Andrzej Sapkowski

KŘEST OHNĚM
(Sága o Zaklínači 4)
recenze, ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ukázka z knihy

"Před kým se chystáš utéct, Sokoličko? Přede mnou? Anebo před sebou?"

"Chci přestat utíkat. Teď chci naopak něco dohonit. Proto se musím vrátit... Tam, kde všechno začalo. Musím. Pochop to, Mistle."

"Proto... Proto jsi na mne tuto noc byla milá? Poprvé po tolika dnech... Protože to bylo naposledy. Na rozloučenou. Potom zapomeneš."

"Nikdy na tebe nezapomenu, Mistle."

"Zapomeneš."

"Ne, přísahám. A nebylo to na rozloučenou. Najdu tě. Vrátím se pro tebe... Přijedu ve zlatém kočáře, se zástupem dvořanů. Uvidíš. Budu mít nové... Možnosti. Nesmírné možnosti. Změním tvůj osud, uvidíš. Přesvědčíš se, co všechno budu moci udělat a změnit."

"Potřebovala bys obrovskou moc," vzdychla Mistle. "Nebo mocnou magii."

"I to je možné," olízla si rty Ciri. "Mocnou magii... Získat nazpět... Vše, oč jsem kdy přišla, se může vrátit zpět. Být opět moje... Slibuji ti, budeš ohromena, až se znovu setkáme."

Mistle odvrátila ostříhanou hlavu a zahleděla se na oblaka na východní straně, která rozbřesk již zabarvil dorůžova.

"Přesně tak," řekla tiše. "Budu ohromena, jestli se ještě setkáme. Jestli tě ještě někdy uvidím, maličká. Jeď už. Neprotahuj to."

"Čekej na mě," požádala Ciri dojatě. "A nenechej se zabít. Pomysli na tu amnestii, o které mluvil Hotsporn. I kdyby Giselher a ostatní nechtěli... Uvažuj o tom, Mistle. Může to být způsob, jak přežít. Protože já se pro tebe vrátím. Slibuji."

"Polib mě."

Bylo chladno. Obloha se rozjasňovala. Začínalo svítat.

"Miluji tě, Růžičko."

"Miluji tě, Sokoličko. Už jeď."

"Hotspornovo vyprávění překročilo míru mé trpělivosti. Vypěnila jsem... Tolik mi toho nažvanili o mojí sudbě. A nakonec mého práva využije někdo jiný díky prachsprostému podfuku. Někdo se vydává za mne, Ciri z Cintry, a získá všechno... Nemohla jsem myslet na nic jiného. Začalo mi vadit, že se jen občas najím dosyta, že spím na tvrdé zemi pod širou oblohou, že dokonce i intimní místa si musím mýt ve studené vodě z potoka. Já... Chtěla jsem vanu z pozlaceného plechu. Vodu na koupání parfémovanou okvětními plátky růží. Ohřívané osušky. Čisté ložní prádlo. Rozumíš, Vysogoto?"

"Rozumím."

"Dobrá, Potkani," rozhlédl se Bonhart okolo sebe, zvedl meč a plivl na čepel. "Když tancovat, tak tancovat. Muziko hraj!"

Skočili jako vlci, bleskově, tiše, bez varování. Meče zasvištěly vzduchem a ulice se rozezněla řinčením oceli. Kromě něj byly zpočátku slyšet jen zrychlené výdechy.

Pak, náhle a nečekaně, začali Potkani vykřikovat. A umírat.

Tělesně se naše lučišnice brzy spravila, duševně na tom byla hůře. Stávalo se, že po celý den, od svítání do soumraku, na nikoho nepromluvila ani slovo. Na dlouhou dobu mizela nebo se držela stranou, až nás to znepokojovalo. Konečně nadešel přelom. Milwa měla ve zvyku reagovat jako dryáda anebo elfka - impulzivně, zbrkle a ne vždy pochopitelně. Jednoho jitra před očima nás všech vytáhla nůž a uřízla si vrkoč rovnou na krku. "Nesluší se to, poněvadž už nejsem panna," vysvětlila nám, vidíc naše spadlé čelisti. "Ale nejsem ani vdova," dodala, "tedy konec smutku." Od té chvíle byla stejná jako dříve: drzá, jedovatá, hubatá a neslušnými slovy nešetřící. Podle toho jsme usoudili, že kritické období má úspěšně za sebou.

"To je ohavné! Ohavné a hříšné, pane Houvenagle, že v bývalé svatyni provozuješ takové bezbožné, odporné, nelidské hry! Zvířata cítí jako my, pane Houvenagle! Je to zločin, když za peníze štveš němé tváře proti sobě pro potěchu luzy!"

"Utiš se, zbožný muži, a nemíchej se mi do soukromého podnikání. Abych tě však uklidnil, ujišťuji tě, že dnes tady nebude ublíženo ani jedinému zvířeti. Rvát se budou výlučně lidé."

"V tom případě nic nenamítám."

"Z toho prámu a mostu," připomněla tiše Milwa, "jsi mne vynesl na zádech, když jsem se slabostí neudržela na nohou. Kdyby tam se mnou byl zbabělec, nechal by mne tam a utekl. Avšak žádný zbabělec tam nebyl, byls tam ty, Regisi."

"To bylo dobrý, tetka," pochválila ji Angoulême. "Akorát se domejšlím, o co kráčelo, ale řeklas to dobře."

"Nejsem žádná tvoje tetka!" zavrčela Milwa. "Dej si bacha! Ještě jednou mě tak nazveš a uvidíš!"

Nejprve ucítili dým, o chvíli později uviděli oheň a nad ním rožeň, na němž se opékali vykuchaní pstruzi. U ohniště seděl samotný muž.

Ještě celkem nedávno by se Geralt nelítostně vysmál takovému hlupákovi, který by se osmělil tvrdit, že on, zaklínač, bude mít radost, když spatří upíra.

"Ohó," zvolal spokojeně Emiel Regis Rohellec Terzieff-Godefroy a pootočil rožeň. "Pohleďme, koho to kočka přinesla."

"Na mou čest," otřel Rytíř šachovnice svou zbraň o mech. "Těžce se ty šelmy loučí se životem! Nediv se, sire Geralte, že raněné dobíjím. Dříve jsem tak nečinil. Leč ta chamraď se vrací ku zdraví tak rychle, že jim člověk poctivý může jen závidět. Od toho času, co jsem na jednoho ničemu narazil třikrát po sobě, jsem je začal usmrcovat pečlivěji. Tak, aby s nimi byl jednou provždy amen."

"Rozumím."

"Jak jsem pravil: jsem rytíř bludný, ale, na mou čest, ne bludný na duchu. Ha, zde je můj oř. Poběž ke mně, Bucefale!"

Bílé kvítky voněly. Tak omamně vonící střemchu Ciri dosud nepoznala. Nic zvláštního, pomyslela si, ve světě, kde jsem až do této chvíle žila, prostě střemchy voní jinak. V tamtom světě je všechno jiné.

Elf dokončil písničku vysokým trylkem, odložil flétnu a vstal.

"Proč to trvalo tak dlouho?" zeptal se s úsměvem. "Co tě zdrželo?"