<<< Literární doupě
Literární doupě

Robert Silverberg
překlad: Hana Březáková, Petr Barcal, Zdena Weberová

STÍNY NOCI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Stíny krvané noci - Dragonescu Milana
 
 
cena původní: 156 Kč
cena: 156 Kč
Stíny krvané noci - Dragonescu Milana
Umírat v nitru - Silverberg Robert
 
 
cena původní: 179 Kč
cena: 159 Kč
Umírat v nitru - Silverberg Robert
Počítačoví piráti - Asimov Isaac
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 265 Kč
Počítačoví piráti - Asimov Isaac

 

   1   >

 

 

VÍME, KDO JSME

„Víme, kdo jsme a co být chceme,“ říkají obyvatelé Zářícího města pokaždé, když cítí, že jsou něčím uvedeni do rozpaků. Zářící město je staré nejméně tisíc let. Mohlo by být i starší, ale kdo to může dokázat? Stojí uprostřed pouště purpurového písku, pouště, která se rozprostírá od Jezera bez návratu k Řece bez ryb. Město je určeno asi pro šest set tisíc lidí. Současná populace čítá možná šest set lidí. Lidí, kteří vědí, kdo jsou. Vědí, co být chtějí.

Zamotalo se to poté, co z pouště přišla oblečená dívka.

Skagg ji uviděl první. Ihned poznal, že je na ní něco zvláštního, nejen to, že má oděv. Každý, kdo se chystá na vycházku do pouště, se obléká, neboť horko je neúprosné – není tam žádný Ochlazovací stroj, a pokud byste neměl nic na sobě, rychle by vás usmažilo žhavé slunce a na pláni by po vás zbyly jen pískem vybělené kosti. Zvláštní na děvčeti byla jeho tvář. Neznal ji. V Zářícím městě se navzájem všichni znali, ale Skagg tenhle obličej v životě nespatřil, což znamenalo, že je cizinkou, jenže cizinci přece neexistují.

Nebyla už dítětem, ale ještě ne ženou, měla štíhlou postavu, tmavé vlasy a kráčela jako muž, paže rytmicky rozkývané, kolena do výšky, chodidla špičkami od sebe.

Skagg dosud nikdy nepocítil strach ze ženy, ale jí se bál.

„Hello,“ oslovila jej, „hovořím Řečí. Ty také?“

Měla hluboký, chraptivý hlas, který zněl jako vítr odrážející se mezi dvěma městskými věžemi. Rozuměl jí, i když slova byla pronesena se zvláštním přízvukem, jako by držela jazyk v nesprávném místě úst.

Odpověděl: „Hovořím Řečí a rozumím tomu, cos říkala. Ale kdo jsi?“

„Fa Sol La,“ zazpívala.

„To je tvé jméno?“

„Tak mi říkají. A tobě?“

„Skagg.“

„Mají všichni lidé v tomto městě jméno Skagg?“

„Skagg jsem jen já,“ vysvětlil. „Odkud jdeš?“

Zahleděla se k východu. „Z místa za Řekou bez ryb. Je toto Zářící město?“

„Ano, je,“ odpověděl Skagg.

„Tak jsem tam, kde jsem chtěla.“ Uchopila batůžek, který měla přehozen přes rameno, položila jej na zem a potom odložila svou róbu, takže tu teď stála nahá, stejně jako byl on. Byla bledá a štíhlá. Měla drobná ňadra a oblý zadeček. Z místa, na kterém stál, by si jí mohl Skagg snadno splést s chlapcem. Znovu zdvihla ranec. „Mohl bys mě vzít s sebou do vašeho města?“ požádala.

Byli na předměstí v oblasti Prázdných budov. Skagg si sem občas zašel, když chtěl přijít na jiné myšlenky. Všude kolem se tyčily štíhlé špičaté věže. Některé se však už zbortily, další ztratily svou honosnost. Opra­várenský stroj v této části města nefungoval.

„Kam máš namířeno?“ zeptal se jí.

„Na místo, kde je Stroj vědění,“ odpověděla Fa Sol La.

„Jak víš o Stroji vědění?“ zamračil se.

„Každý na světě o něm ví. Chci jej vidět. Proto jsem celou cestu od Řeky bez ryb až sem vykonala. Dovedeš mě tam, viď, Skaggu?“

Pokrčil rameny. „Jak chceš. Ale stejně ho nedokážeš pochopit. Uvidíš. Je to ztráta času.“

Vydali se ke středu města.

Kráčela tak ostrým tempem, že mu dalo velkou práci udržet s ní krok. Několikrát se k němu přiblížila tak těsně, že se její bok či stehno dotkly jeho kůže a Skagg cítil, jak se chvěje nad její cizotou. Mlčeli. Dlouho. Ranní slunce začalo klesat a odpolední zahájilo svou pouť vzhůru a dvojí světlo, vzájemně promíchané, vrhalo klamné stíny a dělalo její postavu plnější, než skutečně byla. V blízkosti Zrcadlových stěn k nim přistoupil Stroj na pití, aby je občerstvil. Strčila do něj hlavu a lokala, jako by už celé měsíce nepila, potom nechala pramének stékat po svém štíhlém těle. Nedaleko odtud je vyhledal Cestovní stroj a nabídl jim přepravu do centra. Skagg jí posunkem naznačil, aby nastoupila, ona to však odmítla.

„Je to ještě pěkně daleko“ upozornil jí.

„Raději bych šla pěšky. Šla jsem tak celou cestu a ráda bych ji stejným způsobem dokončila. Mohu si tak všechno líp prohlédnout.“

Skagg poslal stroj pryč. Šli dál. Ranní slunce zmizelo a Zářící město osvětloval už jen zelený svit odpoledního.

„Máš ženu, Skaggu?“ otázala se.

„Nerozumím.“

„Ptala jsem se, jestli máš ženu.“

„Slova jsem slyšel. Ale co to je mít ženu? Co to znamená?“

„Žít s ní. Spát s ní. Radovat se s ní. Mít s ní děti.“

„U nás žije každý zvlášť,“ odpověděl. „Tak je to tu zařízeno, nač se sdružovat? Ano, občas spolu spíme. Zpříjemňujeme si tím život. Děti přicházejí málokdy.“

„A vy tedy nemáte žádné stálé partnery?“

„Špatně tě chápu. Řekni mi, jak je to v tvém městě?“

„U nás,“ vysvětlovala, „žijí muž a žena společně a všechno dělají spolu. Nikoho dalšího nepotřebují. Občas poznají, že k sobě nepatří, a pak se rozejdou a hledají jiné partnery, ale obvykle jsou spolu po celý život.“

„Zní mi to poněkud nezvykle,“ podivil se Skagg.

„Říkáme tomu láska.“

„My tu také máme lásku. Všichni milují všechny. Ale zdá se mi, že u nás je to s ní jinak. Má tě nějaký muž?“

„Ne. Už ne. Měla jsem muže, ale byl pro mne příliš jednoduchý. Opustila jsem ho a vydala se do Zářícího města.“

Teď už se jí zdaleka tolik nebál.

Vstoupili do obývané části města. Vzadu za nimi se táhly majestátní bulváry a masivní bloky mrtvých obytných domů, před nimi leželo jádro městské aglomerace s pulsujícími stroji, jídelními automaty a svítícími neóny.

„Jste šťastní?“ zeptala se jej Fa Sol La, kráčející mezi pilíři Čistícího stroje, zalita modrou mlhou.

„Víme, kdo jsme,“ odvětil Skagg, „a co být chceme. Ano, myslím, že jsme šťastni.“

„Můžete se možná i mýlit,“ řekla se smíchem, pevně se k němu přitiskla a okamžitě uskočila jako divoká kočka.

Náhle se na dlažbě objevil Policejní stroj a zatarasil jí cestu. Vystřelil stříbrná vlákna, která jí obklopila, připravena ji při každém sebemenším pohybu svázat. Stála jako přimrazená. Skagg rychle vyběhl a řekl mu: „To je v pořádku. Je ve městě nová. Pečlivě si ji prohlédni a zapamatuj.“

Stroj proplul na jantarovém plameni mezi nimi a zmizel.

„Čeho se tu bojíte?“ zeptala se jej Fa Sol La.

„Z pouště čas od času přicházejí zvířata. Musíme být opatrní. Polekal tě?“

„Pobavil.“

Ostatní se už blížili. Skagg poznával Glorra, Derka, Prewgera a Simita; a přicházelo jich ještě víc. Obstoupili dívku a upřeně si ji prohlíželi, ale nikdo se neodvážil se jí dotknout.

„To je Fa Sol La,“ představil děvče Skagg. „Našel jsem ji. Vyšla z města u Řeky bez ryb a přešla přes poušť, aby nás navštívila.“

„Jak říkáte svému městu?“ zajímalo Derka.

„Říční město,“ odpověděla.

„A kolik tam žije lidí?“ vyptával se Prewger.

„Nevím. Mnoho, ale ne velmi mnoho.“

„Jak jsi stará?“ vyhrkl Simit.

„Pět zatmění.“

„Přišla jsi sama?“ otázal se Glorr.

„Sama.“

„A proč jsi šla právě sem?“

„Uvidět Stroj vědění.“ V tu ránu od ní odskočili, jako by o sobě prohlásila, že je bohyní smrti.

„Stroj vědění je nebezpečný,“ pronesl Prewger.

„Nikdo jej nemůže pochopit.'' doplnil Simit.

„Bojíme se ho.“

„Zabije tě.“

„Kde je Stroj vědění?“ trvala Fa Sol La na svém.

Odvrátili se od ní. Derk si přivolal Stroj útěchy a vyňal z něj nápoj. Prewger vkročil do Stroje-útulku. Simit přešel k ostatním, kteří se semkli do hloučku a šeptali si o ní. Glorr sklopil hlavu a hleděl do země.

„Proč se toho Stroje tak bojíte?“

„Když se město stavělo, jeho zakladatelé používali Stroje vědění, aby byli jako bohové. A bohové je za to pozabíjeli. Vyšli ze Stroje plni nenávisti a zdvihli zbraně proti sobě, nakonec jich zbylo jen několik. A ti, kteří zůstali, přikázali, že už nikdy nikdo nesmí vstoupit dovnitř,“ odpověděl jí Skagg.

„Je to už dlouho?“

„Dlouho. Ale jak přesně, nevím.“

„Ukaž mi ho.“

Váhal. Pokoušel se něco odmítavého vykoktat.

Přistoupila těsně k němu a přitiskla se na něj. Zuby lehce stiskla lalůček jeho ucha. Prsty hladila provazce silných svalů na jeho zádech.

„Ukaž mi ten stroj,“ zašeptala. „Miluji tě, Skaggu. Copak mne můžeš odmítnout?“

Zachvěl se. Její cizota mu učarovala. Byl starý osm zatmění a poznal každou ženu v Zářícím městě, většinu velice dobře, avšak pomyšlení na to, že má z téhle dívky vlastně strach, jej k ní neodolatelně přitahovalo.

„Pojď,“ řekl tiše.

Scházeli dolů upravenými ulicemi zalitými světlem, obcházeli potůčky, jezírka a tůňky, minuli ostře zašpičatělé monumenty a tančící fontány. Bylo to nádherné město, nejhezčí na světě, a Fa Sol La si všechnu tu krásu okouzleně prohlížela a prozpěvovala si.

„Říká se, že ti, kdož zde žijí, nikdy neodcházejí,“ řekla polohlasem. „Teď už chápu proč. Byl jsi někdy v jiném městě, Skaggu?“

„Ne, nikdy.“

„Ale občas odtud vycházíš?“

„Ano, na procházku po poušti. Většina ostatních nedělá ani to.“

„Ale venku – tam je přece tolik měst, tolik jiných druhů lidí. Tucty měst, celý svět! Nikdy jsi nezatoužil uvidět je?“

„Líbí se nám tu. Víme, co chceme.“

„Je tady překrásně. Ale ani pro vás není správné zůstávat stále na jednom místě. Není to vlastní člověku. Jak by se lidé na tento svět vůbec dostali, kdyby si naši předkové počínali stejně jako vy?“

„To mě nezajímá. Zářící město se o nás stará a my raději zůstáváme v něm. Ostatně, většina obyvatelů jiných měst asi také zůstává zavřena ve svých usedlostech, neboť pokud si pamatuji, jsi prvním návštěvníkem zde.“

„Zářící město je od ostatních příliš odlehlé,“ řekla Fa Sol La. „Mnoho lidí sní o cestě sem, ale málo se jich o ni pokusí a dojít se zřejmě nepodařilo nikomu. Ale cestujeme všude jinde. Kromě svého vlastního jsem byla ještě v sedmi městech, Skaggu.“

Když na to pomyslel, zmocnil se jej neklid.

Pokračovala: „Cestování otevírá obzor. Učí tě poznat sebe sama.“

„My víme, kdo jsme,“ namítl.

„Jen si myslíte, že víte.“

Pozorně si ji prohlédl, pak se otočil a ukázal: „Tamhle je Stroj vědění.“

Stáli uprostřed rozlehlého dlážděného prostranství. Ve vzdálenosti dvou set kroků na východ se tyčily do výšky lesklé černé sloupy, ohraničené ochrannými rámy ze třpytivě bílého kovu. Automatické dveře vedoucí do nitra zařízení byly těžko rozeznatelné. Nad jejich průčelím přeskakovaly, stejně jako před tisícem let, barvy skládající se do spektra.

„Tudy se jde dovnitř?“ zeptala se.

„Dovnitř nikdo nechodí.“

„Já ano. Chci, abys šel se mnou, Skaggu.“

Smutně se usmál. „Ti, kteří vejdou, zemřou.“

„Ne. Ne. Ten stroj učí lásce. Otevře nám vesmír. Probudí myšlenky. Máme o tom knihy. My víme.“

„Ten stroj vraždí!“

„To je lež vytvořená lidmi, jejichž srdce byla plna nenávisti. Nechtěli, aby ještě někdo zažil pocit štěstí, které stroj přináší. Není to poprvé, co lidé zakazují druhým být šťastní ze strachu z lásky.“

Skagg se smutně usmál: „Mám strach ze smrti, děvče. Běž dovnitř, když chceš. Já počkám tady.“

V očích se jí zračilo opovržení a nenávist. Beze slova se vydala přes odkryté prostranství. Skagg s obdivem sledoval křivky jejího nádherného těla, vlnícího se při chůzi. A přece nevěřil, že vkročí dovnitř. Prošla však už Zónou přízně, Zónou pokory a Zónou rozjímání, a aniž se zastavila, prošla i Zónou sblížení a vstoupila do Zóny nebezpečí. Když pokračovala v cestě Zónou bezbožnosti, zaklel, rozeběhl se za ní a křičel, ať stojí.

Stanula na úpatí schodiště. Už vystupuje nahoru. Vkládá ruce na automatické dveře...

„Počkej!“ vyřikl. „Ne! Miluji tě!“

„Tak pojď se mnou.''

„Zabije nás to!“

„Pak tedy sbohem,“ řekla a vešla do Stroje vědění. Skagg se zhroutil na drsné rudé kočičí hlavy Zóny sblížení, ležel tváří k zemi, vzlykal, prsty se mu bezmocně zatínaly do dlažby a vzpomínal: jak vypadala křehce a zranitelně, a přesto byla silná a houževnatá, jaká měla malá ňadra a štíhlé boky. Vzpomněl si také na její podivínství, pro něž ji tolik miloval. Proč se rozhodla zabít se tímto způsobem?

Uplynulo hodně času, než se vzpamatoval. Postavil se a začal čekat. Setmělo se a na obloze se objevily první měsíce. V ústech ucítil hořkou příchuť ztráty.

„Skaggu!“

Stála na schodech do Stroje. Rozeběhla se k němu a jakoby se vznášela, tvář radostně vzrušenou, oči rozzářené.

„Ty žiješ?“ zašeptal nevěřícně. „Jsi venku?“

„Lhali vám, Skaggu. Ten stroj nezabíjí. Je tu, aby pomáhal. Bylo to nádherné, lásko.“

„Co se stalo?“

„Mluví k tobě hlasy a ty ti říkají, co máš dělat. A ty si dáš na hlavu takovou kovovou věc a mozkem ti projede oheň a ty prohlédneš. Všechno uvidíš jako poprvé.''

„Všechno? Co všechno?“

„Život. Lásku. Hvězdy. Pouta, která drží lidi při sobě. Je tam vše: Extáze. Cítíš, jako by tě milovala celá planeta. Vidíš smysl života, a když se vrátíš ven, chceš, aby ho všichni ostatní uviděli také, aby nechodili okolo jako mrzáci a nepromarnili celý svůj život. Vyzkoušela jsem ho zatím jen trošku. Můžeš to zjemnit, zesílit, jak chceš. A když si to kovové nasadíš, začneš chápat. Otevře tě to, Skaggu. Ach, že půjdeš se mnou dovnitř? Chci se vrátit a pustit to silněji. A přála bych si, abys to prožíval se mnou.“

Vymkl se jí z rukou. „Bojím se.“

„Neboj. Já tam už přece byla a vrátila jsem se.“

„Je to zakázané.“

„Protože je to dobré. Lidé druhým často zakazují mít cokoli dobrého. Ale jednou budeme mít všechno, poznáš proč. Uvidíš tam ten druh síly, kterou má hořkost a nenávist – a poznáš, jak se nad ně povznést.“

Chytila jej za ruku a pokusila se jej vést. Ucukl.

„Nemohu jít,“ řekl.

„Bojíš se smrti?“

„Říkali, že stroj dělá z lidí zrůdy.“

„Copak já jsem zrůda?“

„Říkali nám, že tam jsou věci, které nemáme nikdy poznat.“

„Ti, kdo vám tohle navykládali, byli ty opravdové zrůdy, Skaggu.“

„Snad. Snad. Ale já nemohu. Podívej – všichni nás pozorují. Vidíš je? Tam, ve stínu. Je tu celé Zářící město! Copak mohu jít dovnitř? Jak bych mohl udělat něco tak špinavého, když každý z nich –“

„Ani nevíš, jak je mi tě líto,“ řekla měkce. „Bát se lásky, odříkat se poznání –“

„Nemohu s tím nic dělat. Je to ve mně.“

Jemně jej oslovila: „Skaggu, vracím se zpátky a tentokrát se jdu zeptat na všechno. Jestli je v tobě jen kousek lásky, přijdeš za mnou. Budu tam na tebe čekat. A potom vyjdeme spolu a navštívíme všechna města světa.“

Přikývl.

Přistoupila těsně k němu. Odskočil pryč, jako by se bál, že jej chytí a odtáhne s sebou do stroje, ale ona si stoupla na špičky a políbila jej lehkým dotykem svých rtů, pak se otočila a opět vstoupila do vnitřku Stroje vědění.

Nemohl ji následovat, ale nebyl schopen ji opustit.

Měsíce zmizely za obzor a nad městem přešla dešťová sféra, následována nočními ptáky; přišel Cestovní stroj a nabídl mu, že jej odveze domů, už začalo probleskovat ranní slunce svým červeným světlem a dveře Stroje vědění se stále ještě neotevřely, Fa Sol La byla ještě pořád uvnitř. Skagg byl už dávno na prostranství sám.

Vždyť přece říkala: „Počkám na tebe.“

Ostatní, přátelé, sousedé, odešli spát do svých příbytků. Zůstal opuštěný. Za svítání zašel do Zóny nebezpečí, o hodinu později vkročil do Zóny bezbožnosti, a když naplno udeřilo ranní vedro, přistihl se, že tiše vystupuje po schodech a otevírá dveře do nitra Stroje.

„Vítejte v Terapeutickém středisku sedm,“ zaduněl nad ním hluboký hlas Řečí, která však měla přízvuk ještě cizejší, než byl dívčin. „Jděte prosím doleva k základnímu senzorickému vyšetření. Na zdi najdete přilby. Opatrně si jednu z nich vložte na hlavu a –“

„Kde je ona?“ zeptal se.

Hlas nepřítomně pokračoval v instruktáži. Skagg jej ignoroval a vydal se doprava, koridorem, který se stáčel podél oblé stěny stroje. Našel ji hned za ohybem. Měla nasazenu přilbu, otevřené oči, ale ležela ztuhle podél zdi, bledá a podivně tichá. Položil jí ucho na prsa, ale nic nezaslechl. Dotkl se její pokožky. Zdálo se mu, že chladne. Když se jeho dlaň přiblížila k očím děvčete, nezareagovala.

Na tváři měla výraz takového štěstí, že na ni nemohl pohlédnout.

Hlas monotónně pokračoval: „V raných stádiích terapie je doporučována nízká úroveň stimulace. Proto vás žádáme, abyste se nepokoušeli zapojit větší stupeň intenzity, než jste v tomto stavu schopni –“

Skagg jí sňal přilbu z hlavy. Potěžkal ji a s údivem zjistil, že téměř nic neváží. Opatrně ji odložil. Pak vzal z police další, dlouhou dobu ji držel v nikách, poslouchaje instrukce a znovu slyše dívčina slova nadšení a extáze, a srovnával to, co vidí kolem sebe, s tím, co všichni o Stroji vědění říkali. Po chvíli, aniž by ji vyzkoušel, vrátil helmu zpět do přihrádky, zdvihl tělo Fa Sol Ly a vynesl jej ven.

Když sestupoval ze schodů, všiml si, že ostatní se už zase seběhli a zírají na něj.

„Tys byl vevnitř?“ oslovil jej Simit.

„Byl.“

„Ji to zabilo a tebe ne?“ ptal se Derek.

„Ona ho použila. Já ne. Poprvé ho pustila málo, ale napodruhé to přehnala a zabil ji.“ Skagg při řeči kráčel dál. Šli za ním.

„Jít tam znamená tedy smrt,“ řekl Prewger.

„To není pravda,“ opáčil Skagg. „Vstoupit můžeš bez nebezpečí. Ke smrti dochází jen při použití stroje. Při špatném použití.“

„Byla blázen. A byla za to potrestána.“

„Možná máš pravdu, Glorre,“ připustil Skagg. „Ale stroj dává lásku. Nabízí nám dobrotu.“

Položil dívku na zem a přivolal Služební stroj. Podal mu Fa Sol Lin batůžek a požádal jej, aby ho naplnil z Vodního, Jídelního a Ochranného stroje. Služební stroj zmizel a za chvíli se vrátil. Po zběžné prohlídce si Skagg přehodil balíček přes rameno. Potom opět zdvihl tělo a vykročil.

„Kam s ní jdeš?“ zeptal se Glorr.

„Pryč z města. Najdu jí místo posledního odpočinku venku v poušti.“

„A až se vrátíš, půjdeš znovu do Stroje vědění?“

„Potrvá dlouho, než se vrátím. Mám před sebou dlouhou cestu. Nejprve musím do Říčního města, a potom možná i na jiná místa. A pak, až k tomu najdu odvahu, až poznám, kdo opravdu jsem, a čím opravdu chci být, vrátím se zpět, vejdu do stroje a použiji ho tak, jak má být. A pak se v Zářícím městě všechno změní.“

Přidal do kroku a ubíral se směrem k Prázdným budovám, do pouště purpurového písku. Byl zvědav, jak dlouho mu potrvá, než se do toho města za Řekou bez ryb dostane a zda, až se tam ocitne, potká ještě někoho takového, jako byla Fa Sol La.

Přátelé zůstali stát a pozorovali ho, dokud jim nezmizel z očí.

„Stal se z něj šílenec,“ řekl Prewger.

„Nebezpečný šílenec,“ doplnil jej Glorr.

„Udělali byste někdy něco takového?“ zeptal se Simit.

„Myslíš, jít do stroje nebo se vydat do jiného města?“

„To je jedno.“

„Ovšemže ne,“ odpověděl Derek.

„Ovšemže ne,“ jako ozvěna se ozval Glorr. „Vím, kdo jsem. Vím, co chci být.“

„Ano,“ přitakal Simit. „Nač by nám to bylo? My víme, kdo jsme.“

„Víme, co chceme být,“ dodal Prewger.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist