Robert Silverberg
překlad: Stanislav Švachouček

TAJNÝ SPOLEČNÍK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2.

Roacher říkal, že jsem prostě sladký. Byl bych za to ho nejradši zabil, ale on už byl stejně mrtvý.

Když odlétáte do nebe, musíte se života vzdát. Co za to dostanete, vím velmi dobře a vy na to teprve musíte přijít. Ale naprosto nevyhnutelné je nechat za sebou všechno, co vás kdy spojovalo s životem na pevné zemi, a stát se něčím jiným. Říkáme, že se vzdáte těla a získáte duši. Jistě, pokud chcete, můžete si nechat i tělo. Většina to tak dělá. Ale už vám k ničemu není, alespoň ne na věci, na které se obvykle hodí. Chci vám vyprávět, jak před mnoha lety vypadala má první cesta na palubě Meče Orionu.

Byl jsem nejmladším důstojníkem na palubě, takže jsem byl přirozeně jmenován kapitánem.

Velení vám svěří hned na začátku, dokud ještě nejste nikdo. Je to jediná zkouška, na kterou dají. Hodí vás do vody, a když umíte plavat, neutopíte se. Když neumíte, je po vás. Utopenci se vracejí v nádržích a plní přitom své vlastní úkoly, na které stačí jako nosiči buněk, počítačové mezičlánky, mazáci pamětí, uklízečky a podobně.

Ti, kdo se udrží na hladině, postupují na jiné funkce. Nikdo se neztratí. Věk plýtvání je dávno za námi.

Třetího dne palubního času po odletu od Kansasu IV mi Roacher řekl, že jsem nejhodnější kapitán, pod kterým kdy sloužil. A zažil jich hodně, protože se dostal do nebe nejmíň dvě stě let přede mnou, možná i dřív.

„Vidím vám na očích, že jste hrozně hodný. Je to znát už z toho, jak držíte hlavu.“

Nemyslel to jako poklonu.

„Můžeme vás vysadit na Ultima Thule,“ řekl. „Nikdo vám to nebude mít za zlé. Nacpeme vás do flašky a pošleme dolů. Thulani vás vybalí a za dvacet nebo třicet let se nějak dostanete zpátky na Kansas IV. To bude nejlepší.“

Roacher je malý a vyschlý, s hnědou pletí a očima, které svítí rudou luminiscencí vesmíru. Některé ze světů, které viděl, jsou zapomenuté už víc než tisíc let.

„Ty se jdi vycpat, Roachere!“ řekl jsem mu.

„Ale, kapitáne! Nevysvětlujte si to špatně. Hele, kapitáne, hezky se na nás usmějte.“ Zvedl vyschlý pařát a pokusil se mne pohladit po tváři. „Jenom trošku, kapitáne, jenom trošičku!“

„Nechám si usmažit tvou duši a dám si ji ke snídani, Roachere. Já ti dám trošičku! Vodprejskni, jo? Jdi ke stožáru a dej si lok studeného vodíku. Odchod. Řekl jsem odchod!“

„Takovej andílek,“ řekl, ale šel. Měl jsem moc ubližovat. Věděl, že bych to mohl udělat, protože jsem byl kapitán. Také věděl, že to neudělám, ale pořád tu byla možnost, že se mýlí. Kapitán operuje právě na nejasné hranici mezi možností a jistotou. Každý člen posádky zkouší, kam až hranice sahá, na své vlastní riziko. Roacher to věděl. Konec konců i on byl jednou kapitánem.

Na této cestě se nás na nebe vydalo sedmnáct, tvořili jsme posádku plně vybavené lodi typu Megaspore v desetikilové třídě se všemi jejími nástavbami, doplňky a virtuálními sekcemi. Vezli jsme bohatý náklad věcí, které byly v té době považovány za životně důležité pro vzdálené kolonie: čipy, umělé inteligence, klimatické uzly, interfejsy pro matrice, lékařské přístroje, banky kostní dřeně, konvertory půdy, přepravní kapsle, komunikační bubliny, syntezátory kůže a orgánů, syntetické bakterie moru vyvinutého pro oslabení a ochočení divokých zvířat, soupravy pro genové operace, zapečetěný kontejner s ničivým pískem a jinými zakázanými zbraněmi, a tak podobně. Také jsme měli na palubě padesát bilionů dolarů v tekuté měně pro přímou přepravu mezi centrálními bankami. Navíc tu byl i náklad pasažérů, sedm tisíc kolonistů. Osm set jich bylo „v botách“, zbytek uložen ve formě elektronických matric pro transplantaci do těl připravených na cílovém světě. Jinými slovy standardní náklad. Posádka pracovala na provizi, jedno procento z hodnoty nákladu rozpočítané obvyklým způsobem na podíly. Já měl padesátinu, tedy dvě procenta z čistého zisku cesty, což zahrnovalo i bonus za funkci kapitána, jinak bych měl setinu nebo i míň. Roacher měl desetinu a jeho parťák Bulgar čtrnáctinu, ačkoliv nebyli ani důstojníky. To dokazuje, jakou cenu měla ve Službě odsloužená léta. Ale délka zaměstnání je v naší profesi totéž co schopnost přežití a proč by se přežití nemělo odměňovat? Na mé poslední plavbě mi připadla devatenáctina. Na další to bude víc.