Andrzej Sapkowski

NĚCO KONČÍ, NĚCO ZAČÍNÁ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

Slunce prodralo svá ohnivá tykadla spárami v okenicích, proťalo komnatu šikmými pruhy světla pulzujícího poletujícím prachem, rozlilo se v jasných skvrnách po podlaze a medvědích kožešinách, které ji pokrývaly, a v oslepujícím záblesku se roztříštilo na přezce Yennefeřina opasku. Yennefeřin opasek ležel na vysokém střevíčku, vysoký střevíček ležel na bílé krajkové kosili a bílá košile ležela na černé sukni. Jedna černá punčocha visela na opěradle křesla vyřezávaného do tvaru hlavy chiméry. Druhou punčochu a druhý střevíček nebylo nikde vidět. Geralt vzdychl. Yennefer se ráda svlékala rychle a živelně. Musel si na to začít zvykat. Nic jiného mu nezbývalo.

Vstal, otevřel okenice a vyhlédl ven. Z jezera, hladkého jako tabule zrcadla, stoupal opar, listí pobřežních bříz a olší se třpytilo kapkami rosy, vzdálené louky pokrývala nízká hustá mlha visící jako pavučina těsně nad vrcholky trav.

Yennefer se pod peřinou zavrtěla s nezřetelným zamumláním. Geralt vzdychl.

"Dneska je krásné, Yen."

"Eee? Cože?"

"Dneska je krásné. Mimořádně krásný den."

Zaskočila ho. Místo aby zanadávala a schovala hlavu pod polštář, čarodějka usedla, prohrábla si vlasy a začala na posteli hledat noční košili. Geralt věděl, že noční košile leží za záhlavím postele; tam, kam s ní Yennefer včera v noci mrštila. Ale byl zticha. Yennefer takové poznámky nesnášela.

Čarodějka znenadání zaklela, nakopla peřinu, zvedla ruku a luskla prsty. Noční košile vyletěla zpoza pelesti a povlávajíc volánky jako strašidelný duch se položila přímo do nastavené ruky. Geralt vzdychl.

Yennefer vstala, popošla k němu, objala ho a kousla do ramene. Geralt vzdychl. Seznam toho, nač si musí zvyknout, se mu zdál nekonečný.

"Chtěl jsi něco říct?" otázala se čarodějka s přimhouřenýma očima.

"Ne."

"To je dobře. Víš ty co? Dneska je samozřejmě krásně. Dobrá práce."

"Práce? Co tím myslíš?"

Dříve než Yennefer stačila odpovědět, uslyšeli zdola vysoký, protáhlý křik a zahvízdnutí. Po břehu jezera, rozstřikujíc spršky vody, cválala Ciri na černé klisně. Klisna byla čistokrevná a mimořádně pěkná. Geralt věděl, že kdysi patřila jistému půlelfovi, který ohodnotil plavovlasou zaklínačku podle prvního dojmu a šeredně se spletl. Ciri klisnu pojmenovala Kelpie, což v jazyce ostrovanů ze Skellige označovalo strašného a prchlivého ducha moře, který se někdy převtěloval do podoby koně. Jméno se ke klisně hodilo přímo ideálně. Není tomu tak dávno, co se o tom velice bolestivě přesvědčil jistý hobit, který se ji pokusil ukrást. Hobit se jmenoval Sandy Frogmorton, ale od té doby mu všichni říkali Kobzol.

"Jednou si srazí vaz," zabručela Yennefer, pohlížejíc na Ciri cválající ve stříkající spršce, přikrčená, zaklesnutá ve třmenech.

"Jednou si ta tvoje bláznivá dcera srazí vaz."

Geralt otočil hlavu a beze slova pohlédl přímo do čarodějčiných fialkových očí.

"No tak dobře," pousmála se Yennefer, aniž by odvrátila zrak.

"Promiň, naše dcera."

Znovu ho objala, silně se k němu přitiskla, opět ho kousla do ramene, políbila ho a zase kousla. Geralt se dotkl ústy jejích vlasů a opatrně stáhl čarodějce košili přes ramena.

A pak se oba opět ocitli v posteli v rozházených peřinách, ještě teplých a nasáklých sny. A začali se navzájem hledat a hledali se dlouho a velice trpělivě. Vědomí, že se nakonec přece jen naleznou, je naplňovalo radostí a štěstím. Radost a štěstí bylo ve všem, co dělali. A i přesto, že se tak moc lišili, věděli jako vždy, že to nejsou rozdíly, jež by je oddělovaly, ale rozdíly, které je spojují a vážou, vážou tak silně a pevně jako sekerou přitesané osazení krokví a hřebenu, osazení, z něhož se rodí dům. A bylo to jako poprvé, kdy jej uchvátila její oslňující nahota a intenzivní touha, a ji okouzlila jeho jemnost a cit. A stejně jako poprvé mu to chtěla říci, ale on ji umlčel polibkem a laskáním a doslova tomu odebral veškerý smysl. Později, když jí to chtěl říci on, nedokázal ze sebe dostat ani hlásek a ještě později je štěstí a rozkoš zavalily silou hroutící se skály a zůstal jen jeden velký záblesk pod víčky a zůstalo něco, co bylo němým výkřikem, a svět přestal existovat, něco skončilo a něco začalo, něc

o přestalo a bylo ticho, ticho a klid.

A okouzlení.

Svět se pomalu vracel do vyjetých kolejí a opět tady byla postel prosycená snem a sluncem zalitá komnata a den... Den...

"Yen?"

"Když jsi řekla, že den je nádherný, dodalas "dobrá práce". Má to snad znamenat..."

"Má," potvrdila a protáhla se zapřená pažemi a zachycená cípů peřiny, takže se jí v tom okamžiku vzedmula prsa tak, až to v zaklínači vyvolalo mocný záchvěv ve spodní části těla.

"Koukni, Geralte, to počasí jsme vytvořili my. Včera večer. Já, Nenneke, Triss a Dorregaray. Nemohla jsem přece riskovat, tenhle den musí být krásný..."

Odmlčela se a šťouchla ho kolenem do boku.

"Vždyť je to přece nejdůležitější den ve tvém životě, hlupáčku."