy a kachny. Lidé se pohybovali po vratkých chodnících z prken a tuze často každý z nich šlápl vedle. Třebaže vyhlášky magistrátu zakazovaly rovněž volný pohyb živého hospodářského inventáře po ulicích, běhaly po nich v obou směrech kvičící prasata. Zdivočelá z pouličního ruchu porážela chodce a plašila koně.

Poutníci minuli Bednářskou ulici, z níž se ozýval tlukot palic, potom ulici Vysokou a za ní už byl rynk. Reynevana lákalo pomyšlení nahlédnout do blízké lékárny "U zlatého lindwurma", navštívit jejího majitele pana Krištofa Eschenloera, u kterého se učil základům farmacie a bílé magie. Vzápětí svůj nápad zapudil, neboť poslední tři týdny ho naučily mnohému z pravidel konspirace. Krom toho Šarlej pospíchal. Nezpomalil ani před žádnou z pivnic, kde se čepovalo proslulé svídnické pivo. Tak rychle, jak jim to dovolila tlačenice, prošli Zelným trhem a za radnicí odbočili do povozy ucpané Kraševické ulice.

Šarlej je zavedl pod nízkou klenbu temného tunelu brány, kde to smrdělo, jako by tu už od pradávných dob chcávali příslušníci starousedlých kmenů Slezanů a Dědošanů. Branou prošli na malý dvorek, zavalený všemožným harampádím. Bylo zde tolik koček, že by se za ně nemusel stydět ani chrám kočičí bohyně Bastet v egyptském Bubastis.

Tři strany dvorku byly obehnány podkovou pavlače na kterou vedlo strmé dřevěné schodiště. Vedle něj stála stará dřevěná socha, na které se zachovaly už jen zbytky barev a pozlátka.

"Nějaký světec?"

"Lukáš Evangelista," vysvětlil Šarlej a vstoupil na skřípající schody. "Patron umělců malířů."

"Mohu se zeptat, proč jdeme za umělci malíři?"

"Pro rozličné vybavení na cestu."

"To je ztráta času," reptal netrpělivý, po své lásce tesknící Reynevan. "Jaké vybavení? Nechápu…"

"Pro tebe," přerušil jej Šarlej, "objednáme nové onuce. Věř mi, že je nutně potřebuješ. Až se zbavíš starých, všichni si oddechneme."

Na schodech se povalující kočky neochotně uhýbaly návštěvníkům z cesty. Nahoře Šarlej zabušil na jedny dveře, ty se otevřely a stanul v nich drobný, hubený a rozcuchaný chlapík s promodralým nosem a v haleně pokryté různobarevnými skvrnami.

"Mistr Justus Schottel není přítomen," oznámil a směšně mhouřil oči do denního světla. "Přijďte později, dobří… Proboha, koho to vidím? Vážený pan…"

"Šarlej," upozornil jej pohotově demerit. "Necháš nás stát na prahu, pane Ungere?"

"Jak bych mohl? Račte, prosím, jen račte vstoupit."

Uvnitř voněly barvy, lněný olej a pryskyřice. Několik silných mladíků v umaštěných a začerněných zástěrách obsluhovalo dva stroje opatřené vratidly a dřevěnými šrouby. Stroje připomínaly vinné lisy a lisy to skutečně byly – ovšem na deskotisk. Před Reynevanovýma očima dělníci povolili šroub a zpod přítlačné desky vytáhli papír s obrázkem Madony s dítětem.

"Zajímavé."

"He," odtrhl modronosý pan Unger zrak od Samsona Medáka. "Cos říkal, mladý pane?"

"Že je to zajímavé."

"Tohle je zajímavější," zvedl Šarlej arch vytažený z druhého lisu. Byl rozdělen na stejně velké obdélníky. Byly to vytištěné hrací karty – esa, svršci, spodci – moderní, dle francouzského vzoru, v barvách pique a trefle.

"Plnou sadu," pochlubil se Unger, "to jest dvaatřicet listů, vyrobíme za čtyři dny."

"V Lipsku," rýpl si Šarlej, "za dva."

"Jenomže laciný brak!" vzbouřila se v modronosém umělci profesionální hrdost. "Podle mizerně nakreslených předloh a z neuměle vyřezaných desek. Naše listy, jen se podívejte, mají zřetelnou kresbu, až je vykolorujeme, budou dokonalé – hotový majstrštyk. Našimi kartami se hraje na hradech a u dvorů, ba v kolegiátech a katedrálách. Těmi lipskými akorát v putykách a bordelech…"

"Dobrá, dobrá. Kolik si účtujete za sadu?"

"Půldruhé kopy grošů, pokud je klient loco. Je-li franco, připočteme dopravu."

"Uveď nás do pracovny, pane Šimone. Počkáme tam na mistra Schottela."

V další místnosti, kterou procházeli, bylo klidněji. U stojanů tam seděli tři malíři, tak zabraní do práce, že se ani neohlédli po příchozích. Na desce prvního z nich byla zatím jen skica, z níž nebylo možno rozpoznat, jaký námět bude hotové dílo zobrazovat. Druhý umělec byl s prací mnohem dále, maloval Salome s hlavou Jana Křtitele na míse. Tanečnici halil pouze lehký, zcela průzračný závoj a malíř se postaral, aby pod ním byly vidět všechny detaily ženského těla. Samson Medák tiše hvízdl, Reynevan tiše vydechl. Pohlédl na třetí obraz. A vydechl nahlas.

Téměř hotové dílo představovalo svatého Šebestiána. Tento se však podstatně lišil od kanonických zobrazení mučedníka. Samozřejmě byl tradičně připoután ke kůlu a vzdor četným šípům, jimiž měl prostřílen hrudník a život, se uchváceně usmíval. Ovšem zde podobnost končila: světec byl totiž nahý jako prst a jeho obnažené přirození bylo tak vyvinuté, že muselo v každém muži zákonitě vzbudit pocit méněcennosti.

"Zvláštní objednávka," vysvětlil Šimon Unger. "Pro klášter cisterciaček v Třebnici. Následujte mne, pánové, do pracovny."

* * * * *

Z nedaleké Kotlářské uličky k nim doléhalo klepání a řinčení.

"Tamti," ozval se Šarlej, který dosud něco sepisoval na kus papíru, a ukázal pohybem hlavy k oknu "mají asi pořád dost objednávek. Na kotle a konvice je zajištěn trvalý odbyt. Jak to jde vám, milý pane Šimone?"

"Je to složité," odvětil zasmušile Unger. "Poptávka by byla, nemůžeme si stěžovat. Ale co z toho, když jsou neúnosné průtahy při rozvozu zboží? Každé čtvrt míle člověka stavějí a vyzvídají, co je zač, čím se živí, odkud, kam a za jakým účelem jede, co veze, přehrabují se v nákladu, prohledávají zavazadla…"

"Kdo? Inkvizice? Anebo Koldic?"

"Jedni jako druzí. Inkvizitoři sídlí u dominikánů, je to odtud, co by kamenem dohodil. A starostu Koldice jakoby pokousal vzteklý pes. Táhne se to od té doby, co zatkli pár českých emisařů s kacířskými manifesty a artikulemi. Když je na rathauzu mistr málodobrý červeným železem připálil, prozradili, s kým se scházeli a kdo jim pomáhal. V našem městě a také v Javorech a v Rychbachu a dokonce ve vsích, třebas v Klečkově a ve Vírech… Jenom tady ve Svídnici shořelo na hranicích před Dolní bránou osm lidí. Ale nejhorší bída začala před týdnem, když na svatého Bartoloměje v pravé poledne někdo na vratislavské cestě zamordoval bohatého kupce Mikuláše Neumarkta. To je ošemetná záležitost…"

"Ošemetná?" projevil náhlý zájem Reynevan. "Proč?"

"Protože nikomu nejde do hlavy, mladý pane, kdo a proč Neumarkta zamordoval. Jedni povídají, že loupeživí rytíři, třebas takový Hayn von Czirne anebo Buko Krossig. Jiní zase, že to byl Kunz Aulock, také pěkný raubíř, co teď po celém Slezsku honí mládence, který prý očaroval a zneuctil ženu nějakého šlechtice. O tom klevetili další, že kupce zabil právě ten pronásledovaný mladík. A aby toho nebylo málo, říká se také, že na Neumarkta měli spadeno a zavraždili ho husité. Nikdo už asi nezjistí, jak to bylo doopravdy, jisté však je, že Koldic se pořádně naštval. Zařekl se prý, že vraha pana Neumarkta musí dostat za každou cenu, aby ho mohl zaživa stáhnout z kůže. Výsledek je takový, že není možno rozvážet žádné zboží kvůli neustálým kontrolám, inkvizičním nebo starostenským. Tak je to…"

"Tak je to."

Reynevan, který při té řeči něco čmáral uhlem na arch papíru, nyní zvedl hlavu a strčil loktem do Samsona Medáka.

"Publicus super omnes," řekl tiše a ukázal mu papír. "Annis de sanctimonia. Positione hominis. Voluntas vitae"

"Co?"

"Voluntas vitae. Nebo snad potestas vitae? Snažím se vylovit z paměti nápis na tom Peterlinově ohořelém lejstru, které jsem vytáhl z ohně v Povojovicích. Copak jsi zapomněl? Tvrdils, že je to důležité. Měl jsem si vzpomenout, co tam bylo napsáno. Tak vzpomínám."

"Máš pravdu. Hmmm… Potestas vitae? Ne, nic mi to neříká."

"A po mistru Justusovi," řekl sám pro sebe Unger, "ani vidu…"

Jako kdyby vyslovil nějaké zaklínadlo, dveře se otevřely a vstoupil jimi muž oblečený do černé, kožešinou podšité suknice se širokými rukávy. Nevypadal jako kumštýř, spíše jako městský radní.

"Buď zdráv, Jošte."

"U kostí svatého Wolfganga! Tos ty, Pavle? Na svobodě?"

"Jak vidíš. A teď se jmenuji Šarlej."

"Šarlej, aha… A tví… ehm… průvodci?"

"Oni jsou též na svobodě."

Mistr Schottel pohladil kocoura, který se zjevil neznámo odkud a začal se mu otírat o nohy. Potom usedl ke stolu a založil si ruce na prsou. Pozorně si prohlédl Reynevana, dlouho, velmi dlouho upíral oči na Samsona Medáka.

"Přišels pro peníze," dovtípil se. "Musím tě upozornit, že…"

"…obchody váznou," dokončil za něj Šarlej. "Vím, slyšel jsem. Tady je seznam. Když jsme na tebe čekali, sepsal jsem všechno, co potřebujeme. Do zítřka."

Kocour vyskočil Schottelovi do klína, muž ho zamyšleně pohladil. Dlouho četl demeritův seznam. Pak zvedl zrak.

"Do pozítří. Zítra je neděle."

"Samozřejmě," uvědomil si Šarlej. "Málem bychom zapomněli den sváteční světit. Nevím, kdy opět navštívím pohostinnou Svídnici, proto by bylo neodpustitelným hříchem nenavštívit pár chladivých pivnic a zkusit, jak se odležela letošní březnová várka. Ale pozítří, maestro, pozítří, ani o den později. Rozumíš?"

Mistr Schottel ho kývnutím ujistil, že to bere na vědomí.

"Neptám se," pokračoval Šarlej, "na stav mého účtu, Jošte, protože se nehodlám zbavit podílu z našeho společného podnikání. Dokaž mi ale, že o náš podnik náležitě dbáš. Že nepodceňuješ dobré rady, které jsem ti kdysi dal. Víš, co mám na mysli?"

"Vím," vyňal Justus Schottel z brašničky na opasku velký klíč, "A hned tě přesvědčím, že tvoje rady a nápady beru vážně. Pane Šimone, vytáhni ze skříně a dones mi, prosím, zkušební tisky dřevořezů z biblické série."

Unger jeho požadavek neprodleně vykonal.

"Hle," rozložil Schottel přinesené papíry na stůl. "Všechno moje vlastní ruka, nic jsem nesvěřil tovaryšům. Některé desky jsou připraveny do tisku, na jiných musím ještě pracovat. Je mi jasné, žes měl výborný nápad, že lidé budou naši biblickou sérii kupovat ostošest. Prosím, ohodnoť dílo. Nezdráhejte se, pánové."

Všichni se sklonili nad stolem.

"Co to…" ukázal zrudlý Reynevan na jeden z archů, na kterém viděl nahý pár ve zcela jednoznačné póze a situaci. "Co to je?"

"Adam a Eva. Vždyť vidíš, že to, o co se Eva opírá je Strom poznání dobrého a zlého."

"Aha."

"Podívejte se na tohle," ukazoval řezbář s náležitou pýchou své další práce. "Abrahám a Hagar. Samson a Dalila. A tady Amnon a Támar. Povedlo se mi to, že?"

"Na mou duši. A co je tohle? Tenhle propletenec?"

"Jákob, Ráchel a Lea."

"A to…" zakoktal se Reynevan a cítil, jak se mu krev hrne do tváří. "Co to… To…"

"David s Jonatanem," vysvětlil bezelstně Justus Schottel. "Ale to musím ještě poopravit. Předělat…"

"Předělej," poradil mu dost odměřeně Šarlej, "na Davida s Betsabou. Zatraceně, už ti chybí akorát Balaam se svou oslicí. Kroť svoji bujnou představivost, Jošte. Její nadbytek škodí stejně jako nadbytek soli v polévce. A to neprospívá podnikání."

Aby však uraženého umělce uchlácholil, rychle dodal:

"Celkově však musím přiznat, že je to lepší než jsem čekal. Bene, bene, benissime, maestro."

Justus Schottel se začervenal jako každý ješitný a po chvále toužící tvůrce.

"Tak vidíš, společníku, že se o náš podnik starám jaksepatří. Navíc ti chci oznámit, že jsem navázal kontakty, které mohou být pro naši práci nadmíru prospěšné. Abys věděl, potkal jsem jistého nadaného mladého muže, neobyčejně schopného vynálezce… Co bych vykládal, sám ho uvidíš a uslyšíš. Pozval jsem ho sem. Zaručuji ti, že když ho poznáš…"

"Nepoznám," nenechal ho dokončit Šarlej. "Nechci, aby mne ten neobyčejný mladý muž u tebe viděl. Ani mne, ani moje společníky."

"Rozumím," řekl po krátké odmlce Schottel. "Znovu jsi šlápl do nějakého lejna."

"Dá se to tak říci."

"Kriminálního anebo politického?"

"Podle úhlu pohledu."

"Taková je doba," povzdechl si Schottel. "Chápu, že si nepřeješ, aby tě u mne někdo viděl. V tomto případě se však nemusíš obávat. Mladík, o kterém jsem hovořil, je Němec, rodák z Mohuče, bakalář university v Erfurtu. Svídnicí pouze projíždí, nikoho zde nezná a protože se nezdrží, nikoho ani nepozná. Věř mi, Šarleji, stojí za to se s ním seznámit, je to hlava otevřená, vizionář, vpravdě vir mirabilis. Uvidíš sám."

* * * * *

Nejprve se ozval hluboký hlas zvonu z věže farního kostela, poté se k jeho pozvání k modlitbě Anděl Páně připojily zvony čtyř dalších svídnických chrámů. Vyzvánění ukončilo pracovní den, konečně utichly i hlučné dílny v Kotlářské.

Malíři a tiskaři odešli domů, proto pozvaného hosta přivítali ve verštatu s lisy jen zasvěcenci: mistr Schottel, Unger, Šarlej, Reynevan a Samson.

Host byl skutečně mladý – Reynevanův vrstevník. Jako student neomylně poznal jiného studenta, Reynevanovi se na uvítanou uklonil poněkud neformálněji a jeho úsměv byl upřímnější. Vynálezce nosil vysoké boty, měkký aksamitový biret a krátký pláštík na kožené kazajce s mosaznými sponami. Přes rameno měl objemnou cestovní brašnu. Vypadal spíše jako potulný minnesänger než jako bakalář, jeho akademické vzdělání ale prozrazovala široká norimberská dýka – zbraň oblíbená na všech evropských školách jak mezi studenty, tak mezi služebníky věd.

"Jsem," nečekal návštěvník, až ho Justus Schottel představí, "Johann Gensfleisch von Sugeloch zum Gutenberg. Vím, že je to dlouhé k zapamatování, takže postačí jenom Gutenberg, Jan Gutenberg."

"To je praktické," pochválil ho Šarlej. "A protože jsem rovněž pro zkracování všeho zbytečně dlouhého, přejděme rovnou k věci. Čeho se týká tvůj vynález, pane Jene Gutenbergu?"

"Tisku. Přesněji tisku textů."

Šarlej nedbale rozhrnul na stole ležící papíry, jeden z nich sebra a ukázal. Pod symbolem Trojice Boží skvěl se na něm nápis: BENEDICITE POPULI DEO NOSTRO.

"Je mi jasné," zarděl se lehce Gutenberg, "co mi chcete dát na srozuměnou. Jenže zajisté dobře víte, že i takto krátký nápis musel dřevorytec namáhavě řezat do desky přinejmenším dva dny. A kdyby pokazil jen jediné písmeno, musel by začít znovu. A kdyby měl vyřezat celý žalm, dejme tomu šedesátý pátý, jak dlouho by pracovali A kdyby měl vyřezat a vytisknout všechny žalmy? A celou Bibli? Jak dlouho…"

"Bezpochyby věčnost," připustil Šarlej. "Tvůj vynález, jak chápu, má odstranit zdlouhavost přípravy deskotisku?"

"Do značné míry,"

"Jsem zvědav."

"Dovolíte-li, předvedu."

"Dovolíme."

Johann Gensfleisch von Sugeloch zum Gutenberg otevřel svoji kabelu a vysypal na stůl všechen její obsah. A jal se předvádět svůj vynález, doprovázeje postup práce náležitým slovním komentářem.

"Z tvrdého kovu," mluvil a ukazoval, "jsem vyrobil kostky s jednotlivými písmeny. Jak vidíte, vyřezal jsem každý znak vypoukle, nazval jsem tedy celé razítko patrice. Tu jsem vyrazil do měděného bločku, aby vznikla…"

"Matrice," uhodl Šarlej. "To dá rozum. Vypouklé pasuje do zahloubeného jako táta do mámy. Posloucháme dále, pane Gutenbergu."

"Z matric mohu odlévat potřebný počet liter. Z nich skládám v dřejvěném sázítku řádky. Řádky ukládám… po pořadí… do sloupců. Svázané sloupce… upevním… do rámku. Tento rámek je malý, jenom na ukázku, ale běžně, můžete se podívat, má velikost stránky budoucí knihy. Aby byly všechny řádky stejně dlouhé, dávám do mezer mezi slovy takové výplňky, okraje sloupců jsou pak pěkně rovné. Rámek musím řádně zaklínovat, takhle… Aby se mi to celé nerozsypalo… Na sazbu nanesu černou barvou, stejnou, jakou užíváte vy… Mohu tě požádat o pomoc, pane Ungere? Vložíme sazbu do lisu, vyhladíme na pergamen anebo papír… Pane Ungere, šroub… Prosím, je to hotovo.

Na archu, pěkně uprostřed, bylo výrazně a čistě vytištěno:

 

 IUBILATE DEO OMNIS TERRA
 PSALMUM DICITE NOMINI EUIS
 

 

"Žalm šedesátý pátý," tleskl nadšeně do dlaní Justus Schottel. "Jako malovaný."

"Učinils na mne dojem," přiznal Šarlej. "Silný dojem, pane Gutenbergu. Možná by byl ještě větší, kdybys napsal správně ,dicite nomini eius' namísto ,euis'."

"Hihi!" zasmál se bakalář jako žák, kterému se povedl žertík. "Udělal jsem to schválně. Úmyslně jsem udělal tiskařskou chybu, abych mohl ukázat, jak snadno lze provést korekci. Dívejte se, špatně uložené písmenko vytáhnu ze sázítka… Vložím na správné místo… Šroub, pane Ungere… Text je opraven."

"Bravo," ozval se Samson Medák. "Bravo bravissimo. Tvoje demonstrace byla skutečně působivá, pane Gutenbergu."

Nejen oslovený, nýbrž i Schottel s Ungerem otevřeli údivem ústa. Dali tak zřetelně najevo, že by je méně udivilo, kdyby promluvil rytcův kocour, dřevěný Lukáš na dvorku anebo malovaný Šebestián se zbytnělým pyjem.

"Dojem," odkašlal si Šarlej, "občas klame. Nejste první."

"A zajisté ani poslední," dodal Reynevan.

"Omlouvám se," rozpřáhl ruce obr. "Nemohl jsem odolat pokušení… Vždyť jsem byl svědkem objevu, který, buď jak buď, epochálně změní budoucnost."

"Ach!" zazářil Gutenberg potěšen pochvalou, byť pronesenou hromotlukem s hlavou ke stropu a obličejem obecního blba. "Tak se stane? Tak a nejinak! Račte si představit, pánové, učené a moudré knihy vydávané po desítkách a jednou, i když to dneska zní směšně, třebas po stovkách exemplářů. Bez dlouhotrvajícího, těžkopádného přepisování. Veškerá moudrost lidstva přístupná všem. A pokud vy, ctění pánové, můj vynález podpoříte, pak právě vaše město, staroslavná Svídnice navždy prosluje coby místo, kde vzplál plamínek pokroku. Místo, odkud se do celého světa začala šířit osvěta."

"Vidím to před očima," řekl Samson svým mírným, vyrovnaným hlasem. "Masová produkce papíru hustě pokrytého písmem. Každé lejstro ve stovkách a jednou, i když to dneska zní směšně, třebas v tisících exempláru. Všechno mnohokrát rozmnoženo a přístupno všem. Žvásty, lži, pomluvy, nactiutrhání, udání, pamflety, černá propaganda a luze se podbízející demagogie. Každá lež se stane pravdou, každá ničemnost normou, hanebnost ctností, extremismus revolučností, brak vzácností a kýč uměním. Každá podlost bude ospravedlněna, tupost oslavena, hloupost vyznamenána. Protože to všechno bude vytištěno, to všechno bude na papíře. Co stojí na papíře, to je závazné. Začít to bude snadné, pane bakaláři. I uvést do pohybu. Ale zastavit?"

"Pochybuji, že by to bylo nutné," namítl trochu přezíravě Šarlej, "Jsem větší realista než ty, Samsone, takovou popularitu tomu objevu nevěštím. A kdyby šel vývoj skutečně směrem, který předvídáš, dalo by se tomu zamezit. Dalo by se to zastavit jednoduchým způsobem – sestavením indexu zakázaných knih."

Ještě před chvílí zářící Gutenberg byl nyní tak zdrcen, až ho Reynevanovi přišlo líto.

"Takže vy mému objevu neprorokujete žádnou budoucnost," konstatoval vynálezce hrobovým hlasem. "S doslova inkvizitorskou důsledností jste odhalili všechny jeho temné stránky. A stejně jako inkvizitoři jste pominuli ty světlé. Záslužné. Přímo bohulibé. Vždyť bude možno tisknout a každému vložit do rukou Slovo Boží. Co na to odpovíte?"

"Odpovíme," zkřivil Šarlejovy rty ironický úsměšek, "stejně jako inkvizitoři. Jako papež. Jako církevní otcové. Cožpak ti není známo, mladý pane Jene, co vyhlásili církevní otcové na koncilu? Sacra paginae – svaté stránky musí zůstat privilegiem duchovních, výhradně oni jsou jim totiž schopni náležitě porozumět. Pracky pryč, světští rouhači!"

"Žertuješ."

Také Reynevan si to myslel. Vždyť Šarlej, když hovořil dále, neskrýval ani uštěpačný úsměv, ani jízlivý tón.

"Světským lidem, třebas i těm, kdož projevují jakousi elementární inteligenci, budiž je moudrost boží vyjevena v nedělních kázáních, lekcích katechismu, poučkách a moralitách. A těm zcela chudým duchem, postačí mirákule, mystéria, jesličky a křížové cesty. Nechť jenom pějí chvalozpěvy a okounějí s otevřenou hubou na obrazy a sochy v kostelích. Ty chceš vytisknout a vložit té chátře do rukou Slovo Boží? A snad ho, nedejbůh, přeložit z latiny do lidového jazyka? Aby ho mohl kdekdo číst a interpretovat po svém? Přeješ si, aby k tomu došlo?"

"To si přec nemusím přát," odtušil klidně Gutenberg. "K tomu již došlo. Nedaleko odtud, v Čechách. A ať se budou další události vyvíjet jakkoli, nic už nezmění ani tu skutečnost, ani její následky. Ať chceme či ne, stojíme tváří v tvář reformám."

Nastalo ticho. Reynevanovi se zazdálo, že odněkud zavanul chlad. Přesněji od okna obráceného směrem k nedalekému dominikánskému klášteru, v němž sídlila inkvizice.

"Když v Kostnici upálili Jana Husa," odhodlal se porušit dlouhé mlčení Šimon Unger, "vyprávělo se, že z dýmu vyletěla holubice. Prý na znamení, že nadejde prorok nový."

"Taková je doba," vybuchl znenadání Justus Schottel, "že by už někdo měl sepsat všechny teze k disputaci a přibít je, kurva, na dveře nějakého kostela! Kšá, Luthere, pryč ze stolu, drzý kocoure!"

Znovu by nastalo ticho, nebýt nespokojeného mručení kocoura Luthera. Po chvíli promluvil Šarlej:

"Kašlu na dogmata, doktríny i teze. Ale jedna věc se mi líbí, jedna myšlenka mě těší. Jestli se bude pomocí tvého vynálezu tisknout více knih, bude se více lidí učit číst, budou-li vědět, že je co číst. Nejen poptávka plodí nabídku, nýbrž i vice versa. Na počátku bylo přece slovo – in principio erat verbum. Podmínkou samozřejmě je, aby kniha byla levnější než sada karet nebo aspoň láhev pálenky, ať mají lidé na vybranou. Víš co, pane Jene Gutenbergu? Když to uvážím, přese všechny své nedostatky může tvůj vynález opravdu epochálně změnit budoucnost."

"Vzals mi to z úst, Šarleji," podotkl s úsměvem Samson. "Jako kdybych to řekl sám."

"Znamená to," rozjasnila se opět vynálezcova tvář, "že budete sponzorovat…"

"Ne," uťal mu v půli věty Šarlej. "Nebudeme. Epochální vynález je epochální vynález, ale my tady, milý pane Gutenbergu, děláme byznys."