<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Robert Silverberg
překlad: Stanislav Švachouček

TAJNÝ SPOLEČNÍK
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   5   >

 

5.

Naplněn temnými předtuchami jsem neklidně přecházel Okem lodi. Přes Henryho nasládlý výsměch jsem byl stále přesvědčen, že na palubě došlo, nebo brzy dojde k potížím.

Když jsem dospěl až k vnějšímu štítu, cítil jsem, jak se mě už podruhé něco podivného dotklo. Tentokrát to byl jiný a hluboce znepokojivý pocit.

Oko, které vede od vrchní až ke spodní palubě, je pokryto obrazovkami informujícími o všech skutečných i virtuálních částech lodi uvnitř i vně. Přistoupil jsem k velké černé obrazovce se šikmými kraji, která zajišťovala simulovaný výhled do okolního reálného vesmíru. Právě jsem se díval na pomalu mizející kolo spojové družice Ultima Thule, když se objevila další anomálie. Ta první byla nejnepatrnějším ze signálů, ždibečkem, tikem. Tentokrát spíš připomínala pokus o vloupání. Neviditelné prsty zlehka přejely po mé hlavě, ohmatávaly ji a hledaly vchod. Pak se stáhly a o chvilku později jsem náhle ucítil bolestivé bodnutí v levém spánku.

Ztuhl jsem. „Kdo je tam?“

„Pomoz mi,“ řekl tichý hlas.

Slyšel jsem bláznivé povídačky o matricích cestujících, které unikly ze svých paměťových obvodů, začaly bloudit po lodi jako duchové a hledat nechráněné tělo, kam by mohly vniknout. Pověsti pocházely z nespolehlivých zdrojů, od starých mizerů, jako byli Roacher a Bulgar. Mávl jsem nad takovými pohádkami rukou stejně jako nad povídačkami o obrovských chobotnicích, které prý plují ve vesmírných oceánech, nebo o svůdných mořských pannách se zářícími prsy, které tančí podél silokřivek u bodů obratu. Ale tohle jsem skutečně cítil. Pátravé prsty a pak ostrá bolest. A pocit, že někdo vyděšený, ale silný, silnější než já, se vznáší těsně vedle mě.

„Kde jsi?“

Neozvala se žádná odpověď. Ať už to bylo cokoliv, pokud tu vůbec něco bylo, stáhlo se to zase zpět do úkrytu po jediném kradmém výpadu.

Ale zmizelo to opravdu?

„Pořád tu někde jsi,“ řekl jsem. „Vím, že tu jsi.“

Ticho. Klid.

„Volal jsi o pomoc. Proč jsi tak rychle zmizel?“

Žádná odpověď. Cítil jsem, jak se ve mně zvedá vlna vzteku.

„Ať jsi kdokoliv nebo cokoliv, ozvi se.“

Nic. Ticho. Zdálo se mi to snad? Ohmatávání a neslyšný hlas?

Ne, ne. Byl jsem si jist, že se kolem mě vznáší něco neviditelného a nereálného. Cítil jsem, jak mě rozčiluje, že s tím nemohu znovu navázat kontakt. Že si se mnou něco takhle pohrává, že se mi vysmívá.

Tohle je má loď, pomyslel jsem si. Nechci na palubě své lodi žádné duchy.

„Nebude těžké tě najít,“ řekl jsem. „Nacpat zpátky do plechovky. Třeba i vymazat.“

Stál jsem tam, zoufale hřímal a zdálo se mi, že cítím znovu ten dotek na mozku, tentokrát ještě lehčí, lítostivý a plný touhy. Snad jsem si to jen namlouval. Nejspíš jsem si ho vymyslel.

Trval jen zlomek sekundy, pokud k němu vůbec došlo, a pak jsem byl nepochybně znovu sám. Samota byla reálná, úplná a zřetelná. Stál jsem, držel jsem se okraje obrazovky, nakláněl se kupředu do zářivé tmy a lehce se mi motala hlava, jako by mě něco táhlo stěnou ven do vesmíru.

„Kapitáne?“

Hlas Henryho Henryho 49 vytryskl ze vzduchu někde za mnou.

„Cítil jsi tentokrát něco?“ zeptal jsem se.

Inteligence ignorovala moji otázku. „Kapitáne, na pasažérské palubě jsou potíže. Provozní poplach, přijdete?“

„Připrav mi cestu,“ řekl jsem. „Už jdu.“

Ve vzduchu se rozsvítila světla, žluté, modré, zelené. Vnitřek lodi je obrovské neprůhledné bludiště a pohybovat se v něm bez pomoci palubní inteligence je obtížné. Henry Henry 49 pro mě vytyčil efektivní trasu dolů po křivce Oka a do útrob lodi, pak podél návětrné stěny k výtahu a dolů na pasažérskou palubu. Jel jsem na vznášedlu naprogramovaném, aby sledovalo světla. Cesta trvala nanejvýš patnáct minut. Bez pomoci by mi to zabralo týden.

Pasažérská paluba je velké rezonující hnízdo plné rakví, jsou jich stovky, někdy i tisíce srovnané v řadách po třech. Tady spí náš živý náklad, dokud nedoletíme k cíli, nevybalíme uskladněné spáče a neprobudíme je. Stroje kolem nich dýchají, pobrukují si a hýčkají je. Daleko vzadu v šeru je místo vyhrazené pro cestující jiného druhu – pavučiny sensorických kabelů, v nichž sídlí tisíce nehmotných matric. Jsou to kolonisté, kteří zanechali svá těla doma, když se vydali do vesmíru. Je to temné odporné místo, slabě osvětlené vířícími hedvábnými kometami, které krouží nad hlavou a srší červenými a zelenými jiskrami.

Potíže nastaly v hibernační sekci. Pět členů posádky už bylo na místě, byli to ti nejstarší: Katkat, Dismas, Rio de Rio, Gavotte, Roacher. Když jsem je viděl všechny pohromadě, pochopil jsem, že se stalo něco vážného. Uvnitř obrovských prostor lodi k sobě máme daleko, setkat se za virtuální měsíc s více než třemi členy posádky je výjimečné. Teď jich tu bylo pět. Cítil jsem drtivou sílu jejich sounáležitosti. Každý z těch pěti se plavil po nebeských oceánech víc let, než kolik já prožil. Nejméně tucet cest pracovali jako tým. Byl jsem mezi nimi cizincem, neznámým, nezkušeným, lehce přehlíženým a bezvýznamným. Roacher už mě obvinil, že jsem hodný, čímž myslel neschopnost jednat rozhodně. Myslel jsem si, že nemá pravdu. Ale možná, že mě znal líp, než jsem se znal sám.

Ustoupili a udělali mi místo. Gavotte, velký rozložitý ramenatý muž, který se vždy choval překvapivě ohleduplně a korektně, ukázal rukou: Tady, kapitáne. Vidíte?

Z rozbitého krytu sarkofágu stoupala spirála nazelenalého kouře. Skleněné dveře byly napůl otevřené a prasklé od shora až dolů, díky rozdílu teplot byly pokryté jinovatkou. Slyšel jsem teskný zvuk vodních kapek. Modrá tekutina tekla dovnitř hustým pulsujícím proudem z poškozeného potrubí se živinami. Uvnitř sarkofágu ležela bledá nahá postava muže se široce otevřenýma očima a zuby vyceněnými v tichém výkřiku. Levou ruku držel zvednutou a zaťatou v pěst. Vypadal jako vyděšená socha.

Zařízení pro odběr transplantátů už přivezli také. Nešťastný cestující bude rozebrán a všechny použitelné části uskladněny, jen co vydám povel.

„Dal by se oživit?“ zeptal jsem se.

„Podívejte se,“ řekl Katkat a kývl k displeji sarkofágu. Všechny křivky mířily dolů. „Máme už devatenáctiprocentní degradaci a pokračuje. Máme rozebírat?“

„Dejte se do toho,“ řekl jsem. „Souhlasím.“

Lasery zableskly a začaly řezat. Ukázaly se vnitřní orgány, lesklé a vlhké. Zkroucené kovové paže robota se zvedaly a klesaly. Vybíraly orgány, které ještě byly použitelné a ukládaly je do zásobníku. Zatímco stroj pracoval, muži kolem se činili. Odpojili poškozené potrubí a odizolovali utržené napáječe a chladicí přívody.

Zeptal jsem se Dismase, co se stalo. Měl na starosti hibernované cestující v tomto sektoru, mazání pamětí i údržbu. Měl otevřenou uvolněnou tvář, ale úsměv kolem úst zrazovaly chladné vybledlé oči. Řekl mi, že pracoval na palubě o velký kus dál. Zabýval se všední údržbou lidí cestujících na Strappado, když náhle ucítil jakousi malou poruchu, letmý dotek něčeho nesprávného.

„Já taky,“ řekl jsem. „Kdy to bylo?“

„Asi před půlhodinou, kapitáne. Nijak zvlášť jsem si toho nevšiml. Myslel jsem, že to je něco v mým pajšlu, kapitáne. Vy jste to cítil taky, opravdu?“

Kývl jsem. „Jenom takový tik. Je to v záznamu.“ Uslyšel jsem z dálky melodii Henryho Henryho 49. Mozek se mi možná chtěl omluvit za to, že o mně pochyboval. „A co se stalo pak?“ zeptal jsem se.

„Vrátil jsem se k práci. Asi na pět nebo deset minut. Pak jsem ucítil další impuls, silnější.“ Sáhl si na čelo vedle spánku a ukázal mi kde. „Detektory vypnuly, zařinčelo sklo. Přiběhl jsem a našel toho cestujícího do Slepé uličky, jak se kroutí v křečích. Trhal popruhy a mlátil kolem sebe. Utrhl se od přívodů, skočil přímo proti sklu a prorazil ho. Zemřel velmi rychle.“

„Bludná matrice,“ řekl Roacher.

Ucítil jsem, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Otočil jsem se k němu.

„Řekni mi o tom něco.“

Pokrčil rameny. „Občas se někdo v paměťových obvodech začne cítit nesvůj, najde cestu ven a začne bloudit lodí. Hledají tělo, do kterého by mohli vstoupit, to je jejich. Vlézt do mě, do Katkata nebo dokonce do vás, kapitáne. Berou každého, kdo je po ruce, prostě aby zase na sobě měli maso. Matrice vlítla do toho chudáka a něco přitom nevyšlo.“

Ano, ty pátravé prsty. Tichý hlas. Pomoz mi.

„Nikdy jsem neslyšel, že by někdo lezl do cestujícího v hibernaci,“ řekl Dismas.

„Není důvod, proč by nelezl,“ namítl Roacher.

„Jaký to má smysl? Ztvrdnul by zase v sarkofágu. Bejt mraženej není určitě o moc lepší než zůstat jako matrice.“

„Pět ku dvěma, že to byla matrice,“ řekl Roacher a probodl ho pohledem.

„Beru,“ kývl Dismas. Gavotte se zasmál a taky si přisadil. Kluzký malý Katkat se přidal ke druhé straně. Rio de Rio, který za posledních šest cest nepromluvil ani slovo, si odfrkl a naznačil oběma stranám, kam mu mohou vlézt.

Cítil jsem se jako nezvaný host. Abych si zachoval nějakou iluzi, že jsem velitelem, řekl jsem: „Pokud tu někde bloudí matrice, ukáže se to při inventuře. Dismasi, proveď společně s palubním mozkem kontrolu a nahlas mi výsledek. Katkat a Gavotte dokončí úklid toho svinčíku a všechno odpojí. Pak chci od každého zprávu do lodního deníku a kopii pro mě. Budu u sebe. Další pokyny později. Ta bludná matrice, pokud to není něco jiného, musí být identifikována, nalezena a znovu odchycena.“

Roacher se na mě zašklebil, až jsem myslel, že mi začne provolávat slávu.

Obrátil jsem se a nasedl na své vznášedlo. Vyrazilo za žlutým, modrým a zeleným světlem do bludiště palub směrem k Oku.

Když jsem vešel do své kabiny, něco se dotklo mé mysli a tichý hlas řekl: „Pomoz mi, prosím.“

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   5   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist