Clifford D. Simak
překlad: Kateřina Přádová

VELKÝ PŘEDNÍ DVOREK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Hiram Taine se probudil a posadil se na posteli.

Towser štěkal a škrábal do podlahy. „Buď ticho,“ okřikl Taine psa.

Towser nastražil směšné uši a dal se znovu do štěkání a škrábání.Taine si promnul oči. Rukou si prohrábl vrabčí hnízdo, které měl na hlavě. Zapřemýšlel o tom, že by si znovu lehl a přetáhl přes sebe peřinu. Jenže s Towserovým štěkáním to nepůjde.

„Co to s tebou ksakru je?“ zeptal se Towsera, ale bez stopy hněvu.

„Huf,“ odpověděl Towser a dál pilně škrábal do podlahy.

„Jestli chceš ven,“ radil mu Taine, „musíš si jenom otevřít prosklené dveře. To přece umíš. Děláš to pořád.“

Towser přestal štěkat a těžce se posadil. Pozoroval přitom, jak se jeho pán hrabe z postele.

Taine si oblékl košili a natáhl kalhoty, s botami se však neobtěžoval.

Towser se přesunul do kouta, přitiskl čenich k prknu na podlaze a vlhce začenichal.

„Máš tam myš?“ ptal se Taine.

„HUF,“ odpověděl nanejvýš procítěně Towser.

„To si teda nepamatuji, že bys kdy nadělal takovejch krámů kolem nějaký myši,“ kroutil hlavou Taine. „Jako bys to ani nebyl ty.“

Bylo krásné letní jitro. Otevřeným oknem proudilo dovnitř slunce.

Den jako stvořený k rybaření, pomyslil si Taine. Pak si vzpomněl, že žádné rybaření nebude, protože si bude muset dojít na Woodman Way prohlédnout tu starou javorovou postel, co o ní tuhle slyšel. Nejspíš za ni budou chtít dvakrát tolik, než jakou má skutečně cenu, napadlo ho. Člověk už dneska pomalu nemůže vydělat poctívej dolar, pomyslil si. Všichni ohromně rozumějí starožitnostem.

Vstal z postele a zamířil do obýváku.

„Pojď,“ zavolal na Towsera. Towser se za ním loudal, zastavoval se v koutech, slídil a čenichal u podlahy.

„Špatně, hochu,“ řekl Taine.

Možná krysa, říkal si. Dům pomalu stárne.

Otevřel prosklené dveře a Towser vyběhl ven.

„Nech toho sviště dneska na pokoji,“ radil mu Taine. „Je to prohraná bitva. Nikdy ho nevyšťouráš.“

Towser zmizel za rohem.

Taine si všiml, že se něco stalo s tabulkou, která visela na sloupku u příjezdové cesty. Jeden z řetězů byl vyháknutý a tabulka se volně pohupovala.

Přelezl přes cementovou cestu a přes trávu, ještě vlhkou od ranní rosy, a šel to spravit. Tabulka byla úplně v pořádku, až na ten vyháknutý řetěz. Možná to udělal vítr, uvažoval Taine, možná nějaký darebák, co šel kolem. I když to asi ne. S dětmi vycházel dobře. Nikdy ho neotravovaly, jako jiné lidi ve vsi. Třeba bankéře Stevense. Tomu pořád něco prováděly.

Poodstoupil, aby se přesvědčil, že tabule teď visí rovně.

Velkými písmeny na ní stálo: ZRUČNÝ MUŽ

A pod tím, už menším písmem: Spravím cokoliv A ještě pod tím: PRODEJ STAROŽITNOSTÍ

Co máte na prodej?

 

Napadlo ho, že by si možná měl pořídit dvě tabule, jednu pro svoji dílnu, druhou pro obchod se starožitnostmi. Někdy, až mu vyjde chvilka, si namaluje dvě nové. Po každé straně cesty bude jedna. To bude moc fajn.

Otočil se a zahleděl se přes cestu na Turner's Woods. Hezký pohled, říkal si. Takový pořádný kousek lesa hned na kraji města. Bylo to místo jako stvořené pro ptáky, králíky, sviště a veverky a taky místo plné bunkrů, které tu vystavěly celé generace kluků z Willow Bend.

Jednoho dne ovšem i tohle místo koupí nějaký chytrák a začne tu se stavebním rozvojem nebo takovým podobným nesmyslem, a až k tomu dojde, odříznou mu tím zároveň ze života velký krajíc jeho vlastního dětství.

Towser vyšel zpoza rohu. Plížil se a čenichal těsně u země kolem bočních zdí, uši pozorně nastražené.

„Ten pes je blázen,“ poznamenal Taine a zašel do domu.Vydal se do kuchyně, jeho bosé nohy pleskaly o podlahu.Napustil do konvice vodu, postavil ji na sporák a zapálil hořák. Zapnul rádio – zapomněl, že nehraje.

Když se nic neozvalo, vzpomněl si a znechuceně ho zase vypnul. Takhle to chodí, pomyslel si. Spravuje věci cizím lidem, k tomu, aby si opravil svoje vlastní, se nikdy nedostane.

Zašel do ložnice, obul si boty a ustlal postel.

V kuchyni zase nefungoval sporák. Hořák pod konvicí byl stále studený.

Taine to zjistil a kopl do sporáku. Zvedl konvici a dlaň podržel nad hořákem. Po pár vteřinách ucítil teplo.

„Funguje,“ řekl si.

Ale věděl, že jedno kopnutí do kamen nepomůže. Až se to stane zase, bude se na to muset podívat. Asi to bude jen uvolněný kontakt.

Postavil konvici zpátky na hořák.

Zvenčí se ozývaly nějaké zvuky a Taine vyšel, aby se podíval, co se děje.

Beasly, Hortonovic posluhovač, šofér, zahradník a holka pro všechno v jedné osobě, couval se starým rachotivým náklaďákem po příjezdové cestě. Vedle něj seděla Abbie Hortonová, manželka H. Henryho Hortona, nejdůležitější občanka vesnice. Vzadu na voze stála mamutí televize, přivázaná provazy a částečně chráněná křiklavou červenofialovou dekou. Taine ji znal odedávna. Byla už dobrých deset let zastaralá, a přesto podle všech měřítek pořád vedla jako nejdražší televize, kterou se kdy honosila nějaká domácnost ve Willow Bend.

Abbie vyskočila z náklaďáku. Byla to energická, uspěchaná a panovačná ženská.

„Dobré ráno, Hirame,“ prohlásila. „Můžete mi zase spravit tu televizi?“

„Ještě jsem neviděl nic, co bych nemohl spravit,“ poznamenal Taine, ale přesto pohlížel na přijímač s mírným rozladěním. Nebylo to poprvé, kdy si s ním měl pohrát, a věděl, co ho čeká.

„Mohlo by to stát víc, než jakou má ta televize cenu,“ varoval ji. „Vy byste spíš potřebovali novou. Tahle stárne a –“

„Přesně tohle říká Henry,“ odsekla. „Henry si chce pořídit nějakou tu barevnou. Ale já se s touhle nerozloučím. To totiž není jen tak nějaká televize, víte? Je kombinovaná s rádiem a gramofonem a barvou dřeva a provedením se přesně hodí k našemu ostatnímu zařízení, a kromě toho –“

„Jo, jo, já vím,“ přerušil ji Taine, který tohle všechno už znal.

Chudák starej Henry, pomyslel si. Co ten musí mít za život.

Celý den v té své továrně na počítače, aby tam všechno ohlídal a všem přikazoval, co dělat, a pak vleze domů, kde se na něj snese malicherná tyranka.

„Beasly,“ poručila Abbie svým ukázkovým hlasem poručíka, provádějícího výcvik, „hned vylez nahoru a rozvaž to.“

„Jo, pani,“ řekl Beasly. Byl to vyčouhlý, jakoby rozplizlý chlapík, který nepůsobil moc chytrým dojmem.

„A dávej pozor. Ne abys to celé poškrábal.“

„Jo, pani,“ souhlasil Beasly.

„Já ti pomůžu,“ nabídl se Taine.

Vylezli oba na vůz a začali tu starou monstrózní věc vyprošťovat z popruhů.

„Je těžká,“ varovala Abbie. „Dávejte na ni vy dva pozor.“

„Jo, pani,“ řekl Beasly.

Byla těžká a špatně se s ní manipulovalo, ale Beasly s Tainem ji nakonec úspěšně dovlekli za dům a nahoru po schůdkách a zadními dveřmi po schodech dolů do suterénu, s Abbiiným ostřížím zrakem v zádech, čekajícím na sebemenší škrábnutí.

Suterén Tainovi sloužil jako kombinace dílny a obchodu se starožitnostmi. Jedna část byla zaplněná ponky, nářadím, přístroji a krabicemi přetékajícími nejrůznějšími věcičkami, hromady čistého harampádí se válely všude možně. V druhé části místnosti byla vystavena sbírka rozviklaných židlí, pokřivených pelestí, stařičkých návěstidel, stejně starých komod, obstarožních uhláků natřených nazlato, těžkých železných zástěn ke krbům a spousty dalších věcí, které se mu podařilo nashromáždit ze širokého dalekého okolí za nejnižší možnou cenu.

Položili s Beaslym televizi opatrně na zem. Abbie je ze schodů pozorovala jako ostříž.

„Ale Hirame,“ nadchla se, „vy jste si udělal v suterénu strop. Vypadá to takhle daleko líp.“

„Cože?“ zeptal se Taine.

„Ten strop. Povídám, dal jste si sem nový strop.“

Taine obrátil hlavu vzhůru – co říkala, byla pravda. Nový strop, který ale on nedělal.

Trochu polkl a sklonil hlavu, pak ji znovu rychle zvrátil vzhůru a podíval se ještě jednou. Strop nezmizel.

„A není panelový,“ řekla Abbie s neskrývaným obdivem. „Vůbec nejsou vidět žádné spoje. Jak se vám to podařilo?“

Taine znovu polkl a vrátil se mu hlas. „Tak mě něco napadlo,“ prohlásil slabě.

„To nám budete muset přijít udělat do suterénu taky. Náš suterén, to je podívaná! Beasly udělal strop ve společenské místnosti, ale Beasly je vrták.“

„Jo, pani,“ souhlasil zkroušeně Beasly.

„Až budu mít čas,“ slíbil Taine. Byl by schopný jim naslibovat cokoliv, jen aby odsud rychle zmizeli.

„Měl byste daleko víc času,“ otočila se k němu kysele Abbie, „kdybyste se v jednom kuse nepotloukal celým krajem a nesháněl ty vaše polorozpadlé krámy, kterým říkáte starožitný nábytek. Možná ošálíte lidi z města, co si sem vyjedou, ale mě ne.“

„Něco z toho mi vynáší slušný peníze,“ odpověděl jí Taine nevzrušeně.

„A na ostatním proděláte košili i spodky,“ odsekla.

„Mám tu starý porcelán, přesně ten typ, co sháníte,“ řekl Taine. „Přivezl jsem ho ani ne před dvěma dny. Byla to dobrá koupě. Můžete ho mít lacino.“

„Nemám zájem,“ odpověděla a pevně sevřela rty.

Otočila se a vyšla zpátky po schodech nahoru.

„Dneska ji to zasejc drží,“ poznamenal Beasly. „To bude den pod psa. Dycinky je to tak, dyš jí to chytne hned po ránu.“

„Nevšímej si jí,“ radil Taine.

„Snažim se, ale nejde to. A vážně nepotřebujete někoho k ruce? Já bych pro vás dělal za babku.“

„Bohužel, Beasly. Ale něco ti povím – zajdi někdy navečer a zahrajeme si spolu dámu.“

„Určitě přijdu, Hirame. Jste jedinej, kdo mě kdy k sobě pozve. Vostatní se mi buď smějou, nebo na mě řvou.“

Zhora se rozvřeštěl hlas Abbie. „Tak, Beasly, jdeš už konečně? Nebo tam chceš stát celý den? Musíme vyklepat potahy.“

„Jo,“ řekl Beasly a vydal se po schodech nahoru.

U vozu se Abbie rozhodně zahleděla na Taina. „Spravíte tu televizi rychle? Jsem bez ní úplně ztracená.“

„Rychle,“ slíbil Taine.

Stál a díval se za nimi, potom se poohlédnul po Towserovi, ale pes zmizel. Nejspíš byl už zase u sviští díry, v lesích za cestou. Je pryč, pomyslel si Taine, a taky bez snídaně.

Když se Taine vrátil do kuchyně, konvice už zuřivě vřela. Nasypal do kávovaru kávu a zalil ji vodou. Pak seběhl dolů.

Strop tam stále byl.

Rozsvítil všechna světla, prošel suterénem a upřeně na něj zíral.

Byl z oslnivě bílého materiálu a vypadal průsvitný – tedy, do jisté míry. Bylo do něj vidět, ale nebylo vidět skrz něj. A vůbec nebyly vidět spoje. Pěkně a pevně obepínal vodovodní trubky i nástropní světla.

Taine vylezl na židli a tvrdě do něj udeřil klouby. Zazvonilo to jako zvonek, asi jako kdyby ťukl do poháru z tenkého skla.

Slezl se židle a zamyšleně vrtěl hlavou. Celé to překračovalo meze jeho chápání. Včera strávil část večera v suterénu, když spravoval bankéři Stevensovi sekačku na trávu, a žádný strop tam ještě nebyl.

Prohrábl se krabicí a našel vrtačku. Vytáhl menší vrták, nasadil ho a strčil šňůru do zdi. Vylezl na židli a vyzkoušel vrták na stropu. Roztočená ocel se divoce smýkala po stropě sem a tam, ale na povrchu nezůstala ani stopa. Vypnul vrtačku a zadíval se zblízka na strop. Ani čárka. Zkusil to znovu, zatlačil na vrtačku vší silou. Vrták udělal pink a zlomený konec přeletěl suterénem a odrazil se od zdi.

Taine slezl ze židle. Našel si další vrták a připevnil ho na vrtačku. Pomalu šel po schodech nahoru a snažil se přitom přemýšlet. Ale nato, aby mohl uvažovat, byl příliš zmatený. Ten strop tam neměl co dělat, přesto tam ale byl. A pokud se úplně nezbláznil, pokud mu nevypověděla paměť, on tam žádný strop rozhodně nedával.

V obýváku odhrnul roh ošuntělého a vybledlého koberce a zapojil vrtačku. Spustil se na kolena a začal vrtat do podlahy. Vrták hladce projel starou dubovou podlahou a pak se zarazil. Taine přitlačil a vrtačka se naprázdno protočila.

Pod tím dřevem nemělo nic být! Nic, co by zastavilo vrtačku. Jakmile by projela dřevem, měla skončit ve vzduchu mezi trámy.

Taine vypnul vrtačku a odložil ji stranou.

Přešel do kuchyně, káva už byla hotová. Ale než si ji nalil, zašátral v šuplíku a vyndal kapesní baterku. V obýváku si posvítil do díry, kterou vyvrtal.

V otvoru se cosi lesklo.

Vrátil se do kuchyně, objevil včerejší koblihy a nalil si kávu. Seděl v kuchyni, ukusoval koblihu a přemýšlel, co má dělat.

V tu chvíli se ovšem zdálo, že toho moc nenadělá. Mohl se v tom celý den šťourat a snažit se přijít na to, co se mu to stalo se suterénem, a zřejmě nebýt o nic moudřejší, než je teď.

Jeho yankeejská dušička, zaměřená na vydělávání peněz, se bouřila proti takovému mrhání časem.

Ještě je tu ta javorová postel, ke které se potřebuje dostat dřív, než si k ní nekale pomůže nějaký nezásadový městský starožitník. Takový kousek, domyslel si, by se mohl při troše štěstí prodat za slušnou cenu. Mohl by z toho koukat hezoučký zisk, stačilo jenom, aby si to dobře promyslel.

Možná, že by ji mohl získat i výměnným obchodem, uvažoval. Má tu přece ten model televize, který loni v zimě vyměnil za pár bruslí. A ti lidé z Woodman Way by možná docela rádi vyměnili postel za opravenou televizi, která je jako nová. Nakonec, tu postel asi stejně nepoužívali, a jak pevně doufal, vůbec netušili, jakou má cenu.

Spěšně dojedl koblihy a hodil do sebe ještě jeden hrnek kávy. Towserovi přichystal na talíř zbytky a dal mu ho před dveře. Potom sešel do suterénu, vzal televizi a naložil ji do dodávky. Přidal ještě opravenou brokovnici, která by mohla moc dobře sloužit, pokud by ji ovšem člověk nenabíjel těmi silnými náboji s dlouhým dostřelem, a k tomu ještě pár drobností, které by se mohly šiknout při obchodování.

Vrátil se pozdě, den uběhl rušně a poměrně uspokojivě. Nejen že si v dodávce přivezl postel, získal ještě houpací křeslo, krbovou zástěnu, štos starých časopisů, staromódní soudkovou máselnici, komodu z ořechového dřeva a guvernéra Winthropa, na kterého nějaký pošetilý natvrdlý lakýrník napatlal zelenou barvu. Na výměnu padla televize, brokovnice a pět dolarů. A co ho na tom nejvíc bavilo, Woodmanovic se teď nejspíš prohýbali smíchy, jak ho napálili.

Trošku se za to styděl – byli to takoví přátelští lidé. Chovali se k němu úžasně mile, pozvali ho na večeři a dlouho si s ním povídali, taky ho provedli po farmě a nabídli mu, aby se zastavil, až zase bude mít cestu kolem.

Sice celý den promarnil, což ho mrzelo, ale možná stálo za to, aby si v tomhle směru udělal jméno jako člověk, kterému měkne mozek a nezná cenu dolaru. Tak by možná mohl ještě někdy v sousedství udělat nějaký ten obchůdek.

Když otevřel zadní dveře, uslyšel, jak uvnitř hraje televize, hlasitě a čistě. Řítil se do suterénu ve stavu blízkém panice. Teď, když vyměnil svůj model televize, byla jedinou televizí v suterénu ta Abbiina, a ta přece nehrála.

Abbiina televize, jasně. Stála přesně na tom místě, kam ji s Beaslym toho rána položili, a nic jí nebylo – vůbec nic. Vysílala dokonce barevně.

Barevně!

Zastavil se pod schody a opřel se o zábradlí.

Televize dál klidně vysílala barevně.

Taine ji obhlížel zezadu i zepředu.

Zadní panel televize byl odmontován a opřen o ponk, který stál za přijímačem, a Taine pozoroval, jak vnitřnosti televize spokojeně žhnou.

Dřepl si na podlahu a pokradmu pokukoval po žhnoucích článcích. Vypadaly podstatně jinak, než by měly. Opravoval tenhle přístroj už mockrát a myslel si, že má dost přesnou představu o tom, jak by měly jeho součástky vypadat. A teď se zdálo, že jsou všechny jiné, ačkoli nedokázal říct, čím se liší.

Na schodech se ozvaly těžké kroky a rozhlaholil se srdečný hlas.

„Koukám, Hirame, že už to máš spravený.“

Taine se vymrštil jako péro a zůstal stát beze slova jako přimražený.

Na schodech se spokojeně tyčil Henry Horton a tvářil se nesmírně potěšené.

„Povídal jsem Abbie, že to ještě nebudeš mít, ale Abbie říkala, abych za tebou stejně zašel – hej, Hirame, ona je barevná! Jak se ti to, člověče, povedlo?“

Taine se kysele zakřenil. „Trochu jsem si s tím pohrál,“ řekl.

Henry majestátně sešel až dolů a zastavil se před televizí, s rukama založenýma za zády, a upřeně ji pozoroval svým nejlepším pohledem výkonného činitele.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo,“ rozvažoval, „že jde něco takového udělat.“

„Abbie říkala něco o tom, že bys chtěl barevnou.“

„To jo. Jasně že jsem chtěl barvu. Ale ne u týhle starý televize. Ani by mě nenapadlo chtít barvu u tyhle televize. Jak jsi to, Hirame, udělal?“

Taine řekl pravdu pravdoucí. „Vlastně to ani nedokážu přesně vysvětlit,“ odpověděl.

Henry objevil ocvočkovaný soudek a odvalil si ho před starou televizi. Unaveně se posadil a pohodlně se rozvalil.

„Tak to chodí,“ prohodil. „Existujou lidi jako ty, ale je jich jenom pár. Jen yankeejští kutilové. Hraješ si s věcmi, něco zkusíš tady, něco zase tam, a než se naděješ, máš tu něco nového.“

Seděl na soudku a zíral na obrazovku.

„Je to moc hezká věcička, to je jistý,“ poznamenal. „Je lepší než ty barevný televize, co je maj v Minneapolisu. Posledně, když jsem tam jel, stavěl jsem se v pár obchodech, že se podívám po nějaký barevný televizi. A řeknu ti na rovinu, Hirame, týhle se tam ani jedna nevyrovnala.“

Taine si otřel čelo do rukávu. Zdálo se, že je v suterénu nějak tepleji. Pot z něj jen lil.

Henry našel v kapse velký doutník a podal ho Hiramovi.

„Ne, díky. Já nekouřím.“

„Asi máš pravdu,“ připustil Henry. „Je to hroznej zlozvyk.“

Strčil si doutník do pusy a válel ho sem tam.

„Každému podle chuti,“ vyhlásil velkoryse. „Když dojde na takovouhle věc, ty jsi na to ten pravý. Vypadá to, jako bys uvažoval v mechanickejch hejblátkách a elektronickejch obvodech. Já, já o tom nevím ani ň. Ani u těch počítačovejch her nevím, vo co kráčí, najímám si lidi, co to vědí. Neumím dokonce ani upilovat prkno, ani zatlouct hřebík. Ale dokážu organizovat. Pamatuješ, Hirame, jak se všichni pošklebovali, když jsem začal s továrnou? A nepustilo je to, dokud jsem neprodal pár tuctů a nedostal zakázky na rok dva dopředu.“

Vylovil z kapsy zapalovač a opatrně si zapálil doutník, oči přitom nespouštěl z televize.

„Máš něco,“ pronesl uvážlivě, „co stojí za strašný prachy. Taková nějaká malá úprava, co by se hodila na každou televizi. Když můžeš dostat barvu z tyhle starý ruiny, dostaneš ji z každý jiný televize.“

Vyprskl kolem sebe zvlhlý tabák. „Kdyby lidi z RCA věděli, co se tu teď děje, rovnou by šli a podřezali si krky.“

„Ale já nevím, co jsem udělal,“ protestoval Taine.

„To vůbec nevadí,“ usadil ho v aréně Henry. „Zítra vezmu tu televizi do továrny a přidělím to pár chlapcům. Než jim skončí šichta, budou vědět, co jsi s tím provedl.“

Vytáhl z pusy doutník, pečlivě ho prozkoumal a pak si ho zase vložil zpátky.

„Už jsem ti říkal, Hirame, že tohle je ten rozdíl mezi námi. Ty to umíš udělat, ale nedokážeš to využít. Já to neumím udělat, ale když je to hotový, dokážu všechno zorganizovat. Než s tímhle skončíme, budeš se po kolena brodit v dvacetidolarovkách.“

„Ale já ne-“

„Nestarej se. Nech to všechno na mně. Já mám továrnu a peněz, kolik jen budeme potřebovat. Vždyť se dohodneme.“

„To je od tebe hezký,“ řekl Taine mechanicky.

„Ale to nestojí za řeč,“ mávl Henry velkoryse rukou. „Není to nic jiného než můj podnikavej, chamtivej smysl pro zisk. Měl bych se stydět, že se do toho tak tlačím.“

Seděl na soudku, kouřil a pozoroval, jak televize vysílá v nádherných barvách.

„Víš, Hirame,“ řekl, „kolikrát jsem o tom přemýšlel, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych s tím něco udělal. Mám v továrně starý počítač, který budeme muset zlikvidovat, protože zabírá místo, co potřebujeme. Je to jeden z našich prvních modelů, vlastně to byl experiment, který se vůbec nevydařil. Je to vážně divná věc. Nikomu nikdy moc neposloužil. Zkoušeli jsme na něj jít pár způsoby, ale asi jsme to vzali za špatný konec – anebo možná ani to ne, jenom jsme to prostě neuměli dotáhnout do konce. Už to stojí v koutě léta a měl jsem to dávno vyhodit. Ale nějak se mi do toho nechce. Říkal jsem si, jestli bys ho nechtěl – jen tak na hraní.“

„No, já nevím,“ přemýšlel Taine.

Henry se zatvářil velkoryse. „Bez závazků, samozřejmě. Možná, že s tím nic nesvedeš – řeknu ti na rovinu, že by mě překvapilo, kdybys něco svedl, ale za zkoušku nic nedáš. Třeba se rozhodneš, že to rozebereš na součástky. Je v tom zařízení za několik tisíc dolarů. Většinu z toho bys asi mohl nějak využít.“

„Možná by mě to zajímalo,“ připustil Taine a dal si pozor, aby to neznělo moc nadšeně.

„Prima,“ zaradoval se Henry s takovým nadšením, které dokonale nahradilo nedostatek Tainova. „Zejtra řeknu hochům, aby ti to sem hodili. Je to dost těžký. Pošlu ti pár lidí, aby ti to pomohli vyložit, dát do suterénu a zapojit.“

Henry se opatrně postavil a oprášil si z klína popel z doutníku.

„A řeknu klukům, aby zároveň vzali tu televizi,“ oznámil. „Budu muset Abbie namluvit, žes to ještě nespravil. Kdybych si to pustil do domu, když to takhle funguje, už bych jí vod toho nikdy neodtrhnul.“

Henry se těžce vyškrabal po schodech nahoru a Taine ho vyprovodil ze dveří do letní noci.

Taine stál ve stínu a sledoval Henryho potemnělou postavu, přecházející přes dvorek vdovy Taylorové do vedlejší ulice za jeho domem. Zhluboka se nadechl svěžího nočního vzduchu a zatřepal hlavou, jako by se snažil pročistit si hučící mozek. Hučení však neustalo.

Přihodilo se toho moc, řekl si. Na jeden jediný den až nad hlavu – nejdřív ten strop, a potom televize. Až se pořádně vyspí, snad bude ve formě, aby se s tím popral.

Towser se vynořil zpoza rohu a vlekl se nahoru po schodech, aby se postavil k pánovi. Byl zablácený od hlavy až k patě.

„Ty sis dneska přišel na svý, jak tak koukám,“ oslovil ho Taine. „Říkal jsem ti, že toho sviště nedostaneš.“

„Huf,“ řekl smutně Towser.

„Jsi stejnej jako většina z nás,“ pokračoval vážně Taine. „Stejnej jako já a Henry Horton a všichni ostatní. Za něčím se ženeš a myslíš si, že víš za čím, ale ve skutečnosti to nevíš. A co je na tom nejhorší, nemáš nejmenší představu, proč se za tím ženeš.“ Towser zabušil unaveným ocasem o schůdky. Taine otevřel dveře a poodstoupil stranou, aby mohl Towser dovnitř, pak vešel sám.

Prozkoumal ledničku a našel kousek roštěnky, pár plátků lančmítu, vysušenou kostku sýra a půl misky vařených špaget. Uvařil si hrnek kávy a o jídlo se rozdělil s Towserem.

Potom sešel dolů a vypnul televizi. Našel zkoušečku, zapojil ji a nasvítil si útroby televize.

Se zkoušečkou v ruce si dřepl a snažil se rozluštit, co se udalo s televizí. Vypadala jinak, jistě, ale bylo trochu obtížné přijít na to jak jinak. Někdo si hrál s elektronkami a zkroutil je, tu a tam byly nastrkány kostičky bílého kovu, způsobem, který vypadal úplně nahodile a nelogicky – i když, připustil Taine, v tom asi žádná nahodilost nebyla. A v obvodu byly, jak si všiml, vyměněny dráty a spousta dalších přibyla.

Nejpodivnější na tom ale bylo to, že to celé vypadalo narychlo sdrátované – jako kdyby to někdo nahonem provizorně smontoval dohromady, aby to zase rychle fungovalo. Někdo! napadlo ho. A kdo byl ten někdo?

Přikrčeně nahlížel do temných koutů suterénu a cítil, jak se mu po těle rozlézá nespočetný hmyz se spoustou nožiček.

Někdo sňal zadní kryt televize, opřel ho o ponk a šroubky, které ho držely pohromadě, úpravně vyrovnal do řady na podlahu. A pak televizi narychlo sdrátoval a sdrátoval ji daleko líp, než když byla v původním stavu.

A jestliže tohle byla provizorní rychlovka, přemýšlel, jakpak by to asi vypadalo, kdyby měli čas to udělat v patřičném stylu?

Samozřejmě, neměli na to čas. Možná, že se vylekali, když se vrátil domů – vyrušil je dřív, než stačili našroubovat zadní kryt zpátky na televizi.

Postavil se a ztuhle couvl.

Nejdřív ten strop ráno – a teď, večer, zase Abbiina televize.

A ten strop, když na to přijde, nebyl jenom strop. Další spojovací vrstva, jestli se tomu tak dá říkat, ze stejného materiálu jako strop, byla podložená pod podlahu a vytvářela tak uzavřený prostor mezi spoji. Na tuhle vrstvu narazil, když se pokoušel provrtat skrz podlahu.

A co když, ptal se sám sebe, je takový celý dům?

Na to všechno existovala jen jedna odpověď: Něco s ním bylo v domě!

Towser tohle něco slyšel, nebo vyčmuchal, nebo prostě nějak jinak vycítil a šíleně hrabal u podlahy, aby to vyhrabal, jako kdyby to byl svišť.

Až na to, že tohle, ať už to bylo cokoli, určitě svišť nebyl.

Odložil zkoušečku a vyšel nahoru.

Towser ležel stočený v obýváku na dece vedle křesla a zdvořile máchal pánovi ocasem na pozdrav.

Taine zůstal stát a upřeně psa pozoroval. Towser opětoval jeho pohled spokojeně ospalýma očima, potom si psím způsobem povzdechl a uvelebil se ke spaní.

Ať už Towser dnes ráno slyšel nebo cítil cokoli, bylo evidentní, že v tuto chvíli si to neuvědomuje.

Potom si Taine vzpomněl ještě na něco.

Nalil do konvice vodu na kávu a postavil ji na sporák. Zapnul hořák a ten hned na poprvé fungoval.

Nemusel do sporáku kopnout, aby začal hořet.