Andrzej Sapkowski
překlad: Stanislav Komárek

ZLATÉ ODPOLEDNE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

To odpoledne začínalo opravdu slibně, jako jedno z těch nádherných odpolední, která slouží výlučně k tomu, aby byla trávena v dlouhém, spokojeném far niente, až do sladké únavy z lenošení. Samozřejmě, že takové blaženosti nedosáhnete jen tak, bez přípravy a bez plánu, když se svalíte do horizontální polohy, kdekoli vás napadne. Ba ne, vážení, vyžaduje to nezanedbatelnou předchozí aktivitu jak intelektuální, tak i fyzickou. Nicnedělání, abych tak řekl, je nutno si tvrdě odmakat.

Abych tedy neztrácel ani jednu z vzácných chvilek, z nichž se tato odpoledne skládají, pustil jsem se do práce. Vydal jsem se do lesa, aniž bych si dělal starosti s výstražnou tabulkou BEWARE THE JA-BBERWOCK stojící na jeho okraji. Bez v takových chvílích absolutně nepřípustného spěchu jsem vyhledal strom vyhovující všem kánonům umění odpočinku a vyšplhal jsem na něj. Následně jsem provedl výběr náležité větve, při němž jsem vzal v úvahu teorii o revolutionibus orbium coelestium... Příliš učeně? Řeknu to prostě: zvolil jsem si větev, na které mi mohly sluneční paprsky po celé odpoledne vyhřívat kožíšek.

Sluníčko hřálo, kůra voněla živicí, hmyz bzučel a ptáci zpívali své odvěké písně. Uložil jsem se na větvi, malebně svěsil ocas dolů a opřel si čenich o přední tlapky. Zrovna jsem měl v úmyslu upadnout do blahodárné letargie a dát najevo svou bezbřehou lhostejnost vůči celému světu, když jsem si všiml tmavého bodu daleko na obzoru.

Bod se rychle přibližoval. Zvedl jsem hlavu. V normálních podmínkách bych se nikdy nesnížil k tomu, abych svou pozornost věnoval něčemu takovému, neboť v normálních podmínkách bývají letící tmavé body v drtivé většině případů pouze obyčejní ptáci. Ovšem v Kraji, jenž jsem toho času obýval, nepanovaly normální podmínky. Zde mohl být po nebi letící tmavý bod při bližším pohledu třebas klavír.

Nicméně statistika se i tentokrát ukázala jako královna věd. Blížící se bod sice, po pravdě řečeno, nebyl pták v pravém slova smyslu, nicméně ke klavíru měl ještě dál: Povzdechl jsem si, protože klavír by mně byl v tomto případě vítanější. Piáno totiž, pokud neletí oblohou zároveň se stoličkou a na ní sedícím Mozartem, je úkazem rychle pomíjejícím a nedráždícím sluch. Naopak Radecký - neboť to byl právě on, kdo ke mně přilétal - byl hlučný, dotěrný a protivný. Neříkám to z nějaké zaujatosti, ale v zásadě to bylo všechno, co Radecký dokázal.

"Rády kočky netopýři?" zavřískl a zakroužil nad mou hlavou a mou větví. "Rády kočky netopýry?"

"Odprejskni, Radecký."

"Ty jsi ale vulgární; Chestere. Ha - hááá! Do cats eat bats? Rády kočky netopýry? Anebo občas rádi kočky netopýři?"

"Hádám, že mi chceš něco říct. Udělej to a urychleně se vzdal."

Radecký zatnul drápky do tenké větvičky, zavěsil se hlavou dolů a složil blanitá křídla. Přijal tak v mých očích poněkud sympatičtější podobu myši od protinožců.

"Já něco vím!" zapištěl pronikavě.

"Konečně. Matka Příroda dokáže být nekonečně laskavá."

"Návštěvník!" vypískl netopýr a zhoupl se jako akrobat. "Do Kraje zavítal návštěvník! Veselý nám nastal den! Máme hosta, Chestere, skutečného hosta!"

"Viděls ho na vlastní oči?"

"Nee...," přiznal neochotně, zastříhal velkýma ušima a legračně zahýbal černým knoflíkem nosu. "Neviděl. Ale řekl mi o něm Johny Houseňák.

V první chvíli jsem měl chuť Radeckému nevybíravými výrazy vynadat za rušení mé siesty nepotvrzenými klevetami, ale zarazil jsem se. Za prvé: Houseňák Johny "Blue" Caterpillar měl spoustu nectností, avšak sklon k vymýšlení a fantazírování mezi nimi nefiguroval. Za druhé: návštěva v Kraji byla událostí relativně vzácnou a obvykle rozčilující, leč víceméně pravidelnou. Věřte nevěřte, jednou se tady dokonce objevil opravdový Inka - úplně oblbnutý kokou anebo nějakým jiným předkolumbovským ksindlem. S tím jsme si fakt užili! Motal se po okolí, všechny otravoval, ve svém nesrozumitelném nářečí nejdřív něco blábolil, potom křičel, prskal a plival šťávu z kokového listí a rozháněl se obsidiánovým nožem. Ale zakrátko nás opustil, odešel navždy jako všichni ostatní. Jeho odchod ze scény proběhl efektně - krutě a krvavě. Postarala se o něj královna Mab. A její suita, která se honosně tituluje "Vládcové Srdcí". Já jim řikám prostě Les C'urs - Hercky.

"Musím letět," přerušil Radecký moje zamyšlení. "Musím to oznámit ostatním. O návštěvníkovi, víš? Měj se, Chestere."

Natáhl jsem se na své větvi a neobtěžoval se s odpovědí. Nezasluhoval si takovou poctu. Jsem přece kocour, a on jenom létající myš, marně se snažící vypadat jako miniaturní hrabě Dracula.