Andrzej Sapkowski
překlad: Stanislav Komárek

POSLEDNÍ PŘÁNÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

”U všech bohů,” couvl strážný a spustil lampu. ”Co se mu stalo?”

”Pusť nás, dobrý muži,” požádal tiše Geralt, podpíraje v sedle zhrouceného Marigolda. ”Spěcháme. Vidíš přece.”

”Vidím,” polkl zbrojnoš slinu, prohlížeje si básníkovu sinalou tvář a sedlou, zčernalou krev na jeho bradě. ”Raněný? Vypadá to dost ošklivě, pane.” ”Spěcháme,” opakoval Geralt. ”Jsme na cestě od svítání. Pusťte nás, prosím.”

”Nemůžeme,” ozval se druhý strážný. ”Brána je otevřená od východu slunce do západu. V noci nesmí projít nikdo. Do města ani ven. Je to rozkaz. Nikdo, ledaže by měl glejt od purkmistra nebo dokonce od krále. Anebo, kdyby to byl erbovní šlechtic.”

Marigold zachroptěl, padl obličejem do hřívy a po zaschlém krvavém škraloupu na koňské šíji stekla další rudá stružka.

”Lidé,” řekl Geralt nejpokorněji, jak dokázal. ”Vidíte přece, jak je to s ním špatné. Musím najít někoho, kdo ho dokáže vyléčit. Pusťte nás, prosím.” ”Nemusíš prosit.” Zbrojnoš se opřel o halapartnu. ”Rozkaz je rozkaz. Jestli vás pustím, půjdu na pranýř a vyženou mě ze služby, co dám potom děckám jíst? Ne, pane, nemohu. Pomoz svému příteli sesednout a zaveď ho do strážnice v barbakanu. Ošetříme ho a jestli mu je souzeno, do svítání vydrží.” ”Tady naše ošetření nestačí,” zaskřípal zaklínač zuby. ”Potřebuje léčitele, zkušeného medika.” ”Takového byste v noci stejně nenašli,” namítl druhý zbrojnoš. ”Všechno, co pro vás můžeme udělat, je, že nebudete muset nocovat před bránou. Ve strážnici je teplo a raněného je kam položit, bude mu líp než v sedle. Pojď, pomůžeme ti ho sundat z koně.”

Ve strážnici bylo skutečně teplo a vcelku útulně. V krbu praskal oheň a za krbem vytrvale vyhrával cvrček.

U těžkého dubového stolu seděli nad talíři a džbány tři muži.

”Promiňte, páni,” oslovil je strážný podpírající Marigolda, ”že vás rušíme. Doufám, že nemáte nic proti… Tento rytíř, hmm… A ten druhý je raněný. Myslel jsem…”

”Dobře jsi myslel,” obrátil k nim jeden z mužů hubenou, ostrou, výraznou tvář a vstal. ”Položte ho sem.”

Ten muž byl elf. Stejně tak druhý, sedící za stolem. Podle oděvu, svérázné směsice lidské a elfí módy, se jednalo o usedlé, asimilované elfy. Třetí muž, podle vzhledu nejstarší, byl člověk. Jeho prošedivělé vlasy byly zastřiženy tak, aby netlačily pod helmou a rovněž jeho výstroj byla rytířská.

”Jsem Chireadan,” představil se vyšší z elfů, ten s výraznou tváří. Jako obvykle u příslušníků Staršího Lidu nebylo možno určit jeho věk, mohl mít stejně dobře třicet jako sto třicet let. ”To je můj příbuzný Errdil. A tento šlechtic je rytíř Vratimír.”

”Šlechtic,” zbystřil Geralt pozornost, leč pohled na erb, vyšitý na tunice, zklamal jeho naděje. Do čtyř polí dělený štít, značící, že jeho nositel nepochází z manželského lože, přetínalo navíc stříbrné břevno. Nejen, že byl Vratimír levoboček, ale ke všemu pocházel ze smíšeného lidsko-nelidského svazku. A třebaže nosil erb, privilegium procházet po soumraku městskými branami mu zcela jistě nepříslušelo.

”Žel i my,” neušel elfovi zaklínačův rychlý pohled, ”zde musíme čekat do úsvitu. Právo nezná výjimek, přinejmenším ne pro takové, jako jsme my. Pojď mezi nás, pane rytíři.” ”Geralt z Rivie,” představil se zaklínač. ”A nejsem rytíř, nýbrž zaklínač.”

”Co je s ním?” ukázal Chireadan na Marigolda, jehož strážní položili na pokrývky. ”Vypadá to na otravu. Je-li to skutečně otrava, mohl bych mu pomoci, mám u sebe dobrý lék.”

Geralt se posadil a stručně jim vysvětlil, co se básníkovi přihodilo u řeky. Elfové na sebe pohlédli. Šedivý rytíř svraštil tvář a odplivl si.

”Neuvěřitelné,” poznamenal Chireadan. ”Co to, podle tebe, mohlo být?”

”Džin z láhve,” zahučel Vratimír. ”Jako v pohádce.”

”Neřekl bych,” ukázal Geralt na raněného Marigolda, schouleného pod přikrývkou. ”Neznám ani jednu pohádku, která by končila takhle.”

”Poranění tohoto nešťastníka,” uvažoval Chireadan nahlas, ”jsou jistě magického původu. Obávám se, že moje medicína zde bude jen málo platná. Mohu mu alespoň zmírnit bolesti. Dávals mu nějaký lék, Geralte?”

”Jen utišující prostředek.”

”Pojď. Pomůžeš mi. Podržíš mu hlavu.”

Marigold hltavě vypil s vínem smíchaný lék. Poslední lok mu zaskočil, až se rozkašlal a poplival koženou podušku.

”Já ho znám,” ozval se druhý elf, Errdil. ”Je to Marigold, básník a trubadúr. Viděl jsem ho kdysi u dvora krále Ethaina v Cidaris:”

”Trubadúr?” řekl Chireadan, upíraje zrak na Geralta. ”To je špatné. Moc špatné. Má ochrnuté krční svaly a hrtan. Postihlo to i hlasivky. Je nutné co nejrychleji přerušit působení zakletí, jinak… Může to mít nevyléčitelné následky.”

”To znamená… Znamená to, že nebude moci mluvit?” ”Mluvit ano. Snad. Ale ne zpívat.”

Geralt se beze slova posadil za stůl a položil čelo na zaťaté pěsti.

”Čaroděj,” řekl Vratimír. ”Potřebuje magický lék nebo uzdravující kouzlo. Musíš ho, zaklínači, odvézt do jiného města.”

”Proč?” zvedl Geralt hlavu. ”A tady, v Rinde? Copak tu nemáte čaroděje?”

”V celé Redanii je nedostatek mágů,” vysvětloval rytíř. ”Mám pravdu, páni elfové? Od té doby, co král Heribert vyhlásil tu vyděračskou daň z čarováni, se mágové vyhýbají jak hlavnímu městu, tak všem městům, kde se důsledně plní královské nařízení. A městská rada v Rinde, jak jsem slyšel, projevuje v této věci až přílišnou horlivost. Jářku, Chireadane, Errdile, mám pravdu?”

”Máš,” potvrdil Errdil. ”Ale… Chireadane, mohu?”

”Dokonce musíš,” řekl vyšší elf, dívaje se na zaklínače. ”Nač s tím dělat tajnosti? Beztak o tom ví kdekdo, celé město. Ve městě, Geralte, v těchto dnech přebývá jistá čarodějka.”

”Zajisté na zapřenou.”

”Kdepak,” zavrtěl hlavou Chireadan. ”Je to velmi vyhraněná osobnost. Nic si nedělá z klatby, již nad Rinde vznesla Rada čarodějů, ani z nařízení místních konšelů. Je to pro ni neobyčejně výnosné, poněvadž díky klatbě se mimořádně zvýšila poptávka po magických službách. A ji ani nenapadne platit nějakou daň.”

”Co na to městská rada?”

”Čarodějka bydlí v domě jednoho kupce, faktora z Novigradu, který je zároveň novigradským titulárním vyslancem. U něho se na ni vztahuje právo azylu. A tak si s ní rada neví rady.”

”Je to spíš domácí vězení než azyl,” opravil ho Errdil. ”Nemůže se odtamtud vlastně ani hnout. Ovšem na druhou stranu si rozhodně nemůže naříkat na nedostatek zákazníků. Bohatých zákazníků. Na městské radní kašle, zato u kupce strojí halasné zábavy a flámy.”

”Konšelé zuří, bouří proti ní a kazí jí pověst, jak to jen jde,” doplnil Chireadan. ”Roznášejí o ní ošklivé pomluvy, protože doufají, že z Novigradu pošlou kupci zákaz udělovat jí azyl.”

”Nerad strkám prsty do takových dveří,” zabručel Geralt, ”jenže nemám na vybranou. Jak se jmenuje ten kupec-vyslanec?”

”Beau Berrant.”

Zaklínači neušlo, jak se Chireadan, když vyslovil to jméno, zatvářil.

”Zdá se, že je to skutečně tvoje jediná naděje. A hlavně jediná naděje toho chudáka na lůžku. Ale jestli ti čarodějka bude ochotna pomoci… Nevím.”

”Dávej pozor, až tam půjdeš,” varoval ho Errdil. ”Kolem domu je plno špiclů. Kdyby tě někdo zadržel, víš, co máš dělat. Peníze otevírají každé dveře.” ”Půjdu, jen co se otevřou brány. Jak se jmenuje ta čarodějka?”

Geraltovi se zazdálo, že Chireadanova ostře řezaná tvář zrudla. Mohl to ale také být jen odlesk ohně od krbu.

”Yennefer z Vengerbergu.”