Robert Silverberg
překlad: Hana Březáková

NÁVRAT DOMŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NÁVRAT DOMŮ

 

McCulloch začínal shazovat krunýř. Přicházelo to, nedalo se tomu uniknout, nedalo se to oddálit, bylo to strašné – jako by se jeho tělo mělo roztrhnout na kusy – a přesto, bylo to tak známé, tak očekávané a vítané. Vlna za vlnou jím procházela palčivá, závrať způsobující bolest. Snažil se zavrtat co nejhlouběji do písku, zmateně hrabal svýma osmi nohama.

Měl strach. Byl klidný. Vůbec nevěděl, co se s ním začíná dít. Zažil to už stokrát předtím.

Bylo to stále blíž a blíž a vytlačilo to z jeho mozku všechny pochybnosti a po chvíli i všechen strach. Po celém jeho těle – od bodu těsně za hlavou až k prvním článkům vějířovitého ocasu – běžela dolů rozžhavená čára. Jako by na jeho krunýř byla nějakými obřími skleněnými čočkami soustředěna veškerá sluneční energie. A jeho měkké tělo uvnitř se napínalo, svíjelo, plnilo krunýř až k prasknutí. Ale ta tuhá skořápka na něm stále setrvávala, stále se nechtěla poddat tlaku. McCulloch si připadal jako v potápěčském obleku, který je mu najednou pětkrát menší.

Co je to sluneční? Co je to skleněný? Co jsou čočky? Co je to potápěčský oblek?

Tyto otázky se mu najednou vynořily v mysli přesně tak, jako ona malinkatá stvořeníčka s množstvím nohou, vyhrabávající se z písku před ním. Ale neměl čas na ně odpovědět. Opět to na něj udeřilo, tentokrát s ohromnou rychlostí a silou. Tlak se stával nesnesitelným. Zdálo se mu, že každým okamžikem musí vybuchnout. Zmítal sebou a točil se dokola. Tkáň v jeho klepetech jako by se najednou začínala scvrkávat, stahovat zpět, unikat z pevného objetí krunýře, ale zbytek těla se neustále rozpínal a narůstal.

Musí z té skořápky uniknout, než ho zabije. Musí se za každou cenu dostat z toho stahujícího krunýře. Zapřel se klepety a většinou svých nohou do písku, nadýmal se, rozpínal a tlačil. Pomyslel si, že je těhotný sám sebou a zuřivě se sám sebe snaží porodit.

Áách. Krunýř začínal praskat.

Byla to jen malá trhlinka vysoko na ramenou – ramenou? – ale hmota uvězněná uvnitř se rychle začala drát ven, rozšiřovala trhlinu a prodlužovala ji a v příštím okamžiku byl rohovitý krunýř roztržen po celé délce. Ách. Áách. Byl to nádherný pocit osvobodit se z onoho strašného sevření. Ale McCulloch ještě nebyl volný. Opatrně se naklonil dozadu a neuvěřitelně precizním způsobem vytahoval z krunýře nohu po noze. Připadalo mu to, jako by vytahoval nohy z nějakého velmi starého a křehkého oděvu.

Ale stále ještě nebyl svobodný, protože měl v krunýři svá hlavní velká klepeta. A dostat je ven si vyžadovalo velkou trpělivost. Přední končetiny se stále scvrkávaly a články krunýře jako by měkly a rozpouštěly se, ale přesto musel každé klepeto protáhnout štěrbinou mnohem užší, než bylo samo.

Prudký pohyb by mohl klepeta nenávratně poškodit.

Soustředil na ten úkol veškerou svou pozornost. Bylo to, jako by poroučel svým zápěstím, aby se ztenčila a on mohl vytáhnout ruku z rukavice.

Zápěstí? Rukavice? Co je to?

McCulloch nevěnoval onomu matoucímu vnitřnímu hlasu pozornost. Opatrně, pomalu, teď – ach – ano, takhle, takhle! Jedno klepeto je volné. Teď to druhé, pomalu, opatrně. Hotovo. Obě jsou venku. Zbytek byl jednoduchý: párkrát sebou zamrskal, zatřepal a prasklinou v krunýři se protlačil ven. A pak ležel na písku, unavený, vyčerpaný, nahý, měkký a strašně zranitelný. Chtěl jen usnout a vrátit se do spánku, z něhož ho vytrhl ten hrozný proces osvobozování se z krunýře.

Ale nějaká vnitřní síla v jeho vědomí mu nedovolila odpočívat. Jen chvilku, chviličku. Podíval se nalevo, na odhozený krunýř. Všechno viděl nějak divně, zvláštně, v podivných odrazech, složených z tisíců malých kousků – ale navzdory tomu a navzdory šeru svůj krunýř uviděl – měl zlatavý odstín s červenými skvrnami a vypadal jako krunýř raka, přestože byl složitější a bizarnější. McCulloch nevěděl, proč obýval račí krunýř. Zřejmě proto, že je rak; ale on přece není rak. Je to tak nebo ne? A přesto – byl pod vodou. Ležel na jemném bílém písku v takové hloubce, že vůbec neviděl stopy po slunci nahoře nad hladinou. Voda byla teplá, příjemná, plná malinkých chutných tvorečků a změti signálů, bez přestání zachycovaných jeho receptory.

Chtěl vědět víc. Ale nyní na odpočinek a přemýšlení není čas. Je nechráněný. Jakýkoliv nepřítel ho může zničit. Rychle, vzhůru, najít si nějaký úkryt; cítil, že to je ta jediná správná věc, kterou v tomto okamžiku může udělat.

Ale nejdříve musí pozřít svůj starý krunýř. Otočil se k němu, popadl jej těžkopádně vyhlížejícími, a přesto velmi obratnými klepety a nacpal si jej do výkonných kusadel. Když byl hotov – bylo třeba obnovit zásobu vápníku, potřebnou k růstu nového krunýře – přinutil sám sebe dát se pomalu do pohybu. Byl si jistý, že směr, kterým se vydal, je správný.

Brzy svými čidly zachytil vibrace něčeho velkého a masivního – byla to zeď, ohromná kamenná masa tyčící se před ním. McCulloch si svýma podivnýma složenýma očima prohlížel tmavý útes, vystupující z mořského dna. Rostly na něm trsy komíhajících se žlutých a červených mořských trav a jako guma vypadající, prstovitě tvarované houby a všude bylo vidět lezoucí a zevlující kraby, měkkýše a červy, kteří silně dráždili McCullochovy chuťové buňky. Ale teď nebyl čas k jídlu, natož aby někdo pozřel jeho. Opodál rostly dvě obrovské zelené sasanky, divoce mávající svými chapadly v naději, že se do nich něco chytí. Nad hlavou mu proplul tmavý obrys – velký, trubkovitý, s hrozivými chapadly. McCulloch ignoroval početné obyvatelstvo útesu a spěchal dál kolem nich, až dorazil k malé štěrbině, zrovna tak velké, aby se v ní mohl schovat. To byl jeho cíl.

Opatrně zacouval úzkým vchodem dovnitř, protože věděl, že kdyby lezl klepety napřed, nemohl by se už otočit. Zaplnil celý prostor jeskyňky a její vchod zablokoval svými klepety. Teď se dovnitř nedostane žádný nepřítel. Třebaže je nahý a nechráněný, tady bude v bezpečí, dokud mu nenaroste nový krunýř.

Poprvé od svého agonizujícího procitnutí měl McCulloch čas na to, aby se zastavil: aby si odpočinul a přemýšlel.

Přestože odpočíval, byl schopen pozorovat své okolí. Vystrčil tykadla do vody, hemžící se živočichy a znovu ucítil pulsující život podmořského útesu. Většina živočichů, pohybujících se pomalu kolem útesu, byla primitivní, ale McCulloch zřetelně cítil ostré výboje inteligence z několika bodů opodál: zřejmě vycházely od sasanek a od té obrovské věci nahoře. Nebyla to inte­ligence, které by byl schopen porozumět, ale tím se teď netrápil: nyní měl za úkol zotavit se po vyčerpávajícím shazování krunýře. Tykadla neustále držel vystřená ven a upadal přitom do odpočinkového stádia, o němž věděl – ale jak to, že to věděl? – že je optimální pro růst nového krunýře, který pomalu narůstal a tvrdnul – tím, jak absorboval vodu, filtroval ji a bral si z ní vápník. Ale než bude znovu plně obrněn, bude muset ještě dlouho v klidu odpočívat.

Odpočíval tedy. Nemyslel na nic.

Po chvíli byl jeho odpočinek narušen oním vnitřním hlasem, který se ho už jednou pokoušel na něco vyptávat – tehdy, během nejkrutějších okamžiků při shazování krunýře. Byl to hlas, vycházející odněkud z hlubin jeho otupělého vědomí.

Jsi vzhůru?

Jsem, odpověděl McCulloch popuzeně.

Potřebuji definici. Jsi pro mne záhadou. Co je to McCulloch?

Člověk.

Co je to člověk?

Jsem mužská lidská bytost.

To také nic neznamená.

Poslyš, jsem unavený. Nemohli bychom tyhle věci probrat jindy?

Teď je nejvhodnější chvíle. Zatímco odpočíváme, zatímco mě naplňujeme.

Nás, opravil ho McCulloch.

Mě je přesnější.

Ale jsme tu přece dva.

Opravdu? A kde je ten druhý?

McCulloch se zajíkl. Nebyl schopen si tuhle situaci nějak rozumně vysvětlit.

Myslím, že jeden je uvnitř druhého. Jsme dva v jednom těle. Ale určitě jsme dva. McCulloch a ne-McCulloch.

V tomhle s tebou souhlasím. Jsme dva. Ty jsi ve mně. Kdo jsi ty?

McCulloch.

To už jsi říkal. Ale co to znamená?

Nevím.

Hlas ho nechal opět o samotě. Cítil jeho přítomnost poblíž, jako mrazení na páteři nebo na tom, co bylo ekvivalentem jeho páteře, protože si pomyslel, že korýši nemají páteř. A bylo mu docela jasné, že je korýš.

Zdálo se, že se z něj stal rak nebo něco, co raka hodně připomíná. Důle­žité bylo, že se z něj stal. To znamená, že kdysi byl něčím jiným a drásající vzpomínky něčeho jiného teď tančily v jeho podvědomí. Vzpomněl si na vlasy, prsty, nehty, svaly. Oděv: druh snímatelného vnějšího krunýře. Oční víčka, uši, rty: matné vzpomínky na ně, prchavé a pomíjivé, jména bez podsta­ty, ale přesto s určitým významem. Pokaždé, když se pokoušel některý z těch pojmů uplatnit na sebe – třeba „prsty“, „vlasy“, „člověk“, „McCulloch“ – nedařilo se mu to. Ale přesto si byl jistý, že všechny ty pojmy s ním mají nějakou souvislost.

Čím víc se snažil v této směsi polojasných pojmů orientovat, tím víc se v ní zamotával. Proto se McCulloch rozhodl jít na to pomalu, nesnažit se porozumění uspěchat, ale počkat, až přijde samo. Zřejmě utrpěl nějaký těžký šok, nějaké závažné trauma, totální dezorientaci. Může to trvat celé dny, než se z toho dostane a než začne normálně chápat.

Zdvořilý hlas před jeskyní řekl: „Doufám, že tvůj růst probíhá v pořádku.“

Ne, to nebyl hlas. Pamatoval si hlas: jako vibraci vzduchu před ušními bubínky. Tady není vzduch ani ušní bubínky. Byl to proud neviditelných chemických signálů, procházející ústím jeskyně a dráždící tisíce senzorických vláken na jeho nohách, tykadlech, krunýři a ocase. Ale bylo to, jako by naslouchal mluveným slovům. A bylo to něco jiného než ten vnitřní hlas, který se před chvílí tak vytrvale vyptával.

„Jde to velmi dobře,“ odpověděl McCulloch: nebo to odpověděl vnitřní obyvatel jeho těla? „Rostu. Uzdravuji se. Sílím. Brzy zase vyjdu ven.“

„Měli jsme o tebe strach.“ Z hlasu před jeskyní zněla účast, vřelý vztah, inteligence. Příbuzenství. „V prvních okamžicích shazování krunýře v tobě bylo něco cizího.“

„To cizí je ve mně i teď. Jsem okupován.“

„Okupován? Kým?“

„McCullochem. Je to člověk, lidská bytost.“

„Aha. To je opravdu něco cizího. Potřebuješ pomoci?“

McCulloch odpověděl: „Ne. Zvyknu si na to.“

A věděl, že to byl ten druhý uvnitř něho, kdo modifikoval odpovědi, ale ta hranice mezi jejich identitami byla tak nepřesná, že měl pocit, že to je on sám, kdo odpovídá. Ale jak je možné, že tvoří slova vysíláním částeček tekutiny do vše obklopující vody? To přece není jeho jazyk. Jeho jazykem jsou –

slova –

anglická slova –

Otřásl se náhlým pochopením. Prudce mával tykadly i končetinami. V jeho najednou vařící se mysli se vybavovaly vzpomínky a pojmy: ostrá světla, laboratorní přístroje, obličeje, stěny, stropy. Lidé, pohybující se kolem něho, mluvící tichými hlasy, sem tam adresující slova jemu, anglická slova –

Jsou anglická slova to, čím McCulloch hovoří?

Ano, angličtina.

Takže angličtina je lidským jazykem?

Ano, ale ne jediným, řekl McCulloch. Já mluvím anglicky a také německy a trochu francouzsky. Ale jiní lidé mluví jinými jazyky.

To je velmi zajímavé. Proč máte tolik jazyků?

Protože – protože – jsme rozdílných národů, žijeme v různých zemích světa, máme rozdílné kultury…

Tomu nerozumím. Tady také žijí různí tvorové, ale všichni hovoří jen jednou řečí, někteří lépe, jiní hůř, podle svého druhu.

McCulloch chvíli přemýšlel. Pak odpověděl:

Jsi rak. Máš dlouhé tělo, klepeta a tykadla vpředu, mnoho nohou, plochý ocas vzadu. Jsi jiný než například škeble. Škeble mají skořápku nahoře i dole a uvnitř měkké maso. Ty takový nejsi. Ty máš tělo raka. Takže jsi rak.

Ten druhý byl zticha.

Pak – po dlouhé odmlce – řekl:

Ano. Jsem rak. Ty jsi člověk. Oni jsou škeble.

Jak si říkáte ve svém vlastním jazyce?

Ticho.

Jaké je tvé vlastní jméno pro sebe samotného? Pro tebe jako jedince, tak jako jméno mne jako jedince je McCulloch a jméno mého druhu je lidská bytost?

Ticho.

A vůbec, kde jsem?

Ticho, stále bylo ticho, až se McCulloch začal obávat, jestli ten druhý navždy nezmizel z jeho vědomí. Možná v tom tichu uplynuly celé dny, možná celé týdny: neměl žádné prostředky na to, jak tady měřit plynoucí čas. Uvědomil si, že takové pojmy jako dny nebo týdny tu nemají žádný smysl. Jeden okamžik následoval za druhým, ale neskládaly se v nic souvislého.

Nakonec přišla odpověď.

Jsi na světě, člověče McCullochu.

Opět nastalo ticho, intenzívní, lepící se jako tmavý, vlhký oděv. McCulloch se nesnažil spojit se s onou druhou myslí. Ležel bez pohybu a cítil, jak jeho krunýř dorůstá. Zachycoval vzruchy bytostí, proplouvajících před jeskyní, bytostí, které se teď velmi odlišovaly jedna od druhé: cítil masivní pulsování dvou sasanek, ostrou, bodavou přítomnost sépie, pomalé, těžkopádné vysílání něčeho tmavého a jakoby okřídleného a znovu a znovu jasnou a uklidňující přítomnost ostatních rakovitých bytostí. Tam venku byl čilý, živý svět. McCullochovo vědomí toužilo opustit jeskyni a spojit se s ním. Ale rak odpočíval, spokojen ve svém těsném úkrytu.

Formoval hypotézy. Přicestoval na toto místo ze svého vlastního světa a během cesty si poškodil mysl a ta se nyní znovu obnovuje, i když možná chybně. Ale během jaké cesty? Do jiného světa? Ne: to se mu nezdálo správné. Nevěřil, že stejné prostředí jako na mořském dně na Zemi by se dalo najít na jiné –

Zemi.

Ano. Tohle je v pořádku. Je člověk. Přišel ze Země. A stále je na Zemi. Je v oceánu. Je – čím? – tím, kdo dlí na pevnině, kdo dýchá vzduch, dvounohým živočichem z masa a kostí, člověkem. Ale teď je v těle raka. Co to znamená? Celá lidská rasa emigrovala do těl raků na mořské dno a teď si tu plaveme, máváme klepety a tykadly a překonáváme obtížné a nebezpečné shazování krunýře?

Možná, že jsem jen jediný. Vědecký experiment, se mnou jako objektem: člověk v těle raka. Ta jasně osvětlená místnost, kterou si vybavoval, ty nablýskané přístroje všude kolem něho – to byla laboratoř, kde ho připravovali pro tento pokus a pak stiskli tlačítko a vrhli jej do těla –

Ne. Ne. To nemá smysl. Raci jsou přece tvorové s jednoduchým nervovým systémem a omezenou inteligencí. Ale vědomí, do kterého jsem se dostal, je mnohem komplexnější. Klade smysluplné otázky. Konverzuje se svými přáteli, kteří přicházejí jako vznešení japonští pánové s výrazy pozdravů a dobré vůle.

Další hypotéza: raci a jim podobní nižší tvorové jsou v podstatě docela inteligentní, s rozumem schopným akceptovat do sebe kompletní lidský nervový systém, ale my v našem pošetilém antropologickém chápání jsme byli příliš slepí na to, abychom si toho všimli –

Ne. To je příliš jednoduché. Předpokládejme, že by nižší živočichové měli utajenou vysokou inteligenci, předpokládejme cokoliv. Ale raci přece nekladou otázky. Nepřicházejí s pozdravnými ceremoniemi jako nějací japonští pánové. Alespoň ne ti raci, které si pamatuji ze svého světa.

Vylepšení raci? Zdokonalení raci? Super raci budoucnosti?

Kdy jsem?

Do jeho zmateného uvažování najednou zazněl tichý vnitřní hlas ne-McCullocha, jeho společníka:

Je tvé přemístění spíš v čase než v prostoru ?

Nevím. Pravděpodobně obojí. Jsem suchozemský živočich.

To nemá žádný význam.

Nežiji v oceánu. Dýchám vzduch.

Z druhého vědomí ucítil výraz hlubokého údivu a zároveň nedůvěry.

Opravdu? Tomu je těžké uvěřit. Když jsi ve vlastním těle, ty nedýcháš vodu?

Ne, dlouho bych to nevydržel. Zemřel bych.

Ale suché země je tak málo. A nežijí tam žádní tvorové. Někteří z nás souš krátce navštívili. Ale nikdo tam nevydržel dlouho. Tak tomu bylo vždy. A tak tomu bude až do doby, než přijde čas velkého Přetvoření světa.

McCulloch nad tím uvažoval. Znovu začal pochybovat o tom, zda je stále na Zemi. Vodní svět? Ano, tohle by mohlo zapadnout do jeho hypotézy o tom, že cestoval kupředu v čase. Jenomže kolik miliónů let by mohlo trvat, než by se celá planeta pokryla vodou? A sám si odpověděl: Přibližně tak dlouho, jako by trval vývoj inteligentních bezobratlých.

Najednou mu to strašným způsobem zapadalo do sebe. Jeho myšlenky krystalizovaly a ujasňovaly se a on najednou začal chápat, co se s ním stalo, nebo spíš, co dovolil, aby se s ním stalo. A s tímto pochopením najednou přišel okamžitý bolestný pocit totálního omylu a naprosté ztráty, jako by se topil a zoufale se chytal stvolů mořské trávy a snažil se dostat zpět na pevninu. Najednou všechno chápal a všechno mu dávalo smysl – je ztracen, pryč, nenávratně pohřben vahou nesčetných tisíciletí, ztracen, utopen, zapomenut, zredukován do pouhého geologického pojmu – bylo to hrůzné, nemožné, nepochopitelné, a přece, byla to pravda a tato pravda na něj dolehla a našla ho bloudícího v hrozivé prázdnotě neznámých věků.

Ale toto strašné poznání trvalo jenom chvíli a zase pominulo. Místo něj přišlo zmatení, vzrušení, potěšení a dokonce i zvědavost, že je tady. A on tu byl. Ta neskutečná věc, o kterou se tolik snažili, se podařila a on byl poslán na tu nejdobrodružnější cestu, jakou kdy mohl zažít, na tu nejfantastičtější cestu v dějinách lidstva. Tohle není okamžik pro smutek a zoufalství. Z onoho dávného světa, který si pamatoval, se mu najednou vybavil úryvek verše, který mu teď zazářil v duši: Jenom časem lze čas překonat.

McCulloch se spojil s myslí, která mu v jeho cizím těle byla tak blízko:

Kdy pro nás bude bezpečné opustit tuto jeskyni? zeptal se.

Teď už můžeme odejít kdykoliv. Přeješ si vyjít ven ?

Ano. Prosím.

Živočich se pohnul, složil svá přední klepeta, rozložil ocas na podlahu a pomalým, těžkopádným způsobem se začal sunout ven z ústí jeskyně, přičemž několikrát odpočíval a pozoroval, jestli ve vodách před jeskyní nečíhá nepřítel. McCulloch měl divný pocit, jako by se mělo uskutečnit nějaké důležité setkání a on příliš pozdě objevil, že je nahý. Je už krunýř dostatečně pevný? Je už dokonale obrněn proti všem nebezpečím, číhajícím venku, nebo se na něj každou chvíli něco vrhne a roztrhá ho to na kousky? Ale zdálo se, že jeho hostitel tyto obavy nesdílí. Těžce se propracovával kupředu a za chvíli se snesl na řasami pokrytou plošinku podmořského útesu, nedaleko dvou sasanek. Od každé z nich přicházelo mrzoutské, našpulené, hladové mrmlání: „Ach, pojď blíž, jen pojď ke mně blíž.“

„Až někdy jindy,“ odpověděl rak téměř hravým tónem a odvrátil se od nich.

McCulloch se rozhlížel po okolí. Předtím, zmaten svým náhlým příchodem a bolestí při shazování krunýře, si nestačil udělat ucelený obraz. Ale nyní – přestože složenýma račíma očima viděl všechno v úplně jiné perspektivě – byl schopen udělat si představu o terénu.

Jeho rozhled byl omezený, protože shora přicházelo jenom nepatrné množství světla. Před ním bylo čelo obrovitého útesu, na každém centimetru čtverečním obývaného podmořskou faunou i flórou a rozpínajícího se do dáli. Jeho vzdálené výběžky se ztrácely daleko v temnotách. Kousek pod plošinkou, na níž odpočíval, se prostíralo mořské dno, tvořené jemným bílým pískem a jen místy přerušované výběžky nějakého tmavého materiálu. Sem tam ze dna vyrůstaly vlnící se trsy rostlin a občas McCulloch spatřil živočichy, lezoucí po písku. Většinou to byli různí krabi a raci. Viděl také hvězdice, měkkýše a mořské ježky, živočichy, kteří mu nebyli zas tak neznámí. Nahoře nad sebou si všiml několika plovoucích živočichů: pár sépie připomínajících tvorů, ohromných a nebezpečně vyhlížejících. Už instinktivně se mu nelíbili. Také tam bylo něco, co vypadalo jako velká medúza. Ale něco tu chybělo a McCulloch si teprve po chvíli uvědomil co: ryby. Kamkoliv se podíval, viděl spoustu bezobratlých živočichů, ale nikde nebyly žádné ryby.

Neviděl ovšem daleko. Dvě stě až tři sta yardů od něho se rozprostírala naprostá temnota. Ale i tak bylo divné, že za celou tu dobu se do jeho zorného pole nedostala jediná ryba. Kdyby jen věděl víc o podmořské biologii. Byly na Zemi podmořské zóny, kde neexistovali jiní živočichové než krabi a raci? Možná ano, ale pochyboval o tom.

V jeho mysli teď vzklíčily dvě nové znepokojivé hypotézy. Jednou bylo to, že se dostal do nějaké vzdálené budoucnosti, kde z jeho vlastní doby nepřežilo nic, kromě bezobratlých tvorů. Další hypotézou bylo to, že se nedostal do budoucnosti, ale omylem do nějaké pradávné geologické epochy, v níž ještě nebyli vyvinutí obratlovci. Ale to se mu zdálo rovněž nepravděpodobné. Tohle místo nevypadalo prehistoricky. Neviděl žádné trilobity: všude kolem něj by přece museli být trilobiti a ne tihle obří raci, které si nepamatoval ani ze svého dětství, kdy navštěvoval muzea prehistorických živočichů.

Ale jestliže je opravdu v budoucnosti – a budoucnost náležírakům a sépiím –

To mohl stěží přijmout. Pouze bezobratlí? Co mohou bezobratlí vykonat, jaký druh civilizace mohou raci vybudovat se svými těžkopádnými těly a velkými, neohrabanými klepety? Myslí se mu míhaly zpola zapomenuté pojmy: Tádž Mahál, Sixtinská kaple, Gutenbergova bible, Madona ve skalách, obrovská okna v Chartres. Jsou raci schopni vytvořit něco takového? Nebo snad sépie? Jak ubohý musí být tento svět, uvědomil si McCulloch smutně, jak šedý, jak omezený a těsně spoutaný oceánem nad nekonečným mořským dnem.

Řekni mi, obrátil se na svého hostitele, jsou v tomhle moři nějaké ryby?

Odpovědí mu bylo zaváhání.

Ryby? To slovo pro mne nemá význam.

Forma podmořského života, s vnitřní strukturou tvořenou kostmi –

S krunýřem uvnitř?

Dalo by se tomu tak říci, řekl McCulloch.

Takoví tvorové neexistují. Nikdy neexistovali. V měkkých částech těla není pro krunýř místo. Něco takového neexistuje, proč by mělo existovat?

Je to užitečné, ujišťuji tě. V dřívějším světě to bylo docela normální.

Ve světě lidských bytostí?

Ano. V mém světě, odpověděl McCulloch.

V předchozím světě mohlo být možné cokoliv, člověče McCullochu. Možná, že před posledním Přetvořením tvorové nosili krunýře uvnitř. A možná po dalším tomu bude zase tak. Ale v našem světě, člověče McCullochu, něco takového neexistuje.

Ach tak, řekl McCulloch. Pak jsem mnohem dál od domova, než jsem předpokládal.

Ano, řekl hostitel. Myslím, že jsi skutečně velmi daleko od domova. Jsi kvůli tomu smutný?

Jsem, trochu.

Jestliže jsi kvůli tomu smutný, jsem smutný i já, protože teď jsme přátelé.

Jsi velmi laskav, řekl McCulloch svému hostiteli.

Rak se McCullocha zeptal, jestli je připraven na cestu a když McCulloch naznačil, že je, jeho hostitel se jediným mocným úderem ocasu odrazil od útesu. Okamžik se vznášel ve vodě a pak zamířil na písčité dno tak vznešeně, jako by plachtil ve vzduchu. Když přistál, zastavil se a hodnou chvíli setrvával v nehybnosti.

Pak se najednou s velkým spěchem rozběhl po mořském dně a běžel tak lehce, že se nohama sotva dotýkal písčitého podkladu. Nejednou přeběhl přes nějakého živočicha, přilepeného na dno, mušli nebo měkkýše, ale nezdálo se, že by je nějak vyrušil. McCulloch si myslel, že rak jen tak skotačí z náhlé přemíry svobody, poté, co byl dlouho uzavřen v jeskyni, ale náhlý pocit nebezpečí v mysli jeho společníka mu napověděl, že to není jen tak pro radost, že rak ve skutečnosti netančí, ale prchá.

Je tu nepřítel? zeptal se.

Ano. Nad námi.

Rakova tykadla byla v ostrém úhlu vystřena nahoru a McCulloch spatřil velký, nejasně se rýsující válcovitý tvar, plovoucí v pozvolných kruzích poblíž horní hranice jejich viditelnosti. Mohl to být žralok nebo dokonce velryba. McCulloch se cítil zrazen a podveden, protože rak mu řekl, že je ve světě bezobratlých, ale ten tvor nahoře je určitě –

Není, řekl rak, aniž by zvolnil své zběsilé tempo. Ten tvor nemá žádný krunýř uvnitř svého těla, tak jak jsi to popsal. Je to pouze kus masa. Ale je velmi nebezpečný.

Jak mu unikneme?

Neunikneme mu.

Rakův hlas zněl klidně, ale zda to byl tón fatalismu nebo jen bezvýraznosti, nemohl McCulloch říci: stejně tak zněl i v prvních okamžicích McCullochova příchodu do rakova vědomí a to pro něj určitě muselo být hrozné a způsobilo to v něm zmatek.

Rak se začal pohybovat v širokých kruzích. Nezdálo se, že by to byla nějaká úniková taktika, spíš něco jako rituál nebo opravdový tanec. Rozloučení se životem? Plovoucí tvor zatím sestoupil do vzdálenosti několika račích délek nad ně a McCulloch na něj jasně viděl. Ne, nebyla to ryba, ani žralok, ani žádný obratlovec, ale tvor, který mu byl zcela neznámý, něco jako obrovský červ, jehož žluté masité tělo bylo po celé délce poseto jakýmisi chitinovými ostruhami. Po stranách jeho těla se vlnily masité lopatkovité ploutve, ale zdálo se, že neslouží k pohybu, ale spíš k udržování směru. Živočich se pohyboval tím způsobem, že pohlcoval obrovské množství vody a pak je vystřikoval análním otvorem. Jeho tlama byla obrovská, lemovaná řadou kalných zelených očí. Když ji otevřel, ukázalo se, že nemá zuby, ale byl by schopen raka spolknout jako pecku.

Když se McCulloch díval vzhůru na otevírající se tlamu, najednou si vybavil sám sebe v podobné situaci – ležícího pod obrácenou pyramidou lesklých přístrojů – odpočítávání se pomalu blíží ke konci a technici jsou připraveni –

vrhnout ho –

vrhnout ho kupředu v čase –

Ano, je to pokus. Definitivně je to pokus. Už si vzpomněl. Bleier, Caldwellová, Rodrigues, Mortenson a všichni ostatní. Obklopující ho se staženými obličeji a nucenými úsměvy. Světla. Barvy. Bizarní spirály přístrojů. A dobrovolník. Dobrovolník. První člověk, který má být poslán kupředu v čase. Králíci a myši z předchozích experimentů to sice přežili bez jakékoliv úhony, ale nebyli schopni podat sebemenší popis toho, co zažili. „Jsem schopnější než nějaký králík,“ řekl McCulloch, „pošlete mě. Já vám řeknu, jaké to tam je.“ Dobrovolník. To všechno se mu nyní vybavovalo v mysli a on byl natěsnán v těle nějakého rakovitého tvora a čekal, až ho pozře ta příšera nad nimi. Projekt, noční polemiky, jeho spolupracovníci, debata nad tím, zda pokusem riskuje poškození mysli, tahání losů. McCulloch nebyl jediným dobrovolníkem. Ale byl zrovna tím šťastným. „Tak pojď, chlapče, jdeme na to. Pošleme tě sto let dopředu.“

Nebo možná padesát nebo osmdesát nebo sto dvacet. V podstatě neměli možnost délku skoku časem kontrolovat. Mysleli si, že se může dostat maximálně sto dvacet let kupředu. Ale bezpochyby ho poslali hezkých pár miliónů let do budoucnosti. Je tohle v rámci tolerovatelného omylu?

Napadlo ho, co by se s ním stalo, kdyby jeho hostitel nyní zahynul. Zemřel by také? Nebo by se okamžitě převtělil v nějakého jiného živočicha té doby? Nebo by byl prostě vržen zpět do vlastního času? Ještě nebyl připraven na cestu zpět. Teprve teď začal pozorovat, chápat, objevovat.

McCullochův hostitel se najednou zastavil a zůstal stát v bojové pozici, s tělem napjatým a klepety vystřenými – velkým klepetem vztyčeným a malým otvírajícím a zavírajícím v prudkém rytmu. Byla to výhružná pozice, ale nezdálo se, že by to onomu tvorovi, plovoucímu nad nimi, vadilo. Byl snad rak připraven na to, že ho ona věc pozře a on si svými klepety proseká cestu ven dřív, než ho stačí rozložit zažívací šťávy?

„Vybral sis svou oběť špatně,“ řekl McCullochův hostitel svému nepříteli.

Plovoucí tvor odpověděl způsobem McCullochovi nesrozumitelným. Byla to nejasná slova, dokazující nízkou inteligenci. Tvor neustával v pomalém spirálovitém klesání dolů.

„Varuji tě,“ řekl rak, „vybral sis nesprávnou oběť.“

Znovu přišla nesrozumitelná odpověď, zmatená a nesouvislá. Byla to řeč jedince, pro něhož je verbální komunikace nesmírně těžkým, takřka nemožným úsilím.

Jeho ohromná tlama se otevřela. Prudce vystřel ploutve a mohutným výstřikem vody se odrazil na posledních pár yardů, aby raka pozřel. McCulloch se připravoval na přeměnu v jiného, ještě nepředstavitelnějšího tvora v okamžiku, kdy jeho hostitel zemře. Ale mořské dno se najednou začalo hemžit raky. Připlouvali ze všech stran, jakoby svoláni zuřivým tancem McCullochova hostitele – zatímco McCulloch, zabraný pozorováním nepřítele, si toho vůbec nevšiml. Deset, dvacet, možná padesát raků – všichni se seřadili kolem McCullochova hostitele, a když na ně nepřítel s rozevřenou tlamou klesl jako nějaká obrovitá násoska, raci se s klidem vrhli na jeho ústa. Byl chycen a bezmocný sebou začal zmítat a z pórů, kterými mluvil, se linuly nesouvislé výkřiky zděšení a utrpení.

Neměli pro něj slitování. Byl předem varován. Raci jím zmítali, metodicky jej ničili a odstraňovali mu z těla chitinové výstupky, tvořící jeho superstrukturu. Brzy z něj zbyla jenom masa cárů, vznášejících se ve vodě a hned nato připlavali malí, nenasytní živočichové a za chvíli na mořském dně nezůstalo nic než pár chitinových výstupků.

Všechno to trvalo jen pár okamžiků: příchod útočníka, tanec McCullochova hostitele, příchod ostatních raků, zničení nepřítele. Raci se nyní shlukli kolem McCullochova hostitele jako na nějakém shromáždění a tím beze slov manifestovali společenství ducha a spokojenost po společném nasycení. McCullochovi se to zdálo naprosto přirozené. Jen chvíli z nich byli nepředstavitelně krutí dravci, požírající příležitostnou potravu, ale nyní byli opět zdvořilí, uhlazení a jemní – jako oni japonští pánové, oxfordští donové či jemní benediktinští mniši.

McCulloch si je pozorně prohlížel. Připomínali raky víc než kteréhokoliv jiného živočicha, kterého kdy viděl, ale přesto zde byly určité rozdíly. Byli větší. Nemohl říci o kolik, protože v tomhle podmořském světě nebyl schopen posoudit skutečnou velikost a vzdálenost, ale odhadoval, že musí být nejméně tři stopy dlouzí a pochyboval o tom, že tak velcí mohli být i ti největší raci jeho doby. Jejich těla byla širší než těla obyčejných raků a také jejich hlavy byly větší. Dvě velká klepeta vypadala stejně jako u raků, které si pamatoval, ale ta za nimi byla mnohem dokonalejší, jako by byla přizpůsobena k vykonávání složitějších úkonů, než jenom chytit potravu a nacpat si ji do úst. Uprostřed zad byl malý hrb či spíš kopule – snad to bylo centrum prodlouženého nervového systému.

Raci, shromáždění kolem McCullochova hostitele, se jeden po druhém jemně dotýkali klepety jeho klepet, jako by si potřásali rukama. McCulloch si uvědomil, že si také o něčem povídají.

Povídali si o něm.

„Mít v sobě McCullocha vůbec není bolestivé,“ vysvětloval jeho hostitel. „Přišel ke mně v čase shazování krunýře, takže to nebylo o moc horší než shazování samotné. Trvalo to jen okamžik. A pak už jsem měl starost pouze o McCullochovo pohodlí.“

„A jak se cítí teď?“

„Je to lepší než předtím.“

„Ukážeš nám ho?“

„Ne, to nejde. Ve skutečnosti neexistuje, a proto vám ho nemohu ukázat.“

„Co to tedy je? Poutník? Duch dávno zemřelého?“

„Asi ano. To i ono. Říká, že je lidská bytost.“

„Ta, která už dávno zemřela.“

„Myslím, že ano.“

„Ale to je přece Znamení!“

„Kde je jeho svět?“

„Jeho svět se mu ztratil.“

„Ano, to je určitě Znamení.“

„Žil na suché zemi.“

„Dýchal vzduch.“

„Nosil krunýř uvnitř svého těla.“

„Jaký divný duch!“

„A jaký divný to musel být svět.“

„Myslíš, že přichází ze světa, který existoval před naším?“

„Ano, určitě. A proto je jeho příchod Znamením.“

„A nastane Přetvoření světa.“

McCulloch byl zmaten. Nevyznal se v tom, co říkali ostatní, ani v tom, co říkal jeho hostitel.

„Je už čas?“

„Máme přece Znamení, ne?“

„McCulloch k nám byl určitě poslán jako Zvěstovatel.“

„Ale tak tomu nikdy nebylo.“

„Před každým Přetvořením je to jinak. Nemůžeme vědět, co bylo předtím. Ani nevíme, jak to bude potom. Učíme se poznáváním. McCulloch je Zvěstovatel. McCulloch je Znamení.“         

„Já si to nemyslím. Myslím, že McCulloch neznamená vůbec nic. Je neskutečný a nedůležitý.“

„Neskutečný ano, ale určitě ne nedůležitý.“

„Náš čas ještě nenastal. Přetvoření světa ještě nebude. Lidská bytost je určitě poutník a zbloudilý duch, ale ne Zvěstovatel a určitě ne Znamení.“

„Přišel z minulého světa.“

„To ano. Ale můžeme tomu věřit?“

„Dýchal vzduch. V minulém světě zřejmě všichni tvorové dýchali vzduch.“

„Dobrá, říká, že dýchal vzduch. Ale já si přesto myslím, že není ani Zvěstovatel, ani Znamení. Je to pouze smyšlenka. Neznamená vůbec nic. Je to pouze špatná náhoda. Nic jiného.“

„To je tvůj názor. Ale my se máme od McCullocha mnohému učit. A jestliže je to Znamení, musíme si splnit svoje povinnosti.“

„Jak můžeš vědět, co McCulloch je?“

Mohu promluvit? zeptal se McCulloch svého hostitele.

Mluv skrze mne.

„McCulloch si přeje být vyslyšen.“

„Ať tedy mluví!“

„Poslechněme si ho!“

„Ať mluví!“

McCulloch začal mluvit a jeho hostitel za něj pronášel slova nahlas:

„Jsem zde cizincem a vaším hostem a žádám vás o odpuštění, jestliže vás jakýmkoliv způsobem urazím, protože neznám vaše způsoby. Ani nevím, zda jsem Zvěstovatel nebo Znamení. Ale jsem skutečně poutník, který sem byl poslán z minulého světa, kde žilo mnoho jedinců mého druhu, kteří dýchali vzduch a žili na suché zemi a nosili své – krunýře – uvnitř svého těla.“

„Určitě je to Znamení,“ řeklo několik raků zároveň. „Bezpochyby Zvěstovatel.“

McCulloch pokračoval: „Chtěli jsme objevit něco ze světa, který má přijít po nás. A proto jsem byl vyslán do budoucnosti –“

„Zvěstovatel – určitě je to Zvěstovatel!“

„– abych přišel k vám, mezi vás, abych vás poznal a pak se vrátil ke svým lidem, kteří dýchají vzduch, k lidským bytostem a přinesl jim zprávu o světě, který přijde. Ale myslím, že nejsem Zvěstovatel, kterého očekáváte. Nenesu vám žádnou zvěst ani poselství. Nevěděli jsme, že po nás tu budete vy. Ze svého světa vám přináším pouze pozdravení a požehnání a až se vrátím zpět, budu vyprávět o vašem životě, vašich obyčejích, vašich myšlenkách –“

„To znamená, že náš druh je ve vašem světě neznámý?“

McCulloch zaváhal: „V mořích minulého světa existují tvorové vám podobní. Ale jsou menší a jednodušší než vy a myslím si, že jejich civilizace, pokud nějakou mají, není nijak významná.“

„Jste s nimi v nějakém styku?“ zeptal se jeden z raků.

„Jenom velmi málo,“ odpověděl. A najednou se v duchu zachvěl. Představil si sám sebe, jak křičí: „My je jíme!“ a vzápětí se voda zbarví dočerna jejich naježenými klepety a oni se na něj vrhnou a rozcupují ho na kousky. Myslí se mu míhaly představy raků v kádích, raků, vařících se zaživa, raků, naložených v delikátních omáčkách, raků zadělávaných, sekaných, plněných do zákusků – bylo mu z té úděsné představy nanic a nemohl ji zaplašit. Takový byl styk s vašimi předky. Takový byl způsob lidské komunikace s jiným druhem. Cítil, jak se topí v hanbě a strachu.

Po chvíli to přešlo. Raci si ničeho nevšimli. Trpělivě čekali, až začne mluvit, klidní, zdvořilí, neteční. McCulloch se sám sebe ptal, zda všechno to, co se odehrávalo v jeho mysli, vnímal i jeho hostitel. Zřejmě ano, protože už předtím se zdálo, že zná všechny jeho myšlenky, třebaže McCulloch takový přístup do mysli svého hostitele neměl. Jestliže to ví jeho hostitel, vědí to i ostatní? A co se teď stane?

Zdálo se, že se o to vůbec nestarají. Uvědomil si, že se o racích říká, že jsou to bezcitní kanibalové, napadající jeden druhého v kádích, kde čekají na to, až skončí v kuchařově hrnci. Jen s obtížemi si tyto uhlazené a zdvořilé tvory, tyto dony, mnichy, představoval jako kanibaly, ale viděl přece, s jakou zuřivostí se vrhli na onoho nepřátelského tvora. Bez jakéhokoliv pocitu viny. Možná v nich stále dřímají jakési atavistické choutky jejich předchůdců, takže si o McCullochovi a lidech myslí, že je to normální, že pojídali takové tvory, jako byli raci. Proč by tedy měli být šokováni? Možná se též domnívají, že se lidé požírali navzájem. Bylo to přece v minulém světě, nebo ne? V každém případě je od něj bláhové domnívat se, že by na něm nyní mohli vykonat nějakou pomstu za račí genocidu, ať už byla jakkoliv odporná. Koneckonců, není zde jako lidská bytost, ale pouze jako vědomí, jako vetřelecká nervová síť v mozku svého hostitele. Pomyslel si, že to nejhorší, co by mu mohli udělat, by bylo vyhostit jej a poslat zpátky do jeho světa.

Ale přesto ze sebe nemohl setřást pocit viny a zahanbení. A strachu.