Andrzej Sapkowski

MEČ OSUDU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

"Geralte! Probuď se! Prosím tě, probuď se!"

Otevřel oči, uviděl slunce, zlatý dukát s ostrými okraji, nahoře, nad vrcholy stromů, za matným závojem ranní mlhy. Ležel na mokrém mechu, tvrdý kořen ho tlačil do zad.

Ciri u něho klečela a popotahovala ho za lem kazajky.

"Otrava...," odkašlal si, rozhlížeje se kolem. "Kde to jsem? Jak jsem se tu ocitl?"

"Nevím," odpověděla. "Probudila jsem se před chvílí, vedle tebe, příšerně vymrzlá. Nepamatuji si, jak... víš co? To jsou kouzla!"

"Určitě máš pravdu," sedl si, vytahuje si borovicové jehličí z límce. "Určitě máš pravdu, Ciri. Voda Brokilonu, proklatě... Mám ten dojem, že se dryády bavily na náš účet."

Vstal, zdvihl svůj meč, který ležel vedle, přehodil si řemen přes záda.

"Ciri?" ,

"Copak?"

"Ty ses taky bavila na můj účet."

"Já?"

"Jsi dcera Pavetty, vnučka Calanthé z Cintry. Věděla's od samého začátku, kdo jsem?"

"Ne," začervenala se. "Ne od začátku. Ty jsi odčaroval mého otce, že?"

"To není pravda," zakroutil hlavou, "to udělala tvoje matka. A tvoje babička. Já jsem jim jenom pomohl."

"Ale chůva říkala... Říkala, že jsem někomu souzena. Protože jsem Překvapení. Dítě překvapení. Geralte?" "Ciri," podíval se na ni, kroutil hlavou a usmíval se. "Věř mi, jsi největší překvapení, které mne mohlo potkat."

"Ha!" Dívčina tvář se rozjasnila. "To je pravda! Jsem souzena: Chůva říkala, že přijde zaklínač, který má bílé vlasy a odvede mě. A babička křičela... Ach, to už je pryč! Kam mě odvedeš, řekni?"

"Domů. Do Cintry."

"Ach... A já si myslela, že..."

"Budeš přemýšlet cestou. Pojďme, Ciri, musíme odejít z Brokilonu. Tohle není bezpečné místo."

"Já se nebojím."

"Ale já se bojím."

"Babička říkala, že zaklínač se ničeho nebojí."

"Babička velice přeháněla, Ciri. Kdybych jenom tušil, kde jsme..."

Pohlédl na slunce.

"No, riskneme to... Půjdeme tudy."

"Ne," Ciri pokrčila nosem a ukázala opačným směrem.

"Tudy. Tam."

"Jak to víš?"

"Vím," pokrčila rameny, pohlédla na něj bezbranným a udiveným, smaragdovým pohledem. "Nějak... něco, tam... Nevím."

Dcera Pavetty, pomyslel si. Dítě... Dítě Starší krve? Možná, že něco zdědila po matce.

"Ciri," rozepnul si košili a vytáhl medailón. "Dotkni se ho."

"Och," otevřela ústa. "To je zlý vlk. A jaké má zuby..."

"Dotkni se ho."

"Ojéj!!!"

Zaklínač se usmál. Taky pocítil rychlé chvění medailónu, ostrou vlnu běžící po stříbrném řetízku.

"Pohnul se!" vzdychla Ciri. "Pohnul se!"

"Vím. Jdeme, Ciri. Veď mě."

"To jsou kouzla, že?"

"Jasně."

Bylo to tak, jak předpokládal. Holčička dovedla vycítit správný směr. Jak to dělala, nevěděl. Ale rychle, rychleji, než očekával, vyšli na cestu, na křižovatku tří cest. Byla to hranice Brokilonu? Podle lidí ano. Eithné, jak si pamatoval, ji neuznávala.

Ciri si skousla rty, pokrčila nos, zaváhala, dívajíc se na křižovatku, na písčité, výmolovité cesty, rozryté kopyty a koly vozů. Ale Geralt už věděl, kde je, nemusel a nechtěl se spoléhat na její nejisté tápání. Vykročil cestou vedoucí k východu, do Bruggy. Ciri, stále zamračená, se dívala na západní cestu.

"Tamtudy se jde do hradu Nastrog," zažertoval. "Stýská se ti po Kistrinovi?"

Holčička zabručela, šla za ním poslušně, ale ještě několikrát se ohlédla zpět.

"O co ti jde, Ciri?"

"Nevím," zašeptala. "Ale tohle je špatná cesta, Geralte."

"Proč? Jdeme do Bruggy, ke králi Venzlavovi, který žije na pěkném zámku. Vykoupeme se v lázni, vyspíme se na lůžku s peřinou..."

"To je špatná cesta," zopakovala. "Špatná."

"Opravdu, viděl jsem už lepší. Přestaň ohrnovat nos, Ciri. Jdeme, rychle."

Minuli zarostlý zákrut. A ukázalo se, že Ciri měla pravdu. Obstoupili je najednou, rychle, ze všech stran. Lidé v kožených přilbách, drátěných košilích a tmavošedých tunikách se zlatočernou šachovnicí na prsou. Obklopili je, ale nikdo z nich se k nim nepřiblížil, nesáhl po zbrani.

"Odkud a kam jdete?" vyštěkl zavalitý chlap v ošuntělém, zeleném oděvu, stojící před Geraltem na široce rozkročených, křivých nohou. Obličej měl tmavší a svraštělý jako vysušená švestka. Luk a bílé opeřené šípy mu trčely za zády, vysoko nad hlavou.

"Ze Spálenišť," zalhal zaklínač, tisknouc nenápadně Ciri ručku. "Vracím se domů, do Bruggy. A vy?"

"Královská stráž," řekl tmavolící zdvořile, jakoby si teprve až teď povšiml meče na Geraltových zádech. "My..."

"Dej to sem, Junghansi!" vykřikl někdo stojící dále na cestě. Žoldáci se rozestoupili.

"Nedívej se, Ciri," řekl Geralt rychle. "Obrať se, nedívej se."

Na cestě ležel spadlý strom a blokoval tak průjezd korunou z větví. Přeseknutá a rozlomená část kmene se bělala vedle cesty v houštině dlouhých trsů třísek. Před stromem stál vůz s plachtou, která zakrývala výhled. Chundelatí koníci leželi na zemi, zapleteni do oje a postrojů, prošpikováni šípy a cenili žluté zuby. Jeden ještě žil, těžce sípal, škrabal kopyty.

Byli tam také lidé, leželi v tmavých kalužích krve, vsakující do prachu, leželi převěšeni přes bok vozu, skrčeni u kol. Z hloučku ozbrojených lidí, shromážděných kolem vozu, vyšli pomalu dva, potom se k nim připojil třetí. Ostatní, bylo jich asi deset, stáli nehybně a drželi koně.

"Co se tu stalo?" zeptal se zaklínač a postavil se tak, aby Ciri zabránil pohledu na ten masakr.

Šikmooký muž v krátké kazajce a s vysokými botami na něj pátravě pohlédl a protřel si vousy zarostlou bradu. Na levém předloktí měl navlečenou naleštěnou koženou manžetu, jakou používali lučištníci.

"Přepadení," řekl krátce. "Kupce přepadly lesní divoženky. My to tady vyšetřujeme."

"Divoženky? Přepadly kupce?"

"Přece to vidíš," ukázal rukou šikmooký. "Prošpikováni šípy jako ježci. Na silnici! Ty lesní vědmy jsou stále troufalejší. Nejenom, že nesmíme chodit do lesa, ale teď už ani cesta kolem lesa není bezpečná."

"A vy," přimhouřil oči zaklínač.

"Kdo jste?"

"Ervyllova družina. Z nastrogských desítek. Sloužili jsme pod baronem Freixenetem. Ale baron padl v Brokilonu."

Ciri otevřela ústa, ale Geralt silně stiskl její ručku, přikazuje jí tak mlčet.

"Krev za krev, říkám," zahřměl druh šikmookého, obr v mosazí pobité kazajce. "Krev za krev! Tohle bychom neměli nechat jen tak beztrestně projít. Nejprve Freixenet a unesená princezna ž Cintry, teď kupci. U všech rohatých, musíme se mstít, povídám! Protože když nebudeme, uvidíte zítra, pozítří začnou zabíjet lidi na prazích vlastních domů!"

"Brick to říká dobře," řekl šikmooký. "Že? A ty jsi bratře, že se tě ptám, odkud?"

"Z Bruggy," lhal zaklínač.

"A ta malá, to je dcera?"

"Dcera," Geralt znovu stiskl Ciri ruku.

"Tak z Bruggy," zamračil se Brick. "A to ti řeknu, bratře, že právě tvůj král Venzlav ty potvory dráždí. Nechce se spojit s naším Ervyllem, ani s Viraxasem z Keracku. Kdybychom na Brokilon udeřili ze tří stran, vybili bychom konečně ty špíny..."

"Jak došlo k té řeži?" zeptal se pomalu Geralt. "Ví to někdo? Přežil někdo z kupců?"

"Svědkové nejsou," řekl šikmooký. "Ale víme, co se stalo. Junghans, lesník, dovede číst ve stopách jako v knize. Řekni mu to, Junghansi."

"Ano," řekl ten se svraštělou tváří. "Bylo to takhle: kupci jeli po silnici, najeli na překážku. Vidíte, pane, napříč cesty je povalena borovice, čerstvě poražená. V houští jsou stopy, chcete se podívat? No a jak se kupci zastavili, aby strom odvalili stranou, postřílely je během chvilky. Odtamtud z křoví, kde stojí ta křivá bříza. I tam jsou stopy. A šípy, podívejte, všechny vyrobily divoženky, péra jsou lepená pryskyřicí, hroty připevněné lýkem..."

"Vidím," přerušil ho zaklínač, dívaje se na mrtvé. Několik jich, jak se mi zdá, přežilo střelbu a proto dostali po hrdlech. Noži."

Zpoza řad žoldáků, kteří stáli před ním, se vynořil další muž, hubený a menší, v kazajce z losí kůže. Měl černé, velice krátce zastřižené vlasy, šedivé tváře od hladce oholeného, černého porostu vousů. Zaklínači stačil jediný pohled na malé, úzké ruce v krátkých, černých bezprstých rukavicích, na bledé, rybí oči, na meč, na rukojeti dýk, trčících z opasku a z holínky levé boty. Geralt už viděl příliš mnoho zabijáků, aby okamžitě rozeznal dalšího.

"Máš bystré oči," řekl černý velice pomalu. "Určitě jimi i dobře vidíš."

"A to je dobře," řekl šikmooký. "Co viděl, nechť vypravuje svému králi, Venzlav však stále trvá na tom, aby se divoženky nezabíjely, že prý jsou milé a hodné. Určitě k nim chodí na jaře a spí s nimi. Proto jsou hodné a dobré. Sami to zkusíme, až některou zajmeme živou."

"I kdyby byla polomrtvá," zachechtal se Brick. "No, k ďasu, kde je ten druid? Za chvíli je poledne a není po něm ani stopa. Měli bychom jít."

"Co zamýšlíte?" zeptal se Geralt, nepouštěje Ciri ruku.

"A co je ti po tom?" zasyčel černý.

"No, proč hned tak ostře, Levecque," usmál se ošklivě šikmooký. "My, poctiví lidé, nemáme přece žádné tajnosti. Ervyll nám poslal druida, velkého čaroděje, který dovede hovořit se stromy. Povede nás do lesa pomstít Freixeneta a zkusíme najít princezničku. To není žádná procházka, bratře, ale trestná ex... ex..."

"Expedice," napověděl ten černý. Levecque.

"Ano. Od úst jsi mi to utrhl. Takže, pokračujte ve své cestě, bratře, protože tady může být zanedlouho horko."

"Ááno," řekl protáhle Levecque, dívaje se na Ciri. "Je to tady nebezpečné, obzvláště s děvčátkem. Divoženky jen číhají na taková děvčátka. Že, malá? Maminka čeká doma?" Ciri rozechvěle přikývla.

"Bylo by to špatné," pokračoval černý, nespouštěje z ní oči, "kdyby se nedočkala. Určitě by utíkala ke králi Venzlavovi a řekla mu: Byl jsi příliš shovívavý k dryádám, králi a vidíš, moji dceru a mého muže máš na svědomí. Kdo ví, možná by si Venzlav znovu promyslel spojenectví s Ervyllem?"

"Přestaňte, pane Levecque," zavrčel Junghans a svraštělá tvář se mu ještě víc zachmuřila. "Ať si jdou."

"Sbohem, maličká," Levecque natáhl ruku a pohladil Ciri po hlavě. Ciri se zachvěla a ucukla.

"Cože? Ty se mě bojíš?"

"Máš na ruce krev," řekl tiše zaklínač.

"Ach," Levecque zdvihl ruku. "Opravdu. To je jejich krev. Kupců. Díval jsem se, jestli někdo z nich nepřežil. Ale, bohužel, divoženky střílejí přesně."

"Divoženky?" ozvala se chvějícím hlasem Ciri, nereagujíc na stisk zaklínačovy ruky. "Ach, šlechetný rytíři, mýlíš se. To nemohly být dryády!"

"Co to pištíš, maličká?" bledé oči černého se zúžily. Geralt sekl okem doprava, doleva, odhadl vzdálenost.

"To nebyly dryády, rytíři," opakovala Ciri. "To je přece jasné!"

"Cože?"

"Přece ten strom... Ten strom je poražený! Sekerou! A dryády nikdy neporazí strom, že?"

"Ano," řekl Levecque a podíval se na šikmookého. "Ach, jaká jsi chytrá holčička. Příliš chytrá."

Zaklínač viděl už dříve jeho úzkou ruku s rukavicí, jak se pomalu plazí jako černý pavouk k rukojeti dýky. I když Levecque nespouštěl zrak z Ciri, Geralt věděl, že útok bude zaměřen proti němu. Počkal na moment. když se Levecque dotkl zbraně a šikmooký zadržel dech.

Tři pohyby. Jenom tři. Stříbrnými cvočky opancéřované předloktí praštilo černého do spánku. Než upadl, zaklínač už stál mezi Junghansem a šikmookým a meč se svištěním vyskakující z pochvy, zavířil ve vzduchu, rozsekávaje Brickovu skráň, skráň obra v mosazí pobité kazajce.

"Ciri, uteč!"

Šikmooký tasil meč a skočil. Nestihl to. Zaklínač ho sekl přes prsa, šikmo, odshora až dolů a okamžitě, využívaje energie úderu, zezdola nahoru, v kleku, rozsekávaje žoldnéře do krvavého X.

"Chlapi!" vykřikl Junghans k ostatním, kteří zkameněli úžasem. "Ke mně!"

Ciri přiskočila ke křivému buku a jako veverka vylezla nahoru po větvích a ztratila se v listí. Lesník po ní vystřelil, ale minul. Ostatní běželi, rozdělujíce se do půlkruhu, vytahujíce luky a šípy z toulců. Geralt, stále vkleče, složil prsty a udeřil znamením Aard, ne na lučištníky, protože byli příliš daleko, ale do písečné cesty před nimi, zasypávaje je prachem.

Junghans odskočil a hbitě vytáhl z toulce druhý šíp.

"Ne!" vykřikl Levecque, zvedajíce se se země s mečem v pravé, s dýkou v levé ruce. "Junghansi, nechej ho!"

Zaklínač se pomalu otočil, tváří v tvář k němu.

"Je můj," řekl Levecque, potřásaje hlavou, otíraje si předloktím tvář a ústa. "Jenom můj!"

Geralt, předkloněný, se pohyboval v půlkruhu, ale Levecque nekroužil, zaútočil náhle, přiskakuje k němu dvěma skoky.

Je dobrý, pomyslel si zaklínač, s obtížemi odrážeje zabijákův meč krátkým mlýnkem, unikaje půlobratem bodnutí dýky. Odrazil úder, odskočil, spoléhal na to, že Levecque ho zkusí zasáhnout dlouhým, prodlouženým úderem a ztratí rovnováhu. Zabiják ale nebyl žádný nováček. Přikrčil se a taky zakroužil v půlkruhu, měkkým, kočičím krokem. Znenadání skočil, zatočil, zavířil mečem, zkracuje vzdálenost. Zaklínač mu nesel naproti, omezil se na rychlou horní finesu, která zabijáka přinutila odskočit. Levecque se přikrčil, odrazil úder a schoval roku s dýkou za záda. Zaklínač prozatím nezaútočil, nezkrátil vzdálenost, ale pohyboval se znovu v půlkruhu.

"Aha," vycedil přes zuby Levecque a narovnal se. "Prodlužujeme zábavu? Proč ne. Dobré zábavy není nikdy dost."

Skočil, zatočil se, jednou, podruhé, potřetí, v rychlém tempu provedl horní úder mečem a okamžitě, z levé strany, plochý, kosící úder dýkou. Zaklínač nepřerušoval rytmus odrážel rány, odskakoval a znovu se pohyboval v půlkruhu, nutil tak zabijáka, aby se otáčel. Levecque najednou couvl a vrhl se polokruhovitě opačným směrem.

"Každá zábava," syčel skrz sevřené zuby, "musí jednou skončit. Co bys řekl na jeden úder, chytráku? Jeden úder a potom sestřelíme ze stromu tvého parchanta. Co ty na to?"

Geralt viděl, že Levecque pozoruje svůj stín, že čeká, až stín dosáhne jeho protivníka, a ukáže, že má slunce v očích. Přestal kroužit, aby zabijákovi ulehčil jeho záměr.

A zúžil zorničky ve svislé štěrbiny, dvě úzké čárky. Aby ho přelstil, zamračil se, předstíraje, že je oslepen.

Levecque skočil, zatočil se, rukou vyrovnal rovnováhu a současně bodl dýkou, udeřil z naprosto nečekaného úhlu, zezdola, mířil do rozkroku. Geralt skočil dopředu, obrátil se, odrazil úder, ohnul přitom rameno a loket stejně nemožně, i odrazil zabijáka silným úderem a sekl ho koncem ostří přes levou tvář. Levecque ucukl a chytil se za tvář. Zaklínač se vytočil do půloblouku, přesunul váhu svého těla na levou nohu a krátkým úderem mu rozsekl krční tepnu. Levecque se sesunul, chrlil krev, spadl na kolena, přelomil se a zaryl obličej do písku.

Geralt se pomalu otočil k Junghansovi. Ten, se zuřivě sešklebenou zamračenou tváří, napjal luk. Zaklínač se přikrčil a uchopil meč obouruč. Ostatní žoldnéři také v nastalém tichu napjali luky.

"Na co čekáte!" vykřikl lesník. "Střílejte! Střílejte po nich..."

Zakopl, zachvěl se, popošel dopředu a spadl na obličej. Z krku mu trčel šíp. Šíp měl na konci pruhovaná péra z křídel bažantí slepice, obarvená do žluta ve vývaru z kůry.

Šípy vyletěly se svištěním a syčením po dlouhých, plochých obloucích, z černé lesní stěny. Letěly zdánlivě pomalu, šuměly péry a zdálo se, že nabírají sílu a rychlost teprve po dopadu na cíl. A dopadaly bezchybně, kosily nastrogské nájezdníky, porážely je do písku na cestě, bezvládné a sťaté, jako slunečnice posekané srpem.

Ti, kdo přežili, se vrhli ke koním, až se navzájem poráželi. Šípy nepřestávaly svištět, kosily je v běhu, srážely ze sedel. Jenom třem se podařilo přinutit koně do trysku a s křikem odjet, rozdírajíce ostruhami boky ořů. Ale ani oni neunikli daleko.

Les se uzavřel, zatarasil cestu. Najednou už tu nebyla sluncem zalitá, písčitá silnice. Byla sevřena neprostupnou stěnou černých kmenů.

Nájezdníci zarazili koně, zaraženi a ztuhlí, snažili se vrátit, ale šípy létaly nepřetržitě. A dostihly je, vyhodily ze sedel v dupotu a ržání koní, v křiku.

A pak nastalo ticho.

Stěna lesa, která uzavírala silnici, se ztratila, smazala se, duhově zasvítila a zmizela. Znovu byla vidět cesta a na té cestě stál šedý kůň a na něm seděl jezdec - mohutný, s plavou, špičatou bradkou, v kazajce z tulení kůže, přepásané napříč šerpou z kostkované vlny.

Sivák, pohazující hlavou a hryzající udidlo, postoupil dopředu a odfrkuje, vysoko vyhazoval předními kopyty, vyhýbaje se mrtvolám a pachu krve. Jezdec, napřímený v sedle, zvedl ruku a do větví stromů udeřil náhlý poryv větru.

Z houštin na vzdáleném konci lesa se vynořily malé postavičky v přiléhavých oděvech skládajících se ze zeleně a hnědi, s pruhovanými obličeji pomalovanými ořechovou slupkou.

"Ceádmil, Wedd Brokiloéne!" zavolal jezdec. "Fáill, Aná Woédwedd!"

"Fáill!" odpověděl hlas od lesa, tichý jako závan větru. Zelenohnědé siluety začaly mizet, jedna za druhou, rozpouštět se v houštině lesa. Zůstala jenom jedna, s rozevlátými vlasy medové barvy. Ta vystoupila o několik kroků; přistoupila blíž.

"Va fáill, Gwynbleidd!" zavolala a pfistupila ještě blíž.

"Sbohem, Mono," řekl zaklínač. "Nezapomenu na tebe."

"Zapomeň," odsekla hrdě, upravujíc si toulec na zádech. "Žádná Mona není. Mona, to byl sen. Jsem Braenn. Braenn z Brokilonu."

Znovu mu zamávala. A pak zmizela. Zaklínač se otočil.

"Myšilove," řekl, dívaje se na jezdce na sivákovi.

"Geralte," kývl hlavou jezdec, přeměřuje si ho chladným i pohledem.

"Zajímavé setkání. Ale začneme od vážnějších věcí. Kde je Ciri?"

"Tady!" vykřikla dívenka ukrytá v listoví. "Můžu už slézt?"

"Můžeš," řekl zaklínač.

"Jenže já nevím jak!"

"Stejně, jako jsi tam vylezla. Jen opačně."

"Bojím se! Jsem úplně nahoře!"

"Říkám, slez! Máme spolu řeč, má panenko!"

"O čem?"

"Proč jsi, u všech čertů vylezla nahoru, místo abys utekla do lesa? Utekl bych za tebou a nemusel... Ach, k ďasu, slez!"

"Udě!ala jsem to stejně jako kocour v té pohádce! Ať udělám cokoliv, tak je to vždycky špatně. Proč, ráda bych věděla."

"Já taky," řekl druid, sesedaje z koně. "Chtěl bych to vědět. I tvoje babička, královna Calanthé, by to chtěla vědět. Tak dělej, slez princezno."

Ze stromu se sypalo listí a suché větvičky. Potom se rozlehl ostrý zvuk trhané tkaniny a nakonec se objevila Ciri, sjíždějící rozkročmo po kmeni. Místo kapuce měla na kazajce malebný cár.

"Strýček Myšilov!"

"Ve vlastní osobě," objal druid dívenku.

"Poslala tě babička, strýčku? Zlobí se hodně?"

"Jen trochu," usmál se Myšilov. "Je příliš zaneprázdněná namáčením rákosky. Cesta do Cintry, Ciri, nám chvíli potrvá. Využij času a vymysli si vysvětlení pro své chování. Smím-li ti radit, mělo by být krátké a stručné. Takové, které by šlo říct rychle, velice rychle. Ale i tak si myslím, že nakonec budeš muset křičet, princezničko. Velmi, velmi hlasitě."

Ciri se bolestivě ušklíbla, pokrčila nos, tiše zakňourala, ruce jí reflexivně škubly směrem k ohroženému místu.

"Pojďme odtud," řekl Geralt, rozhlížeje se kolem. "Pojďme odtud, Myšilove."