<<< Literární doupě
Literární doupě

Andrzej Sapkowski
překlad: Jiří Pilch, Stanislav Komárek

KONEC SVĚTA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Narrenturm - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 349 Kč
Narrenturm - Sapkowski Andrzej
Zaklínač - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 355 Kč
Zaklínač - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej
Zaklínač VIII. - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej
 
 
cena původní: 279 Kč
cena: 239 Kč
Zaklínač VIII. - Bouřková sezóna - Sapkowski Andrzej

 

   1   

 

 

I.

Marigold opatrně sešel po schůdcích krčmy, v ruce dva pěnou přetékající korbele. S tichými nadávkami se protáhl skupinou kolem se hemžících zvědavých děcek. Prošel dvorkem, vyhýbaje se kravincům.

Kolem venku postaveného stolu, u něhož rozmlouval zaklínač se starostou, se už shromáždilo několik vesničanů. Básník postavil korbele a usedl. Okamžitě zjistil, že během jeho krátké nepřítomnosti rozhovor nepostoupil ani o píď.

”Jsem zaklínač, pane starosto,” opakoval Geralt už čert ví pokolikáté a otřel si pivní pěnu ze rtů. ”S ničím neobchoduji. Neverbuju chlapy do armády a neumím léčit rýmu. Jsem zaklínač.”

”To je takové řemeslo,” vysvětloval Marigold už čert ví pokolikáté. ”Zaklínač, chápete? Zabíjí strigy a nestvůry. Kdejaké svinstvo ničí. Za peníze. Rozumíte, starosto?”

”Aha!” starostovo čelo, zorané hlubokými brázdami úporného přemýšlení se vyhladilo. ”Zaklínač! To bulo třá hnedle praviti!”

”No, přesně tak,” potvrdil Geralt. ”Tak se tedy rovnou zeptám – najde se tady pro mě nějaká práce?”

”Aaaa,” starosta opět začal přemýšlet tak, že to až bylo vidět. ”Robota? Jako oné… No… Nestvůry? Tážete se, nestvůry sů-li tu?”

Zaklínač se pousmál a přikývl, přetřel si přitom od kouře svědící víčko.

”Sů,” přiznal starosta po delší odmlce. ”Pohlédněte tamo, vidíte hory? Tam elfové žijů, tam ich království jest. Paláce ich, pravím vám, celé ze zlata ryzího vystavěné. Oho, pane! Elfové, pravím. Hrůza. Kdo vkročí do tého kraja, živ se nenavrátí.”

”To jsem si myslel,” odpověděl Geralt chladně. ”Proto tam také nemám v úmyslu jít.”

Marigold se drze rozřehtal. Starosta, přesně jak Geralt čekal, dlouho uvažoval.

”Aha,” pronesl konečně. ”Tak, tak. Sů tu i nestvůry jinačí. Z kraje elfského k nám, jak vidět, lezů. Ó, pane, sů a mnoho ich. Spočítat nelze. A nejhorší z nich Mora jest dojista. Pravdu dím, lidičky?”

”Lidičky” ožili a oblehli stůl ze všech stran.

”Mora!” prohlásil jeden z nich. ”Ba, ba, pravdu starosta pravijů. Panna bledá, co po chalupách chodí za úsvitu a děcka z teho mřů!”

”A šotci,” dodal druhý, voják z místní stráže. ”Koňům ve stájích hřívy motajů!”

”A netopejři! Netopejři sů tu!” ”A víly! Po nich člověka kopřivka obsypává!”

Následující minuty uplynuly intenzivním vypočítáváním nestvůr, ubližujících kolemstojícím domorodcům svými nectnými činy nebo jen pouhou existencí. Geralt a Marigold se dověděli o bludičkách a omamech, jejichž vinou poctivý chlap v opici nedokáže trefit domů, o poletuše, která létá a kravám mléko upíjí, o po lese běhající hlavě na pavoučích nohách, o koboldech v rudých čepičkách a hrozné štice, která trhá prádlo z rukou pradlen a co nevidět se pustí i do pradlen samotných. Samozřejmě se to neobešlo bez zpráv o tom, že stará Naradková lítá po nocích na koštěti a za dne úrodu kazí, že mlynář mouku mletými žaludy falšuje, a že jistý Duda, když hovořil o králi, nazval vladaře zlodějem a lotrem.

Geralt je klidně poslouchal, přikyvoval hlavou, předstíraje pozornost, položil několik otázek, týkajících se hlavně cest a topografie okolí, načež vstal a kývl na Marigolda.

”Nuže, buďte zdrávi, dobří lidé,” řekl. ”Co nevidět se vrátím a pak uvidíme, co se s tím dá dělat.”

Mičky odjížděli kolem chalup a plotů, doprovázeni štěkajícími psy a hulákajícími dětmi.

”Geralte,” ozval se Marigold, stoje ve třmenech a trhaje z větve, přečnívající zpoza plotu, jablíčko jako malované.

”Celou cestu naříkáš, že pořád hůř a hůř nacházíš nějakou práci. A z toho, co jsem před chvílí slyšel, docházím k závěru, že tu budeš mít co dělat až do zimy a ani si neoddechneš. Ty bys vydělal nějaký ten groš a já bych měl pár hezkých námětů na balady. A tak, prosím tě, vysvětli, proč jedeme dál!?”

”Marigolde, tady bychom nevydělali ani šilink.”

”Pročpak?”

”Protože v tom, co ti lidé říkali, nebylo zbla pravdy.”

”Prosím?”

”Žádné takové nestvůry, o nichž hovořili, nejsou.”

”Ty si děláš srandu!” Marigold vyplivl jádro a hodil ohryzkem po chlupatém vořechovi, který se nějak příliš zaměřil na koňské ohony. ”Ne, to není možné. Já ty lidi sledoval – a v lidech, to mi můžeš věřit, se já vyznám. Nezalhali ani slůvkem.”

”Ne,” souhlasil zaklínač. ”Nelhali. Hluboce tomu všemu věřili. To ovšem skutečnost nijak nemění.”

Básník se na čas odmlčel.

”Žádná z těch nestvůr... žádná? To není možné. Něco z toho, o čem mluvili, tu musí být. Alespoň jedno! Že mám pravdu?”

”Máš. Jedno je tu určitě.”

”Aha! A copak?”

”Netopýři.”

Vyjeli za poslední ploty, na cestu mezi řepkou žlutými záhony a ve větru se vlnícími lány obilí. Po cestě proti nim jely prázdné vozy. Bard přehodil nohu přes hrušku sedla, opřel loutnu o koleno a začal vybrnkávat tesknou melodii, čas od času mávaje rozesmátým podkasaným děvečkám, přicházejícím postranní cestičkou s hráběmi na půvabných ramenou.

”Geralte,” promluvil najednou. ”Ty potvory přece existují. Možná jich už není tolik, co kdysi, možná nečíhají za každým stromem v lese, ale přece jen jsou. Nezmizely. Proč si tedy lidi vymýšlejí navíc takové, které nejsou? A nejen to, oni dokonce tomu, co si vymýšlejí, věří. Proč? Geralte z Rivie, slavný zaklínači, nezamyslel ses ještě nad tím?”

”Zamyslel, slavný básníku. A znám příčinu.”

”To jsem zvědav.”

”Lidé,” Geralt otočil hlavu, ”si rádi vymýšlejí nestvůry a hrůzy. Sami si pak připadají méně odporní. Když pijí do němoty, podvádějí, kradou, bijí ženu opratěmi, moří hladem stařenky, ubíjejí sekerou do pasti lapenou lišku nebo šípem zastřelí posledního jednorožce na světě, rádi si myslí, že hroznější než oni je přece jen Mora, kradoucí se za úsvitu do chalupy. Pak je jim nějak lehčeji na srdci. A líp se jim žije.”

”Zapamatoval jsem si to,” prohlásil Marigold po krátkém odmlčení. ”Zrýmuju to a složím o tom baladu.”

”Slož. Nepočítej ale s velkým potleskem.”

Jeli pomalu, zakrátko ale přesto ztratili z očí poslední chalupy vesnice. Brzy dorazili mezi zalesněné kopce.

”Hej!” Marigold zarazil koně a rozhlížel se. ”Koukni, Geralte, není tu krásně? Idyla, ať mě čert vezme! Přímo pastva pro oči!”

Kraj za kopečky mírně klesal k rovným, plochým polím, rozdrobeným mozaikou různobarevných plodin. Uprostřed, kulaté a pravidelné jako lístek jetele, se leskly hladiny tří rybníků, obklopených tmavými pásy olší. Obzor vymezovalo zamlžené, šedé pohoří, tyčící se nad černou, beztvarou skvrnou boru.

”Jedeme, Marigolde.”

Cesta vedla přímo k rybníkům podél hrází a v olšině skrytých stavidel, kde se to hemžilo divokými kachnami, husami, čápy a volavkami. Bohatství opeřenců bylo obdivuhodné, jelikož všude kolem bylo vidět stopy lidské činnosti – hráze byly ošetřované, obložené rohožemi, stavidla zpevněná kameny a trámy. Propusti nebyly prohnilé a vesele bublaly vodou. V rákosí u rybníků bylo vidět čluny i prámy a z hladin čněly bójky nastražených sítí a vrší.

Marigold se najednou rozhlédl.

”Někdo za námi jede,” pronesl vzrušeně. ”Na voze!”

”Neuvěřitelné,” zasmál se zaklínač, aniž by se ohlédl. ”Na voze? A já si myslel, že zdejší obyvatelé jezdí na netopejrech.”

”Víš, co ti řeknu?” zavrčel trubadúr. ”Čím blíž jsme konci světa, tím ostřejší je tvůj vtip. Až mám strach z toho, kam to může dojít.”

Jeli zvolna a jelikož byl vůz se zapřaženými dvěma grošáky prázdný, dohonil je coby dup.

Prrrr!” zastavil vozka koně těsně za nimi. Na sobě měl kožich, vlasy mu padaly až na obočí. ”Bohů ctím, milostpáni.”

”I my je ctíme,” odvětil Marigold, zběhlý v obyčejích. ”Když chceme,” zabručel zaklínač.

”Jméno mé Kopřivka,” oznámil vozka. ”Viděl jsem jich, jak se starostou Horní Posady hovořili. Vím, že zaklínačem jsou.”

Geralt pustil otěže a dovolil klisně pochutnat si na kopřivách kolem cesty.

”Slyšel jsem,” pokračoval muž v kožichu, ”jak jich starosta pohádkami krmil. Viděl jsem jejich tvář, jak podivně se štířila a nic jsem se nedivil. Dávno už takové nesmysly a lži mé uši neslyšely.”

Marigold se zasmál. Geralt se na sedláka pozorně zadíval, neřekl ale ani slovo. Sedlák jménem Kopřivka si odkašlal.

”Nechtěli by okusit opravdovou, řádnou práci, pane zaklínači?” otázal se. ”Cos bych pro nich měl.”

”Co by to bylo?”

Kopřivka z něj nespustil oči.

”O obchodech na cestě špatně se hovoří. Pojedou ke mně, do Dolní Posady. Tam sobě pohovoříme. Jejich cesta tamo stejně vede.”

”Odkud máte tu jistotu?”

”Není tu cesty jiné a jejich koně jsou tamo pyskem a ne ohonem otočeni.”

Marigold se opět zasmál.

”Co ty na to, Geralte?”

”Nic,” odpověděl zaklínač. ”Na cestě se špatně mluví. Tedy kupředu, vážený pane Kopřivko.”

”Přivážou koně k žebřinám a vyskočej na vůz,” navrhl sedlák. ”Pohodlnější to bude. Nač zadek v sedle trápit?”

”Svatá pravda.”

Vyškrábali se na vůz. Zaklínač se s rozkoší natáhl na slámu, Marigold, který se zřejmě obával, že si zašpiní svou zelenou kazajku, se usadil na kozlíku. Kopřivka mlaskl na koně a vůz zarachotil na trámy zpevněné cestě.

Přejeli přes most nad žabincem a řasami zarostlým kanálem a minuli pruh pokosených luk. Dál, kam jen oko dohlédlo, se táhla pole.

”Ani se nechce věřit, že je to konec světa, konec civilizace,” prohlásil Marigold. ”Jen se koukni, Geralte, žito jako zlato a kukuřice, že by se v ní schoval chlap na koni. Anebo ta řepa, jen se podívej, jak je obrovská.”

”Ty se vyznáš v rolnictví?”

”My, básníci, se musíme vyznat ve všem,” pronesl Marigold hrdě. ”Jinak bychom se při psaní zesměšnili. Učit se je třeba, můj milý, učit. Na zemědělství závisí osud světa, takže je dobré vyznat se v něm. Rolníci krmí, oblékají, chrání před zimou, poskytují zábavu a napomáhají umění.”

”S tou zábavou a uměním jsi to maličko přehnal, ne?”

”A kořalka se pálí z čeho?”

”Chápu.”

”Málo toho chápeš. Uč se. Koukni, ty fialové kvítečky, to je vlčí bob.”

”Po pravdě je to vička,” vmísil se do rozhovoru Kopřivka. ”Vlčí bob nikdy neviděli, či co? V jednom ale, pane, trefili do černého. Rodí tu všechno silně a roste až milo pohledět. Proo též nazývají lidé toto místo Údolí Květů.

Proto také se zde naši dědové usídlili, elfy vyhnavše.”

”Údolí Květů, Dol Blathanna,” Marigold šťouchl loktem do zaklínače, nataženého na slámě. ”Všímáš si? Elfy vyhnavše, ale starý elfský název měnit za nutné nepovažovavše. Nedostatek fantazie. A jak se vám, hospodáři, žije s elfy? Máte je přece za mezí, v horách.”

”Nestaráme se jedni o druhé. My po svém, oni po svém.”

”Nejlepší řešení,” řekl básník. ”Viď, Geralte?”

Zaklínač neodpověděl.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist