<<< Literární doupě
Literární doupě

Clifford D. Simak

PRSTENEC KOLEM SLUNCE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Prstenec singularity - Melko Paul
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 231 Kč
Prstenec singularity - Melko Paul
Město - Simak Clifford D.
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 196 Kč
Město - Simak Clifford D.
Předivo času - Simak Clifford D.
 
 
cena původní: 209 Kč
cena: 186 Kč
Předivo času - Simak Clifford D.

 

   1   

 

 

Vickers vstal v hodinu, která ho svojí časností urážela. Předchozí noc volala Ann a pověděla mu o muži v New Yorku, který se s ním chce setkat.

Pokoušel se ji přemluvit.

„Vím, že ti to rozbije tvůj časový rozvrh," řekla, „ale myslím si, že tohle je něco, co si nemůžeš nechat ujít."

„Nemohu tam jet, Ann," řekl jí. „Musím teď psát a nemůžu si dovolit ztratit čas."

„Ale tohle je velké," prohlásila Ann, „největší věc, která tě kdy potkala. Vybrali tebe, s tebou budou mluvit jako s prvním, před všemi ostatními spisovateli. Myslí si, že ty jsi člověk, který to udělá."

„Reklamu."

„To není reklama. To je něco jiného."

„Zapomeň na to - nechci se s tím chlápkem setkat, ať už je to kdokoli," řekl a zavěsil. Ale teď si zde dělal časnou snídani a připravoval se, že pojede do New Yorku.

Smažil vejce a slaninu, dělal toasty a pokoušel se jedním okem sledovat kávovar, který začínal vřít, když zazvonil zvonek u dveří.

Omotal okolo sebe župan a zamířil ke dveřím.

Může to být chlapec s novinami. Nebyl doma při pravi delném placení a chlapec pravděpodobně viděl světlo v kuchyni.

Nebo to může být jeho soused, podivný starý muž, který se jmenuje Horton Flanders a nastěhoval se sem asi před rokem a teď, v tu nejméně vhodnou dobu, zaskočil na návštěvu, aby tu prolenošil hodinu. Byl to vlídný stařec, vypadal skvěle, a přestože šaty měl trochu prožrané od molů a na okrajích ošuntělé, bylo příjemné se s ním bavit. Byl to dobrý společník, ale přesto by si Vickers přál, aby byl ve svých návštěvách více ortodoxní.

Může to být chlapec s novinami nebo Flanders. V tuhle ranní hodinu to sotva může být někdo jiný.

Otevřel dveře a tam stála dívenka oblečená v županu třešňové barvy a s králičími trepkami na nohou. Vlasy měla po prospané noci rozcuchané, ale modré oči jí jiskřily a hezky se na něj usmívala.

„Dobré ráno, pane Vickersi," řekla. „Vzbudila jsem se a nemohla jsem znovu usnout. Uviděla jsem u vás v kuchyni svítit světlo a napadlo mě, jestli vám třeba není špatně."

„Jsem v pořádku, Jane," odpověděl jí Vickers. „Právě si dělám snídani. Možná, že by jsi se chtěla najíst se mnou."

„Ó, ano," pronesla Jane. „Doufala jsem, že jestli třeba snídáte, pozvete mě, abych se najedla s vámi."

„Tvoje matka neví, že jsi tady, vid?"

„Máma a táta spí," sdělila Jane. „Dnes je den, kdy táta nepracuje, a oni byli včera večer hrozně dlouho pryč. Slyšela jsem je, když přišli, a máma říkala tátovi, že moc pil, a řekla, že už s ním nikdy nikam nepůjde, jestli bude tolik pít, a táta..."

„Jane," řekl Vickers rozhodně, „myslím si, že tvoje máma a tvůj táta by nebyli rádi, že to říkáš."

„Ale oni se o to nestarají. Máma to říká skoro pořád. Slyšela jsem, jak říká paní Traynorové, že má skoro chuť se s mým tátou rozvést. Pane Vickersi, co je to rozvod?"

„Teď nevím," řekl Vickers. „Nemohu si vzpomenout, že bych to slovo už někdy slyšel. Snad bychom se neměli bavit o tom, co říká tvoje máma. Podívej se, máš bačkory celé mokré, jak jsi šla po trávě."

„Venku je vlhko. Je hodně rosy."

„Pojď dovnitř," prohlásil Vickers, „a já vezmu ručník a vysuším ti nohy, potom si dáme snídani a zavoláme tvojí mamince, aby věděla, kde jsi."

Vešla dovnitř a on zavřel dveře.

„Sedni si na tamtu židli, já jdu pro ručník. Bojím se, aby ses nenachladila."

„Pane Vickersi, vy nejste ženatý, že ne?"

„No, ne. Nějak se přihodilo, že nejsem."

„Skoro každý je ženatý. Skoro každý, koho znám. Proč nejste ženatý, pane Vickersi?"

„Proč, přesně nevím. Nikdy jsem nenašel správnou dívku, myslím."

„Je mnoho dívek."

„Měl jsem dívku, je to dávno, co jsem měl dívku."

Před lety si to pamatoval jasně. Přinutil léta, aby mu zatemnila paměť, aby vyhladila a schovala vzpomínky tak, aby o nich nemusel přemýšlet. Pokud si vzpomněl, bylo to tak daleko a tak mlhavé, že na to mohl hned přestat myslet.

Ale teď se to vrátilo.

Byla tu ta dívka a zakleté údolí, kterým kráčeli. Jarní údolí, jak si je pamatoval, s rozkvetlými planými jabloněmi planoucími na kopcích a s písní modrého ptáka a se skřivanem letícím vzhůru do nebe. Divoký jarní vánek čeřil vodu a vanul nad trávou tak, že se zdálo, že louka teče a stává se jezerem s bílými čepicemi pěny.

Kráčeli údolím a nebylo pochyb, že je zakleté, protože když se vracel, údolí tu nebylo - nebo to přinejmenším nebylo stejné údolí. Bylo to, jak si vzpomínal, úplně jiné údolí.

Šel tam před dvaceti lety a přes ta dvě desetiletí, kdy to schovával co nejhlouběji, se to vrátilo nazpět do jeho mysli, bylo to opět tady, tak čerstvé a jasné, jako by to bylo včera.

„Pane Vickersi," podotkla Jane, „myslím, že se toasty připalují."

Když Jane odešla a on umyl nádobí, vzpomněl si, že měl již nejméně týden v úmyslu zavolat Joeovi kvůli myším.

„Mám tu myši."

„Máš co?"

„Myši," řekl Vickers. „Malá zvířátka. Běhají tady."

„To je směšné. V domě tak dobře postaveném jako je tvůj by neměly být myši. Chceš, abych přišel a zbavil tě jich?"

„Hádám, že budeš muset. Zkusil jsem pasti, ale tyhle myši se nechytají do pastí. Obstaral jsem si kočku a než jsem se vrátil, kočka utekla. Zůstala jenom den nebo dva."

„To je opravdu směšné. Kočkám se líbí na místech, kde mohou chytat myši."

„Ta kočka byla ztřeštěná. Chovala se, jako by tu straši lo. Chodila tady po špičkách."

„Kočky jsou směšná zvířata," svěřil se Joe.

„Jedu dnes do města. Počítám, mohl bys to udělat, zatímco budu pryč?"

„Jasná věc," souhlasil Joe. „Právě teď není pro deratizátory moc práce. Přijdu v deset nebo tak nějak."

„Nechám vstupní dveře odemčené."

Vickers zavěsil telefon a sehnul se pro papír. Položil ho na psací stůl a zvedl svazek rukopisů, držel ho v ruce a cítil jeho tloušťku a váhu, jako by ho uklidňovalo, že to, co drží, je dobré, že to nebyla zbytečná práce, že vypovídá o mnoha věcech, které si přál říci, a sděluje je dost dobře, takže ostatní muži a ženy budou moci číst ta slova a pochopit holou myšlenku, ležící pod chladem vytištěného písma.

Neměl by ztrácet den, řekl si sám pro sebe. Měl by zůstat tady a pracovat. Neměl by odcházet, aby se setkal s tím mužem, jak to chce jeho agent. Ale Ann na tom trvala a řekla, že je to naléhavé, dokonce i když jí řekl o autě, které má v garážích v opravě, stále naléhala, aby jel. Samozřejmě, když jí to říkal, věděl, že ta historka o autu není pravdivá. Eb ho bude mít pro něj připravené, aby mohl podniknout svůj výlet do New Yorku.

Podíval se na hodinky; za necelou půlhodinu se Ebovy garáže otevřou. Půlhodina mu nestála za to, aby ji strávil psaním.

Vzal noviny a vyšel na verandu, aby si mohl přečíst ranní zprávy. Přemýšlel o malé Jane, jaké je to sladké dítě, jak si pochvalovala jeho kuchařské umění a stále o tom brebentila.

Nejste ženatý, řekla Jane. Proč nejste ženatý, pane Vickersi?

A on odvětil: Měl jsem dívku. Teď si vzpomínám. Měl jsem dívku.

Jmenovala se Kathleen Prestonová a bydlela ve velkém cihlovém domě postaveném na kopci, v domě s mnoha sloupy, se širokou verandou a polokruhovými okny nad dveřmi - ve starém domě, který byl postaven v první vlně pionýrského optimismu, když byla země nová, a který stál, i když byla zem odplavena a nedostávalo se jí a úbočí vrchu zjizvily strouhy žlutého jílu.

Tehdy byl mladý, tak mladý, že ho bolelo, když o tom přemýšlel, tak mladý, že nemohl pochopit, že dívka, která žije ve starém domě s půlkruhovitými okny nade dveřmi a se sloupovým portikem, nemůže vážně uvažovat o chlapci, jehož otec hospodaří na vyčerpané farmě, kde vyrůstá drobná a nezdravá kukuřice. Nebo spíše snad to byla její rodina, která o něm nemohla uvažovat, a ona musela být také příliš mladá, než aby tomu plně porozuměla. Mož ná, že se pohádala s rodinou, možná, že padla rozzlobená slova a zaleskly se slzy. To se nikdy nedozvěděl. Kráčel s ní začarovaným údolím a mezi tím, než pro ni přišel, ji sbalili a poslali do školy někam na východ. A to bylo naposled, co ji viděl nebo o ní slyšel.

Aby si oživil vzpomínky, znovu šel údolím, připraven zachytit cokoliv, co by mu vyčarovalo kouzlo toho dne. Ale květy planých jabloní opadaly a skřivan nezpíval tak hezky a tajemno uniklo do nějaké bohem zapomenuté země. Vzalo si čarokrásu s sebou.

Noviny mu spadly z klína a on se sehnul, aby je zvedl. Otevřel je a uviděl, že zprávy se nesou ve stejném jednotvárném duchu jako ve všechny ostatní dny.

Naděje na mír ještě existovala a studená válka stále mohutně zuřila.

Studená válka samozřejmě trvala už roky a vypadalo to, že bude ještě mnoho dalších let pokračovat. Posledních čtyřicet let světem zmítala krize za krizí, zvěsti a drby, stále hrozily válečné konflikty a velká válka se stále nepřerušovala, dokud svět unavený studenou válkou nežíval tváří v tvář novým mírovým zvěstem, kterých bylo za desetník tucet.

Někdo v zapadlém klubu v Georgii zlomil rekord v pojídání syrových vajec a okouzlující filmová hvězda zase jednou hodlala změnit manžela a pracující v ocelárnách hrozili stávkou.

Úvodní článek pojednával o zmizelých lidech. Přeče tl polovičku, to mu stačilo, věděl, co chtěl. Vypadalo to, že stále více a více lidí se ztrácí - celé rodiny najednou, a policie po celé zemi pomalu šílela. Vždy byli lidé, kteří zmizeli, říkal článek, ale to byly osamocené případy. Nyní z jedné obce zmizely dvě nebo tři rodiny, z další také dvě nebo tři a nezbyla po nich ani stopa. Většinou byly z chudších vrstev. V minulosti, kdy mizeli jednotlivci, obyčejně k tomu existoval nějaký důvod, ale u těchto případů masového mizení to vypadalo, že kromě chudoby nemá žádnou příčinu. A proč by někdo měl nebo mohl zmizet kvůli chudobě, na to nemohl pisatel článku ani lidé, se kterými mluvil, přijít.

Našel titulek, který hlásal: Více světů než jeden, říká Savant.

Přečetl si kousek stati:

BOSTON, MASS. (AP)    - Může být další, 'druhá' Země těsně vedle nás, a jiný, alternativní svět za tímto a další svět za tím druhým ... správně, chápete tu myšlenku?

Světy seřazené za sebou v řetězu, jeden za druhým.

To je teorie doktora Vincenta Aldridgea...

Vickers upustil noviny na podlahu a seděl, díval se ven přes zahradu plnou květin, zářících ve slunci. Tady byl mír, v zahradě v koutě světa, jako by tu nikdo jiný nebyl, pomyslel si. Mír se skládá z mnoha věcí, ze zlatého slunečního svitu a z řeči letních listů chvějících se ve větru, ptáků a květin a slunečních hodin, i z plotu, který si říká o natření, a ze staré borovice umírající v tichu a pokoji, protože nadešel její čas, ve chvíli smrti usmířená s trávou a květinami a všemi ostatními stromy.

Tady nebyly žádné drby a žádné hrozby; zde byl v ti chu přijat fakt, že čas běží, přišla zima a léto, Slunce bude následovat za Měsícem a život je dar, o který je třeba pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.

Vickers pohlédl na hodinky a viděl, že je čas jít.

Garážník Eb si povytáhl mastné pracovní kalhoty a zašilhal skrz kouř, který stoupal z cigarety přilepené v koutku jeho mastné a špinavé pusy.

„Víš, to je tak, Jayi," vysvětloval. „Nespravil jsem tvé auto."

„Chtěl jsem do města," řekl Vickers, „ale pokud ne mám opravené auto..."

„Tohle auto už nebudeš potřebovat. Hádám, že právě proto jsem ho neopravil. Řekl jsem si, že by to bylo plýtvání penězi."

„Není tak špatné," zaprotestoval Vickers. „Možná vypadá na rozpadnutí, ale ještě udělá spoustu mil."

„Jasně, že už ujelo hodně mil. Ale měl by sis koupit to nové Věčné auto."

„Věčné auto?" zopakoval Vickers. „To je podivný název pro auto."

„Ne, není," trval Eb tvrdošíjně na svém. „Vydrží navždy. Proto ho nazývají 'věčným' autem, protože vydrží věčně. Včera tu byl jeden chlápek a řekl mi o tom a zeptal se, jestli bych to bral, a já řekl jasně, bral, a ten chlapík řekl, že jsem chytrý, když to beru, protože, povídal, se nebudou prodávat žádná jiná auta mimo Věčných."

„Teď na chvilku přestaň," pronesl Vickers. „Mohou to nazývat věčným autem, ale navěky nevydrží. Žádné auto nevydrží věčně. Možná dvacet let, možná celý život, ale ne navěky."

„Jayi," prohlásil Eb, „to je to, co mi říkal ten chlápek. 'Kupte jedno z nich,' povídal, 'a používejte ho celý život. Když zemřete, odkažte ho vašemu synovi, a když zemře on, může to odkázat svému synovi a tak pořád dál v řadě za sebou.' Má záruku, že vydrží věčně. Něco se v něm pokazí a oni ho opraví nebo ti dají nové. Všechno mimo pneumatik. Musíš si kupovat pneumatiky. Opotřebujou se jako u kteréhokoliv jiného auta. A lak také. Ale na lak je záruka deset let. Jestli odejde dřív než za deset let, dostaneš zdarma nový."

„Snad je to možné," prohlásil Vickers, „ale myslím, že těžko. Nepochybuji, že lze vyrobit auto, které vydrží o mnoho déle než ta ostatní. Ale kdyby bylo uděláno příliš dobře, nepotřebovalo by žádné náhradní díly. To dá ro zum, že výrobce se zdravou myslí by neudělal auto, které by vydrželo navěky. Vyřadil by se tím ze hry. Předně, stálo by to moc..."

„V tomhle se mýlíš. Patnáct set dolarů, to je všechno, co zaplatíš. Nekupuješ žádné příslušenství. Žádný nadstandard. Dostaneš všechno komplet za patnáct set." „To není moc, myslím, že bych se na to podíval." „Je to ta nejklasičtější věc, na kterou ses kdy podíval. Ten chlapík, co tady byl, jedním přijel a já si ho dobře prohlédl. Barva, jakou chceš. Spousta chrómu a nerezavějící oceli. Všechny součástky nejmodernější. A řízení... člověče, ta věc se řídí milionově. Ale musel bych si na to zvyknout. Šel jsem otevřít kapotu, abych se podíval na motor, a víš, ta kapota nešla otevřít. 'Co tam děláte?' zeptal se mě ten chlápek a já mu řekl, že jsem se chtěl podívat na motor. 'To nepotřebujete. Nikdy se nic neporouchá. Nikdy se k tomu nebudete potřebovat dostat.'

'Ale,' zeptal jsem se ho, 'kde doléváte olej?' A víš, co mi odpověděl? 'Nuže, pane,' řekl, 'nenaléváte žádný olej. Dovnitř dáváte jenom benzín,' to mi řekl.

Budu jich mít asi zítra tak tucet, řekl Eb. „Bylo by pro tebe lepší, kdybys mi řekl, abych ti jedno schoval." Vickers potřásl hlavou. „Nemám moc peněz." „To je další věc. Ta společnost ti udělá dobrou cenu. Myslím, že bych ti mohl dát za ten tvůj vrak tisícovku." „Nestojí za tisíc, Ebe."

„Vím. že ne. Ten chlápek řekl: 'Dejte jim víc, než kolik stojí. Nestarejte se o to, co jim dáte. My vám to vynahradíme.' Nevypadá to jako chytrý způsob, jak dělat obchody, když nad tím tak přemýšlím, ale jestli chtějí fungovat takhle, neřeknu proti tomu ani slovo." „Budu se muset nad tím zamyslet." „Zbyde, abys zaplatil pět stovek. Jednoduše to pro tebe mohu udělat. Ten chlápek řekl, že to mám dělat jednoduše. Řekl, že je teď nezajímají tak moc peníze, jako to, aby dostali pár aut ven, aby jezdila po silnicích."

„Nelíbí se mi to," nesouhlasil Vickers. „Tady se přes noc objeví společnost, prodává nové auto, a ještě ke všemu bez reklamy. Napadlo by tě, že o tom bude něco v novinách. Kdybych já prodával nové auto, polepil bych zem reklamou ... velké inzeráty v novinách, oznámení v televizi, billboardy na každé míli a tak."

„Jistě. Také jsem nad tím přemýšlel. Řekl jsem, po dívejte, chlape, chcete, abych prodával tady to auto a jak ho mám prodat, když ho neinzerujete? A on povídá, že vypočítali, že auto je tak dobré, že každý bude překvapený, a řekne to dalším. Prohlásil, že neexistuje reklama, která by předčila slovní doporučení. Řekl, že radši ušetří peníze, které by dali do reklamy, a srazí dolů cenu auta. Řekl, že nebyl důvod nutit spotřebitele platit za reklamní kampaň."

„Tomu nerozumím."

„Takhle tě opravdu přesvědčí," připustil Eb. „Skupina, která vyrábí Věčná auta, na to neutrácí peníze, to se klidně můžeš vsadit. A jestliže takhle nevyhazují peníze, představ si, co vyráběly všechny ostatní společnosti celá léta. Dát dvě nebo tři tisícovky za hromadu šrotu, která se rozpadne, když s ní podruhé vyjedeš ven? Nemrazí tě, když pomyslíš na peníze, které vydělávaly, co?"

„Až dostaneš ta auta," řekl Vickers. „Podívám se na ně. Možná při tom uděláme obchod."

„Určitě. Buď si jistý, že uděláme. Říkal jsi, že jedeš do města?"

Vickers přikývl.

„Za chvíli sem přijede autobus. Chytneš ho na rohu u prodejny. Dostaneš se tam za pár hodin. Tihle chlápci jezdí opravdu dobře."

„Myslím, že bych mohl jít na autobus. To mě nikdy předtím nenapadlo."

„Omlouvám se za to auto. Kdybych věděl, že ho budeš potřebovat, spravil bych ho. Není tak špatné. Ale chtěl jsem vědět, co si myslíš o tom druhém obchodu, než ti vystavím účet."

Prodejna na rohu vypadala nějak nevšedně a Vickerse to zmátlo, když k ní po ulici zamířil. Potom, když přišel blíž, uviděl, co je na ní tak zvláštního.

Starý Hans, opravář obuvi, si lehl do postele a zemřel. A opravna obuvi, která téměř nespočetně let stála vedle prodejny s drobným zbožím, byla definitivně zavřená.

Teď byla znovu otevřená - nebo měla přinejmenším umytou výlohu, něco, co se starý Hans za všechny ty roky nikdy neobtěžoval udělat, a bylo tam vystavené nějaké zboží. A byla tam cedule. Vickers se tak zajímal o to, co je na tom okně divného, že neviděl ceduli, dokud nestál skoro u obchodu. Cedule byla nová, s velkými, úhlednými písmeny, která říkala: OBCHOD S VYNÁLEZY.

Vickers se zastavil před výlohou a podíval se, co je uvnitř. V pruhu výlohy ležela vrstva černého sametu a na ní byly vystaveny tři předměty - zapalovač na cigarety, žiletka na holení a jednoduchá žárovka. Nic víc.

Pouze ty tři věci. Nebyly zde žádné popisky, rekla my, ceny. Nebylo to nutné. Jak Vickers věděl, každý, kdo tuhle výlohu uviděl, předměty rozpoznal, přestože se v krámu neprodávaly jen tyhle. K těm třem, co ležely na pruhu sametu, patřilo několik tuctů dalších, každý něčím odlišný a určitě výkonný.

Jak šel, ozvalo se klepání a když se vedle něj zastavilo, Vickers se otočil.

Byl to jeho soused, Horton Flanders, na své ranní procházce, ve svých trochu obnošených, pečlivě vykartáčovaných šatech a se třtinovou hůlkou. Nikdo jiný, řekl si pro sebe Vickers, by neměl odvahu nosit v ulicích Cliffwoodu třtinu.

Pan Flanders mu hůlkou pokynul, postavil se vedle něho a upřel pohled do výlohy.

„Takže se rozrůstají," zahájil rozhovor.

„Podle všeho ano," souhlasil Vickers.

„Nejpodivnější vybavení," řekl pan Flanders. „Víte, ačkoli předpokládám, že vy asi ne, já jsem se hodně zajímal o tuto společnost. Jen ze zvědavosti, jestli mi rozumíte. Můžu dodat, že mě zajímá spousta věcí."

„To jsem si všiml."

„Jo, mě ano. Moc věcí. Například karbohydráty. Hod ně zajímavá organizace, nemyslíte, pane Vickersi?"

„Moc jsem o tom nepřemýšlel. Byl jsem tak zaneprázdněn, že se obávám..."

„Něco se chystá," prohlásil pan Flanders. „Říkám vám, že je to tady."

Autobus projel ulicí, minul je a zabrzdil u zastávky u rohu prodejny.

„Obávám se, že vás opustím, pane Flandersi. Jedu do města. Až se večer vrátím, zaskočte ke mně."

„Ale ano, stavím se," odpověděl pan Flanders. „Brzy se zase zastavím."

Nejdříve to byla žiletka, holicí čepelka, která se neopotřebovala. A potom zapalovač, který nikdy neselhal a nevyžadoval žádné kamínky a nikdy nepotřeboval doplnit. Potom žárovka, která, pokud se s ní něco nestalo, svítila pořád.

A teď Věčné auto.

Sem někam budou patřit i syntetické karbohydráty. Něco se chystá, řekl mu pan Flanders, když stál před obchodem starého Hanse.

Vickers si sedl na sedadlo u okna, pěkně vzadu v au tobusu, a pokoušel si v mysli utřídit fakta.

Někde byl zádrhel - žiletky na holení, zapalovače, žárovky, syntetické karbohydráty a nyní Věčné auto. Někde musí být společný jmenovatel, vysvětlující, proč by to mělo být právě těchto pět věcí a ne pět jiných, řekněme roleta a tyčky, s kterými se dá skákat, a joja a letadla a zubní pasty. S žiletkami se člověk oholí a žárovka mu posvítí na cestu a zapalovač by mu měl zapálit cigaretu a syntetické karbohydráty urovnaly přinejmenším jednu mezinárodní krizi a zachránily miliony lidí od hladovění nebo války.

Něco se chystá, řekl mu Flanders a stál tam v čistých, ale obnošených šatech a držel v ruce tu směšnou hůlku, ačkoli, jak tak o tom uvažuju, když ji pan Flanders držel, směšná nebyla.

Věčné auto bude jezdit pořád a nebude potřebovat žádný olej a když zemřete, odkážete ho svému synovi a ten, až zemře, ho odkáže svému synovi a pokud si vás pra pradědeček koupil takové auto a vy jste nejstarším synem nejstaršího syna nejstaršího syna, máte ho také. Jedno auto přežije mnoho generací.

Ale bude to znamenat víc než jen tohle. Asi tak během roku budou uzavřeny všechny automobilové závody a většina garáží a opraven; ocelářskému a sklářskému průmyslu to zasadí silný úder. Také výrobcům látek a možná také tuctu dalších průmyslových odvětví.

Žiletky na holení se nezdály tak důležité, ani žárovky, ani zapalovače, ale teď najednou byly. Tisíce mužů ztratí práci a přijdou domů a řeknou rodině: „Tak se věci mají. Po tolika letech nemám práci."

Celá rodina bude dělat své každodenní věci v napja tém a hrozném tichu, v dusném ovzduší strachu, který nad nimi bude viset, a muž si koupí všechny noviny a bude studovat inzertní sloupky, potom půjde ven a bude chodit po ulicích a lidé v malých kamrlících nebo u psacích stolů v okrajových čtvrtích budou před ním kroutit hlavami.

Nakonec muž půjde na jedno malé místo, které má nad dveřmi nápis 'Karbohydráty, Inc.' a všourá se dovnitř s rozpaky dobrého pracovníka, který nemůže najít práci, a řekne: „Nemám příliš štěstí a peníze se tenčí. Je zázrak, že..."

Muž za přepážkou odvětí: „Ale jistě, jak velkou máte rodinu?" Muž mu to řekne a ten, který bude sedět za přepážkou, napíše něco na kousek papíru a podá mu ho. „To okénko támhle," řekne. „Myslím, že je toho dost na to, aby vám to vystačilo na týden, ale jestli ne, určitě se sem vraťte, kdykoliv chcete."

Muž vezme proužek papíru a pokusí se vyjádřit díky, ale muž z Karbohydrátu to lehce odmítne a řekne: „Podívejte se, proto jsme tady. To je naše práce, pomáhat chlapům jako jste vy."

Muž půjde k okénku a člověk za okénkem se podívá na proužek papíru a podá mu balíky. V jednom z balíků bude syntetická hmota, která chutná jako brambory a další bude chutnat jako chléb a budou tam další, o kterých byste si pomysleli, že jíte obilí nebo hrách.

To se dělo už dřív a děje se to neustále. Nebylo to jako podpora - ať je to jak chce, nemohli jste říci, že to bylo jako podpora. Tihle lidé od Karbohydrátu vás nikdy neurazili, když jste přišli žádat o pomoc. Zacházeli s vámi jako s platícím zákazníkem a pokaždé řekli, že byste měli přijít zase, a někdy, když jste to neudělali, šli jakoby okolo podívat se, co se stalo - jestli jste třeba nedostali práci nebo jste se nestyděli opět přijít. Pokud z vás vytáhli, že jste se styděl, sedli si a mluvili s vámi a předtím, než odešli, přiměli vás myslet si, že jste jim prokazovali laskavost, když jste si z jejich rukou brali karbohydráty.

Díky karbohydrátům miliony lidí v Indii a Cíne, kteří by zemřeli, stále žili. Nyní tisíce těch, kdo ztratili práci, když automobilový průmysl zkrachoval a ocelářské závody omezily výrobu a opravny zavřely, chodili po stejné cestě do dveří se znamením karbohydrátu.

Automobilový průmysl bude muset zkolabovat. Nikdo si nebude kupovat jiná auta, když může přejít ulici a koupit si takové, které vydrží navěky. Právě tak, když bylo možné v obchodě s vynálezy dostat věčnou žiletku, továrny na holící čepelky zkrachovaly. Stejná věc se stala výrobcům žárovek a zapalovačů a bylo možné, pomyslel si Vickers, že Věčné auto nebylo poslední, o čem od těchto výrobců uslyší, ať už jsou to kdokoli.

Proto musí platit, řekl si v duchu, že kdo vyrobil ty žiletky na holení, také vyrobil zapalovače a žárovky, a ti, kdo vyrobili jednotlivé součástky, museli vyprojektovat Věčné auto. Možná tytéž společnosti, ačkoliv jistě to nemohl vědět, protože ho nikdy nenapadlo zjistit, kdo co vyrábí.

Autobus se plnil, ale Vickers stále seděl sám, upřeně hleděl z okna a třídil si myšlenky.

Hned za ním se bavily dvě ženy a aniž by je chtěl tajně poslouchat, vnímal, co si povídají.

Jedna se právě řehonila a říkala: „My měli nejzajímavější skupinu. Bylo v ní tolik zajímavých lidí."

A druhá žena odpověděla: „Přemýšlela jsem o připo jení k jedné z těch skupin, ale Charlie prohlásil, že je to hloupost. Řekl, že žijeme v Americe v roce 1977 a na světě neexistuje žádný důvod, proč bychom předstírali, že ne. Řekl, že je to ta nejlepší země a nejlepší časové období, které kdy poznal. Povídal, že máme všechno a veškeré moderní pohodlí. Říkal, že jsme šťastnější, než byli lidé před námi. Řekl, že ta záležitost s předstíráním je hlavně komunistická propaganda a že by rád vypátral, co to odstartovalo. Říkal..."

„Ale já nevím," přerušila ji první žena, „je to druh zábavy. Znamená to hodně práce, samozřejmě, číst o starých časech a o všem ostatním, ale myslím, že ti to něco dá. Jeden chlápek říkal druhou noc na shromáždění, že ti to dá, co do toho vložíš, a já se domnívám, že má pravdu. Ale zatím mi nepřipadá, že jsem ochotná dát do toho moc. Hádám, že musím být přelétavý typ. Nejsem tak dobrý čtenář a nechápu tak snadno, hodně se mi toho musí vysvětlovat, ale jsou tam takoví, kteří vypadají, že jim to dává hodně. V naší skupině je muž, který zpětně žije v Londýně, v časech muže, který se jmenoval Samuel Peeps. Nevím, kdo byl ten Peeps, ale odhaduji, že to byl významný člověk. Nevíš, kdo to byl Peeps, co, Gladys?"

„Já ne."

„Dobře, ať je to jakkoli," pokračovala druhá, „ten chlápek celou dobu mluví o Peepsovi. Napsal knihu, ten Peeps, a musí to být hrozně dlouhá kniha, protože pojednává o tolika věcech. Ten muž, o kterém ti vyprávím, píše nejpodivuhodnější deník. Vždycky jsme rádi, když ho přimějeme, aby nám kousek přečetl. Víš, zní to skoro, jako by tam opravdu žil."

Autobus zastavil před vlakovým přejezdem a Vickers pohlédl na hodinky. Za další půlhodinu by měli být ve městě.

Byla to ztráta času, řekl si. Nezáleží na tom, co měla Ann v rukávu za trumfy, bude to plýtvání časem, kvůli kterému nehodlal komukoliv dovolit přerušovat jeho psaní. Neměl by si dovolit prořečnit planě ani jeden den.

Vzadu za ním Gladys říkala: „Slyšela jsi o těch nových domech, které staví? Mluvila jsem o tom v noci s Charliem a říkala jsem, že bychom se měli do nich podívat. Náš byt trochu chátrá, víš, a musíme vymalovat a jaksi ho poopravit, ale Charlie řekl, že je to nějaká léčka na hlupáky. Řekl, že by nikdo nepostavil takový druh domů, jaký oni nabízejí, aniž by v tom nebyl nějaký háček. Charlie řekl, že je příliš starý na to, aby ho někdo podvedl takovým barákem. Mabel, viděla jsi některý z těch domů nebo jsi o nich něco četla..."

„Říkala jsem ti," nedala se odradit Mabel, „o skupině, ke které náležím. Jeden z těch chlápků předstírá, že žije v budoucnosti. Teď, ptám se, není to směšné? Představ si někoho, jak předstírá, že žije v budoucnosti..."

Přede dveřmi se Ann Carterová zastavila a řekla: „Teď si, prosím tě, zapamatuj, Jayi, že se jmenuje Crawford. Nenazývej ho Cranfordem nebo Crawhamem nebo jiným jménem než Crawford."

Vickers pokorně odvětil: „Udělám, co bude v mých silách."

Popošla k němu blíž a utáhla mu kravatu, narovnala ji a smetla mu z klopy nějaké imaginární smítko prachu.

„Jakmile tohle skončí, půjdeme a koupíme ti oblek."

„Mám oblek," pronesl Vickers.

Na dveřích stálo: North American Research.

„Čemu nerozumím," zaprotestoval Vickers, „je, proč bychom měli já a North American Research mít něco společného."

„Peníze," řekla Ann. „Oni je mají a ty je potřebuješ."

Otevřela dveře a on šel poslušně za ní; přemýšlel o tom, jaká je to hezká a schopná žena. Příliš schopná. Znala toho příliš mnoho. Znala knihy a vydavatele a věděla, co veřejnost chce a viděla to ze všech stran. Popoháněla sebe a všechny okolo. Nikdy nebyla tak šťastná, jako když zvonily tři telefony najednou a pět tuctů dopisů čekalo na odpověď a musel se vyřídit tucet telefonů. Tyransky ho přinutila dnes sem přijít a bezpochyby, řekl si pro sebe, přinutila Crawforda a North American Research myslet si, že chtějí, aby sem přišel.

„Slečno Carterová," řekla dívka sedící za psacím stolem, „můžete jít rovnou dovnitř. Pan Crawford vás očekává."

Musela na sekretářku použít nějaký indiánský posunek, pomyslel si Vickers.

George Crawford byl mohutný muž. Přetékal z křesla, na němž seděl. Ruce měl složené na břiše a mluvil bez intonace a naprosto bez důrazu. Byl to nejklidnější člověk, jakého kdy Vickers viděl. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznačoval. Seděl obrovský a masivní a rty se mu sotva pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitější než šeptání.

„Četl jsem nějaké vaše práce, pane Vickersi," řekl. „Udělaly na mě dojem."

„Jsem rád, že to říkáte," prohlásil Vickers.

„Před třemi lety bych si nikdy nepomyslel, že budu číst beletrii nebo mluvit s jejím autorem. Teď jsem nicméně shledal, že potřebujeme člověka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mými představenými a všichni se shodujeme v tom, že jste muž, který to může pro nás udělat."

Udělal pauzu a zahleděl se svýma průzračně modrýma očima, které koukaly ze záhybů kůže na obličeji jako špič ky kulek, na Vickerse. „Slečna Carterová," pronesl, „mi řekla, že jste momentálně velmi zaneprázdněn."

„To je pravda."

„Je to nějaká důležitá práce, předpokládám."

„Doufám, že je."

„Ta věc, na kterou myslím, by byla důležitější."

„To je," odvětil Vickers mrazivě, „věc názoru."

„Vy mě nemáte rád, pane Vickersi," usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skutečnosti, ne otázka. Vickers zjistil, že ho to dráždí.

„Nemám o vás žádné mínění," odpověděl. „Nezajímá mě nic kromě toho, co musíte říci."

„Než budeme pokračovat, byl bych rád, abyste po chopil, že to, co vám musím říci, je důvěrné povahy."

„Pane Crawforde, nemám příliš pochopení pro obchod a podezřelá obchodní tajemství."

„To nejsou podezřelá obchodní tajemství," poprvé se v Crawfordově hlase objevil náznak emocí. „Je to světový obchod, stojící před zdí."

Vickers na něj vyděšeně zíral. Můj bože, myslel si, ten muž myslí doopravdy to, co říká. Opravdu věří, že svět skutečně stojí před zdí.

„Snad," řekl Crawford, „jste slyšel o Věčném autě."

Vickers přikývl. „Majitel garáží v mém městě se mi ho pokoušel dnes ráno prodat."

„A o věčných žiletkách a zapalovačích a žárovkách."

„Mám jednu tu žiletku," pronesl Vickers, „a je to nejlepší žiletka, kterou jsem kdy měl. Pochybuji o tom, že vydrží navěky, ale je to dobrá žiletka a nikdy jsem ji nemusel ostřit. Až se opotřebuje, mám v úmyslu koupit si další."

„Pokud ji neztratíte, nebudete to muset udělat. Proto že, pane Vickersi, to je věčná žiletka. A to auto je autem, které vydrží navěky. Možná, že jste také slyšel o domech."

„V podstatě ne moc."

„Ty domy jsou prefabrikované jednotky, a prodávají je za nízkou sazbu pěti set dolarů za pokoj - sestavené. Můžete jako protiúčet dát váš starý dům za fantastickou cenu a úvěrové podmínky jsou velkorysé - mohl bych podotknout, že velkorysejší, než kdy poskytovala jakákoliv finanční instituce. Domy jsou s klimatizací a vyhřívané pomocí slunečních článků, které jsou na všech - slyšíte mě, na všech jejich domech. Je tam ještě mnoho dalších zajímavostí, ale tohle vám poskytne hrubou představu."

„Vypadá to na dobrý nápad. Bavili jsme se o dlouhodobém bydlení za nízké ceny. Možná, že to tak je."

„Mají dobrý nápad," řekl Crawford. „Budu tím po sledním, kdo by jim to upíral. Ovšem, zničí mocné lidi. Ty sluneční články jim dodávají všechno - teplo, světlo, energii. Když si jeden koupíte, nemusíte být zapojen v elektrické síti. A oni odstaví od práce tisíce tesařů, kameníků a natěračů a přinutí je spolupracovat s lidmi s karbohydráty. Nakonec zničí i průmyslové odvětví se stavebním dřívím."

„Rozumím tomu o energii," prohlásil Vickers, „ale záležitosti s tesaři a stavebním dřívím mi zcela nedávají smysl. Určitě na ty domy používají dřevo a musí mít te saře, aby je postavili."

„Používají stavební dříví, to je v pořádku, a někdo to staví, ale nevíme, kdo."

„To jste mohl prověřit," navrhl Vickers. „Vypadá to dost jednoduše. Musí to být sdružení společností. Někde musí mít závody a továrny."

„Je tu společnost," připustil Crawford. „Prodejní společnost. Vydali jsme se za ní a nalezli jsme skladiště, odkud jsou prodané jednotky rozesílány. Ale tím to končí. Zatím jsme nenašli žádnou továrnu, která by je stavěla. Jsou odesílány jistou společností a máme její název a adresu. Ale nikdo nikdy této společnosti neprodal ani třísku dřeva. Nikdy nekoupili ani pant. Nezaměstnávají žádné lidi. Uvádějí seznam sídel továren a ta místa existují, ale nejsou tam žádné továrny. A to nejlepší z našich poznatků - když jsme pozorovali jejich kancelář, jediný člověk nevešel dovnitř ani nevyšel ven."

„To je podivné," namítl Vickers.

„Jasně, že je," souhlasil Crawford. „Dříví a ostatní materiál putuje do těchto domů a někde jsou lidé, kteří je staví."

„Pane Crawforde, pouze jednu otázku. Proč se o to zajímáte?"

„Ještě," prohlásil Crawford, „jsem nebyl zcela při praven, abych vám to řekl."

„Vím, že ne, ale stejně mi to řekněte."

„Doufal jsem, že vám ještě trochu načrtnu situaci, abyste pochopil, kam mířím. Náš zájem - mohl bych říci zájem naší organizace - vypadá trochu hloupě, pokud neznáte pozadí celé věci."

„Někdo vás vyděsil," řekl Vickers. „Nepřipustil byste si to, ale jste zsinalý strachem."

„Poněkud nesvůj, to připouštím. Ale ne já, pane Vickersi - to průmysl, průmysl celého světa."

„Myslíte si, že lidé, kteří vyrábějí a prodávají tyto do my," pronesl pomalu Vickers, Jsou titíž, kteří vyrábějí Věčná auta a zapalovače a žárovky."

Crawford přikývl. „A také karbohydráty," dodal. „Je to děsné, když na to myslíte. Máme tady někoho, kdo zničí průmysl a vyhodí miliony lidí z práce, potom se otočí a nabídne těm milionům jídlo, aby lidé přežili - nabídne to bez zbytečného byrokratického zdržování a vyšetřování a hraní se slovíčky, kterým se až do dneška vyznačovala jakákoliv podpora."

„Je to politické spiknutí?"

„Je to víc než to. Jsme přesvědčeni, že je to úmyslný, dobře naplánovaný útok na světovou ekonomiku - úmyslná snaha podlomit sociální a ekonomický systém našeho způsobu života a samozřejmě také systém politický. Náš způsob života je založen na kapitálu nebo státní kontrole zdrojů a na mzdě, kterou si pracovník ve svém zaměstnání vydělá. Odstraňme tyto dvě věci a prodali jsme lacino základy pořádné společnosti."

„My?" zeptal se Vickers. „Kdo je to my?"

„North American Research."

„A North American Research?"

„Začíná vás to zajímat," prohlásil Crawford.

„Chci vědět, s kým se bavím a co po mně chcete a o čem celou dobu mluvíme."

Crawford dlouhou dobu seděl a nic neříkal. Nakonec pronesl: „Tohle jsem měl na mysli, když jsem vám říkal, že to, co vám musím sdělit, je přísně důvěrné."

„Nesložil jsem žádnou přísahu," řekl Vickers, „jestli myslíte tohle."

„Vraťme se," pravil Crawford, „a projděme si tu hi storii. Kdo jsme a čím se potom zdánlivě staneme.

Vzpomeňte si na žiletku. Ta se objevila první. Věčná žiletka na holení. Zprávy o ní se rychle rozšířily a každý šel a jednu si koupil.

Dosud se průměrný člověk jednou žiletkou oholí jednou až šestkrát. Potom žiletku zahodí a vezme si další. To znamená, že nepřetržitě kupuje nové holicí žiletky. A výsledkem je, že se z průmyslu na žiletky stal koncern. Zaměstnával tisíce pracovníků, za čas představoval zisk pro tisíce dealerů, byl činitelem jistého typu ocelářské produkce. Jinými slovy, byl to ekonomický faktor, který spojen s tisíci dalších podobných ekonomických činitelů vytvořil obraz světového průmyslu. A co se stalo?"

„Nejsem žádný ekonom, ale na tohle vám můžu snad no odpovědět. Když přišla na trh věčná žiletka, nikdo už nekupoval žádné jiné. Takže průmyslové odvětví vyrábějící žiletky bylo ze hry venku."

„Není to úplně tak rychlé, samozřejmě," upřesnil Crawford. „Obrovský průmysl je provázaná věc a umírá dost pomalu, dokonce i poté, co jsou na něm vidět známky rozpadu. Žije, dokud se prodej nezastaví úplně - potom ovšem zanikne naprosto. Ale máte pravdu, to se právě teď děje.

A potom, potom byl zapalovač. Je to sama o sobě mrňavá věcička, samozřejmě, ale pořádně velká, když se na to podíváte z celosvětového měřítka. Přihodilo se totéž. A věčné žárovky. Opět stejná písnička. Byla zahubena tři průmyslová odvětví, pane Vickersi. Tři průmyslová odvětví vymazána. Před chvílí jste řekl, že jsem vyděšený a já odpověděl, že ano. Ty žárovky nás vyděsily. Protože jestli někdo mohl vymazat tři průmyslová odvětví, proč ne půl tuctu nebo tucet nebo sto - proč ne všechna?

Jsme organizováni, a tím my myslím světový průmysl - nejen vlastní průmysl Ameriky, ale Ameriky a Britského Společenství a evropského kontinentu a Ruska a veškeré ho zbytku světa. Bylo samozřejmě pár těch, kdo zůstali skeptičtí. Stále ještě je pár jedinců, kteří se nikdy nepřipojili, ale všeobecně řečeno vám můžu říci, že naše organizace reprezentuje a je podporována většinou průmyslu celého světa. Jak jsem řekl, byl bych rád, kdybyste na to nezapomínal."

„Teď," podotkl Vickers, „nemám v úmyslu se k tomu vyjadřovat."

„Jsme organizováni," prohlásil Crawford, „a disponujeme velkou silou, jak si jistě dovedete představit. Udělali jsme jistá prohlášení a vyvinuli jisté tlaky a dosáhli jsme tak několika málo věcí. Jednou z nich je, že žádné noviny, žádná periodika, žádné rádio nepřijme reklamu na žádný takový výrobek nebo mu nevěnuje prostor ve zprávách. Další je, že žádný zavedený obchod nebo prodejní místo nebude prodávat žiletky na holení nebo žárovky nebo zapalovače."

„Kvůli tomu zakládají obchody s vynálezy?"

„Přesně," odtušil Crawford.

„Rozrůstají se," řekl Vickers. „Právě jeden otevřeli v Cliffwoodu."

„Zakládají obchody s vynálezy," souhlasil Crawford, „a vyvinuli novou formu reklamy. Najímají tisíce mužů a žen, kteří chodí dům od domu a říkají lidem, které potkají: 'Slyšeli jste o těch báječných nových věcech, které se objevily? Ne? Dobře, tak mi dovolte, abych vám řekl...' Chápete to. Něco takového, přímý osobní kontakt je nejlepším způsobem reklamy, který existuje. Ale je dražší, než si umíte představit.

Takže jsme se dozvěděli, že stojíme nejen proti ná paditému a produktivnímu géniovi, ale také proti téměř neomezeným penězům.

Zkoumali jsme je. -Zkoušeli jsme tyhle lidi zahnat ke zdi, zjistit, kdo jsou a jak fungují a co zamýšlí. Jak jsem vám řekl, narazili jsme na kamennou zeď."

„Mohou mít legální cíle," prohlásil Vickers.

„Šli jsme po legálních cílech a ti lidé, ať už je to kdokoli, jsou schováni snad až v pekle. Daně? Platí daně. Jsou celí dychtiví platit daně. Takže nemůže začít žádné vyšetřování, ve skutečnosti zaplatí na daních více, než musí. Zákony o obchodních společnostech? Jsou více než puntičkářští v dodržování všech zákonů. Sociální zabezpečení? Platí sociální zabezpečení na obrovských výplatních listinách, o kterých předpokládáme, že jsou zcela smyšlené, ale nemůžete jít za lidmi, co se starají o sociální zabezpečení, a říci: 'Podívejte, žádní takoví lidé, za které platí, nejsou.' Existují další věci, ale tohle jsem vám předložil jen pro ilustraci. Prošli jsme tolika legálními slepými uličkami, že můžeme říci, že naše zákonná moc je bezbranná."

„Pane Crawforde, předestřel jste vysoce zajímavý pří pad, ale nevidím podstatu, o které jste mluvil předtím. Hekl jste, že je to spiknutí na rozbití světové ekonomiky, na zničení našeho způsobu života. Kdybyste studoval naši ekonomickou historii, našel byste spoustu příkladů volné soutěže. Jistě je tomu tak i v tomto případě."

„Zapomněl jste," řekl Crawford, „na karbohydráty."

A to je pravda, pomyslel si Vickers. Karbohydráty byly mimo soutěž.

Jako obyčejně byl hladomor v Cíne a další jako obvykle hrozil v Indii a americký Kongres debatoval v přísně osobní a politické linii, komu by měli pomoci a jak a jestli by vůbec měli někomu pomáhat.

Provalilo se to v ranních novinách. V jakési zapadlé laboratoři byla úspěšně provedena syntéza karbohydrátů. V příběhu se nemluvilo o tom, že to byla zapadlá laboratoř, to vyšlo najevo později. A o mnoho později se přišlo na to, že laboratoř byla jednou z těch, o kterých se předtím nemluvilo, a objevila se doslova přes noc. Stala se vůdčí silou v průmyslu. Vickers vzpomínal, že na samém začátku se kdekdo pokoušel útočit na tyto výrobce syntetických karbohydrátů faktem, že „vyletěli z noci."

Nebyl to start z temnoty. Společnost sice mohla mít neobvyklé způsoby obchodování, ale byla tady, aby tu už zůstala. Několik dnů po počátečním oznámení laboratoř uvedla, že nehodlá svůj produkt prodávat, ale že ho poskytne lidem, kteří by ho mohli potřebovat - lidem, chápejte, ne obyvatelům určitých zemí, ale lidem, kteří byli v tísni a nemohli si vydělat peníze potřebné na zakoupení nutných potravin. Nejenom hladovějícím, ale jednoduše podvyživeným, celé rozsáhlé části světové populace, která nikdy skutečně nehladověla kvůli nedostatku jídla, ale která trpěla kvůli nemocem nebo handicapu, ať už fyzickému nebo mentálnímu, a nikdy neměla tolik, aby se najedla dosyta.

Jako kouzlem se v Indii, v Číně, ve Francii a v Anglii, v Itálii a na Novém Zélandu objevily kanceláře a chudí houfně přicházeli a nevraceli se nazpátek do svých domovů. Byli takoví, o tom není pochyb, kteří využili situace, jen leželi a brali si jídlo, na které neměli žádný nárok, ale kanceláře, které se časem objevily všude, nevypadaly, že je to zajímá.

Karbohydráty samotné jako strava nestačily. Ale byly lepší než vůbec žádné jídlo a pro mnoho lidí podpora, kterou karbohydráty zdarma znamenaly, umožnila ušetřit nějaké penny a koupit si kousek masa, které předtím bylo na jejich stole dlouhé měsíce něčím cizím.

„Prověřili jsme karbohydráty," říkal Crawford, „a ne našli jsme o nic víc, kde bychom se mohli chytit, než předtím. Jak jsme se domnívali, karbohydráty nejsou vyráběny - jednoduše existují. Jsou dopravovány do kanceláří, kde se rozdávají, z několika skladišť a žádné z těchto skladišť není tak velké, aby obsahovalo zásoby na více než jeden nebo dva dny.

Nenašli jsme žádné továrny a nemohli jsme vystopovat dopravu - samozřejmě ze skladišť do distribučních míst ano, ale ne odkudkoli do skladišť. Je to jako stará historka od Hawthorna - o džbánu mléka, které nikdy nepřestane téct."

„Možná byste se měli sami zúčastnit obchodu s karbohydráty."

„Dobrý nápad," řekl Crawford, „ale nevíme jak. Rádi bychom vyráběli věčná auta nebo také věčné žiletky, ale žádný z nás neví jak. Máme techniky a vědce, kteří na těch problémech pracují, a nejsou o nic blíže řešení než v den, kdy začali."

„Co se stane, když budou lidé bez práce potřebovat více než jídlo?" zeptal se Vickers. „Když jejich rodiny budou chodit v cárech a potřebovat oblečení? Co se stane, když budou vyhozeni na ulici?"

„Myslím, že na to mohu odpovědět. Přes noc se objeví nějaká jiná dobročinná organizace a bude opatřovat šaty a útočiště. Prodávají teď domy, pokoj za pět set, a to je méně, než potřebují na výplaty. Proč se jich nevzdat? Proč ne oblečení, které bude stát desetinu, dvacetinu toho, co za něj platíme dnes? Řekněme oblek za pět dolarů. Nebo šaty za padesát centů."

„Nemáte představu, co bude následovat?"

„Zkoušeli jsme to tipovat," odpověděl Crawford. „Vy počítali jsme, že rychle přijde auto, a přišlo. Pak jsme si mysleli, že by mohly následovat domy, a začali je prodá vat. Oblečení by mohlo být tou další věcí na trhu."

„Jídlo, úkryt, doprava a oblékání," řekl Vickers. „Čty ři základní potřeby."

„Také mají pohonné látky a energii," dodal Crawford. „Dost na to, aby přesunuli lidskou populaci do těch nových domů na sluneční energii. Můžete z knih úplně vyškrtnout také energetický průmysl."

„Ale kdo to je?" zeptal se Vickers. „Řekl jste mi, že to nevíte. Ale musíte mít nějaký nápad, nějaké vědecké odhady."

„Ani tušení. Máme seznam organizací a jejich sdru žení. Nemůžeme najít jednotlivé lidi, jsou tam jména, o kterých jsme nikdy neslyšeli."

„Rusko?"

Crawford potřásl hlavou. „Kreml je také znepokojený. Rusko spolupracuje. To by mělo dokazovat, jak jsou i oni vystrašení."

Crawford se poprvé pohnul. Zvedl ruce složené na bři še, sevřel opěradla svého masivního křesla a narovnal se. Teď seděl vzpřímeně.

„Předpokládám, že byste rád věděl, k čemu se nám hodíte."

„Přirozeně."

„Nemůžeme vyjít do ulic a říkat: 'Tady jsme, spoje ná síla světového průmyslu, bojujeme za záchranu našeho způsobu života.' Nemůžeme jim vysvětlovat, jaká je situace. Smáli by se nám. Nakonec, nemůžete říkat lidem, že auto, které vydrží věčně, nebo dům, ve kterém místnost stojí pouze pět set babek, je pro ně něco špatného. Chceme po vás, abyste o tom napsal knihu."

„Nevím..." začal Vickers, ale Crawford ho v půlce věty uťal.

„Měl byste to napsat, jako byste na to přišel sám.

Budete napojen na informované zdroje, které jsou příliš vysoko, abych je mohl jmenovat. Obstaráme vám všechny údaje, ale materiál se bude jevit jako váš."

Vickers pomalu vstal. Natáhl ruku a zvedl klobouk.

„Děkuji za šanci. Nemám zájem."

Ann Carterová se podívala na Vickerse: „Jednou, Jayi, až mě přestane bavit přidělávat si problémy, nechám tě být. A až to udělám, možná dostanu šanci zjistit, proč se tak chováš."

„Musím napsat knihu. Píšu ji. Co chceš víc?"

„Kniha mohla počkat. Mohls ji napsat jindy. Tohle nepočká."

„Pokračuj, řekni mi, že jsem zahodil milion dolarů. Na to myslíš."

„Mohl bys po nich požadovat za psaní nereálný honorář a získat u nakladatele takový kontrakt, jaký tady ještě nikdy nebyl a..."

„A odložit nejskvělejší práci, kterou jsem kdy dělal," prohlásil Vickers, „a vrátit se k ní, až vychladne a zjistit, že jsem ztratil kontakt."

„Každá kniha, kterou napíšeš, je tvoje nejskvělejší. Jayi Vickersi, nejsi nic jiného než okázalý literát. Jistě, děláš dobrou práci a ty tvé slátaniny se prodávají, ačkoli se někdy divím proč. Kdyby v tom nebyly peníze, nenapsal bys už ani slovo. Řekni mi, ty poctivce, proč píšeš?"

„Odpověděla jsi za mě. Řekla jsi, že pro peníze. Dobře, tak pro peníze."

„Správně, máš opravdu špinavou duši." „Můj Bože," pronesl Vickers, „dohadujeme se, jako bychom byli manželé."

„To je jiná věc. Nikdy jsi nebyl ženatý, Jayi. To ukazuje tvoji sebedůvěru. Vsadím se, že jsi o tom dokonce nikdy ani nepřemýšlel."

„Jednou ano. Jednou, už dávno." „Polož si mi hlavu na rameno a vybreč se. Vsadím se, že to bylo žalostné. Vsadím se, že právě odsud jsi čerpal látku pro něj intenzivnější milostné scény tvých knih." „Ann, jseš trochu opilá."

„Jestliže jsem opilá, můžeš za to ty. Ty jsi ten, kdo řekl: 'Děkuji za šanci, nemám zájem.' "

„Měl jsem podezření, že je v tom něco nefér," stál na svém Vickers.

„To jseš celý ty," prohlásila Ann. Dopila drink.

„Neměj podezření," řekla, „které slouží k tomu, aby ses vyhnul zodpovědnosti a odmítl nejlepší příležitost, kterou jsi kdy měl. Když bude někdo přede mnou má vat penězi, nedovolím nějakému podezření, aby mi stálo v cestě."

„Jsem si tím jistý," souhlasil Vickers. „To bylo ošklivé, co jsi mi teď řekl," vytkla mu Ann. „Zaplať za pití a pojďme odtud. Posadím tě do autobusu a už se, prosím tě, nevracej."

Přes obrovskou výlohu byla napříč pověšena ohromná cedule. Stálo na ní:

DOMY POSTAVENÉ NA PŘÁNÍ

$500 za místnost

VÝHODNÉ PODMÍNKY PŘI KOUPI VAŠEHO STARÉHO DOMU

Ve výloze byl pěti nebo šestipokojový dům, postavený uprostřed malého, hezky navrženého trávníku a zahrady. V zahradě byly sluneční hodiny a na domě kopule s větrnou korouhvičkou ve tvaru letící kachny. Na zastřižené trávě stály u bílého kulatého stolu dvě bílé zahradní židle a na příjezdové cestě se blýskalo nové auto.

Ann stiskla Vickersovi rameno. „Pojďme dovnitř."

„To musí být to, o čem mluvil Crawford," řekl Vickers. „Máš spoustu času, než ti pojede autobus," přemlouvala ho Ann.

„Může být. Jestli se chceš jít na ten dům podívat, se mnou nepočítej."

„Kdybych si myslela, že je to možné, popadla bych tě a provdala bych se za tebe."

„A udělala mi ze života peklo."

„Proč, prosím tě, proč bych dělala něco takového?"

Vešli do dveří a ty se za nimi zhouply, hluk ulice utichl a oni kráčeli po zeleném koberci, sloužícím jako trávník.

Prodavač je uviděl a vyšel je přivítat.

„Pouze jdeme okolo," řekla Ann, „a mysleli jsme, že bychom se mohli podívat. Vypadá to jako dobrý dům..."

„Je to dobrý dům," ujistil je prodavač, „a má mnoho speciálních vlastností."

„Je pravda, co je na té ceduli?" zeptal se Vickers. „Pět set dolarů za pokoj?"

„Každý se mě takhle ptá. Přečtou si ceduli, ale nevěří tomu, takže první věc, na kterou se zeptají, když vejdou, je, zda je skutečně pravda, že prodáváme tyto domy za pět set dolarů za místnost."

„A je?" trval na svém Vickers.

„Zcela určitě. Dům s pěti pokoji je za dva a půl tisíce dolarů a desetipokojový dům by byl za pět tisíc dolarů. Zpočátku se samozřejmě většina lidí nezajímá o dům s deseti místnostmi."

„Co tím myslíte - zpočátku?"

„Víte, to je tak, pane," řekl prodavač. „Náš dům byste mohl nazvat domem, který roste. Koupíte si dům s pěti pokoji, řekněme, a zakrátko, jakmile zjistíte, že chcete další pokoj, přijdete a změníte plány a chcete dům se šesti pokoji."

„Není to drahé?" zeptala se Ann.

„Ale vůbec ne," pravil prodavač. „Stojí to pouze pět set dolarů za pokoj navíc. To je nízká a základní sazba."

„To je prefabrikovaný dům, že?" zeptala se Ann.

„Předpokládám, že byste to tak nazývala, ačkoli je to k tomuto domu nespravedlivé. Když řeknete 'prefabrikovaný', myslíte tím dům, který je předem připraven a sestaven z kousků. Složit to zabere týden nebo deset dní a potom máte skořápku - bez topení, krbu, bez ničeho." „Zajímá mě myšlenka přidávání pokojů," řekl Vickers. „Řekl jste, že když chtějí pokoj navíc, pouze vás zavolají a vy přijdete a jeden k tomu přilepíte."

Prodavač trochu strnul. „Ne úplně přesně, pane. Nic nepřilepujeme. Uděláme nový návrh domu. Pokaždé vám dům dobře a prakticky naplánujeme a navrhneme v sou ladu s posledními vědeckými a estetickými představami o tom, jaký by domov měl být. V některých případech přidání další místnosti znamená, že musíme změnit celý dům, nově uspořádat místnosti a tak.

Samozřejmě," dodal, „pokud chcete změnit místo, mů že být nejlepším řešením dát jako protiúčet celý dům a koupit nový. Za tuhle službu požadujeme poplatek jednoho procenta ročně z originální ceny, plus, samozřejmě, poplatek za místnosti navíc."

Nadějně se na oba dva podíval. „Máte pravděpodobně dům, že?"

„Malou chaloupku nad údolím," řekl Vickers. „Není zrovna velká."

„Mohl byste říci, kolik stojí?"

„Patnáct nebo dvacet tisíc, ale pochybuji, že bych mohl dostat tolik."

„Dali bychom vám dvacet tisíc podle vašeho odhadu. Naše odhady jsou dost velkorysé."

„Podívejte," namítl Vickers, „chtěl bych pouze pěti nebo šestipokojový dům. To přijde pouze na dva a půl nebo tři tisíce."

„Ale to je v pořádku," usmál se prodavač. „Vyplatíme vám rozdíl na ruku." „To nedává smysl!"

„Ale samozřejmě, že ano! Jsme ochotni zaplatit současnou tržní hodnotu existujících staveb, abychom mohli zavést naše. Ve vašem případě bychom vám vyplatili rozdíl, potom bychom si vzali váš starý domov, odvezli ho a postavili nový. Je to velmi jednoduché."

Ann se obrátila na Vickerse: „Pokračuj a řekni tomu muži, že žádný dům nemáš. To mi připadá jako dobrý obchodní návrh, takže to samozřejmě odmítneš."

„Madam," řekl prodavač, „zcela vám nerozumím."

„To je jen soukromý žert," přetlumočil to Vickers.

„Aha ... dobře, říkal jsem vám, že ten dům má jisté speciální vlastnosti."

„Pokračujte, prosím," pobídla ho Ann. „Řekněte nám

o nich."

„Velmi rád. Například solární články. Víte, co jsou solární články."

Vickers přikývl. „Zařízení na výrobu energie ze sluneč ního záření."

„Přesně. Tyto články jsou ale účinnější než obyčejné solární články. Nejenom, že v zimě vytápějí dům, ale dodávají elektrickou energii po celý rok. Odstraňuje to nutnost spoléhat se na veřejné služby zásobování energií. Mohu dodat, že vyrobí spoustu energie, o hodně více, než budete kdy potřebovat."

„Hezká vlastnost," podotkla Ann. „A dům se dodává plně vybavený. Dostanete chladničku a domácí mrazák a automatickou pračku a sušičku, myčku na nádobí, jednotku na likvidaci odpadu, toaster, přístroj na výrobu waflí, rádio, televizi a další různé drobnosti."

„Které se samozřejmě platí zvlášť," řekl Vickers. „Ne, opravdu ne. Vše, co zaplatíte, je pět set dolarů

za pokoj."

„A postele?" zeptala se Ann. „Křesla a takové věci?" „Je mi líto," prohlásil prodavač. „To si musíte opatřit

sama."

„Je zvláštní poplatek," nedal se odradit Vickers, „za odvezení starého domu a přivezení nového?"

Prodavač se vztyčil a pronesl s tichou důstojností: „Chci, abyste pochopili, že toto je čestná nabídka. Nejsou tam žádné skryté poplatky. Kupujete dům a platíte - nebo si dohodnete placení - v ceně pět set za místnost. Vyškolili jsme čety pracovníků, kteří odvezou váš starý dům a vztyčí nový. Všechno je zahrnuto v původní ceně. Nic se nepřidává. Samozřejmě, někteří kupující chtějí změnit místo. V tom případě jsme obyčejně schopni navrhnout přijatelný plán na výměnu staré a nové nemovitosti. Vy, předpokládám, byste chtěli zůstat tam, kde jste. Řekl jste, že bydlíte nad údolím. Velmi atraktivní místo." „No, já nevím," řekl Vickers.

„Zapomněl jsem se zmínit o jedné věci," pokračoval prodavač. „Nikdy nebudete muset ve svém domě malovat. Je postaven z materiálu, který je stálobarevný. Barva nikdy neoprýská nebo nevybledne. Máme široký výběr velmi půvabných barevných kombinací."

„Nechceme už déle plýtvat vaším časem," podíval se na něj Vickers. „Víte, my nejsme opravdoví zákazníci. Jen jsme šli okolo."

„Ale máte dům?" „Ano, mám dům."

„A my jsme připraveni nahradit váš dům novým a zaplatit vám pěknou sumičku rozdílu." „Vysvětlil jste mi to, ale..."

„Mně to připadá, že vy byste měl prodávat váš dům mně, a ne abych se já pokoušel prodat vám náš dům."

„Mám dům a mám ho rád. Jak mohu vědět, že bych měl rád jeden z těch vašich nových domů?"

„Ale proč, pane," namítl prodavač, „přece jsem vám říkal - "

„Jsem na svůj dům zvyklý. Znám ho a patří ke mně. Je to pro mě důležité."

„Jayi Vickersi!" vložila se do toho Ann. „Nemůže být tak důležitý jen po třech letech. Když tě tak slyším o tom mluvit, myslela bych si, že jsi ten dům zdědil po předcích."

Vickers byl umíněný. „Mám ten pocit. Znám to místo. V jídelně vrže podlaha a kolikrát na ni šlápnu jen proto, abych ji uslyšel zavrzat. A na verandě má v popínavé rostlině hnízdo pár červenek a v suterénu je cvrček. Chytal jsem ho, ale nikdy jsem ho nemohl nalézt; byl na mě příliš chytrý. A teď, i kdybych měl zase příležitost, nedotkl bych se ho, protože je částí domu a - "

„V našem domě vás nikdy nebudou obtěžovat cvrčci. Mají přímo ve stěnách přípravek proti broukům. Nikdy vás nebudou obtěžovat moskyti nebo mravenci nebo cvrčci nebo něco takového."

„Ale mě ten cvrček neobtěžuje. To je to, co se vám pokouším vysvětlit. Mám ho rád. Nejsem si jist, jestli bych měl rád dům, kde nemohou žít cvrčci. Myši, to je něco jiného."

„Troufám si říci," prohlásil obchodník, „že v našem domě nebudete mít ani myši."

„Nebudu je mít ani ve svém. Zavolal jsem deratizátorovi , aby mě jich zbavil. A než se vrátím domů, budou pryč."

„Trápí mě jedna věc," řekla Ann prodavači. „Pamatujete si na všechna ta zařízení, o kterých jste se zmiňoval, pračka a chladnička a..."

„Ano, samozřejmě."

„Ale nezmínil jste se o sporáku."

„Ze ne?" otázal se prodavač. „Jak jsem jenom mohl zapomenout? Samozřejmě, že dostanete také sporák."

Když autobus dojel do Cliffwoodu, začalo se stmívat. Vickers si v obchodě na rohu koupil noviny a přešel přes ulici do jedné z lepších kaváren ve městě.

Objednal si jídlo a zrovna, když si začal prohlížet noviny, někdo na něj pištivým hláskem zavolal. „Ahoj, tady, pane Vickersi."

Byla to malá holčička, která přišla na snídani.

„Ahoj, Jane," řekl. „Co tu děláš?"

„Šla jsem s maminkou koupit zmrzlinu k večeři," vysvětlovala Jane. Usadila se ke stolu naproti němu na okraj židle. „Kde jste dneska byl, pane Vickersi? Šla jsem okolo a chtěla vás navštívit, ale byl tam nějaký muž a nepustil mě dovnitř. Říkal, že hubí myši. Proč hubil myši pane Vickersi?"

„Jane," pronesl nějaký hlas.

Vickers vzhlédl a uviděl elegantní, krásnou, zralou že nu a usmál se na ni.

„Nesmíte ji brát vážně, pane Vickersi," prohlásila.

„A, opravdu? Nevím, myslím, že je báječná."

„Jsem Leslie. Matka Jane. Jsme už dlouho sousedé, ale nikdy jsme se nesetkali."

Sedla si ke stolu.

„Četla jsem některé vaše knížky, a jsou nádherné. Všechny jsem ale nečetla. Člověk má tak málo času."

„Děkuji, Leslie," odpověděl zdvořile Vickers a byl zvědav, zda ji napadne, že jí děkuje za to, že nečetla všechny.

„Stejně jsem měla v úmyslu vás navštívit," pronesla paní Leslie.

„Organizujeme 'Předstírací klub' a já vás mám na seznamu."

Vickers potřásl hlavou. „Tlačí mě čas," odpověděl. „Mám zásadu nepatřit nikam."

„Ale tohle," řekla Leslie, „bude - dobře, můžete si myslet, že to nebude nic pro vás."

„Jsem rád, že jste si na mě vzpomněla."

Usmála se. „Myslíte si, že jsme blázni, pane Vickersi."

„Ne, blázni ne."

„Tak infantilní."

„Když už jste to slovo použila," prohlásil Vickers, „budu s ním souhlasit. Ano, musím připustit, že mi to připadá trochu dětinské."

Teď, přemýšlel, jsem tomu dal. Otočí se a odejde, takže to bude vypadat, jako bych to řekl já a ne ona. Řekne všem sousedům, jak jsem jí z očí do očí řekl, že její klub je infantilní.

Ale nezdála se uražená. „Někomu, kdo nemá ani mi nutu volnou, to musí připadat dětinské. Ale je to skvělá cesta, jak získat koníčka, hluboký zájem - v tom tkví podstata."

„O tom nepochybuji," pronesl Vickers.

„Znamená to spoustu práce, chápu, že na to nemáte čas. Když se jednou rozhodnete, v kterém období chcete předstírat, že žijete, musíte to období prostudovat, důkladně propátrat a potom musíte psát deník - každý den - a pokaždé to musí být úplná zpráva o činnostech během dne a ne jen věta nebo dvě a musí to být zajímavé, a když chcete, vzrušující."

„V historii je mnoho různých období," řekl Vickers, „to by mohlo být vzrušující."

„Jsem ráda, že to říkáte," odvětila Leslie dychtivě. „Prozradil byste mi něco? Kdybyste si chtěl zvolit vzrušující období, pane Vickersi, jaké byste si vybral?"

„Je mi líto. Budu o tom přemýšlet."

„Ale říkal jste, že je tolik..."

„Já vím. A přece, když tak na to myslím, zdá se mi, že je tento den stejně vzrušující jako kterýkoliv jiný."

„Ale nic se neděje."

„Děje se hodně věcí."

Celý nápad je samozřejmě žalostný - dospělí lidé předstírají, že žijí v jiném čase, otevřeně přiznávají, že neumějí žít v klidu ve svém vlastním období, ale musí se hrabat v jiných časech a událostech, aby našli plesnivé, umělé vzrušení druhých. Život těchto lidí obsahuje nějaký úporný nezdar, nějakou děsivou prázdnotu, která v nich vy tváří řvoucí vakuum, jež musí nějak vyplnit.

Vzpomněl si, jak za ním v autobuse seděly dvě ženy a bavily se spolu. Na chvíli ho překvapilo, jaké podivné uspokojení čerpají z Peepsových časů. Vzrušující procházky, setkání s mnoha lidmi, malé krčmy, kde se servíruje sýr a víno, divadla, přátelství, rozhovory uprostřed noci, mnoho zájmů - tohle všechno patřilo k bohatému životu Samuela Peepse. Jeho život byl tak plný, jak je život Předstíračů prázdný.

Hnutí samotné bylo samozřejmě únikem, ale únikem z čeho? Možná od nejistoty. Od napětí, od každodenní a všudypřítomné umělé nenucenosti, která nikdy nevybublala na povrch a nezměnila se ve strach, avšak nikdy také neznamenala klid. Možná od stavu věčné nejistoty - stavu mysli, který nemohla kompenzovat ani všechna vylepšení vysoce pokročilé technologie.

„Už musí mít naši zmrzlinu zabalenou," pronesla Leslie a sebrala rukavice a peněženku. „Musíte k nám přijít, pane Vickersi, a strávit s námi večer."

Vickers vstal. „Jistě. Někdy velmi brzy," slíbil.

Věděl, že to neudělá, a že ona nechce, aby to udělal, ale oba tak spláceli daň mýtu o pohostinnosti.

„Pojď, Jane," řekla Leslie. „Jsem ráda, že jsem vás, pane Vickersi, po tolika letech potkala."

Nečekala na odpověď a odešla.

„Doma je teď všechno v pořádku," rychle řekla Jane. „Máma se s tátou znova smířila."

„To jsem rád."

„Tatínek říkal, že už se s tou ženou nebude stýkat," dodala Jane.

„To jsem taky rád."

Matka na ni z druhé strany obchodu zavolala.

„Už musím jít." Sklouzla ze židle a utíkala obchodem k matce. Když procházely dveřmi, otočila se a zamávala mu.

Ubohé dítě, přemýšlel, jaký to má s ní za život. Kdybych měl takové malé děvčátko, jako je ona - zahnal tu myšlenku. Neměl žádné děvčátko. Měl regál knih; a teď tam ležel rukopis a čekal na něj, slibuje slávu. A teď zjišťuje, jak chabé sliby to jsou. Knihy a rukopis, přemýšlel. Nemá toho moc, na čem lze vybudovat život.

V tom je problém. Není to jen jeho problém, ale pro blém všech - zdá se, že nikdo nemá moc věcí, na kterých by založil svůj život. Svět žil tolik let ve válce nebo v hrozbě války. Nejdříve to byl šílený pocit, nutnost úniku, potom morální a duševní nečitelnost, které si nikdo ani nevšiml, stav, který byl nakonec akceptován jako normální způsob života.

Není se co divit, že existují Předstírači, řekl si sám pro sebe. Se svými knihami a svým rukopisem byl také jedním z nich.

Na verandě se podíval pod truhlík s květinami a hledal klíč, ale ten tam nebyl. Potom si vzpomněl, že nechal dveře odemčené, aby Joe mohl dovnitř a zlikvidovat myši.

Stiskl kliku, vešel, přešel pokoj a rozsvítil stolní lampu. Pod lampou ležel bílý list papíru a na něm načmáráno tužkou:

Jayi, udělal jsem, co bylo třeba a pak jsem ti otevřel okna, abych vyvětral zápach. Dám ti sto babek za každou myš, kterou najdeš. Joe

Jeho pozornost připoutal nějaký hluk. Všiml si, že ně kdo je na verandě, sedí v jeho oblíbeném křesle a houpe se a kouří cigaretu, jejíž kouř vytváří útlou čáru, která se vlní a tancuje v temnotě.

„To jsem já," promluvil Horton Flanders. „Jedl jste něco?"

„Měl jsem něco v městě."

„To je škoda. Přinesl jsem tác sendvičů a nějaké pivo. Myslel jsem, že budete mít hlad a vím, jak nenávidíte vaření..."

„Díky. Teď nemám hlad. Můžeme si je vzít později."

Odhodil klobouk na židli a vyšel na verandu.

„Sedím ve vaší židli."

„Tak tam zůstaňte. Tahle je stejně pohodlná."

„Nevíte, jaké byly dnešní zprávy? Mám někdy politováníhodný zvyk nepodívat se do novin."

„Vše při starém. Další mírové zprávy, kterým nikdo moc nevěří."

„Studená válka pořád pokračuje," pronesl zamyšleně pan Flanders. „Už trvá nejméně čtyřicet let. Občas se vztahy přiostří, ale nikdy nedojde až k výbuchu. Napadlo vás někdy, pane Vickersi, že přinejmenším tucetkrát mohla vypuknout opravdová válka, ale prostě k tomu nějak nikdy nedošlo?"

„Nepřemýšlel jsem o tom."

„Ale je to pravda. Nejprve byly problémy s leteckou dopravou v Berlíně a válka v Řecku. Jakýkoliv z těchto incidentů mohl přerůst ve válečný konflikt, ale vždy se to urovnalo. Potom přišla Korea, a zase se to vyřešilo. Potom hrozil Írán, že vyhodí svět do povětří, ale bezpečně jsme se přes to dostali. Potom se odehrály nepokoje v Manile a bouře na Aljašce a Indická krize a půl tuctu dalších. Ale všechny se urovnaly, ať už jakýmkoli způsobem."

„Nikdo doopravdy nechce bojovat," řekl Vickers.

„Možná ne," souhlasil pan Flanders, „ale je v tom víc než jen snaha o udržení míru a vyvarování se války. Nejmocnější národy se opakovaně vyšplhaly po větvi až na místo, kde musely bojovat nebo vycouvat. Vždy vycouvaly. To není v lidské povaze, pane Vickersi, nebo to v ní ještě před čtyřiceti lety nebylo. Nepřipadá vám, že se mohlo něco stát, že je ve hře nějaký neznámý faktor, nová neznámá v rovnici, kterou je nutno brát v úvahu?"

„Není mi úplně jasné, jak by mohl vstoupit do hry nový činitel. Lidská rasa je stále lidskou rasou. Lidé předtím vždy bojovali. Teprve před čtyřiceti lety ukončili dosud největší válečný konflikt v dějinách."

„Od té doby následovala provokace za provokací a vypukly četné regionální války, ale celý svět do války nevstoupil. Můžete mi říci proč?"

„Ne, to nemohu."

„Přemýšlel jsem o tom," řekl pan Flanders, „samozřejmě marně. A zdálo se mi, že zde musí být nějaká nová okolnost."

„Snad strach," navrhl Vickers. „Strach z našich no vých strašných zbraní."

„To je možné," připustil pan Flanders, „ale strach je podivná věc. Ze strachu lze válku začít stejně tak jako se jí vyvarovat. Je docela pravděpodobné, že jen strach donutil lidi jít a bojovat proti němu - byli ochotni jít navzdory strachu, jen aby se ho zbavili. Nedomnívám se, pane Vickersi, že samotný strach je příčinou míru."

„Myslíte na nějaký psychologický důvod?"

„Snad by to mohlo být ono," řekl pan Flanders. „Nebo to mohla být intervence."

„Intervence! Čí?"

„To opravdu nemohu říci. Ale tahle myšlenka není nová a nenapadlo mě to poprvé! Začalo to tím, že se přibližně před devadesáti lety něco stalo se světem. Do tě doby člověk mnohokrát ve starých vyjetých kolejích klopýtl. Sem tam je patrný nějaký pokrok, nějaké změny, ale ne mnoho. Zvláště v myšlení jich moc není. A to je třeba vzít v úvahu.

Potom lidstvo, které se dosud jen šouralo, začne cvá lat. Je vynalezen automobil a telefon a kino a létající stroje. Rádio a ostatní přístroje charakterizují první čtvrtinu století.

Ale byla to z velké části mechanika, jasná a jednoduchá, dal jste si dvě a dvě dohromady a vyšly vám čtyři. V druhé čtvrtině století byla klasická fyzika většinou nahrazena novým způsobem myšlení, které připustilo věci jako atomy a elektrony a postavilo nás k nim tváří v tvář. A z toho vznikly teorie a fyzika atomu a všechny ne zcela jisté věci, které jsou ještě i dnes jen pravděpodobné.

A to si myslím, bylo tím největším krokem ze všech -fyzici, kteří rozškatulkován, utřídili a označili všechny klasické znalosti, aby pěkně pasovaly do přihrádek, by měli mít odvahu, aby řekli, že neví, co nutí elektrony chovat se právě tak, jak to dělají."

„Pokoušíte se říci," vmísil se Vickers, „že se stalo něco, co vyhnalo člověka z jeho vyjetých kolejí. Ale takové věci se nestaly poprvé. Už dříve přišla renesance a průmyslová revoluce."

„Neřekl jsem, že se to stalo jen jednou," odpověděl pan Flanders. „Pouze jsem řekl, že se to stalo. Skutečnost, že se tak stalo již předtím, mírně odlišným způsobem, by dokazovala, že to není náhoda, ale nějaký druh cyklu, nějaký vliv, který působí na lidskou rasu. Co to je, že to postrkuje tu línou kulturu z plahočení do úplně samostatného cvalu a, přinejmenším v tomto případě, ji udržuje v tempu téměř sto let bez příznaků ochablosti?"

„Řekl jste intervence," pronesl Vickers. „Stojíte mimo normální svět, na poli divoké fantazie. Možná lidé z Marsu?"

Pan Flanders potřásl hlavou. „Lidé z Marsu ne. Nemyslím si, že jsou na Marsu lidé. Buďme trochu praktičtější."

Máchl cigaretou k obloze nad živým plotem a stromy, k obloze, na níž se mihotalo množství hvězd. „Tam venku musí být veliké zásoby znalostí. Na mnoha místech ve vesmíru kolem naší Země musí existovat rozumné bytosti a ty mají vědomosti, o kterých se nám nikdy ani nesnilo. Nějaké z nich mohou být pro lidi a Zemi použitelné, mnohé ne."

„Poukazujete na to, že někdo odjinud - "

„Ne, to ne. Jenom tvrdím, že vědění je tady a čeká, čeká na nás, až půjdeme a jednoduše si je vezmeme."

„Ještě jsme se nedostali dokonce ani na Měsíc."

„Nemusíme čekat na rakety. Abychom se tam dostali, nemusíme tam přímo fyzicky jet. Můžeme tam dosáhnout myslí..."

„Telepaticky?"

„Snad. Možná, že to tak můžete nazvat. Sondování a hledání pomocí mysli - vědomí sahající po jiném. Pokud je něco jako telepatie, vzdálenost nebude hrát žádnou roli - půl míle nebo světelný rok - jaký v tom bude rozdíl? Pro mysl nemá význam fyzická překážka, nejsou hranice - nebo by neměly být - které by vyplývaly ze zákona, že nic nemůže překročit rychlost světla."

Vickers se neklidně zasmál, cítil, jak se mu po šíji plazí neviditelné mnohonohé příšery.

„To nemůžete myslet vážně," pronesl.

„Snad ne," připustil pan Flanders. „Snad jsem sta rý excentrik, který našel člověka, jenž je mu ochotný naslouchat a moc se mu nesmát."

„Ale ty vědomosti, o kterých jste mluvil. Není žádný důkaz, že lze takové znalosti využít, že budou kdy použity. Budou nepřátelské, budou mít cizí logiku a budou se týkat cizích problémů. Snad i budou založeny na nepřátelském pojetí, kterému nebudeme rozumět."

„Mnohé určitě," souhlasil pan Flanders. „Budete pro sívat a vybírat mezi nimi. Bude tam mnoho plev, ale najdete poklady. Můžete například najít způsob, kterým lze potlačit tření a když ho naleznete, získáte stroj, který bude pracovat navěky a budete mít - "

„Počkejte chvíli," přerušil ho napjatě Vickers, „kam se to dostáváte? Co obchod s přístroji, které fungují věčně? To tady už máme. Právě dnes ráno jsem mluvil s Ebem a on mi povídal - "

„O autu. Přesně to mám, pane Vickersi, na mysli."

Dlouhou dobu po tom, co pan Flanders odešel, seděl Vickers na verandě, kouřil cigarety a zíral na čtverec nebe, který viděl mezi vrškem živého plotu a střechou verandy ... na nebe a křišťálový nános hvězd, přemýšlel o tom, že nikdo si neumí představit vzdálenost a čas, který leží mezi hvězdami.

Flanders byl starý muž s obnošeným kabátem, vyleštěnou hůlkou a podivným, toporným způsobem vyjadřování; když jste ho poslouchali, napadlo vás, že je z jiné doby a z jiné kultury. Co mohl vědět, co možná mohl vědět o znalostech ukrytých ve hvězdách?

Něco takového si mohl vymyslet každý. O čem to mlu vil? Vickers o tom přemýšlel, marně. A tak se rozhodl, že je to určitě tak - neškodný starý výstředník, který nemá v hlavě nic jiného než zbytečné myšlenky, které posouvají jeho vědomí do jiného života; na ten starý, vybledlý chce zapomenout.

A tady, pomyslel si Vickers, také spekuluji, protože neznám žádný způsob, jakým lze proniknout do života, který chce tento stařec vést.

Vstal a vrátil se do obývacího pokoje. Odtáhl židli od psacího stolu a sedl si na ni. Seděl a zíral na psací stroj, který ho obviňoval ze ztraceného času, z celého promrhaného dne, ukazoval vyčítavým prstem na hromadu rukopisů, která by, kdyby zůstal doma, byla o něco tenčí.

Zvedl několik stránek rukopisu a pokusil se číst, ale brzy toho nechal. Svíraly jej děsivé myšlenky, ze kterých mu byla zima. Jiskra života, která ho nutila den po dni sázet na papír slova, která musí napsat - která doslovně musí být napsána, jako by jejich psaní znamenalo očištění od zmatku číhajícího v jeho mysli - byla pryč. Jako by psaní bylo úkolem nebo trestem, jehož vykonání je podmínkou jeho života.

Řekl ne, neměl zájem o psaní Crawfordovy knihy, a řekl to proto, že ho to nezajímalo, protože se chtěl vrátit sem a dát smysl hromadě rukopisů, která mu ležela na pracovním stole.

Avšak to nebyla jediná příčina - bylo v tom ještě něco jiného. Tušení, řekl Ann a ona se mu posmívala. Ale podezření měl - a pocit nebezpečí - a strach, který mu stál bok po boku jako jeho druhé já, to všechno ho varovalo. Samozřejmě, nebylo to logické, protože neměl důvod mít strach. Neexistoval jediný důvod, proč ten kšeft nevzít. Co s penězi by věděl. Ann by uměla využít jeho honorář. V tom odmítnutí nebyla žádná logika, nemělo žádný smysl. A přece bez okamžiku zaváhání nabídku odmítl.

Položil stránky rukopisu na vršek hromady, vstal ze židle a zasunul ji pod stůl.

Jako by klouzání židle po koberci bylo znamením, ozval se z jednoho z temnějších rohů zvuk ťapkání, přesu nul se do dalšího a potom bylo ticho, tak ticho, že Vickers mohl slyšet šelestění popínavých rostlin, pomalu se kýva jících ve větru a narážejících do zástěny verandy za otevřenými dveřmi. Potom dokonce i šelestění ustalo a následovalo ticho, nepřirozené, mrtvolné ticho, jako by celý dům s napětím čekal, co se stane.

Vickers pomalu otočil hlavu čelem do místnosti, opatr ně posunul nohu a s přehnanou, skoro posvátnou snahou, aby nezpůsobil hluk a nikdo nevěděl, co dělá, se otáčel tak, aby stál tváří k rohu, z něhož zvuk vyšel.

Žádné myši tady nebyly. Zatímco byl ve městě, přišel Joe a zabil je. Nebyly tu myši a nemělo se ozývat cupitám z jednoho rohu do druhého. Joe mu napsal zprávu - dokonce pořád ležela na psacím stole pod lampou - ve které prohlašoval, že zaplatí sto dolarů za každou myš, kterou mu Vickers předloží.

Ve vzduchu bylo cítit ticho, nebyl to klid, spíš jako by všechno čekalo a ani nedýchalo.

Pohyboval pouze očními bulvami, protože se mu zdá lo, že když pohne celou hlavou, zavrže mu krk a zradí ho všemu nebezpečí, které zde mohlo číhat. Vickers prozkoumal pokoj se zvláštním důrazem na setmělé oblasti v rozích, pod nábytkem a ve stínu, které byly nejdále od světla. Opatrně položil ruce za sebe, aby se chytl něčeho spolehlivého a nestál tu tak sám a zkameněle v prostoru, a sevřel okraj stolu.

Prsty pravé ruky se dotkly něčeho kovového a on si uvědomil, že je to kovové těžítko, které, když zasedl ke stolu, zvedl z hromady rukopisů. Prsty po něm sáhly, sevřely je a přitáhly do prohlubně v dlani, obepjaly je. Měl

zbraň.

V rohu u žluté židle něco bylo a přestože to vypadalo, že nemá oči, věděl, že ho to pozoruje. Nevědělo to, že ho spatřil nebo aspoň vypadalo, že to neví, ačkoli v příštím okamžiku bude více než pravděpodobně vědět víc.

„Teď!" pronesl Vickers a slovo explodovalo jako výbuch děla. Švihl pravou rukou nahoru a pak dopředu a těžítko na papíry, rotujíc ve vzduchu, narazilo do rohu.

Ozvalo se křupnutí a kovové součástky se s hlukem rozkutálely po podlaze.

Leželo tam pár zpřetrhaných hadiček a spletitá změť ohnutých a zlomených drátů a směšné odštěpky a střepiny krystalů a vnější kovová schránka, která na sobě také měla trubičky, kotoučky a mnoho dalších záhadných mechanických částí, které nepoznal.

Vickers si přitáhl stolní lampu blíž k sobě, takže světlo zářilo na hrst součástek, které sebral z podlahy. Natáhl prst a opatrně jím pár těch kousků posunul, a naslouchal zvonivým zvukům, které vydávaly, jak o sebe narážely.

Nebyla to myš, ale něco jiného - něco, co cupitalo nocí a vědělo, že si bude myslet, že je to myš, věc, kterou nelákaly pasti.

Možná, podle hadiček a drátů, to je nějaká elektronická věcička. Vickers znovu prstem zamíchal součástkami a znovu naslouchal.

Nějaký druh elektronického špióna, uvažoval, cupitající, ťapkající, poslouchající věc, která ho neustále sledovala, věc, která si ukládala, co slyšela a viděla, aby o tom mohla v budoucnu referovat, nebo získané znalosti rovnou odeslala. Ale komu? A proč? A možná to vůbec nebyl špión. Možná to bylo něco jiného, něco, pro co existuje jednodušší - nebo o mnoho divočejší - vysvětlení. Kdyby to bylo zařízení pro odposlech a sledování, umístěné sem, aby ho špehovalo, nechytil by je. Nikdy předtím žádné neviděl a až do tohoto okamžiku po měsíce slýchával ťapkání a pelášení, o kterém si myslel, že ho způsobují myši.

Kdyby to bylo zařízení pro špehování, bylo by vyrobeno tak dobře, tak chytře, že by nebylo jen schopné ho pozorovat, ale samo by se mu drželo z dohledu. Aby bylo užitečné, nesmělo prozradit svoji přítomnost. Nemělo se ukazovat v nebezpečných chvílích. Nesmělo; pouze tehdy, pokud by samo chtělo, aby ho uviděl. Pokud by samo chtělo, aby ho uviděl! Seděl za stolem a zastrčil židli a potom uslyšel cupitání. Kdyby se to nerozběhlo, nikdy by to nespatřil. A běžet to nikam nemuselo, protože pokoj byl ve stínu, svítila pouze lampa na stole, a on stál otočený zády do místnosti. Vrátila se mu stará jistota, že to chtělo být zpozorováno, chtělo to být chyceno v rohu a rozdrceno těžítkem -schválně to ťapalo, aby na sebe upoutalo jeho pozornost a aby to uviděl, nepokoušelo se to uniknout. Sedl si ke stolu a čelo mu orosily studené kapky potu, cítil je, ale nezvedl ruku, aby je setřel.

Chtělo to být spatřeno. Chtělo, aby to věděl. Ne to, samozřejmě, ale věc za ním - ať je to kdokoli nebo cokoli - zavinila, že mu do domu nasadili tu štěnici. Měsíce to běhalo a ťapkalo, naslouchalo a pozorovalo a nyní se čas cupitání a pozorování naplnil a přišel čas něčeho jiného; čas doručit mu oznámení, že byl celou dobu sledován.

Ale proč a kým?

Zápasil s mrazením, s panickým křikem, který v něm narůstal, nutil se zůstat klidně sedět na židli.

Někde v dnešním dni, přemýšlel, musel ležet klíč k zá hadě. Někde - pokud ho ovšem mohl rozpoznat - bylo řešení. Dnes se přihodilo něco, co přimělo bytosti řídící pozorovatele rozhodnout, že je čas, aby prohlédl.

Odškrtával si události dne, řadil si je v mysli, jako by je měl napsané v zápisníku:

Dívenka, která k němu přišla na snídani.

Vzpomínka na procházku před dvaceti lety.

Teorie doktora Aldridgea o alternativních svě tech.

Rozhovor žen v autobuse na sedadle za ním a Leslie a klub, který organizovala.

Crawford a jeho příběh o světě před kamennou zdí.

Dům s místností za pět set dolarů.

Pan Flanders na verandě mluví o nově vzniklém faktoru, který chrání svět před válkou.

Myš, jež nebyla myší.

To ovšem nebylo všechno, někde se vyskytovalo něco, na co zapomněl. Pokud neví, jak se to dozvědět, musel na něco zapomenout, na nějakou událost, která patří do seznamu událostí, které se dnes odehrály.

Byl tam Flanders, se svým zájmem o organizaci obchodů s vynálezy a údivem nad hádankou karbohydrátů a s přesvědčením, že se něco chystá.

A později během dne seděl na verandě a mluvil o zásobách znalostí ve hvězdách a o činiteli, který udržuje svět bez války, a o dalším faktoru, který téměř před sto lety vyhnal člověka z vyjetých kolejí a dokonce ještě dnes ho udržuje ve vysokém tempu. Prohlásil, že hloubal o všech těch věcech marně.

Ale byly jeho spekulace opravdu marné?

Nebo snad věděl Flanders víc, než mu řekl?

A jestliže věděl, co potom?

Vickers strčil do židle a vstal.

Podíval se na hodinky. Byly téměř dvě hodiny.

Nevadí, pomyslel si. Je čas, abych to zjistil. I kdybych se mu musel vloupat do domu a vytáhnout ho nadávajícího v noční košili (byl si jistý, že Flanders nenosí pyžamo) z postele, je čas, abych to zjistil.

Dlouho předtím, než došel k Flandersovu domu, viděl Vickers, že něco není v pořádku. Dům byl od základů po půdu osvětlen. Po dvoře přecházeli muži s lucernami, okolo postávaly hloučky lidí a řečnily, zatímco v celé ulici stály na verandách narychlo oblečené ženy a děti. Jako by, pomyslel si Vickers, čekali na jakýsi podivný noční průvod, který má každou chvíli vyjít na dolním konci ulice.

U branky stála skupina mužů. Když přišel blíž, uviděl pár známých. Byl tu Eb, muž z garáže, Joe, deratizátor, a Vic, provozující prodejnu.

„Ahoj, Jayi," řekl Eb, „jsme rádi, že jsi tady."

„Ahoj, Jayi," pozdravil Joe.

„Co se děje?" zeptal se Vickers.

„Staroch Flanders," pronesl Vic, „zmizel."

„Jeho hospodyně v noci vstala a chtěla mu dát nějaký lék," vysvětloval Eb, „a zjistila, že doma není. Chvíli ho hledala a potom šla pro pomoc."

„Pátrali jste po něm?" zeptal se Vickers.

„V celém okolí," prohlásil Eb. „Ale lidí tady přibývá. Budeme se muset zorganizovat a zavést v tom systém."

Majitel prodejny s drobným zbožím upřesnil: „Nejdříve jsme mysleli, že možná během noci bloudil kolem domu nebo venku na dvoře a něco, není podstatné co, se mu stalo. Takže nejdřív jsme hledali na místech, která jsou nejblíž."

„Chodili jsme po domě," řekl Joe, „od horního podlaží po sklep a pročesali jsme dvůr, ale není tady z něho ani vlásek."

„Možná, že šel na procházku," navrhl Vickers.

„Nikdo se zdravým rozumem, jako měl on," prohlásil Joe, „se neprochází po půlnoci."

„Jestli se ptáš mě, tak zdravý rozum neměl," řekl Eb. „Ne, že bych ho proto neměl rád. Od svého narození jsem neviděl slušnějšího a výstřednějšího starého muže, ale měl také své směšné zvyky."

Někdo s lucernou přišel po cihlami dlážděném chodníku.

„Jste připraveni spolupracovat?" zeptal se muž s lu cernou.

„Jasně, šerife," řekl Eb. „Samozřejmě jsme připrave ni, kdykoliv budete chtít. Pouze na vás čekáme, abychom věděli, co máme dělat."

„Dobře," řekl šerif, „dokud nebude světlo, nedá se toho dělat moc, ačkoli to potrvá jen pár hodin. Ale myslel jsem, že bychom mohli, ještě než bude dostatečně vidět, rozeslat pár rychlých zvědů. Někteří chlapci proběhnou celé město, projdou všemi ulicemi a uličkami a domnívám se, že by se někdo z vás mohl podívat k řece."

„To je v pořádku," prohlásil Eb. „Řekl jste nám, co po nás chcete a my to určitě uděláme."

Šerif zvedl lucernu do výše ramen a prohlédl si je. „Není to Jay Vickers? Jsem rád, že jsi se k nám přidal, Jayi. Potřebujeme každého."

Vickers zalhal, aniž věděl proč: „Slyšel jsem, že je tady nějaké pozdvižení."

„Myslím, že jste toho starého gentlemana znal velmi dobře. Lépe než většina z nás."

„Měl téměř každý den ve zvyku přijít ke mně a promluvit si se mnou."

„Já vím. To jsme si všimli. Nikdy nemluvil s nikým jiným."

„Měli jsme nějaké společné záliby," odtušil Vickers, „a myslím, že byl opuštěný."

„Hospodyně prohlásila, že včera večer šel k vám."

„Ano. Odešel chvilku po půlnoci."

„Všiml jste si u něj něčeho zvláštního? Nějaké změny v tom, jak mluvil?"

„Podívejte, šerife," řekl Eb. „Nemyslíte si, že Jay s tím má něco společného."

„Ne," odpověděl šerif. „Ne, to si nemyslím." Nechal lucernu klesnout a řekl: „Pokud půjdete, chlapci, dolů k řece, tak až tam dorazíte, rozdělte se. Někdo jděte po proudu, někdo proti. Nečekám, že něco najdete, ale stejně bychom se tam měli podívat. Po rozednění se vraťte a potom začneme s opravdovým hledáním."

Šerif se otočil a odkráčel po cihlami dlážděném chod níku, lucerna se mu v ruce kývala.

„Myslím," navrhl Eb, „že bychom mohli začít. Půjdu s jednou skupinou po řece a Joe půjde s ostatními proti proudu. Vyhovuje ti to?"

„V pořádku," pronesl Joe.

Vyšli z brány a šli ulicí, dokud se nedostali ke křižo vatce, potom pokračovali k mostu. Tam se zastavili.

„Tady se rozdělíme," řekl Eb. „Kdo chce jít s Joem?"

Několik mužů prohlásilo, že půjdou.

„Dobře. Zbytek půjde se mnou."

Rozdělili se a sešli z ulice k říčnímu břehu. Blízko vody podél břehu ležela mlha a v temnotě bylo slyšet rychlé plynutí hladkého jazyka řeky. Nad vodou zakřičel noční pták a když se někdo podíval k protějšímu břehu, mohl vidět mihotavý třpyt hvězd, který se tříštil o spěchající proud.

Eb se zeptal: „Myslíš, Jayi, že ho najdeme?" Vickers odpověděl pomalu: „Ne, nemyslím. Nemohu ti říci proč, ale jsem si nějak zatraceně jistý, že ho nenajde-

me."

Bylo již časné ráno, když se Vickers vrátil domů.

Když vcházel do dveří, zvonil telefon a on rychle přešel místnost a zvedl ho.

Byla to Ann Carterová. „Zkoušela jsem se k tobě do volat celý den. Jsem příšerně rozrušená. Kde jsi byl?"

„Venku, hledat člověka," řekl Vickers.

„Jayi, nedělej si legraci. Prosím tě, nedělej si legraci."

„Nedělám si srandu. Starý pán, můj soused, zmizel. Byl jsem venku a pomáhal ho hledat."

„Našli jste ho?"

„Ne, nenašli."

„To je špatné. Byl to příjemný starý pán?"

„Nejlepší."

„Možná, že ho najdete později."

„Možná ano. Co tě rozrušilo?"

„Pamatuješ si, co řekl Crawford?"

„Řekl spoustu věcí."

„Ale jak mluvil o tom, co bude následovat. Pamatuješ si to?"

„Nemohu říci, že si pamatuji."

„Dobře, řekl, že další na řadě bude oblečení. A šaty za padesát centů."

„Teď, když se o tom zmiňuješ," pronesl Vickers, „se mi to všechno vybavuje."

„Tak se to stalo."

„Co se stalo?"

„Šaty. Jenom to není padesát centů. Stojí patnáct!"

„Koupila sis je?"

„Ne, nekoupila, Jayi. Byla jsem příliš vyděšená, než abych něco nakupovala.

Kráčela jsem po Páté Avenue a tam byl ve výloze nápis, malý diskrétní nápis, na kterém stálo, že šaty na manekýně jsou za patnáct centů. Představ si to, Jayi! Šaty za patnáct centů na Páté Avenue!"

„Ne, to nejde," přiznal Vickers.

„Byly to takové hezké šaty. Leskly se. Ne flitry nebo lamé. Materiál zářil. Jako by byl živý. A ta barva... Jayi, to byly nejhezčí šaty, jaké jsem kdy viděla. A mohl sis je koupit za patnáct centů. Ale já neměla odvahu. Vzpomněla jsem si, co nám říkal Crawford. Stála jsem tam, dívala se na ty šaty a mrazilo mne."

„Tak to je moc špatný. Vzchop se a ráno se tam vrať. Možná, že je pořád budou mít."

„Ale to vůbec není podstatné, Jayi. Ty to nechápeš? Dokazuje to, co říkal Crawford. To dokazuje, že věděl, o čem mluví, že opravdu existuje spiknutí, že je svět tlačen zády ke zdi."

„A co chceš ode mě, abych s tím dělal?"

„Co, já - já nevím, Jayi. Myslela jsem, že tě to bude zajímat."

„Mě to," pronesl Vickers, „velmi zajímá."

„Jayi, něco se děje."

„Jasně, Ann. Určitě se něco děje."

„Co je to, Jayi? Vím, že je to větší, než o čem mluvil Crawford. Nevím jak - "

„Já také nevím. Ale je to veliké - je to větší než s čím si ty i já dovedeme poradit. Musím něco vymyslet."

„Jayi," vydechla a z hlasu jí zmizelo napětí. „Jayi, teď se cítím lépe. Je hezké si s tebou promluvit."

„Jdi ráno na Pátou a kup si jedny ty šaty za patnáct centů. Buď tam dřív než dav."

„Dav? Nerozumím ti."

„Podívej, Ann, až se ta zpráva rozšíří, na Páté Avenue bude taková tlačenice lidí hledajících výhodné koupě, jakou jsi ještě nikdy neviděla."

„Myslím, že máš pravdu," řekla. „Zavoláš mi zítra, Jayi?"

„Zavolám."

Popřáli si dobrou noc a on zavěsil, chvíli stál a pokoušel si vzpomenout na další věc, kterou by měl udělat. Měl by si dát večeři a začít s papíry a měl by se také podívat, zda nemá poštu.

Vyšel ze dveří a kráčel cestičkou k brance se schránkou na dopisy. Vzal hrstku dopisů a rychle mezi nimi zalistoval, ale bylo už tak málo světla, že neviděl, odkud jsou. Měl podezření, že jsou to většinou reklamy a pár účtů, ačkoli měsíc ještě nepokročil do doby, kdy začínají chodit šeky.

Vrátil se do domu a rozsvítil stolní lampu. Položil dopisy na stůl. Pod lampou ležela změť hadiček a součástek, které posbíral z podlahy minulou noc. Stál, zíral na ně a pokoušel se je správně zařadit do perspektivy času. Stalo se to pouze minulou noc, ale teď mu připadalo, jako by se vše odehrálo již před mnoha týdny; vrhl těžítko na papí ry do kouta a ozval se křupavý zvuk srážky a pak se po podlaze rozstříkly a rozkutálely drobné součástky.

Potom tam stál, stejně jako stojí teď, a věděl, že někde je odpověď, nit k řešení záhady, jen vědět, kde ji hledat.

Telefon znovu zazvonil. Pohnul se, aby ho zvedl.

Byl to Eb a ptal se: „Co si o tom myslíš?"

„Nevím, co si myslet."

„Je v řece." tvrdil Eb. „Je tam. Řekl jsem o tom šeri fovi. Jakmile vyjde slunce, začnou s hledáním."

„Já nevím," zaváhal Vickers. „Možná máš pravdu, ale nemyslím si, že je mrtvý."

„Proč si to nemyslíš, Jayi?"

„Nemám pro to žádný důvod. Žádný skutečný spolehlivý důvod. Pouze podezření."

„Důvod, proč ti volám," navázal Eb, „je, že jsem dostal nějaká věčná auta. Přišla dnes odpoledne. Myslel jsem si, že bys jedno chtěl."

„Abych ti řekl pravdu, Ebe, moc jsem o tom nepře mýšlel. Ale možná budu mít zájem."

„Ráno ti ho předvedu. Dám ti šanci vyzkoušet si ho. Uvidíme, co si o něm budeš myslet."

„To bude skvělé."

„Tak dobře. Uvidíme se ráno."

Vickers se vrátil ke stolu a zvedl dopisy. Nepřišly žádné šeky. Šest dopisů ze sedmi byly reklamy, sedmý byl v prosté bílé obálce, s adresou napsanou těžkou rukou.

Roztrhl obálku. Uvnitř byl úhledně přeložený list bílého dopisního papíru.

Rozložil ho a četl:

Můj drahý příteli Vickersi,

doufám, že nejste příliš vyčerpaný usilovnou snahou, kterou jste nepochybně vyvinul, když jste mě dnes hledal.

Vím, že moje zmizení zmate lidi tohoto vynikajícího městečka, většina jich bude pobíhat a zanedbávat práci a budou mít zdání užitečnosti. Ale já nepochybuji, že jim to bude naprosto vyhovo vat a bude je to těšit.

Cítím, že vám mohu důvěřovat, že porozumíte a neodhalíte údaje z tohoto dopisu a že se zúčastníte dalšího pátrání, které jistě bude zbytečné, jen abyste přesvědčil sousedy o Vaší laskavé snaze. Mohu Vás ujistit, že jsem teď nejšťastnější a že jen nutnost odejít okamžitě mě donutila udělat to tak, jak jsem to udělal.

Píši tenhle dopis ze dvou důvodů. Za prvé, abych utišil strach, který o mě máte. Za druhé, abych si na základě našeho přátelství dovolil dát Vám pár nevyžádaných rad.

Někdy mi připadalo, že jste příliš spoutaný prací. Pro někoho ve Vaší situaci bych měl vynikající nápad - dopřát si dovolenou. Mohl byste navštívit místa Vašeho dětství, projít se po cestách, kterými jste kráčel jako malý chlapec. Mohlo by to smýt prach z Vašich očí a vy byste viděl lépe.

Váš přítel,

Horton Flanders

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist