Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Zagłoba ležel svázán do kozelce na vlastní šavli v téže jizbě, ve které šumělo svatební veselí, a strašlivý vatažka seděl opodál na židli a pásl se očima na zajatcově zděšení.

„Dobrý večer, vzácný pane!“ řekl, když uviděl otevřená víčka své oběti.

Pan Zagłoba neodvětil ničeho, ale v mžiku přišel k sobě, jako by nebyl vzal do úst jediné kapky vína, nýbrž vypil mravence, kteří mu lezli až do pat a vraceli se vzhůru až k hlavě, a morek v kostech mu zrovna zledovatěl. Říká se, že tonoucí člověk vidí jasně v posledním okamžiku všecku svou minulost, že si na všecko vzpomíná – a je při plném vědomí toho, co se s ním děje, takovou jasnost vidění a paměti měl v té chvíli pan Zagłoba, a posledním projevem té jasnosti byl tichý, ústy nevypověděný výkřik:

„Nu, ten se mnou teď zatočí!“

Ale vatažka opakoval klidným hlasem:

„Dobrý večer, vzácný pane!“

„Brr!“ pomyslil si Zagłoba. „Milejší by mně bylo, kdyby byl zachvácen zuřivostí.“

„Nepoznáváš mne, pane šlechtici?“

„Czołem, Czołem! Jak se daří tvému zdraví?“

„Ujde to. A o tvé už se nějak sám postarám, vzácný pane!“

„Neprosil jsem Boha o takového doktora a pochybuju, že tvé léky strávím, ale děj se vůle boží!“

„Nu, tys léčil mě, teď se zase odvděčím já tobě.

Jsme přece staří kamarádi. Pamatuješ se, jak jsi mi v Rozlogách dával na hlavu obvaz? – Co?“

Bohunovy oči začaly svítit jako dva karbunkule a čára knírů zkřivila se v děsném úsměvu.

„Pamatuji se,“ řekl Zagłoba, „že jsem tě mohl probodnout nožem – ale neprobodl.“

„A probodl jsem já tebe? Nebo mám v úmyslu tě probodnout? Ne, tys mým drahouškem-miláčkem, budu tě opatrovat jako oko v hlavě.“

„Vždycky jsem to říkal, že jsi vzácný kavalír,“ řekl Zagłoba, tváře se, že bere Bohunova slova vážně a přitom prolétla mu hlavou myšlenka: „Dle všeho zamýšlí se mnou provést pěkný kousek, neumřu jen tak!“

„Dobře jsi řekl,“ pokračoval Bohun, „ty jsi také vzácný kavalír, my dva jsme se hledali, až jsme se našli.“

„Jen co je pravda, já jsem tě nehledal, ale děkuju ti za vlídné slovo.“

„Poděkuješ mi co nevidět ještě vřeleji, já se zase poděkuji tobě za to, že jsi mi odvezl molodici z Rozlog do Baru. Tam jsem ji také našel a teď, podívej se! Rád bych tě pozval na svatbu, ale ta nebude dnes ani zítra – teď je vojna, a ty jsi už starý člověk, snad se konce nedožiješ.“

Zagłoba přes to, že byl v položení strašlivém, nastavil uši. „Na svatbu?“ zabručel.

„A co sis myslil?“ pravil Bohun. „Jsem nějaký sedlák, abych k tomu násilně dívku nutil bez popa či nemohu si snad dopřát, abych měl oddavky v Kyjevě? Nepřivezl jsi ji do Baru pro sedláka, nýbrž pro atamana a hetmana…“

„Dobrá!“ pomyslil si Zagłoba.

Potom obrátil hlavu k Bohunovi:

„Dej mne rozvázat,“ řekl.

„Jen si polež, jen si polež, máš před sebou cestu a jsi přece stár, musíš si před cestou odpočinout.“

„Kam mě chceš zavézt?“

„Jsi můj přítel, proto tě zavezu ke svému druhému příteli, Krivonosovi. My dva se už postaráme, aby ti tam bylo dobře.“

„To se (...)

(......)