Andrzej Sapkowski

STŘÍPEK LEDU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

I když měl pocit, že bloudí uličkami bez přesného cíle, ocitl se najednou u jižní hradby, u výkopů, v síti rovů, protínající ruiny u kamenné zdi, probíhající mezi odkrytými čtverci starobylých základů.

Istredd tam byl. V košili s vyhrnutými rukávy a ve vysokých botách. Pokřikoval na pacholky, rozkopávající motykami pruhovanou stěnu výkopu, plnou různobarevných vrstev půdy, jílu a dřevěného uhlí. Vedle ležely na prknech zčernalé kosti, střepy hrnců a všelijaké jiné, nerozeznatelné předměty, obalené rzí.

Čaroděj si ho okamžitě všiml. Vydal kopáčům několik hlasitých příkazů, vyskočil z výkopu a přišel k němu, otíraje si ruce o kalhoty.

"Poslouchám. Co chceš?" otázal se bez okolků. Zaklínač stál před ním a ani se nepohnul. Neodpověděl. Pacholci, předstírající práci, je pozorně sledovali a něco si šeptali.

"Nenávist z tebe až stříká," ušklíbl se Istredd. "Co chceš, ptám se. Rozhodl ses? Kde je Yenna? Doufám, že..."

"Moc nedoufej, Istredde."

"Ohó," zvolal čaroděj. "Co to slyším ve tvém hlase? Slyším tě dobře?"

"Co slyšíš?"

Istredd se opřel pěstmi o boky a vyzývavě na zaklínače upřel zrak.

Nic si nenalhávejme, Geralte," prohlásil. "Nenávidíš mě a já tebe taky. Urazil's mě, když jsi o Yennefer říkal... však víš, co. Já jsem ti odpověděl stejnou urážkou. Stojíš mi v cestě a já zase stojím v cestě tobě. Vyřiďme to jako muži. Nevidím jiné řešení. Proto jsi sem také přišel, že?"

"Ano," odpověděl Geralt a otřel si čelo. "Máš pravdu, Istredde. Proto jsem tady. Nepochybně."

"Správně. Takhle to nemůže jít dál. Teprve dnes jsem se dověděl, že Yenna mezi námi poletuje jako hadrový míček. Jednou je se mnou, jindy zase s tebou. Utíká ode mě, aby našla tebe a naopak. Ostatní, s nimiž je mezi tím, se nepočítají. Počítáme se jen my dva. Takhle to nemůže jít dál. Jsme dva, zůstat může jen jeden."

"Ano," opakoval Geralt, neodtrhuje ruku od čela. "Jistě... Máš pravdu."

"V naší namyšlenosti," pokračoval čaroděj, "jsme si byli jisti, že si Yenna bez váhání zvolí lepšího. O tom, kdo je lepší, neměl ani jeden z nás žádné pochybnosti. Až došlo k tomu, že jsme se její přízní začali trumfovat jako nějací holobrádci a jako holobrádci jsme také poznali, co ta její přízeň znamená. Domnívám se, že jsi o tom, podobně jako já, dlouho uvažoval a že víš, jak jsme se oba mýlili. Yenna, Geralte, nemá vůbec v úmyslu volit mezi náma dvěma, i když oba věříme, že by zvolit uměla. Nu což, budeme to muset vyřešit za ni. Já se totiž o Yennu nechci dělit s nikým a to, že jsi přišel, svědčí o tom, že uvažuješ stejně. Známe ji, Geralte, až příliš dobře. Dokud jsme dva, nemůže si jí být ani jeden z nás jist. Musí zůstat jen jeden. Pochopil's to, pravda?"

"Pravda," řekl zaklínač, jen z námahou pohybující ztuhlými rty. "Pravda je jen střípek ledu..."

"Cože ?"

"Nic."

"Co se s tebou děje? Jsi nemocný nebo ožralý? Anebo naditý zaklínačskými bylinami?"

"Nic mi není. Něco... něco mi spadlo, do oka. Istredde, musí zůstat jen jeden. Ano, proto jsem tady. Nepochybně."

"Věděl jsem to," odpověděl čaroděj. "Věděl jsem, že přijdeš. Konečně, budu k tobě upřímný, předběhl's mě v úmyslech."

"Kulový blesk?" pousmál se zaklínač nevýrazně. Istredd se zachmuřil.

"Možná," řekl. "Možná i kulový blesk. Ale určitě ne ze zároží. Čestně, tváří v tvář. Jsi zaklínač, to vyrovnává šance. Tak se rozhodni kdy a kde."

Geralt se zamyslel a rozhodl.

"To náměstíčko..." ukázal rukou. "Procházel jsem tudy..."

"Vím. Je tam studna. Jmenuje se Zelený klíč."

"Takže u studně. Ano. U studně... Zítra, dvě hodiny po východu slunce."

"Dobrá. Budu tam včas."

Stáli tak chvíli proti sobě, nevěnovali si ale jediný pohled. Nakonec si čaroděj zabručel něco pod nos, kopl do hroudy hlíny až ji rozbil podpadkem.

"Geralte?"

"Co je?"

"Necítíš se hloupě?"

"Cítím se jako největší pitomec," přiznal zaklínač neochotně.

"To se mi ulevilo," zabručel Istredd. "Protože já se cítím naprosto stejně. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se někdy budu kvůli ženské bít s nějakým zaklínačem na život a na smrt."

"Moc dobře vím, jak ti je, Istredde."

"No..." pousmál se čaroděj nuceně. "To, že k tomu došlo, že jsem se rozhodl pro něco tak protikladného s mým charakterem, svědčí o tom, že... Že je to nutné."

"Já vím, Istredde."

"Samozřejmě taky víš, že ten z nás, kdo přežije, bude muset co nejrychleji prchnout a schovat se před Yennou někde třeba až na konci světa?"

"Vím."

"A samozřejmě počítáš i s tím, že až poněkud zchladne a přestane zuřit, bude možné vrátit se k ní?" "Samozřejmě..."

"No, tak to bychom měli." Čaroděj se pohnul, jakoby se chtěl otočit, ale po kratším zaváhání podal zaklínači ruku. "Takže zítra, Geralte."

"Zítra." Zaklínač přijal nabízenou ruku. "Zítra, Istredde."