Andrzej Sapkowski

TROŠKU SE OBĚTOVAT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Geralt si znovu rukávem přeleštil stříbrné cvoky na kazajce i sponu opasku, pročesal si prsty čistou čelenkou sepjaté vlasy a očistil si boty, otíraje jednu o druhou.

"Marigolde?"

"Hm?" bard narovnal volavčí péro na klobouku, upravil se a pevněji stáhl kazajku. Oba strávili půl dne čištěním oděvu, aby ho dovedli do jakž takž přijatelného stavu. "Copak, Geralte?"

"Snaž se chovat tak, aby nás vyhodili až po večeři a ne před ní."

"Nedělej si legraci," urazil se básník. "Sám si dej pozor na to, jak se chováš. Jdeme?"

"Jdeme. Slyšíš? Někdo zpívá. Ženská."

"To ji slyšíš teprve teď? Je to Essi Daven, zvaná Očko. Nikdy jsi neviděl žádnou trubadúru? Jistě, zapomněl jsem, že se vyhýbáš místům, kde kvete umění. Očko je velice schopná básnířka a zpěvačka, jenže trpí chybami, z nichž drzost, jak právě slyším, není z nejmenších. To, co právě zpívá, je moje vlastní balada. Co nevidět kvůli tomu uslyší pár slov, po nichž se její očko rozslzí."

"Smiluj se, Marigolde. Vždyť nás vyhodí."

"Nepleť se do toho. Tohle je profesionální záležitost. Jdeme."

"Marigolde?"

"Co je?"

"Proč zrovna Očko?"

"Uvidíš."

Hostina se odbývala ve velkém skladišti, z něhož byly vyvezeny sudy s makrelami a sledi. Zápach - ale zdaleka ne všechen - byl odstraněn tím, že na všech možných místech rozvěsili svazky jmelí a vřesu, svázané barevnými stužkami. Sem tam visely i, jak kázal obyčej, věnce česneku, jež měly zahánět upíry. Ke stěnám přisunuté stoly a lavice pokryli bílým plátnem, v rohu bylo postaveno provizorní ohniště s rožněm. Lidí tam bylo hodně, ale vládl klid. Více než půl sta lidí nejrůznějšího stavu a povolání i s uhrovitým snoubencem a do něj zahleděnou namyšlenou snoubenkou soustředěně a tiše poslouchalo zvučnou a melodickou baladu, již zpívala dívka v prostých modrých šatech, sedící na pódiu s loutnou opřenou o koleno. Dívce nebylo víc než osmnáct let a byla nápadně štíhlounká. Její vlasy, dlouhé a nadýchané, měly tmavě zlatou barvu. V okamžiku, kdy vešli dovnitř, dívka dozpívala, poděkovala za nadšený potlesk kývnutím hlavy, a potřásajíc přitom svou hřívou.

"Buď vítán, mistře, buď vítán," přiskočil k nim nadšeně svátečně oděný Drouhard a odtáhl je do středu skladiště. "I to buď vítán, pane Geralte.. Jsem poctěn.. Jistě... Dovolte.. Vzácní pánové, ctěné dámy! Toto je náš čestný host, jež nás poctil a je to pro nás velká čest.. Mistr Marigold, slavný zpěvák a veršote... básník, tedy, poctil nás velice... Jsme tedy velice poctěni...!"

Ozvalo se volání a potlesk, a to právě včas, protože se zdálo, ze se Drouhard upoctí a ukoktá k smrti. Hrdostí zrudlý Marigold se zatvářil vznešeně a učinil nedbalou poklonu, pak zamával dívkám, sedícím na dlouhé lavici pod dohledem starších matrón jako slepice na hřadě. Děvčata seděla nepohnutě, vypadala, jako by byla k lavici přilepená klíhem nebo jiným, účinnějším lepidlem. Všechna bez výjimky držela ruce na křečovitě sevřených kolenou a měla pootevřená ústa.

"A nyní se," zvolal Drouhard, "kmotři, dáme do piva a do jídla! Prosím, prosím! Jako doma..."

Dívka v modrých šatech se prodrala davem, který se jako příboj vrhl na jídlem se prohýbající stoly.

"Buď zdráv, Marigolde," řekla.

Výraz "oči jako hvězdy" považoval Geralt za banální a ohraný, zvláště pak od té doby, co začal putovat s Marigoldem, neboť trubadúr měl ve zvyku rozdávat tento kompliment nalevo, napravo, obyčejně ale nezaslouženě. Jenže v případě Essi Daven musel i člověk tak málo poetický, jakým byl zaklínač, uznat případnost jejího přízviska. V milém a sympatickém, ale ničím zvláštním se nevyznačujícím obličeji, totiž planulo obrovské, krásné, zářící, tmavě modré oko, od něhož nešlo odtrhnout zrak. Druhé oko bylo většinou skryto pod zlatavou loknou, padající na tvář. Essi loknu čas od času odhazovala pohozením hlavy nebo odfouknutím, pak bylo vidět, že její druhé oko za prvním v ničem nezaostává.

"Vítej, Očko," zašklebil se Marigold. "Hezkou baladu jsi to před chvílí zpívala. Velice sis vylepšila repertoár. Vždycky jsem říkal. Že když někdo neumí psát verše, musí si půjčit cizí. Vypůjčila sis jich hodně?"

"Několik," odrazila jeho útok Essi Daven okamžitě a usmála se, předvádějíc bílé zoubky. "Dvě nebo tři balady. Chtěla jsem víc, ale nešlo to. Příšerné bláboly a melodie, ačkoli milé a ve své prostotě, ne-li primitivitě, bezprostřední, nebyly takové, jaké očekávají moji posluchači. Nenapsals něco nového, Marigolde? Nějak jsem nic neslyšela."

"Není divu," povzdechl si bard. "Já své balady zpívám na místech, kam jsou zváni jen ti nejlepší a nejslavnější. A tam ty přece nechodíš."

Essi maličko zrudla a odfoukla loknu z oka.

"To je pravda," odpověděl. "Do bordelů nechodím, jejich atmosféra na mě působí dost tísnivě. Cítím s tebou, že musíš zpívat na takových místech. Co se s tím ale dá dělat. Když někomu chybí talent, nemůže si diváky moc vybírat."

Teď se zase zrudl Marigold. Očko se ale vesele rozesmála, hodila mu ruce kolem krku a hlasitě jej políbila na tvář. Zaklínače to udivilo, ne však moc. Marigoldova kolegyně se od něj, co se týče nevypočitatelnosti, nemohla nějak zvlášť lišit.

"Marigolde, ty stará páko," prohlásila Essi, pořád jej ještě objímajíc kolem krku. "Jsem tak ráda, že tě zase vidím při zdraví a v plné duševní síle."

"Ach, Pacinko," Marigold chytil dívku kolem pasu a roztočil ji, až jí šaty zavířily. "Byla jsi nádherná, u všech bohů, dávno jsem už neslyšel tak krásnou zlomyslnost. Hádáš se ještě líp než zpíváš! A vypadáš prostě nádherně!"

"Tolikrát jsem tě prosila, Marigolde," Essi opět odfoukla loknu a hodila očkem po Geraltovi, "abys mi neříkal Pacinko. A pak, myslím, že je nejvyšší čas, abys mi představil svého kamaráda. Jak vidím, nepatří do našeho bratrstva."

"Před tím ať nás chrání všichni bozi," zasmál se trubadúr. "Tenhle, Pacinko, nemá hlas ani sluch a zrýmovat dokáže jen řiti a pití. Je to zástupce cechu zaklínačů, Geralt z Rivie. Pojď sem, Geralte, polib Očku ručku."

Zaklínač přistoupil, poněkud v rozpacích, co si počít. Ruku, přesněji prsten, bylo zvykem líbat výlučně dámám od komtesy výše a slušelo se při tom pokleknout. Vůči níže postaveným dívkám bylo zde, na Jihu, toto gesto považováno za eroticky jednoznačné a jako takové bylo vyzrazeno spíše jen velice blízkým dvojicím.

Očko ale jeho pochyby rychle rozvlála, čile mu vysoko nastavujíc ruku s prsty namířenými dolů. Nešikovně ji uchopil a naznačil polibek. Essi, pořád ještě se svým nádherným očkem upřeným na něj, zrudla.

"Geralt z Rivie," řekla. "Nemáš zrovna nejhorší společnost, Marigolde."

"Je to pro mě čest," zamumlal zaklínač dobře si uvědomuje, že se výřečností rovná Drouhardovi. "Paní...!"

"K čertu," vyprskl Marigold. "Neuváděj Očko do rozpaků tím koktáním a titulováním. Ona se jmenuje Essi, on Geralt. Konec představování. Přejděme k věci, Pacinko."

"Jestli mi ještě jednou řekneš Pacinko, dostaneš pohlavek. Co je to za věc, k níž máme přejít?"

"Musíme se dohodnout, jak budeme zpívat. Já navrhuju střídat se, každý několik balad. Aby to bylo efektní. Každý bude, samozřejmě, zpívat svoje balady."

"To by šlo."

"Kolik ti Drouhard platí?"

"Po tom ti nic není. Kdo začíná?"

"Ty."

"Souhlasím. Ech, podívejte se, kdo k nám zavítal. Jeho výsost kníže Agloval. Právě přichází, podívejte."

"He, he," zasmál se Marigold. "Publikum získává na kvalitě. I když, z druhé strany, s ničím moc nepočítej. Je to lakomec. Geralt ti to může potvrdit. Zdejší kníže hrozně nerad platí. Najímat lidi, to ano. S placením je to ale horší."

"Něco jsem zaslechla," odpověděla Essi a s pohledem upřeným na Geralta odhodila loknu z tváře. "Mluví se o tom v celém přístavu. Slavná Sh´eenaz, nemám pravdu?"

Agloval odpověděl na hluboké úklony špalíru u dveří úsečným přikývnutím, skoro hned přistoupil k Drouhardovi a odtáhl ho do kouta, dávaje najevo, že nechce žádné projevy úcty na veřejnosti. Geralt je sledoval koutkem oka. Rozhovor byl tichý, bylo ale zřejmé, je jsou oba vzrušení. Drouhard si každou chvilku utíral rukávem čelo, kroutil hlavou a škrábal se na krku. Pokládal otázky, na něž zamračený kníže odpovídal jen pokrčením ramen.

"Kníže," zašeptala Essi, přistupujíc k Geraltovi, "vypadá vzrušeně. Nejsou v tom zase nějaké srdeční záležitosti? Dnes ráno započaté nedorozumění s malou mořskou vílou? Copak, zaklínači?"

"To je možné," Geralt pohlédl na básnířku úkosem, zaskočený otázkou, která jej nějak zvláštně rozzlobila. "Nu což, každý má nějaké ty svoje osobní problémy. Ne každý je ovšem nadšen tím, že se o nich zpívá na jarmarcích."

Očko maličko pobledla, odfoukla loknu a vyzývavě na něj pohlédla.

"Tím jsi mě chtěl urazit nebo naštvat?"

"Ani jedno, ani druhé. Chtěl jsem si jen ušetřit další otázky, týkající se Aglovalových problémů s jeho vílou. Otázky, na něž se necítím být oprávněn odpovídat."

"Chápu," krásné očko Essi Daven s trošku přivřelo. "Nebudu tě už vystavovat takovým rozpakům. Nepoložím ti už žádnou z otázek, které jsem položit chtěla a jež jsem, mám-li být upřímná, považovala jen za záminku k zahájení příjemného rozhovoru. Nu což, tak ta rozmluva nebude a ty se nemusíš bát, že by její obsah mohl být vyzpíván na nějakém jarmarku. Bylo mi potěšením."

Rychle se otočila s odešla ke stolům, kde byla okamžitě uctivě uvítána. Marigold přešlápl a významně si odkašlal.

"Nedá se říct, Geralte, že bys k ní byl nějak vybraně milý."

"Nedopadlo to nejlíp," souhlasil zaklínač. "Opravdu jsem ji urazil, a to naprosto bezdůvodně. Neměl bych za ní zajít a omluvit se jí?"

"Dej pokoj," odpověděl bard a dodal: "Nikdy nemáš druhou příležitost udělat první dojem. Pojď, radši si dáme pivo."

Dát si pivo ale nestačili. Rozpovídanou skupinou měšťanů se protáhl Drouhard.

"Pane Geralte," řekl. "Dovolíš? Jeho Výsost by s tebou chtěla hovořit."

"Už jdu."

"Geralte," uchopil jej Marigold za rukáv. "Nezapomeň."

"Nač?"

"Slíbils přijmout jakoukoli práci, bez vytáček. Beru tě za slovo. Jak jsi to říkal? Trochu se obětovat?"

"Dobře, Marigolde. Jak ale můžeš vědět, že Agloval..."

"Cítím to. Pamatuj, Geralte."

"Dobrá, Marigolde."

Odešel s Drouhardem do rohu sálu, dál od hostů. Agloval seděl u nízkého stolku. Spolu s ním tam seděl i barevně oděný, opálený muž s krátkými, černými vousky, jehož si Geralt předtím nevšiml.

"Takže se zase vidíme, zaklínači," promluvil kníže. "I když jsem se ještě dneska ráno zaklínal, že tě už víckrát nechci spatřit. Jiného zaklínače ale po ruce nemám, takže se musím spokojit s tebou. Seznam se, tohle je Zelest, můj tajemník. Má na starosti lov perel. Mluv. Zeleste."

"Dnes ráno," řekl opálený muž tiše, "jsem se rozhodl rozšířit lov mimo obvyklou oblast. Jedna z lodí odplula dál k západu, za mys, směrem k Dračím Zubům."

"Dračí Zuby," přerušil jej Agloval, "jsou dva velké vulkanické útesy na okraji mysu. Můžeš je vidět z našeho pobřeží."

"Ano," potvrdil Zelest. "Obvykle se tam nepluje, protože jsou tam víry, skály, potápění je nebezpečné. Jenže na pobřeží je čím dál míň perel. Takže tam odplula jedna loď. Sedm duší posádky, dva plavci a pět lovců, mezi nimi jedna dívka. Když se do večera nevrátili, začali jsme mít strach, i když moře bylo klidné jako by je polil olejem. Vyslali jsem několik rychlých člunů a okamžitě jsme našli loď, driftující do moře. V lodi ale nebyl nikdo, ani živá duše. Ztratili se jako kámen ve vodě. Nikdo neví, co se mohlo stát. Musela tam být ale rvačka, úplná řež. Zůstaly tam stopy..."

"Jaké?" zaklínač přimhouřil oči.

"Tedy, celá paluba byla potřísněna krví."

Drouhard sykl a neklidně se ohlédl. Zelest ztišil hlas.

"Bylo to tak, jak říkám," zdůraznil a stiskl zuby. "Loď byla zakrvácena po celé délce i šířce. Nemohlo být jinak, na palubě došlo k úplným jatkám. Něco ty lidi pozabíjelo. Říká se, že to byla mořská nestvůra. Bezpochyby mořská nestvůra."

"A ne piráti?" otázal se Geralt tiše. "Ne konkurence lovců perel? Vylučujete možnost obyčejného střetnutí na nože?"

"Vylučujeme," řekl kníže. "Tady nejsou žádní piráti ani konkurence. A střetnutí na nože nekončí zmizením všech účastníků. Kdepak, Geralte. Zelest má pravdu. Je to mořská nestvůra, nic jiného. Poslyš, nikdo se teď neodvažuje vyplout na moře, dokonce ani na blízká a dobře známá loviště. Na lidi padl strach a přístav je nečinný. Z kotviště nevyplouvají ani bárky a galéry. Chápeš to, zaklínači?"

"Chápu," přikývl Geralt. "A kdo mi to místo ukáže?"

"Ha!" Agloval položil ruku na stůl a zabubnoval prsty. "Tak to se mi líbí. Takhle je to správně po zaklínačsku. Hned k věci, bez zbytečných řečí. Tak to mám rád. Vidíš, Drouharde, co jsem ti říkal? Dobrý zaklínač je hladový zaklínač. Že, Geralte? Vždyť přece kdyby nebylo tvého muzikálního přítele, šel bys dnes spát bez večeře. Nemám nejhorší informace, že ne?"

Drouhard sklopil hlavu, Zelest tupě zíral před sebe.

"Kdo mi to místo ukáže?" zopakoval Geralt, s chladným pohledem, upřeným na Aglovala.

"Zelest," oznámil kníže a přestal se usmívat. "Zelest ti ukáže Dračí Zuby i cestu k nim. Kdy se chceš pustit do práce?"

"Hned ráno. Buď v přístavišti, pane Zeleste."

"Dobrá, pane zaklínači."

"Výtečně," kníže si zamnul ruce opět se výsměšně pousmál. "Geralte, počítám s tím, že ti to s nestvůrou půjde líp než s Sh´eenaz. Opravdu s tím počítám. Aha, a ještě něco - zakazuji o té věci vykládat, nepřeji si větší paniku než už mám na krku. Rozumíš, Drouharde? Jestli jen špitneš, nechám ti vyrvat jazyk z huby."

"Rozumím, kníže."

"Výtečně," Agloval vstal. "Tak já tedy půjdu, nebudu překážet v zábavě, nebudu provokovat nějaké drby. Měj se, Drouharde, přej snoubencům mým jménem hodně štěstí."

"Děkuji, kníže."

Essi Daven seděla na křesílku, obležena hustým věncem posluchačů a zpívala melodickou a tesknou baladu o žalostném osudu zhrzené milenky. Marigold, opřený o sloup, si něco bručel pod vousy a počítal na prstech takty a slabiky.

"Tak co?" otázal se. "Máš nějakou práci, Geralte?"

"Mám." Zaklínač se vyhnul jakýmkoli podrobnostem, po nichž bardovi stejně nic nebylo.

"Říkal jsem ti, že cítím peníze. Dobře, moc dobře. Já něco vydělám, ty něco vyděláš, bude zač se pobavit. Pojedeme do Cidaru, stihneme slavnost vinobraní. Ale teď se musím na okamžik omluvit. Tam, na lavici, jsem viděl něco moc zajímavého."

Geralt následoval básníkův pohled, ale kromě několika děvčat s pootevřenými ústy nic zajímavého neviděl. Marigold si upravil kazajku, klobouček posunul na pravé ucho a roztančil se k lavici. Obratným postranním manévrem se vyhnul hlídajícím matrónám a začal svůj obvyklý rituál cenění zubů.

Essi Daven dozpívala baladu, byla odměněna potleskem, malým váčkem a velkou kyticí krásných, ač poněkud povadlých chrysantém.

Geralt kroužil mezi hosty, vyhlížeje příležitost konečně zaujmout místo u jídlem zavaleného stolu. Teskně hleděl na rychle mizející marinované sledě, holoubátka, vařené makrelí hlavy a skopové kotlety, na jednotlivé nožky trhané věnce párků, kapouny, noži sekané uzené lososy a vepřové šunky. Potíž byla v tom, že na lavicích u stolu nebylo volné ani jedno místečko.

Poněkud vzrušené dívky a matróny oblehly Marigolda a ječivě se domáhaly vystoupení. Marigold se pokrytecky usmíval a vymlouval, nešikovně hraje skromnost. Geralt překonal rozpaky a skoro silou se dorval ke stolu.

Postarší vašnosta, ostře páchnoucí octem, se odsunul až nečekaně přejícně a ochotně, až při tom shodil s lavice několik sousedů. Geralt se bez meškání pustil do jídla a v mžiku vyprázdnil jedinou misku, na niž dosáhl. Octem páchnoucí vašnosta mu podal další. Zaklínač z vděčnosti pozorně vyslechl dlouhou tirádu onoho pantáty, týkající se dnešních časů a dnešní mládeže. Měšťan tvrdohlavě označoval svobodu chování jako "uvolnění mravů" takže Geralt měl jisté potíže zachovat vážnost.

Essi stála u zdi pod jmelím, byla sama. Ladila loutnu. Zaklínač sledoval, jak se k ní blíží mladík ve vystřiženém brokátovém kaftanu, jak básnířce něco říká a přitom se usmívá. Essi na mladíka pohlédla, maličko se zašklebila krásnými rty a rychle pronesla několik slov. Mladík se jakoby zmenšil a ve spěchu odešel, jen jeho uši, rudé jako rubíny, plály ještě dlouho v šeru.

"...hnus, hanebnosti a nestydatost," pokračoval octem páchnoucí vašnosta. "Jedno velké uvolnění mravů, milý pane."

"Máš pravdu," přitakal Geralt nejistě, vytíraje chlebem talíř.

"Prosím o ticho, ctěné dámy a vážení pánové," zvolal Drouhard, který se objevil uprostřed sálu. "Slavný mistr Marigold, ač poněkud chorý na těle a unaven, nám teď zazpívá slavnou baladu o královně Marienn a Černém krkavci! Učiní tak na horoucí prosbu slečny mlynářky Veviurky, jíž, jak prohlásil, nemůže odmítnout."

Slečna Veviurka, jedna z méně půvabných dívek na lavici, okamžitě zkrásněla. Vybuchla vřava a potlesk, přehlušující další uvolnění mravů octem páchnoucího vašnosty. Marigold počkal na naprosté ticho, zahrál na loutně efektní nástup a pak se dal do zpěvu, nespouštěje oči ze slečny Veviurky, která sloku od sloky krásněla. Pravda, pomyslel si Geralt, ten děvkař je účinnější než čarodějné olejíčky a krémy, které prodává Yennefer ve svém krámku ve Vengerbergu.

Spatřil, jak Essi prchá ze zády v půlkruhu směstnaných Marigoldových posluchačů, jak opatrně mizí ve dveřích na terasu. Hnán podivným impulsem se obratně dostal od stolu a šel za ní.

Stála nakloněna, opřena lokty o zábradlí terasy, hlavu vtaženou mezi drobná, svěšená ramena. Hleděla na zvlněné moře, lesknoucí se měsíčním světlem a přístavními ohni. Pod Geraltovýma nohama zavrzalo prkno. Essi se narovnala.

"Omlouvám se, nechtěl jsem překážet," řekl prkenně, hledaje na jejích rtech onen nečekaný úsměšek, jenž před chvilkou uštědřila brokátovému mladíkovi.

"Nepřekážíš mi," odpověděla a pousmála se, odhazujíc loknu. "Nehledám samotu, jen čerstvý vzduch. Tobě ten kouř a dusno také vadí?"

"Trochu. Víc mi ale vadí pocit, že jsem tě urazil. Přišel jsem se ti omluvit, Essi, získat opět naději na příjemný rozhovor."

"To já se musím omluvit," odpověděla, opírajíc se rukama o zábradlí. "Reagovala jsem příliš prudce. Vždycky reaguji příliš prudce, nedokážu se ovládnout. Odpusť a dej mi druhou příležitost. K rozhovoru."

Přistoupil blíž a opřel se o zábradlí vedle ní. Cítil její teplo a slabou vůni levandule. Měl vůni levandule rád, i když vůně levandule nebyla vůni šeříku a angreštu.

"Co ti připomíná moře, Geralte?" otázala se najednou.

"Neklid," odpověděl skoro bez přemýšlení.

"Zajímavé. A zdáš se být tak klidný a vyrovnaný."

"Neřekl jsem, že cítím neklid. Ptala ses na dojem."

"Dojmy jsou obrazem duše. Něco o tom vím, jsem básnířka."

"A tobě, Essi, co tobě připomíná moře?" otázal se rychle, aby ukončil dohady o neklidu, který pociťoval.

"Věčný pohyb," odpověděla po chvíli. "Změnu. A hádanku, tajemství, něco, co nechápu, co bych mohla popsat tisíci způsoby, v tisících veršů, a přesto bych se nedobrala kořene, skutečné podoby věci. Ano, nejspíš toto."

"Takže," řekl s pocitem, že na něj levandule působí stále silněji, " to co cítíš, je také neklid. A zdáš se být tak klidná a vyrovnaná."

Otočila se na něj, odhodila zlatou loknu a upřela na něj své krásné oči.

"Já, Geralte, nejsem ani klidná, ani vyrovnaná."

Stalo se to najednou, naprosto nečekaně. Pohyb, který udělal, který měl být jen dotekem, lehkým dotekem její paže, se přerodil v silný stisk obou rukou na jejím štíhlém pase, v rychlé, i když ne prudké přiblížení, až po náhlý, krev bouřící dotek těl. Essi najednou ztuhla, napjala se, ohnula se co nejdál dozadu, opřela se rukama o jeho ruce, tak silně, jako by je chtěla ze svého pasu strhnout, ale namísto toho je silně uchopila, naklonila hlavu kupředu, rozevřela ústa a ztuhla.

"Proč... Proč tohle?" zašeptala. Oko měla široce rozevřené, do tváře jí padla zlatá lokna.

Klidně a s rozmyslem se naklonil, přiblížil tvář k její a pak najednou spojili svá ústa v polibku. Essi ale ani teď nepustila jeho ruce objímající ji v pase a i teď co nejvíc ohýbala záda, aby se vyhnula doteku těl. Zůstali tak dlouho, pomalu se otáčeli jako v tanci. Líbala jej s chutí, zkušeně. A dlouho.

Pak se obratně a bez námahy vysvobodila z jeho rukou, otočila se, znovu se opřela o zábradlí a vtáhla hlavu mezi ramena. Geralt měl najednou nepříjemný, velice hloupý pocit. Ten pocit mu nedovolil přiblížit se k ní a obejmout její přihrbená záda.

"Proč?" otázala se chladně, ani se neotočila. "Proč jsi to udělal?"

Pohlédla na něj úkosem a zaklínač najednou pochopil, že se spletl. Náhle věděl, že jej faleš, lži, přetvářka a bravura dovedou přímo do bažin, na nichž mezi ním a pekelnými propastmi bude už jen pružná, do tenkého škraloupu slisovaná tráva a mech, připravené kdykoli povolit, prasknout, roztrhnout se.

"Proč?" zopakovala.

Neodpověděl.

"Hledáš ženu na tuto noc?"

Neodpověděl. Essi se pomalu otočila a dotkla se jeho paže.

"Vraťme se do sálu," řekla uvolněně, ale to uvolnění jej neoklamalo, cítil, jak moc je napjatá. "Netvař se tak. Vždyť se nic nestalo. A za to, že já muže na tuto noc nehledám, přece nemůžeš. Nemám pravdu?"

"Essi..."

"Vraťme se, Geralte. Marigold už třikrát přidával. Teď je řada na mně. Pojď, budu zpívat..."

Vrhla na něj zvláštní pohled a odfoukla si loknu z oka.

"Budu zpívat pro tebe."