Clifford D. Simak

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

PŘISTĚHOVALEC

Byl jediným cestujícím na Kimon, a proto se všichni na lodi kolem něho točili.

Aby ho dopravili k cíli jeho cesty, musela loď odbočit ze své trasy a urazit dva světelné roky navíc, což vedlo k jistým nepříjemnostem, jež nebyly ani zpoloviny kompenzovány částkou, kterou musel za cestu zaplatit na Zemi, i když mu tehdy připadala hodně vysoká.

Ale kapitán si nestěžoval. Jak sám Seldenu Bishopovi řekl, byla to čest, vézt někoho na Kimon.

Obchodníci na palubě ho vyhledávali, zvali ho na skleničku a na oběd a přitom se vždy dlouze rozhovořili o odbytištích otvírajících se v nově objevených slunečních soustavách.

Ale přes všechny tyhle optimistické řeči hleděli na Bishopa s napůl skrývanou závistí a přitom říkali: „Komu se podaří rozlousknout takový oříšek jako Kimon, udělá díru do světa.“

Jeden po druhém si ho brali stranou, aby si s ním mohli mezi čtyřma očima pohovořit, a již po první skleničce se řeč obvykle stočila na to, že kdyby potřeboval pár miliard…

Ano, mluvilo se o miliardách, a on tam zatím seděl sotva s dvaceti kredity v kapse a s hrůzou očekával den, kdy bude muset objednat ostatním jednu jedinou rundu. Protože si vůbec nebyl jist, že mu na to těch dvacet kreditů bude stačit.

Bohaté vdovy se snažily uzurpovat ho každá pro sebe a zahrnout ho mateřskou péčí, zatímco mladé dívky ho vábily k sobě a nesnažily se ho zahrnout mateřskou péčí. Všude, kudy chodil, viděl, jak si lidé šeptají, aby to neslyšel:

„Představte si, jede na Kimon… Přece víte, co to znamená, jet na Kimon. Každý, kdo se tam chce dostat, musí mít přímo fantastický IQ, musí studovat dlouhé roky a nakonec složit zkoušky, u nichž projde jeden z tisíce.“

A tak to šlo celou cestu na Kimon. Kimon byl prostě něco jako vesmírné eldorádo, země snů, blahobytu a hojnosti. Jen málo lidí netoužilo po tom, aby se tam dostalo; mnoho se o to snažilo, ale ti, kteří byli nakonec vybráni, tvořili jen nepatrné procento těch, kteří se o to pokoušeli.

Před více než sto lety se na Kimon dostala poškozená loď ze Země; přistála tam nouzově, neschopna pokračovat v cestě. Rozhodně se tedy nedalo tvrdit, že by byl Kimon objeven nebo že by s ním byl navázán kontakt.

Dosud se stále neví, jak to přesně bylo, ale je známo, že nakonec posádka loď zničila a zůstala na Kimonu. Alespoň jednotliví členové napsali v tomto smyslu dopisy domů.

Snad právě doručení dopisů přesvědčilo úřady na Zemi víc než cokoliv jiného, že Kimon je skutečně takový, jak ho ti, co tam zůstali, v dopisech líčí — i když později se objevily jiné, a stejně pádné důkazy.

Mezi Zemí a Kimonem samozřejmě neexistovalo žádné poštovní spojení, ale dopisy doručeny byly, a to úplně fantastickým, třebaže nakonec — když jste se nad tím zamysleli — naprosto logickým způsobem. Byly stočeny do roličky a uloženy do jakéhosi pouzdra jako u potrubní pošty, pomocí níž se v různých průmyslových závodech zajišťuje spojení mezi jednotlivými odděleními, a to pouzdro bylo doručeno pěkně až na stůl ředitele Světové poštovní správy v Londýně. Přímo na jeho stůl, všimněte si, ne na stůl nějakého podřízeného. Pouzdro tam nebylo, když šel na oběd, a bylo tam, když se vrátil, a ani přes velmi podrobné pátrání se nepodařilo zjistit, kdo je tam dal.

I když se vedení poštovní správy zprvu domnívalo, že jde o nejapný žert, dalo dopisy doručit adresátům zvláštními posly, kteří byli ve skutečnosti pracovníky Světové kriminální ústředny.

Adresáti se shodovali v tom, že dopisy jsou pravé, protože ve většině případů poznali pisatelův rukopis, a kromě toho každý dopis obsahoval jisté skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že ho nemohla napsat jiná osoba.

Proto každý adresát napsal odpověď a všechny odpovědi byly vloženy do pouzdra, v němž přišly původní dopisy; pouzdro bylo pak položeno přesně na to místo, kde je ředitel Světové poštovní správy našel.

Všichni pak pozorovali, co se stane. Dlouho se nedělo nic, až najednou bylo pouzdro pryč, zmizelo, a nikdo nevěděl jak — jeden okamžik tam ještě bylo, a druhý už ne.

Zbývala jedna otázka, a ta byla brzy zodpovězena. Asi za týden nebo za dva se pouzdro znovu objevilo na stole, těsně před koncem pracovní doby. Ředitel Světové poštovní správy byl zrovna zabrán do práce, takže nevěnoval pozornost tomu, co se kolem děje, až najednou si všiml, že má pouzdro opět na stole.

Byly v něm zase dopisy, jenže tentokrát plné stokreditových bankovek, které posílali darem svým příbuzným členové posádky lodi, která uvázla na Kimonu; je ovšem třeba říct, že oni sami pravděpodobně neměli pocit, že tam zůstávají nedobrovolně.

V dopisech potvrzovali příjem odpovědí zaslaných ze Země a podávali další informace o Kimonu a jeho obyvatelích.

V každém dopise se podrobně vysvětlovalo, jak to, že na Kimonu mají stokreditové bankovky. Psali, že tyto bankovky jsou padělané, okopírované přesně podle bankovek, které měli členové posádky u sebe; přesto však, když je finanční experti na Zemi a pracovníci kriminální ústředny zkoumali, nenašli nic, podle čeho by se dalo poznat, že nejsou pravé.

Kimonská vláda však chtěla napravit podvod, který spáchala tím, že dala bankovky padělat, vysvětlovalo se v dopisech, a proto v krátké době uloží u Světové banky jisté hodnoty, které budou nejen krýt vydané bankovky, ale jejichž výše umožní i vydání dalších bankovek v budoucnu.

Na Kimonu, jak se dále pravilo v dopisech, peníze neexistují, ale protože tamější vláda si přeje zaměstnat lidi ze Země, musí je také nějak platit, a jestliže Světová banka a další příslušné úřady nebudou nic namítat…

Vedení Světové banky k tomu zaujalo značně rozpačitý postoj: hovořilo se o vážných finančních problémech a základních ekonomických zásadách, ale to všechno se rozplynulo jako dým, když se za pár dnů, opět během polední přestávky, objevilo vedle stolu ředitele banky několik tun uranu v bezpečnostním balení a pár bušlů diamantů.

To byly důkazy víc než pádné. Zemi nezbývalo nic jiného než přijmout jako fakt, že Kimon je prosperující planeta a že obyvatelé Země, kteří se na Kimon náhodou dostali, tam už natrvalo zůstanou. Prostě a dobře, vzít věci tak, jak jsou.

V dopisech odeslaných na Zem se uvádělo, že Kimoňané patří k humanoidům, že mají parapsychické schopnosti a že ve srovnání se Zemí a jinými planetami dosud objevenými v Galaxii je jejich kultura nepoměrně vyspělejší.

Země vystrojila zvláštní kosmickou loď, do níž uložila nákladné dary, pečlivě vybrala skupinu svých nejlepších diplomatů, a pak je s lodí vyslala na Kimon.

Za několik minut po přistání byli však diplomaté zcela nediplomaticky z planety vykázáni. Kimon zřejmě neměl zájem na stycích s druhořadou barbarskou planetou. Až si bude přát navázat diplomatické styky, přihlásí se. Jednotliví obyvatelé Země mohou však na Kimon přijet, budou-li mít zájem, a natrvalo se zde usadit. Ovšem zdaleka ne každý z nich. Kvalifikační požadavky byly vysoké: všichni zájemci musí mít nejen určitý minimální inteligenční kvocient, ale i rozsáhlé znalosti a vědomosti.

A na tom zůstalo.

Na Kimon se prostě nejezdilo jako na výlet, jenom proto, že si to člověk přál; každý zájemce se o to musel moc a moc přičinit.

Především jste museli mít požadovaný IQ, což samo o sobě vyloučilo devadesát devět procent uchazečů i více. Když jste touto zkouškou prošli, museli jste namáhavě celá léta studovat a nakonec se podrobit další zkoušce, u níž většina zájemců neobstála. Uspěl zhruba každý tisící.

A tak se rok co rok vždycky pár lidí na Kimon dostalo, usazovali se tam a psali dopisy domů, že se jim dobře vede.

Nikdo z těch, kdo odjeli na Kimon, se nevrátil. Kdo jednou okusil tamější život, na návrat ani nepomyslel.

A přesto za ta dlouhá léta vědomosti o Kimonu, jeho obyvatelích a kultuře zůstávaly jen velmi sporé. Všechny informace vycházely vlastně z dopisů, které se pravidelně jednou týdně objevovaly na stole ředitele Světové poštovní správy v Londýně.

Hovořilo se v nich o platech a mzdách, které stonásobně převyšovaly výdělky na Zemi, o skvělých obchodních příležitostech, o kimonské kultuře a Kimoňanech samých — ale všude, ať už se to týkalo kultury, obchodu nebo čehokoliv jiného, chyběly podrobnosti.

Adresátům nedostatek konkrétních informací ani tolik nevadil, když v téměř každém dopise našli svazek bankovek, úplně nových, jakoby právě vyšlých z tiskárny a platných, protože byly podloženy tunami uranu, bušly diamantů, zlatými pruty a dalšími cennostmi, které se čas od času objevovaly vedle stolu ředitele Světové banky.

Časem se stalo touhou každé pozemské rodiny vyslat aspoň jednoho svého člena na Kimon, protože mít na Kimonu příbuzného znamenalo zajistit si dostatečné a doživotní příjmy pro celý zbytek širší rodiny.

Není divu, že legendy o Kimonu se množily. Mnoho z toho, co se povídalo, byly ovšem jen pusté báchorky, které přistěhovalci sami ve svých dopisech vyvraceli. Na Kimonu, psali, nejsou ulice dlážděny zlatem, protože tam žádné ulice nejsou. Ani mladé Kimoňanky nenosí pláště z diamantového prachu, protože se dá říct, že vlastně nenosí téměř nic.

Avšak ti, kdo byli schopni myslet na víc než jen na zlatem dlážděné ulice a diamantové pláště, dobře chápali, že možnosti, které se lidem na Kimonu otvírají, se vůbec zlatem nebo diamanty vyjádřit nedají. Byla to totiž planeta, jejíž kultura byla nepoměrně vyspělejší než kultura Země, planeta, jejíž obyvatelé buď cvikem získali, nebo zdědili parapsychické schopnosti. Na Kimonu mohl člověk nabýt technických znalostí, jejichž využití by revolučním způsobem změnilo průmyslovou výrobu a sdělovací techniku v celé Galaxii. Na Kimonu se mohl člověk seznámit s filozofií, která by přes noc uvedla lidstvo na novou, lepší a snad i prospěšnější cestu.

Legenda rostla, interpretována každým člověkem podle jeho schopností a způsobu myšlení, a nabývala stále větších a větších rozměrů…

Vláda Země vycházela všemožně vstříc všem, kdo si přáli jet na Kimon, protože stejně jako jednotliví občané chápala, jakým přínosem by byly tamější znalosti a zkušenosti nejen pro vědeckotechnický rozvoj, ale i pro rozvoj lidského myšlení. Výzva k navázání diplomatických styků však stále nepřicházela, a tak vláda Země vyčkávala, dělala si různé plány, a hlavně dbala o to, aby se na Kimon dostalo co nejvíc lidí. Jenom těch nejlepších, pochopitelně, protože i ten nejtupější byrokrat uznával, že na Kimonu se Země musí prezentovat co nejlépe.

Proč Kimoňané umožňovali lidem, aby se tam usazovali, zůstávalo však záhadou, na kterou nikdo nedovedl odpovědět. Zdálo se totiž, že ze všech planet v celé Galaxii je Země jediná, která směla mít na Kimonu svoje lidi. Lidé a Kimoňané patřili sice k humanoidům, ale to nic nevysvětlovalo, protože lidé nebyli jediní humanoidi v Galaxii. Země si proto libovala v myšlence, že mezi ní a Kimonem existuje jisté zvláštní vzájemné porozumění, jistý paralelní vývojový trend (Země se ovšem trošku opozdila), který vysvětluje pohostinnost Kimoňanů.

Ale ať už to bylo tak či onak, Kimon byl něco jako vesmírné eldorádo, země snů, blahobytu a hojnosti, kde se člověk mohl vyšvihnout, kde každý toužil strávit svůj život.

Selden Bishop stál uprostřed jakéhosi parku, kam ho přivezla raketa z kosmické lodi, protože na Kimonu kosmodromy neexistovaly. Vůbec i mnoho jiných věcí tam chybělo.

Stál obklopen svými zavazadly a sledoval raketu, jak se vrací zpátky na oběžnou dráhu lodi.

Když zmizela v dálce, posadil se na kufr a čekal.

V něčem mu to tu připomínalo parky na Zemi, ale jenom vzdáleně, protože každý detail svědčil o tom, že jde o cizí planetu. Stromy byly příliš tenké, barva květin až moc sytá, skoro křiklavá, a tráva o poznání méně zelená, než můžete vidět na Zemi. Ptáci, pokud to vůbec ptáci byli, se podobali spíš ještěrkám než pozemským ptákům; také peří měli divného tvaru a zabarvení, na které nejsme zvyklí. Vzduch slabě voněl, ale jinak než na Zemi, a ta cizí vůně jako by byla barevná; ale o kterou barvu šlo, Bishop určit nedovedl.

Zatímco seděl nečinně na kufru uprostřed parku, snažil se v sobě probudit trošku nadšení, v duchu si zajásat, že tedy dosáhl, po čem toužil — že je konečně na Kimonu! Ale moc se mu to nedařilo, byl pouze rád, že nemusel rozměnit těch dvacet kreditů — veškeré své jmění.

Bude potřebovat nějaké peníze, aby měl z čeho žít, dokud si nenajde práci. Neměl by čekat příliš dlouho, říkal si, než nějakou dostane. Šlo jen o to, aby se nechytil první příležitosti, která se naskytne. Měl by se spíš nejdřív porozhlédnout a najít si něco, co mu bude skutečně vyhovovat. Ale právě to, jak dobře věděl, si vyžádá určité doby.

Když o tom uvažoval, litoval, že si nevzal peněz víc, aby měl určitou rezervu. Jenomže to by zas musel šetřit jinde — nemohl by si koupit prvotřídní zavazadla a v potřebném počtu, musel by se spokojit se šaty z konfekce a tak dále a tak dále.

Je velice důležité, aby vzbudil ten nejlepší dojem, říkal si, a když tu teď seděl a uvažoval o tom, opravdu nelitoval peněz, které na to vydal.

Ale možná, že si mohl od Morleyho nějaké peníze vypůjčit. Morley by mu dal, oč by ho požádal, a splatit dluh mohl, až začne vydělávat. Jenomže se mu příčilo říkat si o půjčku, protože cítil, jak si teď přiznával, že by se to neslučovalo s jeho nově nabytým postavením; byl přece jedním z mála vyvolených, které Země vysílala na Kimon. Každý, i Morley, pohlížel na takového člověka s úctou, a tak bylo prostě nemožné chodit po známých a žádat je o půjčku či jinou laskavost.

Vzpomněl si na svou poslední návštěvu u Morleyho a s odstupem času si uvědomoval, že měla v sobě cosi diplomatického; jako by Morley, i když byl jeho přítel, současně plnil i jisté diplomatické poslání.

V diplomatické službě to Morley dotáhl daleko, a přitom stále ještě nebyl u konce své kariéry. Vypadal i hovořil jako diplomat, a jak tvrdili jeho starší kolegové, rozuměl politice a ekonomice sektoru 19 mnohem líp než ostatní zaměstnanci jeho věku. Nosil přistřižený knír, který budil velmi kultivovaný dojem, vlasy měl vždycky pečlivě učesané a jeho chůze připomínala krok pardála.

Seděli tehdy spolu u Morleyho v příjemné a družné zábavě; potom Morley vstal a začal se procházet po pokoji tím svým pardálím krokem.

„Jsme už hodně dlouho přátelé,“ řekl Morley, „a zažili jsme spolu celou řadu průšvihů.“

Oba se usmáli, když si na některé z nich vzpomněli.

„Když jsem se dověděl, že jedeš na Kimon,“ pokračoval Morley, „měl jsem z toho přirozeně radost jako z každého tvého úspěchu. Ale tentokrát jsem měl radost ještě i z jiného důvodu. Říkal jsem si: konečně je tu ten pravý člověk, který by mohl zjistit, co potřebujeme.“

„A co potřebujete zjistit?“ zeptal se Bishop. Když si teďka na to vzpomněl, uvědomil si, že to pronesl tak ležérním tónem, jako by se Morleyho ptal, jestli si dá skotskou či bourbonskou. I když zrovna tuhle otázku by nikdy nepoložil, protože všichni mladí pracovníci oddělení mimozemských styků nedali na skotskou ani dopustit, byl to jejich nejoblíbenější nápoj. V každém případě se to však zeptal jen tak, jako by byla řeč o něčem málo významném, přestože cítil, že tomu tak vůbec není.

Že půjde o něco přímo spikleneckého, o nějaký vážný problém, s nímž si oficiální místa nevědí rady, a na okamžik trošku ztuhl a dostal strach.

„Musíme se dostat na kloub tajemství té planety,“ řekl Morley, „ale dosud jsme nepřišli na to, jak to udělat. Z jejich hlediska nikdo z nás, žádná jiná planeta oficiálně neexistuje. Ani s jedinou planetou neudržují diplomatické styky. Na Kimonu není jediný zástupce jiné země. Zdá se, že s nikým neobchodují, ale to není možné, protože žádná planeta, žádná kultura nemůže být naprosto soběstačná. Musí s někým někde udržovat diplomatické styky. Kromě samozřejmého důvodu, že Země je planeta s nižší kulturní úrovní, musí existovat ještě nějaký další důvod, proč nás nechtějí uznat. Vždyť i na Zemi, za barbarštějších dob, uznávaly jednotlivé státy jiné vlády a národy, které byly zaostalejší.“

„A to mám všechno zjistit?“

„Ne, není třeba,“ odpověděl Morley. „Stačí nám jenom nějaké vodítko, klíč k celé té záhadě. Něco, co by nám napovědělo, jak to všechno ve skutečnosti je. Potřebujeme jenom škvírkou nakouknout, drápkem se uchytit. Když tohle pro nás uděláš, s ostatním si už poradíme sami.“

„Ale já nejsem jediný, kdo tam jede,“ řekl Bishop. „Přede mnou se tam už vypravily stovky, tisíce lidí.“

„Můžu ti prozradit, že v posledních snad více než padesáti letech,“ řekl Morley, „jsme hovořili s každým, kdo měl jet na Kimon, zrovna tak, jako teď s tebou hovořím já.“

„A přesto jste nezjistili nic?“

„Ne,“ odpověděl Morley. „Skoro nic, vlastně vůbec nic, co by mělo význam, co by dávalo smysl.“

„Takže všichni vás zklamali…“

„Naprosto,“ řekl Morley. ,Jak se jednou dostali na Kimon, zapomněli na Zem. Tedy ne že by na ni zapomněli úplně, ale už se jí necítili ničím povinováni, přestala být jejich domovem. Stali se polovičními Kimoňany.“

„A ty tomu věříš?“

„Na to je těžká odpověď,“ řekl Morley. „Je to nejlepší vysvětlení, jaké nás napadá. Je škoda, že jsme si s nimi mohli promluvit jen jednou, před jejich odjezdem. Žádný z nich se totiž nevrátil. Lze jim samozřejmě napsat, nepřímo se o tom zmínit. Ale to jsou jenom samé náznaky, otevřeně se zeptat nelze.“

„Kvůli cenzuře?“

„To ani ne,“ řekl Morley, „i když tam cenzuru možná taky mají. Ale hlavně kvůli těm telepatickým schopnostem Kimoňanů. Okamžitě by poznali, že jsme naše lidi k něčemu nabádali. A to si nemůžeme dovolit, nechceme-li ohrozit veškeré naše dosavadní úsilí o dobré vztahy s Kimonem.“

„Ale po mně to chcete.“

„Nemusíš mít žádné obavy,“ uklidňoval ho Morley. „Těch pár týdnů do odjezdu bohatě stačí na to, abys na tenhle rozhovor pozapomněl. Snaž se o to, ale ne abys zapomněl úplně, to ne.“

„Chápu,“ řekl Bishop.

„Nechci, abys mi špatně rozuměl,“ dodal ještě Morley. „Nejde o nic nečestného. Po ničem takovém nepátrej. Celá ta věc může být naprosto jednoduchá. Třeba jim vadí, jak se češeme. Ale určitě tu nějaký důvod je. Možná celá řada drobných důvodů. A my se je prostě musíme dovědět.“

Morley ukončil rozhovor na toto téma tak rychle, jak ho začal, dolil skleničky a zase se posadil. Vzpomínali pak na to, jak chodili spolu do školy, jezdili na výlety, a bavili se o děvčatech, která kdysi znali.

Celkově vzato to byl velmi příjemný večer.

Od té doby uplynula už řada týdnů, a on si na tento večer sotva kdy vzpomněl. Až teď, když už byl na Kimoinu, seděl na kufru uprostřed parku a čekal, až ho nějaký Kimoňan přijde uvítat.

Po celou dobu čekání byl připraven na jeho příchod. Věděl, jak Kimoňané vypadají, a proto by neměl být překvapen.

Ale když domorodec přišel, překvapen byl.

Protože ten domorodec byl skoro dva metry vysoký, skoro božská bytost, jako socha krásný humanoid, který byl překvapivě mnohem podobnější člověku, než si Bishop kdy představoval.

Stalo se to náhle; seděl v parčíku úplně sám a najednou tu ten Kimoňan stál vedle něho.

Bishop se okamžitě zvedl a domorodec řekl: ,Jsme rádi, že jste přijel. Buďte vítán na Kimonu, pane.“

Jeho výslovnost byla tak precizní a krásná jako jeho vytesané tělo.

„Děkuji,“ odpověděl Bishop a okamžitě cítil, že toto jediné slovo zdaleka nevyjadřuje vše, co by říct chtěl a měl, a že jeho hlas — ve srovnání s domorodcem — je zastřený a zajíkavý. Při pohledu na Kimoňana si ve srovnání s ním připadal ošuntělý, šupácký.

Sáhl do kapsy a začal hledat dokumenty, neobratně, neohrabaně, až je nakonec přece jen vylovil, nebo lépe řečeno vydoloval — ano, to je to správné slovo, vydoloval — a podal je vedle stojícímu Kimoňanu.

Ten je jen zběžně přelétl — ano, jen přelétl — a řekl: „Pan Selden Bishop. Jsem rád, že vás poznávám. Váš IQ 160 je víc než vyhovující. U zkoušky jste uspěl, jak vidím, mimořádně dobře. Doporučení máte v pořádku, propouštěcí list ze Země rovněž. Zvládl jste to všechno celkem rychle. Opravdu vás tady rádi vidíme.“

„Ale…,“ začal Bishop, hned se však zarazil. Nemělo smysl pozastavovat se nad tím, že Kimoňan jeho papíry jenom přelétl, že se s nimi nemohl řádně seznámit. Když znal jejich obsah, tak je zřejmě četl.

„Jaký jste měl let, pane Bishope?“

„Velmi příjemný,“ odpověděl Bishop najednou celý pyšný, že konečně dostal ze sebe pořádnou odpověď.

„Vaše zavazadla,“ poznamenal domorodec, „ukazují, že máte vybraný vkus.“

„Děkuji… za uznání…,“ řekl Bishop, ale v duchu se zlobil: kdo dal tomu Kimoňanovi právo posuzovat jeho zavazadla?

Ale Kimoňan jako by si toho nevšiml.

„Půjdeme do hotelu?“

„Ano,“ odpověděl Bishop. Byl najednou skoupý na slovo, držel se zpátky.

„Dovolte tedy…,“ řekl domorodec.

Svět před Bishopovýma očima jako by se rozostřil — trvalo to jenom vteřinku, ale bylo to naprosto zřetelné — a už nestál v parčíku, ale ve výklenku pro jednu osobu vedle hotelové haly, se zavazadly úhledně narovnanými u nohou.

Když po odletu rakety seděl v parčíku a čekal na domorodce, nějak si neuvědomoval ten pocit obrovského vítězství, ale teď se ho zmocnil tak silně, že se mu přitom až zatočila hlava, a on cítil, jak se mu stahuje hrdlo.

Tohle je tedy Kimon! Konečně je na Kimonu! Po všech těch letech studií je konečně tady, v tom vysněném světě, o který tak houževnatě po mnoho let usiloval.

Vysoký IQ, říkávali si šeptem — vysoký IQ a mnoho let studia a těžká zkouška, u které sotva jeden z tisíce uchazečů obstojí.

Stál ve výklenku hotelové haly, málem se tam choulil, ukrýval, aby si mohl trošku vydechnout a aspoň na chvilku vychutnat ten blažený pocit vítězství…

Aspoň na chvilku, protože dlouho se mu v žádném případě oddávat nesmí a tím méně ho dát nějakým způsobem najevo. Byla to jeho osobní věc a jako taková musí zůstat ukryta hluboko v jeho nitru.

Na Zemi byl jedním z tisíce, tady však nebyl nic víc než rovnocenný partner všech, kteří přišli před ním. A možná ani to ne, protože oni už znali zdejší situaci, kdežto on, jako nováček, se bude muset ještě hodně učit.

Pozoroval v hotelové hale ty šťastlivce a vyvolence, kteří sem přišli před ním, tu vybranou společnost, o níž po celá ta léta dřiny snil — společnost, k níž se za chvíli připojí i on, k těm privilegovaným Pozemšťanům, kteří dostali zelenou k cestě na Kimon.

Neboť vysláni byli jenom ti nejlepší — nejlepší, nejchytřejší a nejbystřejší. Země se musela ukázat v tom nejpříznivějším světle, protože jak jinak mohla přesvědčit Kimon, že je jeho sesterskou planetou?

Zpočátku vnímal lidi, kteří procházeli kolem, jen jako dav, zářící, jiskřivý dav, v němž se však jako v každém davu ztrácely osobnosti. Ted' se mu však zdálo, jako by se tento dav rozpadal na jednotlivce, a on je viděl ne jako dav, ale jako jednotlivé muže a ženy, s nimiž se za chvíli osobně pozná.

Vedoucího směny, provozáře, si všiml teprve tehdy, když se před ním objevil. Byl snad ještě vyšší a hezcí než Kimoňan, s nímž se setkal v parku.

„Dobrý večer, pane,“ oslovil provozář Bishopa. „Vítám vás v Ritzu.“

Bishop se podivil. „V Ritzu? Ach ano, zapomněl jsem, že tenhle hotel se jmenuje Ritz.“

,Jsme rádi, že budete naším hostem,“ řekl provozář. „A doufáme, že se u nás zdržíte dlouho.“

„Jistě,“ odpověděl Bishop. „I já v to doufám.“

„Byli jsme předem uvědomeni o vašem příjezdu, pane Bishope,“ pokračoval provozář. „Dovolili jsme si vám rezervovat pokoje a doufám, že s nimi budete spokojen.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Bishop.

Copak mohl být člověk s něčím na Kimonu nespokojen?

„Pravděpodobně byste se rád převlékl,“ řekl provozář, „do večeře máte ještě čas.“

„Ano,“ uvítal jeho návrh Bishop. „To bych skutečně velmi rád.“ A hned litoval svých slov.

„Zavazadla pošleme nahoru,“ oznámil mu provozář. „Do knihy hostí se zapisovat nemusíte, o to se už postaráme sami, jestli dovolíte.“

S rezervovanými pokoji — třemi pokoji — byl Bishop spokojen. Jenom teď, když tu tak seděl v křesle, si říkal, jak tohle všecko zaplatí.

Když si vzpomněl, že má sotva dvacet kreditů, zmocnila se ho na okamžik panika. Bude si muset najít nějaké místo dřív, než původně plánoval, protože při tomhle životním stylu by mu na dlouho nevystačily, i když by pravděpodobně dostal úvěr, kdyby o něj požádal.

Ale o úvěr v žádném případě žádat nebude; znamenalo by to přiznat, že je bez prostředků. Až dosud udělal vše tak, jak měl. Přijel luxusní kosmickou lodí, osobní lodí, a ne nějakou starou nákladní lodí, která bere cestující jako přívažek; jeho zavazadla — jak to ten domorodec říkal? — ukazovala, že má vybraný vkus; jeho garderoba musela splnit každé očekávání; doufal jenom, že na sobě nedal znát, jak ho děsí pomyšlení na to, z čeho zaplatí to luxusní apartmá, které mu rezervovali.

Vstal z křesla a prošel se po pokoji. Nebyl tu žádný koberec, protože podlaha sama byla tak měkká a poddajná, že v ní při chůzi mohl vidět své stopy, aspoň na tu vteřinku, než se povrch zase vyrovnal.

Přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Byl už večer a nad zemí se vznášel modravý opar — neviděl před sebou vůbec nic, nic než zvlněnou krajinu. Žádné ulice nebo světla jiných domů.

Možná se dívám z oken zadního traktu, pomyslel si. Ulice a silnice, domy a obchody budou na druhé straně.

Otočil se a prohlížel si pokoj — nábytek tu byl jako na Zemi, ale tak nevtíravě elegantní, že to bylo až nápadné — nádherný krb z žilkovaného mramoru, poličky s knihami, leštěné staré dřevo, překrásný obraz na stěně a velká skříň, která zaplňovala skoro celou jednu stěnu místnosti.

Uvažoval, čemu asi má ta skříň sloužit. Byl to moc hezký kus nábytku: vypadal starožitně a nádherně se leskl. Tento lesk byl přirozený — získaný dlouholetým používáním, nesčetnými dotyky lidských rukou.

Přistoupil ke skříni.

„Něco k pití, pane?“ ozvalo se ze skříně.

„To bych si dal,“ odpověděl Bishop a potom se najednou údivem zarazil, když si uvědomil, že ta skříň promluvila a on jí odpověděl.

Otevřela se dvířka a nápoj byl tu.

„Hudbu?“ zeptala se opět skříň.

„Ano,“ odpověděl Bishop.

„Jakou si budete přát?“

„Jakou? Ach tak. Něco veselého a současně i trošku smutného. Jako když nad Paříží rozevře svá melancholická křídla modravý sou-mrak. Kdo to napsal? Jeden z těch dávno zapomenutých spisovatelů. Fitzgerald. Ano, určitě to byl Fitzgerald.“

Ozvala se hudba zachycující skleslou náladu podvečera vkrádající se do toho města na vzdálené planetě Zemi; je duben, k zemi se snáší vlahý déšť, chodníky se lesknou a odkudsi z dálky se ozývá dívčí smích.

,Ještě nějaké přání, pane?“ zeptala se skříň.

„Ne, prozatím děkuji.“

„Prosím, pane. Máte hodinu na to, abyste se převlékl k večeři.“

Vyšel z pokoje a přitom usrkával nápoj, který dostal. Nebyl špatný, měl cosi do sebe.

Zašel do ložnice a tam si vyzkoušel postel, byla příjemně měkká. Prohlédl si toaletku, podíval se do velkého zrcadla. Nakoukl do koupelny a všiml si, že je vybavena automatickým holicím strojkem a masážním přístrojem, sprchou a vanou, cvičebním strojem a ještě řadou dalších věcí, o nichž ani nevěděl, nač jsou.

A teď ten třetí pokoj. Ve srovnání s ostatními dvěma byl takřka prázdný. Uprostřed stálo křeslo s velkými plochými opěradly a na každém opěradle bylo několik řad knoflíků.

Přistoupil ke křeslu opatrně, protože nevěděl, co za záludnost by se v něm mohla skrývat, není-li to nějaká past, ačkoliv něco takového bylo přece směšné — jaká past by tu, na Kimonu, mohla být na něho nastražena? Zde, v této zemi nesčetných příležitostí, kde si člověk mohl vydělat celé jmění, žít v přepychu a být v neustálém kontaktu s civilizací, s níž se žádná jiná v celé Galaxii nemohla měřit?

Sklonil se nad širokými opěradly a všiml si, že na každém knoflíku je nápis. Historie, Poezie, Drama, četl, Sochařství, Literatura, Malířství, Astronomie, Filozofie, Fyzika, Náboženství a mnoho dalších. Nápisům na několika knoflících nerozuměl — nikdy se s takovými slovy nesetkal, jejich význam neznal.

Stál uprostřed pokoje, rozhlížel se kolem sebe, jak je prázdný, a poprvé si všiml, že tu nejsou žádná okna. Byla to uzavřená místnost jako dejme tomu divadelní nebo přednáškový sál. Člověk se posadil do křesla, stiskl určitý knoflík a…

Ale na to teď nebyl čas. Jak ho upozornila skříň, měl hodinu na to, aby se převlékl, a teď už ani ne celou hodinu.

Zavazadla byla v ložnici. Otevřel kufr, kde měl uložen společenský oblek. Sako bylo dost zmačkané.

Držel je v rukou a nerozhodně na ně hleděl. Možná že se vyvěsí. Možná…

Věděl však, že se nevyvěsí.

Hudba skončila a skříň se zeptala: „Přejete si něco, pane?“

„Můžete mi vyžehlit sako večerních šatů?“

„Zajisté, pane, mohu.“

,Jak dlouho to bude trvat?“

„Pět minut,“ odpověděla skříň. „Dejte mi také kalhoty.“

Ozval se zvonek a Bishop šel otevřít.

Za dveřmi stál nějaký muž.

„Dobrý večer,“ pozdravil muž. ,Jmenuji se Montague, ale říkají mi Monty.“

„Tak pojďte dál, Monty.“

„Máte to tu hezké,“ poznamenal Monty.

Bishop přikývl. „Nevybíral jsem si to sám ani jsem o to nežádal. Prostě mi to přidělili.“

,Jo, Kimoňané jsou chytří,“ řekl Monty. „Velmi chytří.“

„Ale abych se také představil — Selden Bishop.“

„Právě jste přijel, že?“ zeptal se Monty.

„Asi tak před hodinou.“

„Plný představ, jak báječné to tu je, co?“

„Nevím o Kimonu vlastně nic,“ přiznal se Bishop. „I když jsem zdejší poměry samozřejmě studoval.“

„Jako každý,“ řekl Monty a pohlédl na něj úkosem. „Nebo každá další oběť, dalo by se říct — jen tak mezi námi.“

Bishop se usmál, protože ho nic lepšího nenapadlo.

„Co je váš obor?“ zeptal se Monty.

„Obchod, obchodní podnikání,“ odpověděl Bishop. „Chtěl bych se dostat do státní správy.“

„No jo,“ řekl Monty, „tak to s váma asi nebudu moct počítat. Asi nebudete mít zájem.“

„O co?“

„O fotbal. Nebo o baseball nebo o kriket. Asi nesportujete, co?“-

„Nikdy jsem na to neměl čas.“

„Škoda,“ řekl Monty. „Figuru na to máte.“

Skříň se zeptala: „Bude si pán přát něco k pití?“

„Ano, děkuji,“ odpověděl Monty.

„A vy také, pane?“

„Ano,“ přikývl Bishop.

„Běžte se převlíct,“ řekl Monty. „Já se tu zatím posadím a počkám.“

„Vaše sako a kalhoty, pane,“ řekla skříň.

Otevřela se dvířka a na polici leželo sako a kalhoty, vyčištěné a vyžehlené.

„Nevěděl jsem,“ řekl Bishop, „že tu taky sportujete.“

„Nesportujeme,“ přiznal Monty. „Tohle je myšleno jako kšeft.“

„Kšeft?“

„Jistě. Chceme dát Kimoňanům možnost, aby si zasázeli. Třeba se jim to zalíbí. Bude je to bavit, aspoň nějakou dobu. Tady sázení nevedou, protože…“

„To opravdu nevím proč.“

„Tak o tom chvilku uvažujte. Copak by se svými telepatickými schopnostmi mohli hrát nějaké kolektivní hry? Věděli by vždycky dopředu, co udělá soupeř. A potom ta telekineze. Můžou pohybovat předměty — ať už je to míč nebo cokoli jiného —, a přitom se jich ani prstem nedotknou. Taky…“

„Jasné,“ řekl Bishop.

„Takže jsme si říkali, že dáme dohromady pár mužstev pro exhibiční utkání. Vzbudíme co nejvíc nadšení a Kimoňané se nám na hřiště jen pohrnou. Budou platit vstupné. Sázet. My samozřejmě budeme sázky přijímat a tím pádem taky shrábneme provizi. Bude to fajn, dokud je to ovšem bude bavit.“

„Dlouho je to bavit nebude.“

Monty se na Bishopa dlouze zadíval.

„Orientujete se rychle,“ poznamenal. „S takovou se tu vyšvihnete.“

„Vaše nápoje, pánové,“ ozvala se skříň.

Bishop vzal skleničky a jednu podal svému hostu.

„Ale abyste si o sobě moc nemyslel, měl bych vás raději hned trošku uzemnit,“ řekl Monty. „Koneckonců čím víc se dovíte, tím líp. A vám se dlouhé přednášky dělat nemusí.“

„Dobře,“ přátelsky souhlasil Bishop. „Tak jen do toho!“

„Nemáte moc peněz, co?“ řekl Monty.

„Jak to víte?“

„Děsí vás pomyšlení na to, co budete platit za tohle apartmá,“ pokračoval Monty.

„Telepatie?“ zeptal se Bishop.

„Člověk se lecčemus přiučí,“ řekl Monty. „Posbírá nějaké ty drobty. Ale tak dobří jako oni nikdy nebudeme. Nikdy. Přece však čas od času člověk cosi pochytí — nějakým tím šestým smyslem. Když už tu nějakou dobu je.“

„Myslel jsem si, že si toho nikdo nevšimne.“

„Naopak, skoro každý si toho všimne, Bishope. Musí si toho všimnout, přímo to z vás čiší. Ale nic si z toho nedělejte. Jsme tu všichni přátelé. Táhneme za jeden provaz, proti tak říkajíc společnému nepříteli. Chcete-li půjčit…“

„Teďka ještě ne,“ řekl Bishop. „Když budu skutečně potřebovat, dám vám vědět.“

„Buď mně,“ řekl Monty, „nebo komukoliv z nás. Jsme všichni přátelé. Musíme být.“

„Díky.“

„Není zač. Tak, a teď se běžte převlíct. Počkám tu na vás, půjdeme spolu. Už na vás všichni čekají.“

„To rád slyším,“ přiznal Bishop. „Cítil jsem se tu jako cizinec.“

„Ale jděte,“ usmál se Monty. „To není třeba. Víte, mnoho našich ze Země nepřijíždí. A my všichni, co tu jsme, chceme vědět, co je na Zemi nového.“

Pootočil skleničku v prstech.

„No, jak to tam vypadá?“ zeptal se.

„Jak…“

„Že dosud existuje, vím. Ale jak si tam lidi vedou? Co je nového?“

Až do této chvíle neměl Bishop možnost hotel si prohlédnout. Nevěděl o něm nic kromě toho mála, co zahlédl, když stál a čekal ve výklenku hotelové haly vedle svých zavazadel, dokud se neobjevil provozář a neposlal ho do jeho apartmá.

Nyní však viděl, že to byla podivně skutečná pohádková země, s fontánami a skrytou hudbou, s jemným krajkovím duhy podpírajícím klenbu a třpytivými skleněnými sloupy, v nichž se odrážela a mnohokrát násobila celá hala, takže jste měli dojem, že vlastně nikde nekončí. A přesto bylo možno najít si zde intimní koutek pro sebe a skupinu přátel.

Byla to iluze a realita současně, krása a pocit domova — prostě to, říkal si Bishop, co si v tom kdo chtěl představit. Kouzelné místo oddělující člověka od světa a syrové reality světa, místo, které v člověku budilo stálou radost a sentimentální náladu, nikoli však lacinou, vzbuzovalo v něm pocit blahobytu a vědomí vlastní důležitosti už jenom proto, že k tomuto místu patřil.

Na Zemi nic takového nebylo a ani nemohlo být, říkal si Bishop, neboť k postavení tohoto komplexu bylo třeba čehosi víc než pouhých plánů a stavitelské dovednosti, s nimiž se setkáváme na Zemi. Člověk tu kráčel okouzlen, hovořil se zanícením a přímo cítil, jak ho to místo inspiruje svou zvláštní jiskrou a leskem.

„Podmaní si vás to,“ řekl Monty. „Vždycky se dívám, jak se tváří každý nováček, když tudy kráčí poprvé.“

„Ale začas se to asi omrzí,“ zatvářil se Bishop nevěřícně.

Monty zavrtěl hlavou. „Neomrzí, příteli. Je pravda, že později vás to už tak nepřekvapuje, ale cítíte to, uvědomujete si to pořád. Lidský život je příliš krátký, aby se něco takového omrzelo, stalo se samozřejmostí.“

Večeřel v staré, slavnostně vyhlížející jídelně, jejíž měkce tlumená atmosféra měla v sobě starobylý přídech jakoby z jiného světa a kde byli neustále po ruce kimonští číšníci, vždy ochotni doporučit vám určitý chod nebo značkové víno, které byste měl zkusit.

Zatímco Bishop jedl, Monty si dal kávu. U stolu se zastavovali další a další lidé, zdravili Bishopa a ptali se ho, co nového na Zemi, vždy jen jakoby mimochodem, ale jejich lačné oči prozrazovaly, jak po všech novinkách dychtí.

„Chtějí, abyste se cítil jako doma,“ vysvětloval Monty. „A myslí to doopravdy. Jsou rádi, když se tu objeví někdo nový.“

A on se skutečně cítil doma, víc než kdykoli předtím v životě, jako by do téhle společnosti už pomalu zapadal. Nečekal, že k tomu dojde tak brzy, a trochu se nad tím podivoval — neboť se tu konečně octl mezi lidmi, o jejichž společnosti dosud jen snil. Z každého z nich vyzařovala magnetická síla, osobní kouzlo, které z nich dělalo velké osobnosti, tak velké, aby je mohl Kimon přijmout, a když se na ne díval, ptal se sám sebe, koho z nich pozná blíž, kdo se stane jeho přítelem.

Ulevilo se mu, když zjistil, že za jídlo a pití se v hotelu platit nemusí, že stačí podepsat účet. Od toho okamžiku vypadalo všecko hned veseleji, protože večeře by mu jistě udělala pořádnou díru do těch dvaceti kreditů v kapse.

Když se najedl — Monty se mezitím někde ztratil v davu —, šel do baru, sedl si na stoličku a na doporučení kimonského barmana si dal něco extra.

Zatímco tam tak seděl se skleničkou v ruce a pomalu popíjel, vynořila se odněkud dívka, vyhoupla se na stoličku vedle něho a zeptala se: „Co jste si to dal, příteli?“

„Nevím,“ odpověděl Bishop. Palcem ukázal na muže za pultem. „Řekněte mu, ať vám to taky namíchá.“

Barman slyšel a hned vzal láhve a šejkr.

„Nováček ze Země, co?“ zeptala se dívka.

„Zrovna jsem přijel.“

„Docela to tu ujde,“ řekla, „jenom o tom nesmíte moc přemýšlet.“

„To nebudu,“ ujistil ji Bishop. „Nebudu vůbec o ničem přemýšlet.“

„Zvyknete si, samozřejmě,“ řekla. „Po určité době vám ty pobavené úsměvy přestanou vadit. Řeknete si, ať se smějí, jak chtějí, čert je vem, hlavně když se má člověk dobře. Ale přijde den …“

„O čem to vlastně mluvíte?“ zeptal se Bishop. „Tady máte svou skleničku, tak se jí taky trošku věnujte…“

„Přijde den, kdy už pro ně budeme staří, přestaneme je bavit. Pustí nás k vodě. Člověk nemůže pořád vymýšlet nové triky. Například já, jako malířka…“

„Počkejte,“ řekl Bishop. „Nemám ani páru o tom, co mi tu povídáte.“

„Tak víte co?“ řekla. „Promluvíme si za týden. Jmenuji se Maxine. Stačí, když se budete ptát po Maxine. Za týden si můžeme popovídat. Na shledanou, chlapečku.“

Sklouzla ze židle a byla najednou pryč.

Skleničky se ani nedotkla.

Vrátil se do svého apartmá a dlouhou dobu stál u okna a hleděl na nevýraznou krajinu ozářenou měsíčním světlem.

Hlavou mu vířilo mnoho otázek — všecko tu bylo nové a nezvyklé —, ale nejúchvatnější bylo to, že je konečně zde; jako by si teprve teď pomalu začínal uvědomovat, že je to pravda, že je jedním z té famózní společnosti lidí, o níž tolik let snil.

Už skoro zapomněl na ty strastiplné roky, kdy se věnoval pouze knihám a studiu, na ta léta vytrvalého úsilí, hladová, trýznivá, vyčerpávající léta, kdy žil jako poustevník, umrtvoval tělo a duši jenom proto, aby mohl rozvíjet svůj intelekt.

To všechno teď z něho jakoby najednou spadlo a on si začal nově uvědomovat sám sebe, vnímat novost prostředí, v němž se pohyboval. Svěžest, novost a vůbec — celou tu nádheru.

Potom se ozvala skříň.

„Proč nevyzkoušíte ten přístroj, jemuž se říká ,Prožij to sám‘?“

Bishop se rázně otočil. „Myslíte…“

„Třetí pokoj,“ řekla skříň. „Uvidíte, že je nesmírně zábavný.“

„Prožij to sám!“

„Správně,“ řekla skříň. „Co si vyberete, to prožijete.“

Znělo to jako z Alenky v říši divů.

„Nebojte se, nic se vám nestane,“ pokračovala skříň. „Je to naprosto bezpečné. Kdykoliv budete chtít, můžete se vrátit.“

„Díky za informace,“ řekl Bishop.

Šel do pokoje, posadil se do křesla a prohlížel si knoflíky na opěradlech. Což tak zkusit dějiny? řekl si. Historii trošku znal, zajímal se o ni, absolvoval několik kursů a přelouskal mnoho stran doplňkové četby.

Stiskl knoflík s nápisem Historie. Nástěnný panel před ním se osvětlil a objevil se na něm obličej Kimoňana — opálený, bronzově zlatý obličej ztělesňující klasickou krásu této rasy.

Jak to, že jsou všichni tak krásní? ptal se sám sebe Bishop. Copak mezi nimi nejsou taky nějací ošklivci nebo mrzáci… jako na Zemi?

„Jaké dějiny to mají být, pane?“ zeptal se ho obličej na plátně.

„Jak to myslíte?“

„Dějiny Galaxie, Kimonu, Země — můžeme vám nabídnout takřka vše.“

„Tak Země, prosím,“ řekl Bishop.

„Bližší určení?“

„Anglie,“ odpověděl Bishop. „14. října 1066. Bitva u Hastingsu.“

A už to bylo tady.

Opustil pokoj se čtyřmi holými stěnami a jediným křeslem a octl se na kopci uprostřed slunečného podzimního dne; modravý opar se vznášel nad pestře zbarveným listím stromů a on slyšel hlasy a volání mužů.

Stál ve vysoké trávě, sluncem spálené, seschlé, a před sebou, na úpatí kopce, viděl klikatícího se hada jezdců na koních, v přilbách a se štíty, jež se blýskaly na slunci, a třepetajícími se korouhvemi se znakem leoparda.

Byla sobota 14. října a na kopci stály Haroldovy voje, obklopené hradbou štítů. Ještě než slunce zapadne, dostanou se k moci nové síly, jež budou utvářet další osudy impéria.

A Taillefer, pomyslel si, Taillefer pojede v čele Vilémova útoku, bude zpívat Píseň o Rolandovi a mávat mečem nad hlavou a svým zápalem strhne ostatní.

Normané zaútočili, ale Taillefer se neobjevil. Nikdo nemával mečem ve vzduchu, žádný zpěv nebylo slyšet. Jenom křik, ochraptělý řev bojovníků ženoucích se smrti vstříc.

Jezdci se hnali přímo na něho, on mezi nimi kličkoval a snažil se utéct, ale jezdci byli rychlejší. Viděl lesk nablýskaných kopyt koní i surovou ocel jejich podkov, třpyt kovových špic kopí, houpající se pochvy mečů, červené, zelené a žluté pláště, matný lesk brnění, otevřená ústa křičících mužů — a už se na něj řítili. A prošli jím a nad ním, jako by tam nebyl.

Zůstal nehnutě stát, srdce mu bušilo v hrudi; jakoby odkudsi z dálky cítil dech a pach útočících koní, kteří pobíhali všude kolem něho.

Z vršku kopce byl slyšet drsný bojový pokřik a vysoký, ostrý třeskot oceli. Kolem něho se valila mračna prachu a kdesi vlevo chroptěl umírající kůň. Z prachu se vynořil muž běžící po svahu dolů. Zapotácel se, padl a zase vstal a běžel dál. Bishop viděl, jak mu z proraženého brnění prýštila krev, omývala kovové pláty a potřísňovala seschlou, sluncem sežehlou trávu.

Koně se opět vraceli, někteří bez jezdců; běželi s nataženými krky a uzdami volně vlajícími ve větru a z tlam jim kapala pěna.

Jeden muž poklesl v sedle a spadl z koně, ale noha mu zůstala vězet v třmeni a poplašený kůň ho vlekl vedle sebe.

Nahoře na kopci Sasové, sešikovaní do čtverce, jásali a skrz usazující se prach viděl Bishop kupy mrtvol ležících před hradbou štítů.

Chci pryč! vykřikl v duchu Bishop. Jak se dostanu pryč? Pusťte mě…

A opět byl v místnosti s jediným křeslem a čtyřmi holými stěnami.

Seděl tam tiše a myslel si: Tak vida, žádný Taillefer neexistoval. Nikdo nejel v čele Normanů, nezpíval, nemával mečeni. Taillefera si prostě vymyslel nějaký opisovač, aby to bylo zajímavější.

Ale lidé umírali. Běželi po svahu, padali na zem a umírali. Padali z koňů, vyděšených koňů, a nechávali se jimi usmýkat. Lezli po čtyřech dolů po stráni a sípali a chroptěli, dokud je nevysvobodila smrt.

S třesoucíma se rukama Bishop vstal a vrávoravě zamířil do vedlejšího pokoje.

,Jdete si lehnout?“ zeptala se skříň.

„Asi ano,“ odpověděl Bishop.

„Dobře, v tom případě zamknu a zhasnu světlo.“

„To je od vás velice laskavé.“

„Je to moje samozřejmá povinnost,“ řekla skříň. „Budete si ještě něco přát?“

„Ne, děkuji,“ odpověděl Bishop. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ řekla skříň.

Ráno se Bishop vydal do zprostředkovatelny práce, kterou našel v jednom rohu hotelové haly.

Byla tam jenom jedna kimonská dívka, vysoká blondýna s postavou připomínající antickou sochu, ale s větším půvabem než ta nejútlejší, nejkřehčí pozemská kráska. Světlovlasá bohyně, pomyslel si Bishop, jako vystřižená z klasické mytologie, ale živá, z masa a krve, živá a krásná. Neměla na sobě volně splývavou řeckou tógu, jež by jí určitě slušela; po pravdě řečeno, neměla na sobě skoro nic, což jí ovšem slušelo ještě víc.

„Vy jste tu nový, že?“ zeptala se.

Přikývl.

„Ano, už si vzpomínám,“ řekla a pohlédla na něho. „Selden Bishop, stáří 29 pozemských let, IQ 160.“

„Ano, prosím,“ vykoktal ze sebe jako kluk.

Vyvolávala v něm pocit, jako by měl před ní lézt po kolenou.

„Jestli se nemýlím, máte zájem o zaměstnání v nějaké obchodní společnosti, že?“ řekla.

Mechanicky přikývl.

„Prosím, posaďte se, pane Bishope, promluvíme si o tom.“

Posadil se a přitom si říkal, že taková krasavice by snad ani neměla být tak veliká, robustní. Ani tak věcná, schopná.

„Chtěl byste už někde začít, že?“

„Přesně tak.“

„Vaše specializace je obchod, ale bohužel musím říct, že zrovna na tom úseku není moc volných míst.“

„Pro začátek nic velkého nečekám,“ řekl Bishop. Cítil, že je na místě, aby byl skromný a realistický. „Mohu vzít cokoliv a pak se ukáže, nač budu stačit a nač ne.“

„Musel byste začít úplně od píky a dlouho, mnoho let se učit. Nejen obchodní praxi, ale i celkovému přístupu, pojetí obchodu.“

„To by mi…“ Zaváhal. Chtěl říct, že by mu to nevadilo, ale nebyla to pravda. Vadilo by mu to, a dost hodně.

„Ale vždyť jsem strávil už tolik let…,“ řekl. „Znám…“

„Kimonskou obchodní praxi?“

„Je tak moc odlišná?“

„Předpokládám, že jste obeznámen především se vším, co se týká uzavírání kontraktů.“

„Pochopitelně.“

„No vidíte, a na Kimonu kontrakty vůbec neexistují.“

„Ale…“

„Není jich třeba.“

„To jsou všichni tak poctiví?“

„Ano. Ale nejen to. Jsou tu ještě i jiné věci.“

„Které?“

„To byste těžko pochopil.“

„Tak to zkuste.“

„Bylo by to zbytečné, pane Bishope. Naše pojetí obchodu je zcela odlišné. Vezměte si například otázku motivace. Na Zemi je to zisk…“

„A tady ne?“

„Jenom zčásti. Z velmi malé části.“

„A ty další motivy?“

„Například kulturní rozvoj. Dovedete si představit, že snaha o kulturní rozvoj je tak silná jako motiv zisku?“

„To teda ne,“ přiznal se Bishop poctivě.

„A u nás je vlastně ještě silnější než motiv zisku,“ řekla. „Ale to zdaleka není všechno. Například peníze… u nás vlastně peníze neexistují. Alespoň ne v té formě, jak je znáte vy.“

„Ale přece jenom nějaké peníze máte. Kreditní poukázky.“

„Ovšem jenom kvůli vám, lidem,“ řekla. „Vytvořili jsme vaše peněžní hodnoty a důkazy bohatství jen proto, abychom vás mohli přijímat do služeb a platit vás — a musím říct, že vás platíme dobře. Nezapomněli jsme přitom na nic. Měna, kterou jsme vytvořili, není o nic horší než kterákoli jiná v Galaxii. Je podložena vklady v pozemských bankách a vydané peníze jsou u vás zákonným platidlem. Ale Kimoňané sami peníze neužívají.“

Bishop zrozpačitěl. „To nedovedu pochopit,“ řekl.

„Nedivím se vám,“ pokračovala. „Je to pro vás něco naprosto nového. Pro vaši civilizaci je totiž charakteristické, že bohatství a hodnota člověka musí být jistým způsobem materiálně vyjádřeny. My nic takového nepotřebujeme. Tady každý člověk nese tohle jednoduché účetnictví — všechna ta aktiva a pasíva — ve své hlavě. Aby věděl, jak na tom je. A aby to mohli kdykoli zjistit i jeho přátelé a obchodní společníci.“

„Pak tu nejde o obchod,“ namítl Bishop, „aspoň ne o takový obchod, jak ho chápu já.“

„Samozřejmě,“ přitakala dívka.

„Ale já jsem v tom oboru vyškolen. Strávil jsem…“

„Mnoho a mnoho let studiem. Ale to se týkalo obchodní praxe na Zemi, ne na Kimonu.“

„Přesto však tu taky jsou obchodníci. Stovky obchodníků.“

„Myslíte?“ zeptala se s úsměvem. Nebyl to úsměv povýšený ani ironický, ale docela obyčejný; prostě úsměv.

„Potřeboval byste se blíže seznámit s Kimoňany,“ řekla, „dostat se s nimi do styku. Trošku se vyznat v tom, jak to tu chodí, mít příležitost pochopit naše hledisko a zjistit, jak to děláme my.“

„To vypadá rozumně,“ souhlasil Bishop. „Jak se mám do toho pustit?“

„Vyskytly se i takové případy,“ řekla dívka, „že Pozemšťané dělali placené společníky.“

„O to bych asi moc nestál. Znamená to zřejmě něco jako… dělat chůvu k dětem, předčítat starým dámám nebo…“

„Umíte hrát na nějaký nástroj nebo zpívat?“

Bishop zavrtěl hlavou.

„Malovat nebo kreslit? Tancovat?“

Ani jednu z těchto věcí nedovedl.“A co tak pěstní zápas?“ zeptala se. „Fyzické zápolení. To má někdy úspěch, když se to nepřehání.“

„Chcete říci box, rohování?“

„Ano, myslím, že se tomu taky tak říká.“

„Bohužel,“ odpověděl Bishop.

„Potom nám už moc nezbývá,“ řekla a vzala do ruky jakési papíry.

„A co doprava?“ zeptal se.

„Doprava je osobní věc.“

To samozřejmě byla, pomyslel si. Ovládá-li někdo telekinezi, může přemísťovat sebe nebo cokoli jiného, co si zamane, bez použití mechanických prostředků.

„Nebo spoje,“ nadhodil nesměle. „To bude asi stejné, co?“

Přikývla.

Pochopitelně, tady zas byla telepatie.

„Vy se vyznáte v dopravě a spojích, pane Bishope?“

„V té formě, jak je známe na Zemi,“ odpověděl Bishop. „Což tu asi není k ničemu.“

„To máte pravdu,“ řekla. „Ale mohli bychom zorganizovat přednáškové turné. Naši lidé by vám pomohli shromáždit materiál.“

Bishop zavrtěl hlavou. „Nejsem žádný řečník.“

Vstala.

„Poptám se ještě jinde, co by se dalo dělat,“ řekla. „Stavte se zas někdy. Určitě pro vás najdeme něco vhodného.“

„Díky,“ řekl a vrátil se do hotelové haly.

Šel se projít.

V okolí nebyly silnice ani cesty. Nebylo tam vůbec nic. Hotel stál na rovině, zcela osamocený. Nikde žádné domy, vesnice, silnice. Nic. Vůbec nic.

Velká, výstavná budova hotelu se tyčila proti obloze jako prst —sama, jediná, bez dalších budov, které by s ní splývaly a tlumily ji — a tím budila dojem, jako by sem nepatřila, jako by ji tu někdo narychlo postavil a ještě rychleji opustil.

Vykročil k řadě stromů stojících zřejmě podél nějakého potoka a divil se, proč tu všude cesty nebo aspoň pěšiny chybějí, ale potom se najednou ťukl do čela a bylo mu to jasné.

Vzpomínal pak na léta strávená usilovným studiem obchodní praxe a na tlusté sešity výpisků z dopisů, které psali domů ti, kteří se dostali na Kimon a kteří se zmiňovali o velkých obchodních transakcích a významných místech, jež zastávají.

A najednou ho napadlo, že ty výpisky měly jeden společný rys — pisatelé se vždycky jen zmiňovali o obchodní činnosti a o svém postavení, ale nikdo nikdy konkrétně neřekl, co dělá.

Proč asi? ptal se sám sebe. Proč nás klamali?

I když — kdo ví, jak to vlastně je. Vždyť není na Kimonu ještě ani den. Poptám se ještě jinde, co by se dalo dělat, říkala ta antická blondýna, a určitě pro vás najdeme něco vhodného.

Přešel planinku až k řadě stromů a skutečně tam potok našel. Byl to potok, s jakým se setkáváme v prériích — široký, tekoucí pomalu mezi travnatými břehy a s vodou čistou jako křišťál. Lehl si na břicho a pohlédl do vody: hluboko pod hladinou se míhaly ryby.

Zul si boty, sedl si na břeh a spustil nohy do vody. Občas jimi pohnul, aby se zčeřila hladina, a přitom si myslel: Vědí o nás všechno. O našem životě i kultuře; o tom, jak to vypadalo v bitvě u Hastingsu tu sobotu 14. října 1066, když se na kopci shromáždily voje Angličanů a na planině pod nimi normanská vojska, i o těch korouhvích se znakem leoparda.

Vědí, co na Kimonu hledáme, a neuzavírají se nám; a protože souhlasí s tím, abychom sem přicházeli, musíme mít pro ně nějakou cenu.

Jak to říkala ta dívka, která se vyhoupla na barovou stoličku a potom odešla, aniž se dotkla své skleničky? Mluvila o pobavených úsměvech, že si na ně člověk časem zvykne…, když o tom moc nepřemýšlí. Povíme si to za týden, říkala. Za týden si můžeme pohovořit. A říkala mu chlapečku.

Snad měla právo ho tak nazvat, vypadal neprakticky a tak trochu horlivě. A pravděpodobně zbytečně namyšleně.

Vědí o nás vše, ale jak ty znalosti získali?

Ty výjevy z bitvy u Hastingsu, které viděl, mohly být vymyšlené, ale měl pocit, že tomu tak nebylo — cítil tu podivnou syrovou skutečnost bitevní vřavy, měl ten mrazivý pocit, který vám říká, že je to pravda, že tak se to skutečně stalo. Že žádný Taillefer se bitvy nezúčastnil, že ten voják s vyhřezlými vnitřnostmi zemřel a že v tom chraplavém bojovém pokřiku Angličanů se ozývalo něco jako slovo „smrt“.Seděl tam, osamělý a chvějící se chladem, a uvažoval, jak to mohli udělat. Jak je možné, že člověk jenom stiskne knoflík — a znovu prožívá to, co se odehrálo tak dávno, vidí umírat lidi, jejichž prach se už dávno smísil se zemí.

Samozřejmě na to sám nemohl přijít, bylo zbytečné pokoušet se tomu přijít na kloub.

Technické informace. Morley Reed říkal, že by od základu změnily celý hospodářský život na Zemi.

Vzpomněl si na Morleyho, jak přecházel po pokoji a říkal: „Musíme zjistit, jak to tam vypadá. Musíme znát pravdu.“

A on najednou věděl, jak by se to dalo udělat. Napadl ho jeden skvělý způsob.

Vytáhl nohy z vody a otřel si je o trávu. Obul si boty a vydal se zpátky k osamělému hotelu.

Plavovlasá bohyně byla stále ještě u svého stolu ve zprostředkovatelně práce.

„Ještě k té možnosti dělat společníka, o níž jsme hovořili, tu chůvu k dětem,“ řekl.

Na vteřinku bylo na ní vidět, jak se lekla — silně, skoro jako dítě —, ale okamžitě se opanovala a její obličej se stáhl do masky bohyně.

„Prosím, pane Bishope.“

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl. „Jestli takové místo máte, vezmu ho.“

Tu noc dlouho nemohl usnout; převaloval se v posteli a přemýšlel o sobě a o své nové situaci a došel k názoru, že to všechno nemusí být tak špatné, jak si představuje.

Místa tu zřejmě byla. Měl dojem, že Kimoňané sami mají zájem na tom, aby člověk nějaké zaměstnání dostal. A i když nebylo k dispozici zaměstnání, které by člověk chtěl nebo pro něž by se hodil, byl to aspoň nějaký začátek. Znamenalo to pootevřít si dvířka — a potom, až se trošku porozhlédne, bude moct jít nahoru, bude-li ovšem dost chytrý. A všichni Pozemšťané na Kimonu nepochybně chytří byli. Kdyby nebyli, vůbec by se sem nedostali.

A všem se zřejmě vedlo dobře. Neviděl sice ten večer ani Montyho, ani Maxine, ale seznámil se a hovořil s dalšími a všichni vypadali spokojeně nebo se aspoň tak tvářili. Kdyby tu panovala všeobecná nespokojenost, říkal si Bishop, nikdo by se nenamáhal předstírat, že je spokojený, protože Pozemšťané jsou nejšťastnější, když si mohou jen tak mezi sebou na něco zanadávat. Nic takového tu však nepozoroval, ani v náznaku.

Slyšel další úvahy o tom, že by měli dát dohromady nějaká sportovní družstva, a hovořil s několika muži, kteří to nadšeně schvalovali jako další zdroj příjmů.

Mluvil rovněž s nějakým Thomasem, který působil jako zahradník specialista na jednom kimonském velkostatku, a ten mu snad celou hodinu nebo i víc vykládal o pěstování exotických květin.

Jiný muž, pomenší chlapík jménem Williams, který seděl vedle něho u barového pultu, se nadšeně rozhovořil o tom, že dostal za úkol napsat knihu balad z kimonských dějin, a nějaký Jackson zas pracoval na sousoší pro jednu kimonskou rodinu.

Dostane-li člověk vhodné zaměstnání, říkal si Bishop, může tu být docela příjemný život.

Už to apartmá, které měl. Nádherně zařízené pokoje, nepoměrně lépe, než by mohl mít doma, na Zemi. Ochotný robot ve formě skříně nabízející mu nápoje a sendviče, žehlící obleky, zhasínající světla a zamykající apartmá a už napřed připravený splnit každé i napolo vyslovené přání. A potom ten pokoj se čtyřmi holými stěnami a jedním křeslem uprostřed s knoflíky na opěradle. V tomto pokoji mohl člověk najít poučení, zábavu i dobrodružství. Udělal chybu, že se hned napoprvé rozhodl být svědkem bitvy u Hastingsu, to mu bylo teď jasné. Byla tu přece možnost navštívit jiná místa a v jiné době a člověk mohl na vlastní kůži zakusit mnohem příjemnější a méně krvavé události.

Byl to totiž skutečný prožitek, ne pouze podívaná. Když šel po tom kopci, měl tak silný pocit autentičnosti prožitku, že se za každou cenu snažil vyhnout uhánějícím koňům, aby ho nepošlapali. Nebylo to však nutné, protože i když stál člověk v samém středu probíhajícího děje, byl od něho zřejmě jakýmsi zvláštním zásahem vyšší moci oddělen, byl jako pozorovatel, který se zájmem sleduje, co se děje, ale nemůže být dějem samým ohrožen.

A existuje spousta událostí, říkal si, které by stály za to, aby je člověk viděl. Mohl být svědkem celé historie lidstva, od nejdávnějších dob až do současnosti — a nejen lidstva, ale i dalších oblastí a místy celé Galaxii včetně Kimonu, protože se tu nabízely i jiné druhy prožitků.

Jednoho dne, pomyslel si, se budu procházet se Shakespearem, budu se plavit s Kolumbem nebo cestovat s knězem Janem ( kněz Jan — legendární křesťanský panovník, který údajně ve 12. století založil mocnou říši někde v Asii nebo podle jiné verze v Africe) a dovím se o něm pravdu.

Protože vše, co dosud viděl, bylo pravdivé. Alespoň cítil, že je to tak.

Ale jak mohli znát pravdu? Na to sám přijít nemohl. Nejdůležitější ze všeho však bylo, že se tu dalo žít, i když podmínky byly snad poněkud zvláštní.

Musely být zvláštní, protože šlo o cizí zemi, jejíž kultura a technika byla ve srovnání se Zemí na neporovnatelně vyšší úrovni. Tady nepotřebovali žádnou spojovací techniku, nemuseli zajišťovat dopravu. Obešli se bez smluv a dohod — sám fakt, že telepatie umožňovala lidem, aby si viděli až do duše, dělal jakékoli dohody a smlouvy zbytečné.

Tomu všemu se budeš muset přizpůsobit, říkal si Bishop. Budeš se muset přizpůsobit této kimonské hře, protože její pravidla stanoví oni. Nikdo ho sem nezval, přišel sám o své vůli a oni mu dovolili, aby tu zůstal, a to znamená, že se musí přizpůsobit.

„Jste neklidný, pane,“ ozvala se skříň z vedlejší místnosti.

„Ani ne,“ odpověděl Bishop. „Jenom přemýšlím.“

„Nechcete nějaký lék? Mám tu jedno slabé a příjemné sedativum.“

„Ne, sedativum ne,“ zaprotestoval Bishop.

„Pak mi snad dovolíte zazpívat nějakou ukolébavku.“

„Velmi rád,“ řekl Bishop. „To by mi opravdu přišlo vhod.“

A tak mu skříň zazpívala ukolébavku a Bishop za chvíli usnul.

Příští den ráno mu kimonská bohyně ze zprostředkovatelny práce sdělila, že by pro něj jedno místo měla.

„Jde o novou rodinu,“ řekla.

Bishop v duchu uvažoval, má-li být rád, že je to nová rodina, nebo zda by bylo lepší, kdyby šlo o rodinu starou.

„Dosud tam ještě žádného člověka neměli,“ vysvětlovala.

„Je hezké,“ poznamenal Bishop, „že se konečně odhodlali nějakého vzít.“

„Váš plat by dělal sto kreditů denně.“

„Sto kreditů…“

„A přitom byste pracoval pouze ve dne,“ pokračovala. „Každé ráno bych vás tam telekineticky dopravila a večer by vás stejnou cestou poslali zpět.“

Bishop polkl naprázdno. „Sto kreditů… A v čem by ta práce spočívala?“

„Dělal byste společníka,“ řekla bohyně. „Ale nemusíte mít z toho strach. Dohlédneme na ně, a kdyby s vámi špatně zacházeli…“

„Jak to myslíte?“

„Kdyby po vás chtěli moc…“

„Vážená slečno,“ řekl Bishop, „za stovku denně bych…“

Přerušila ho. „Tak vezmete to místo?“

„S radostí,“ odpověděl Bishop.

„Pak mi dovolte…“ Prostor před Bishopem se jakoby rozklížil a hned zase spojil.

Stál v jakési besídce a před sebou měl zalesněné údolí, z něhož vanula vlhká mechovitá svěžest prudce tekoucí vody. Kolem sebe viděl kapradí a stromy, vysoké stromy jako ty sukovité duby, které ilustrátoři s oblibou kreslí k pověstem o králi Artušovi a Robinu Hoodovi a k jiným zkazkám z dávných dob — ty duby, z nichž druidové řezali jmelí.

Podél bystřiny s vodopádem vedla pěšina nahoru údolím, odkud vál vítr přinášející sladkou vůni a hudbu.

Po pěšině scházela dívka, kimonská dívka, ale nepřipadala mu tak vysoká jako ostatní Kimoňanky, které viděl, a také tolik nepřipomínala bohyni.

Se zatajeným dechem ji pozoroval a na okamžik zapomněl, že je Kimoňanka; viděl v ní jen hezkou dívku kráčející lesní pěšinou. Byla opravdu krásná, říkal si, milá.

Když ho spatřila, tleskla rukama.

„To jste určitě vy,“ řekla.

Vyšel z besídky. „Už na vás čekáme,“ řekla mu. „Doufali jsme, že vás okamžitě pošlou.“

„Jmenuji se Selden Bishop a bylo mi řečeno…“

„Tak jsem to přece uhodla!“ řekla. „Ani jste se mi nemusel představovat, máte to napsáno v mysli.“

Rozmáchla se rukou kolem sebe.

„Jak se vám líbí náš dům?“

„Dům?“

„No jistě, hlupáčku. Ale tohle je jenom obývací pokoj. Ložnice jsou v horách. Teprve včera jsme všecko změnili. Všichni jsme pracovali, až se z nás lilo. Doufám, že se vám to líbí. Přizpůsobili jsme se totiž podmínkám vaší planety. Chtěli jsme, abyste se u nás cítil jako doma.“

„Dům…,“ opakoval.

Položila mu ruku na rameno.

„Proč se tváříte tak zaraženě?“ zeptala se. „Ještě to nechápete, co?“

Bishop přikývl. „Přijel jsem teprve nedávno.“

„A líbí se vám náš dům?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Bishop. „Připomíná mi dávné pověsti o králi Artušovi. Ani bych se nedivil, kdyby z toho lesa najednou vy-cválal Lancelot, Ginevra nebo některá z dalších postav.“

„Vy znáte ty pověsti?“

„Samozřejmě. Přece jsem četl Tennysona.“

„Tak nám je musíte vypravovat.“

Poněkud překvapeně se k ní otočil. „Vy byste je vážně chtěla slyšet?“

„Samozřejmě. Nač bychom vás tu jinak měli?“

Tak takhle to je. Ano, nač by ho tu jinak měli?

„Mám začít hned?“

„Ještě ne,“ odpověděla. „Nejdřív se musíte seznámit s ostatními. Já se jmenuji Elaine. Moje jméno zní sice trošku jinak, ale líp než Elaine byste ho nevyslovil.“

„Snad bych se aspoň mohl pokusit. Jazyky mi vždycky šly.“

„Není třeba, Elaine úplně stačí,“ řekla a mávla rukou. „Raději už pojďme.“

Vydali se pěšinou po svahu vzhůru, Elaine vpředu, on za ní.

Teď viděl, že je to opravdu dům — stromy sloužily jako sloupy držící umělou oblohu, která ani jako umělá nevypadala, a průseky mezi stromy ústily do velkých oken, z nichž byla vidět pustá rovina.

Ale tráva a květiny, mech a kapradí byly skutečné a on měl pocit, že i ty stromy musí být skutečné.

„To máte jedno, jestli jsou skutečné, nebo ne,“ řekla Elaine, „stejně byste rozdíly nepoznal.“

Na vrcholku svahu byl jakýsi park, tráva tu byla tak nízce sestřižená a vypadala tak sametově, že na okamžik zapochyboval, není-li umělá.

„Není,“ řekla Elaine.

„Uhodnete všechno, co si myslím…,“ začal.

„Všechno,“ potvrdila Elaine.

„Potom nesmím myslet.“

„Ale ne, to my právě chceme,“ řekla mu. „To k tomu patří.“

„K čemu? K mé práci u vás?“

„No ovšem,“ přikývla dívka.

Uprostřed parku spatřil něco, co připomínalo nejspíš pagodu; byla však tak vzdušná, éterická, že se mu zdálo, jako by byla spíš iluzí vyvolanou hrou světla a stínu než skutečnou stavbou. Okolo pagody bylo asi šest lidí.

Bavili se a smáli a jejich smích zněl jako hudba — příjemná, ale dosti náročná hudba.

„Tamhle jsou,“ zvolala Elaine. „Pojďte!“

Když běžela, vypadalo to, jako by se vznášela, a jemu se až tajil dech nad tím, jak byla štíhlá a půvabná.

Utíkal za ní, ale jeho běh nebyl ladný; cítil, jak těžkopádně se pohybuje. Byl to spíš trysk, toporný úprk ve srovnání s tím, jak běžela Elaine.

Jako pes, pomyslel si. Jako odrostlé štěně, které se snaží za každou cenu nezůstat pozadu, klopýtá o vlastní nohy, vyplazuje jazyk a funí.

Pokusil se běžet ladněji a potlačit tyhle myšlenky.

Nesmíš myslet, za žádnou cenu nesmíš myslet. Každou tvou myšlenku uhodnou a budou se ti smát.

A oni se mu skutečně smáli; sice jen mlčky, v duchu, ale on to přesto poznal.

Elaine doběhla ke skupině a čekala. „Tak kde jste?“ zvolala a i v jejím hlase cítil pobavení, třebaže to řekla docela mile.

Pospíchal, doklusal až k nim. Musel si vydechnout. Cítil se vyčerpaný, po celém těle zpocený, rozcuchaný, neupravený.

„Tak tohohle nám poslali,“ řekla Elaine. „Jmenuje se Bishop. Hezké jméno, co?“

Hleděli na něho a vážně přikyvovali.

„Bude nám vyprávět příběhy,“ oznámila Elaine. „Zná takové, které se hodí k našemu domu.“

Tvářili se mile, ale on dobře cítil, jak se potají na jeho účet stále víc baví.

„To je Paul,“ představila Elaine jednoho z nich Bishopovi. „Tady je Jim, Betty, Jane, George. A tamta na konci je Mary.“

„Bylo by asi třeba vysvětlit,“ ozval se Jim, „že to nejsou naše skutečná jména.“

„Ale ta pravá znějí zhruba stejně tak,“ řekla Elaine. „Víc už se zjednodušit nedají.“

„Abyste je vůbec mohl vyslovit, víte?“ dodala Jane.

„Kdybyste mi dali příležitost, možná že bych…,“ začal Bishop, ale zarazil se.

Právě na to čekají. Že bude protestovat a bránit se. Chtějí ho zahnat do úzkých.

„Ale vůbec ne,“ řekla Elaine.

Nesmíš myslet, za žádnou cenu nesmíš myslet. Na všechno přijdou.

„Posaďme se,“ navrhla Betty. „Bishop nám bude vyprávět příběhy.“

„Snad byste nám mohl říct něco o životě na Zemi,“ obrátil se na Bishopa Jim. „Docela by mě to zajímalo.“

„Slyšel jsem, že tam máte hru, která se jmenuje šachy,“ pravil George. „My se samozřejmě hrám věnovat nemůžeme a jistě víte proč, ale docela rád by si s vámi popovídal o technice šachové hry a jejím smyslu.“

„Všem najednou vyhovět nemůže,“ řekla Elaine. „Nejprve nám bude vyprávět příběhy.“

Posadili se na trávu, zhruba do kruhu, a s pohledem upřeným na Bishopa čekali, až spustí.

„Nevím, odkud bych měl začít,“ zaváhal Bishop.

„To je přece jasné,“ ozvala se Betty. „Od začátku.“

„Správně,“ přikývl Bishop.

Zhluboka se nadechl.

„Kdysi dávno žil na ostrově, který se jmenuje Británie, velký a mocný král jménem Artuš …“

„Yclept,“ vskočil mu do řeči Jim.

„Odkud to víte? Vy jste ty pověsti četl?“

„Měl jste to slovo v mysli.“

,Je to prastaré jméno. V některých verzích artušovských pověstí…“

„Někdy si o jeho původu musíme popovídat,“ navrhl Jim. „Velice by mě to zajímalo.“

„Pokračujte, Bishope,“ vyzvala ho Elaine.

Znovu se zhluboka nadechl.

„Jednou za dávných časů žil na ostrově Británii mocný král jménem Artuš. Jeho manželkou byla královna Ginevra a jeho nejvěrnějším rytířem Lancelot…“

Psací stroj našel ve stole v obývacím pokoji a vytáhl ho ven. Posadil se a začal psát dopis.

Nejprve oslovení. Milý Morley!

Vstal a začal přecházet po místnosti.

Co mu napíše? Co mu vůbec může napsat? Že v pořádku dojel a že už má místo? Že dostává plat sto kreditů denně, což je desetkrát víc, než může člověk jeho postavení dostat za tu nejkvalifikovanější práci na Zemi?

Vrátil se k psacímu stroji a pokračoval:

Píšu jen pár slov, abys věděl, že jsem v pořádku dojel a že už mám zaměstnání. Není to možná nijak zvláštní místo, ale vynáší mi stovku denně, a to bych nikde na Zemi nedostal.

Vstal a znovu začal přecházet po místnosti. Takhle to nemůže skončit, musí napsat víc než jeden odstavec. Chodil sem a tam a tak usilovně přemýšlel, až mu na čele vyrazil pot. Co mu napsat?

Opět usedl ke stroji.

Abych se rychleji vpravil do zdejších poměrů, přijal jsem místo, které mi umožňuje být ve styku s Kimoňany. Jsou to docela příjemní lidé, ale někdy jim není snadné porozumět. Přesto nepochybuji o tom, že se mi to už brzy bude dařit líp a že si je skutečně oblíbím.

Odsunul židli a zahleděl se na to, co napsal.

Je to zrovna takový dopis, říkal si, jako ty tisíce dopisů, které četl.

Představil si své předchůdce, jak usedají ke stolu a chystají se psát svůj první dopis z Kimonu, jak uvažují o nějaké té elegantní báchorce, mírně přehnané lži, o něčem, čím by zachránili svou hrdost. Jak hledají slova, která by zamaskovala holou pravdu:

Moje práce spočívá v tom, že bavím a obveseluji jistou rodinu. Vyprávím jim příběhy a neprotestuji, když se mi smějí. Dělám to proto, že nechci přiznat, že celý ten vybájený Kimon je past pro hlupáky a že já jsem do té pasti spadl…

Ne, takhle by to nikdy nemohl napsat. Ani takhle:

Zůstávám i přes to, jak se mnou zacházejí. Pokud mi budou platit sto kreditů denně, tak se mi můžou smát, jak chtějí. Vytrvám zde a nahrabu si, děj se co děj…

Doma, na Zemi, byl jedním z tisíce. Jeho jméno vyslovovali šeptem, protože úspěšně obstál při všech zkouškách.

A obchodníci na meziplanetární lodi říkali, že komu se podaří rozlousknout takový oříšek jako Kimon, udělá díru do světa, a nabízeli mu miliardy, kdyby potřeboval podporu.

Vzpomněl si na Morleyho, jak se prochází po pokoji. Potřebujeme se jen drápkem uchytit, říkal, nějak tomu tajemství přijít na kloub, porozumět, co za tím je. Může nám pomoct i maličkost, nemusí to být zrovna něco velikého, stačí jen maličkost. Prakticky cokoli vyjma to mlčenlivé přezírání, s nímž se setkáváme pokaždé, když se pokusíme o kontakt s Kimonem.

Musí ten dopis nějak ukončit. Nemůže ho nechat rozepsaný, musí ho dopsat a odeslat.

Vrátil se ke stroji.

Později ti napíšu víc. Momentálně mám dost naspěch.

Svraštil obočí, nelíbilo se mu to. Ale ať napíše cokoliv, bude to vždycky nějak ujeté. A tohle nebylo o nic horší než celá řada jiných možností, které by si mohl vymyslet.

Pospíchám právě na konferenci… Mám schůzku s jedním klientem… Čeká na mě celý stoh spisů… To všechno nestálo za nic.

Ale co může člověk v jeho situaci dělat? Napsal: Myslím na Tebe často. Napiš mi, až budeš moct.

Morley mu určitě napíše. Nadšený dopis, lehce podbarvený závistí, dopis člověka, který by chtěl být na Kimonu, ale nemůže.

Neboť o Kimon měl zájem každý. V tom bylo to peklo.

Člověk nemohl mluvit pravdu, když by si kdekdo dal pravou ruku useknout, jen aby se sem dostal.

Člověk jim nemohl říct pravdu, když byl v jejich očích hrdinou — pohlíželi by pak na něho jako na nějakého mizeru.

A pak tu byly dopisy z domova, naplněné pýchou, závistí, radostí, že se mu vede tak dobře — to všechno byly další články řetězu, který člověka připoutával ke Kimonu a celé té lži o Kimonu.

Obrátil se ke skříni: „Nebylo by něco k pití?“

„Samozřejmě, pane,“ odpověděla skříň. „Hned to bude.“

„Dal bych si pořádnou skleničku něčeho silného,“ řekl Bishop.

„Budete ji mít, pane.“

Potkal ji v baru.

„A podívejme, chlapeček,“ řekla, jako by se tu setkávali bůhvíjak často.

Posadil se na barovou židli vedle ní. „Týden už skoro uplynul,“ poznamenal.

Přikývla. „Pozorovali jsme vás. Jde vám to, jste dobrý.“

„Chtěla jste mi něco říct.“

„Zapomeňte na to,“ řekla dívka. „Byla to moje chyba. Nováčkům nemá cenu něco vykládat. Ale vy jste vypadal inteligentně a tak trošku nezkušeně. Bylo mi vás líto.“

Pohlédla na něj přes okraj své skleničky. „Asi jsem udělala chybu.“

„Měl jsem se dát poučit.“

„To nováčci nikdy nedělají,“ řekla Maxine.

„Rád bych věděl,“ zajímal se, „jak to, že se to ještě neprošvihlo? Samozřejmě, napsal jsem už taky pár dopisů a nepřiznal jsem, jak to tu vypadá. Vy taky ne. Ani ten muž, co sedí vedle vás. Ale že se za tolik let nenašel nikdo…“

„Jsme všichni stejní,“ konstatovala. „Podobáme se sobě jak vejce vejci. My jsme ti vyvolení, vybraní — tvrdohlaví, namyšlení, vystrašení. Dostali jsme se sem, nic nám v tom nedokázalo zabránit. Překonali jsme všechny překážky a dosáhli svého. Přetrumfli jsme ty ostatní. Zůstali na Zemi — ti, které jsme porazili. Už to nikdy nebudou oni. Copak to nechápete? I oni měli svou hrdost, a ta utrpěla ránu. Ze všeho nejvíc by se chtěli dovědět, jak to tu vypadá. A právě na to myslíme, když píšeme dopisy domů. Na ty tisíce lidí, co by se nám smáli, až by se za břicha popadali. Na jejich tiché úšklebky, kdybychom se vrátili. Jak bychom museli zalézt kamsi do koutka, aby nás nikdo neviděl…“ Sevřela ruku v pěst a bušila jí do Bishopovy náprsenky.

„Tak je to, chlapečku. Proto nikdy nepíšeme pravdu. Proto se nikdo z nás dosud nevrátil zpět.“

„Ale tohle už trvá strašně dlouho, skoro sto let. Že by se za tu dobu nenašel nikdo, kdo by nepřiznal…“

„A ztratil, co tu má?“ zeptala se. „Ten snadný život, dobré bydlo? Pospolitost ztracených duší. A naději. Na tu nezapomínejte. Naději, že ten kimonský oříšek rozlouskneme.“

„A dá se rozlousknout?“

„Těžko říct. Ale na vašem místě, chlapečku, bych s tím moc nepočítala.“

„Ale tohle není život pro normální…“

„O tom nemluvte. My nejsme normální lidé. Jsme vyděšení a slabí, jeden jako druhý. A ne bezdůvodně.“

„Ale život…“

„Tady se nevede normální, slušný život, jestli jste tohle chtěl říct. Nemáme žádné zázemí. Děti? Několik z nás má děti; pro ně to není tak zlé jako pro nás, protože neznají nic jiného. Dítě, které se narodí jako otrok, je na tom mentálně lépe než člověk, který poznal svobodu.“

„Ale my nejsme otroci,“ namítl Bishop.

„Samozřejmě že ne,“ řekla Maxine. „Můžeme přece odjet, kdy chceme. Stačí jen obrátit se na některého domorodce a říct: ,Chci se vrátit na Zemi.‘ Jenom to, víc není třeba. A každý z nich, každý, vás muže šupem odexpedovat zpět, zrovna tak jako tam posílají naše dopisy nebo jako nás dopravují do práce a zpět.“

„Ale nikdo se na Zem nevrátil.“

„Pochopitelně,“ řekla.

Seděli a pomalu popíjeli.

„Vzpomeňte si, co jsem vám radila,“ začala znovu Maxine. „Nejdůležitější je nemyslet. Jedině tak to překonáte. Vůbec na to nemyslete. Vždyť se tu máte dobře. Nikdy jste se tak dobře neměl. Vedete bezstarostný, pohodlný život. Žádné problémy. Lepší by to už ani nemohlo být, no ne?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Bishop, „tak se na to musí.“

Úkosem na něj pohlédla. „Jak vidím, začínáte se vpravovat do zdejších poměrů,“ řekla. Dali si ještě skleničku.

V koutě místnosti začala jakási skupinka zpívat. Asi ob dvě stoličky se hádal muž se ženou.

,Je tu dost hlučno,“ poznamenala Maxine. „Nechcete se podívat na moje obrazy?“

„Obrazy?“

„Ano, živím se malováním. Za moc to sice nestojí, ale tady to nikdo nepozná.“

„Rád se na ně podívám.“

„Tak se chytněte.“

„Chyt…“

„Myslím v duchu, ne skutečně, fyzicky. Nemá cenu jezdit výtahem.“

Vykulil na ni oči.

„Člověk tu leccos pochytí,“ řekla Maxine. „To se ví, moc dobří nikdy nebudeme, ale pár triků se lze naučit.“

„Ale jak to mám udělat?“

„Stačí se jenom uvolnit,“ poradila mu. „V duchu se jakoby kolébat a snažit se mě chytnout. Ale nepomáhejte mi, nejde to.“

A tak se kolébal a snažil se jí chytnout a přitom uvažoval, jestli to dělá správně.

Svět se mu před očima zhroutil a znovu povstal z trosek.

Stáli v jiné místnosti.

„Byla to vlastně ode mne hloupost,“ pronesla Maxine. „Jednou mi to nevyjde a uvíznu ve zdi nebo kdoví kde.“

Bishop se zhluboka nadechl. „Monty mi předvedl, že aspoň trošku dokáže číst moje myšlenky. Taky říkal, že člověk sem tam něco pochytí, nějaké ty drobty.“

„Moc daleko se v tom ovšem nedostaneme,“ poznamenala Maxine. „Lidé nejsou… no prostě nejsou pro to zralí, řekla bych. Tyhle schopnosti se vyvíjejí celé tisíciletí.“

Rozhlédl se kolem sebe a tiše si hvízdl.

„No, to už je něco,“ řekl.

A vypadalo to tu opravdu nádherně. I když zde nebyl nábytek, pokoj to ani moc nepřipomínalo. Stěny člověk spíš někde v dálce tušil, po levé straně byly vidět hory se zasněženými vrcholky, napravo tekl lesní potok a všude byly květiny a kvetoucí keře, které rostly přímo z podlahy. V pokoji bylo modravé přítmí a odkudsi z dálky bylo slyšet hudbu.

„Budete si něco přát, madam?“ zeptal se hlas podobný hlasu Bishopovy skříně.

„Dáme si skleničku,“ odpověděla Maxine. „Ale nic silného. Už jsme něco pili.“

„Tedy nic silného, dobře,“ řekla skříň. „Za okamžik to bude hotovo, madam.“

,Je to všecko jenom iluze,“ vysvětlovala Maxine. „Nic než iluze, ale hezká. Chcete pláž? Je připravena, stačí na to jen pomyslet. Nebo zasněžený severní pól? Nebo poušť, starý zámek? To všechno tu mám v rekvizitách.“

„Malování se vám zřejmě musí vyplácet,“ řekl.

„Malování ne, spíš moje nespokojenost, podrážděnost. Zkuste to taky a uvidíte, co to udělá. Buďte sklíčený, začněte myslet na sebevraždu — to je naprosto osvědčená metoda. Okamžitě vám dají lepší apartmá. Udělají všecko, jenom abyste byl spokojený.“

„Chcete říct, že vás Kimoňané přestěhují automaticky, za nic?“

„Jistěže. Jste naivka, že se spokojujete s tím, co máte tam dole.“

„Mně se to docela líbí,“ namítl. „Ale tohle je opravdu…“

Zasmála se. „Však vy se vpravíte do zdejších poměrů.“

Objevily se skleničky.

„Posaďte se,“ vybídla ho Maxine. „Chcete měsíc?“

Objevil se měsíc.

„Mohla bych tam dát dva nebo tři,“ řekla, „ale to by bylo asi moc, co? S jedním měsícem to víc připomíná Zem. Je to příjemnější.“

„Nemohou vám však přece neustále poskytovat lepší a lepší podmínky,“ namítl Bishop. „Někde to musí končit. I Kimoňané se jednou musí vyčerpat, musí přijít doba, kdy už nebudou moct vymyslet, co tu ještě nebylo.“

„Ale než ta doba přijde, bude už dávno po nás,“ řekla. „Lidský život není tak dlouhý. Uvažujete jako všichni, kdo jsou tu noví. Podceňujete Kimoňany. Myslíte si, že jsou jako lidé, jen s tím rozdílem, že vědí o něco víc. Ale ono je to úplně jinak. Přes svou lidskou podobu jsou nám cizí, tak cizí jako třeba pavouci. Přizpůsobují se nám, aby s námi mohli udržovat kontakt.“

„Co je však k tomu vede, proč chtějí s námi udržovat kontakt? Proč?

„Tuhle otázku, chlapečku,“ řekla, „přesně tuhle otázku si tu nikdy neklademe. Protože právě z ní by se člověk mohl zbláznit.“

Vykládal jim o tom, jak si na Zemi lidé často vyjíždějí do přírody na piknik, a protože oni nic takového neznali, ta myšlenka se jim zalíbila, měli z ní radost jako děti.

Vybrali si kus divočiny, zapadlé místo v horách, plné hlubokých strží. Mezi květinami a stromy tam tekl horský potok s vodou čistou jako křišťál a studenou jako led.

Tam hráli různé hry, dováděli. Koupali se a slunili a pak se sesedli do kruhu a poslouchali, jak jim Bishop vypráví příběhy. Přitom ho často přerušovali, škádlili a přeli se s ním.

A on se jim smál, nikoli otevřeně, ale jen v duchu, protože teď už věděl, že to nedělají ze zlé vůle, ale jen a jen pro zábavu.

Před mnoha týdny se tím cítil dotčen, ponížen, byl rozzloben, ale teď už si na to zvykl — přinutil se k tomu. Chtějí-li, aby dělal klauna, dobře, bude ho dělat. Měl-li dělat šaška v maškarních šatech a s rolničkami, musí mu ta strakatina slušet a rolničky musí vesele zvonit.

Občas se sice z jejich strany objevil náznak škodolibosti nebo i krutosti, ale vážně ublížit mu nikdy nechtěli. Dalo se s nimi vyjít, říkal si, jestliže člověk věděl, jak na to.

Když přišel večer, udělali si oheň, posadili se kolem a bavili se, smáli a žertovali a aspoň na chvíli ho nechali na pokoji. Na Elaine a Betty bylo vidět, že začínají být nervózní, a jim si z nich kvůli tomu dělal legraci.

„K ohni se žádné zvíře nepřiblíží,“ řekl.

„Tady jsou taky zvířata?“ zeptal se Bishop.

„Moc jich tu nezbylo,“ odpověděl Jim, „ale občas se nějaké ukáže.“

Bishop ležel na zemi a hleděl do ohně, poslouchal jejich hlasy a byl rád, že ho chvilku nechávají na pokoji. Takhle se jistě cítí pes, říkal si, štěně, které se schovává v koutku před dovádějícími dětmi, které by ho něj raděj i pořád jen tahaly.

Díval se do ohně a vzpomněl si na jiné časy, na výlety do přírody a pěší túry, kdy si také dělávali oheň, lehli si kolem něho a hleděli do nebe na ta stará, dobře známá souhvězdí, která jsou vidět ze Země.

Teď i tady byl oheň, byl zde i piknik. Jako na Zemi, protože Kimoňané ohníčky ani pikniky neznali. Neznali pikniky a možná že neznali i mnoho jiných věcí patřících k barbarské, lidové tradici Pozemšťanů.

Všímej si drobností, říkal Morley tehdy večer. Nehledej nic velkého, spíš maličkosti, drobné náznaky.

Líbily se jim Maxininy obrazy, protože byly naivistické. Možná naivistické, ale ne moc dobré. Je vůbec možné, že až do příchodu Pozemšťanů Kimoňané obrazy neznali?

Znamená to tedy, že nejsou úplně dokonalí, že mají také své slabiny? Že neznají takové drobnosti jako pikniky a malování a mnoho jiných věcí a že právě kvůli tomu si cení návštěvníků ze Země?

Právě někde tady by se mohla skrývat odpověď, kterou hledá pro Morleyho.

Ležel, přemýšlel a přitom zapomněl chránit svoje myšlenky, zapomněl na to, že by neměl myslet, aby si v něm nemohli číst jako v knize.

Jejich hlasy zmlkly a vůkol se rozhostilo božské noční ticho. Za chvíli se budeme muset vrátit, říkal si, oni do svých domovů a já do hotelu. Kde vlastně bydlí? Na druhém konci planety, nebo blíž? I kdyby to bylo bůhvíjak daleko, stačí jim vteřinka a jsou doma.

Ještě by se mělo přiložit do ohně, říkal si, a hned se zvedl, aby došel pro dřevo. A teprve v tu chvíli si uvědomil, že je sám.

Zmocnila se ho hrůza, panika — odešli a nechali ho tu. Zapomněli na něho. Snažil se vší mocí uklidnit. Je přece vyloučeno, aby ho tu nechali, říkal si. Asi si jenom někam odskočili, kdoví co za lotroviny zas vymýšlejí. Třeba ho chtějí postrašit. Nejprve mluvili o divokých zvířatech a potom se mu ztratili z očí, zatímco ležel u ohně a přemýšlel. Čekají někde poblíž, v místech, kam světlo ohně už nedosáhne, a pozorují ho; sledují, co si myslí, a baví se tím, že je strachem bez sebe.

Našel pár kousků dřeva a přihodil je na oheň. Za chvíli vyšlehly plameny a on se jakoby nic posadil. Uvědomil si však, jak se instinktivně choulí, že se ani u ohně nezbavil strachu ze samoty v cizím, neznámém světě.

Poprvé vlastně v plné míře pocítil, že je na cizí planetě. Předtím si to tak neuvědomoval kromě těch několika minut čekání v parku, když vystoupil z rakety, a ani tehdy nebyl ten pocit cizoty nijak intenzívní, protože věděl, že ho někdo přijde přivítat, že se o něj postará.

To je přesné, říkal si: vědomí, že se o mne někdo postará. A starají se o nás opravdu dobře, zahrnují nás všemožnou péčí. Přímo nás hýčkají — to je ono, hýčkají. Ale proč?

Každou minutu je už ta hra musí přestat bavit, každou minutu se už musí vrátit k ohni. Třeba bych jim neměl kazit radost, říkal si, když jsem za to placen, měl bych ukázat, že mám strach, třeba bych je měl volat, aby se pro mne vrátili, rozhlížet se do tmy, jako bych se bál těch divokých zvířat, o nichž mluvili. Je zajímavé, že se o nich zmínili jen letmo, mimochodem. To bylo chytré, moc chytré. Pouze to naťuknout a přejít k něčemu jinému. Žádné dlouhé řeči, nepřehánět to; jenom naznačit, že existují zvířata, kterých by se člověk mohl bát.

Seděl a čekal, teď už klidnější, neboť si zdůvodnil, že je zbytečné, aby měl strach jak zpočátku. Je to táborák jako na Zemi, pomyslel si, až na to, že tohle není Země, ale cizí planeta.

Uslyšel v křoví praskot větviček.

Už se vracejí, pomyslel si, už přišli na to, že jim tenhle kousek nevyšel. Už se vracejí.

V křoví to opět zachrastělo, překulil se kámen.

Ani se nepohnul.

Nepostraší mě, říkal si, nedám se …

V tu chvíli ucítil teplý dech za krkem — vyskočil, přímo vyletěl do vzduchu, ve skoku se otočil a po dopadu na zem zakopl a jen taktak nespadl do ohně. Okamžitě byl zase na nohou a utíkal kolem ohně, aby ho měl mezi sebou a tím, co mu dýchlo na krk.

Instinktivně se skrčil před tím hrozným zvířetem cenícím zuby v rozevřené tlamě. Zvíře zvedlo hlavu a raflo do prázdna, jako v pantomimě; uslyšel cvaknutí čelistí a slabé zachrčení, jež vyšlo z jeho mohutného hrdla.

Napadla ho divoká myšlenka: Není to skutečné, ale vymyšlené zvíře, jímž ho chtějí postrašit. Mohou-li vystavět dům, který vypadá jako anglický les, užívat ho den nebo dva a potom ho nechat zmizet jenom proto, že ho už nepotřebují, nemůže být pro ně žádný problém vymyslet tohle hrozné zvíře.

Ted' se ta příšera zvolna šourala k němu a on si říkal: Zvířata by přece měla mít strach z ohně, všechna se ho bojí. Budu-li stát blízko ohně, nedostane mě.

Sklonil se a uchopil hořící větev.

Zvířata mají z ohně strach. Jenomže tohle nemělo. Šouralo se kolem ohně, natáhlo krk a zavětřilo. Nepospíchalo, protože si bylo jisto svou kořistí. Bishopovi vyskočil na čele pot a pomalu mu stékal po tvářích.

Zvíře vyrazilo kolem ohně za ním. Přeskočil ohniště na druhou stranu. Zvíře se zastavilo a otočilo proti němu. Nahrbilo hřbet, čumák až u země. Několikrát seklo ocasem a tiše zavrčelo.

Najednou dostal strach, až mu krev ztuhla v žilách. Nejde o žádnou legraci. Je to možná skutečné zvíře. Určitě. Žádný kanadský žertík, ale opravdické zvíře.

Couval k ohni, po špičkách, pomalu — připraven utíkat, uskočit nebo bojovat, kdyby byl k tomu donucen. I když věděl, že proti tomuhle zvířeti, které na něj hledělo přes oheň, by žádnou šanci neměl; ale bojovat by musel, kdyby na to došlo.

Zvíře zaútočilo.

Uskočil, sklouzl a spadl do ohně.

Čísi ruka se natáhla dolů, zvedla ho z ohně a hodila stranou. Uslyšel zlobný, varovný hlas.

Potom se mu svět začal kácet před očima… Měl pocit, jako by se mu tělo chtělo rozletět na kusy, ale trvalo to jen okamžik a už se zase cítil v pořádku. Ležel na podlaze a pomalu vstával. Měl popálenou ruku a cítil v ní palčivou bolest. Z šatů se mu na několika místech kouřilo a on dusil doutnající látku zdravou rukou.

Nějaký hlas řekl: „Nezlobte se, pane, to se nemělo stát.“

Muž byl vysoký, mnohem vyšší než všichni Kimoňané, které dosud viděl. Mohl mít snad dvaapůl metru. Ne, tolik ne, kde by se vzalo dvaapůl metru! Nebyl pravděpodobně vyšší než vzrostlejší lidé na Zemi. To, že mu připadal tak vysoký, byl jen klam vyvolaný jeho postojem, vzhledem a tónem jeho hlasu.

Je to první Kimoňan, říkal si Bishop, na němž je vidět stáří, protože má vlasy na spáncích prokvetlé a obličej zvrásněný, jako mívají lovci nebo námořníci neustále přivírající oči, když hledí do dálek.

Stáli proti sobě v pokoji, který vzal Bishopovi dech, když si ho začal prohlížet. Bylo těžké ho popsat, snad se vůbec ani popsat nedal — člověk ho viděl a současně i cítil. Jako by ten pokoj byl jeho částí, částí vesmíru a vůbec všeho, co člověk poznal nebo o čem snil. Zdálo se, jako by zasahoval do prostoru a času, o nichž nemá člověk ani tušení; vyzařoval z něj život, pocit komfortu, domova.

A přece, když se na něj Bishop znovu podíval, cítil prostotu, která se nesrovnávala s jeho prvními dojmy. Bytostnou prostotu, jdoucí ruku v ruce s normálním, běžným životem — jako by pokoj a lidé, kteří ho obývali, patřili neoddělitelně k sobě, jako by se ten pokoj ze všech sil snažil nebýt pokojem, ale součástí života, tak pevnou součástí, že byste si ho normálně ani nevšimli.

„Od počátku jsem byl proti tomu,“ řekl Kimoňan. „Teď vím, že jsem měl pravdu. Ale děti vás mermomocí chtěly mít…“

„Děti?“

„Ano. Jsem Elainin otec.“

Neřekl Elainin, ale to druhé jméno, o němž Elaine prohlásila, že by ho žádný Pozemšťan nedokázal vyslovit.

,Jak vypadá vaše ruka?“ zeptal se muž.

„Celkem v pořádku,“ pověděl Bishop. „Jenom trošku popálená.“

Bishopovi se zdálo, jako by nepromluvil, jako by ta slova neřekl on, ale někdo jiný, kdo stál vedle něho a pronesl ta slova místo něho.

Stál jako přikován k zemi, ani za milión by se nedokázal pohnout.

„Budem vám to muset nějak vynahradit,“ pravil Kimoňan. „Ale o tom si promluvíme později.“

„Prosím vás, pane,“ řekl ten muž, který mluvil místo Bishopa, „prosím vás jenom o jedno. Nemohl byste mě poslat do hotelu?“

Cítil, jak mu Kimoňan — pln soucitu a lítosti — okamžitě porozuměl.

„Samozřejmě,“ odpověděl, „když si to přejete.“

Byly jednou malé děti (pozemské děti, pochopitelně) a ty si přály mít psa — malé hravé štěňátko. Ale otec jim řekl, že to nejde, protože by s ním nedovedly správně zacházet. Ale ony ho tak moc chtěly, až nakonec otce uprosily, aby jim to štěňátko přinesl — malé klubíčko s měkkým bříškem, čtyřmi roztřesenými nožkami a unylýma očima prozrazujícíma jeho nevinnost a nezkaženost.

Děti s ním nezacházely tak špatně, jak byste si možná mysleli. Byly občas kruté, jako děti bývají. Strkaly do něho, převracely ho na záda, tahaly za uši a ocas, zlobily ho. Ale štěně bylo samá legrace. Rádo si hrálo, a i kdyby ho děti sebevíc zlobily, přišlo zas. Protože mu nepochybně lichotilo to přátelství s chytrou lidskou rasou, která kulturou a inteligencí tak převyšovala psí svět, že se to ani srovnávat nedalo.

Ale jednoho dne se děti vydaly na piknik, a když končil den a začalo se smrákat, byly už velmi unavené a zapomnětlivé, jak se u dětí často stává. A tak odešly a na štěně zapomněly.

Nebylo to nakonec nic tak hrozného, protože dětem asi zapomnětlivost moc vyčítat nebudeme — a to štěně? Vždyť to byl jenom pes…

„Hodně jste se opozdil, pane,“ řekla skříň.

„Ano,“ pronesl Bishop apaticky.

„Musel jste se někde zranit, pane. Cítím to.“

„Trošku jsem si popálil ruku,“ odvětil Bishop.

Ve skříni se otevřela dvířka.

„Dejte ji sem,“ poručila mu skříň, „hned vám ji ošetřím.“

Bishop vložil ruku do otvoru. Cítil, jak se mu kolem ní šetrně obtáčejí chladivé obvazy.

„Je to jen lehčí popálenina,“ řekla skříň, „ale zřejmě dost bolestivá.“

Nejsme víc než hračky, pomyslel si Bishop.

Tenhle hotel není nic jiného než domeček pro panenky — nebo psinec. Přístřešek, narychlo slepený přístřešek, jaký si stavějí kluci na Zemi z beden a prkýnek a pak ho pomalují různými klikyháky. Ve srovnání s tím pokojem Kimoňanů, který viděl, to je pouhá kůlna, i když je třeba přiznat, že dost naparáděná.

Pro lidi dost dobrá, pro lidi vhodná, ale pořád jen kůlna.

A my? ptal se sám sebe. Co vlastně jsme? Živé hračky. Psíci pro kimonské děti. Importovaná štěňata.

„Jestli dovolíte, pane,“ řekla skříň, „žádní psíci nejste.“

„Jak to myslíte?“

„Promiňte, pane, neměla jsem to říkat, ale nechtěla bych, abyste si představoval…“

„Tak co potom jsme, když ne hračky?“

„Musíte mi prominout, pane, ale ta slova mi nechtěně uklouzla. Ujišťuji vás, nechtěla jsem…“

„Máte všecko napřed promyšleno,“ řekl Bishop hořce, „až moc dobře promyšleno. Vy stejně jako oni. Protože vy k nim taky patříte. Nic vám neuklouzlo, bylo to řečeno úmyslně.“

„Ujišťuji vás, že ne.“

„Je jasné, že to budete popírat,“ prohlásil Bishop. „Ale pokračujte, dohrajte svou úlohu do konce. Ještě jsem neslyšel vše, co chtěli, abyste mi řekla. Tak to dokončete.“

,Je mi jedno, co si myslíte,“ pokračovala skříň, „ale kdybyste se považoval spíš za spoluhráče, kamaráda…“

„To by bylo skutečně ohromné,“ poznamenal Bishop.

„V každém případě by to bylo mnohem lepší,“ řekla skříň, „než považovat se za psíka na hraní.“

„Hm, tak takhle chtějí, abych to bral.“

„Jim je to jedno,“ prohlásila skříň. „To všechno záleží na vás. Byl to jenom takový návrh, pane.“

No jo, pouhý návrh. Tak dobře, nejsme teda psíci na hraní, ale kamarádi.

Kimonské děti si tedy zvou špinavé, otrhané, usmrkané kluky z chudé čtvrti, aby si s nimi hráli. I když je snad lepší být pozvaným klukem než importovaným psem, pořád to nic nemění na tom, že původci všeho jsou kimonské děti: ty to všecko zorganizovaly, stanovily podmínky pro zájemce o Kimon, postavily hotel, vedly ho a zařídily v něm stále lepší a luxusnější apartmá, zprostředkovávaly takzvaná zaměstnání pro lidi, tiskly kreditní poukázky.

A jestliže tomu tak skutečně je, pak to znamená, že nejenom Pozemšťané, ale i vláda Země jednala nebo se pokoušela jednat s dětmi jiné rasy. A v tom asi tkví podstata rozdílných názorů mezi námi, pomyslel si.

Ale třeba se mýlí.

Možná že neměl pravdu, když si v prvním návalu hořkosti myslel, že je pouhým psíkem na hraní. Možná že skutečně byl kamarád, spoluhráč, dospělý obyvatel Země, i když degradovaný na dítě, a ještě * tomu hloupé. A jestliže neměl pravdu, zeje tu považován za hračku, potom se asi taky mýlil, když si myslel, že přistěhovalectví ze Země organizují kimonské děti.

Kdyby tedy nešlo o pouhý dětský rozmar, o to, že se kimonské děti rozhodly přizvat ke svým hrám pár kamarádů z chudé čtvrti, kdyby se na tom podíleli i dospělí Kimoňané, co by to potom znamenalo? Nějaké školení, určitá fáze postupné výuky? Nebo jenom něco jako letní tábor pro zasloužilé, ale neplnoprávné Pozemšťany, něco jako dovolená, během níž mohou zapomenout na svou ubohou rodnou planetu? Anebo pouze bezpečný způsob, jak pobavit a zaměstnat kimonské děti, aby daly pokoj a nezlobily?

Na to jsme měli přijít už dávno, říkal si Bishop. Ale i kdyby některým z nás došlo, že jsme tu jenom ke hraní — ať už jako hračky, nebo společníci —, odmítli bychom tuto myšlenku, nechtěli bychom si ji vůbec připustit, aby tím neutrpěla naše hrdost.

„A je to hotovo, pane,“ ozvala se skříň. „Brzy bude úplně v pořádku. Obvaz si můžete sundat už zítra.“

Stál před skříní a mlčel. Vytáhl ruku a spustil ji volně podle těla, jako by byla mrtvá.

Skříň mu sama od sebe nabídla skleničku. „Namíchala jsem vám pořádnou dávku něčeho silnějšího,“ dodala. „Myslím, že to potřebu-jeté.“

„Děkuji,“ odpověděl Bishop.

Vzal si skleničku, ale stál s ní nehnutě, aniž ochutnal. Nechtěl se napít dřív, než domyslí to, co ho napadlo.

Jenže ta myšlenka nebrala konce.

Něco tu nehrálo, nebylo v souladu.

Aby neutrpěla naše hrdost. Ano, ale to ještě nebylo vše, ještě to chtělo domyslet, něco dodat.

„Něco vás trápí, pane?“ zeptala se skříň.

„Ne. Proč?“

„Že nepijete.“

„Bez obav, i na to dojde.“

Toho sobotního odpoledne normanská jízda nasedla na koně: korouhve se znakem leoparda se točily ve větru a pod nimi se třepotaly dlouhé stuhy, zbroj jezdců se leskla ve slunci a pochvy mečů řinčely, jak se koně vzpínali. Normané zaútočili, jak se říká v dějepise, a byli odraženi. To naprosto souhlasilo, neboť hradba Sášů byla prolomena až v podvečer a poslední bitva kolem standarty s drakem se rozpoutala skoro už za tmy.

Ale v čele normanského vojska nejel žádný Taillefer, nemával mečem, nezpíval.

V tom se naše historie mýlila.

Došlo k tomu s největší pravděpodobností tak, že o několik století později si nějaký opisovač krátil fádní odpoledne tím, že do všedního popisu bitvy vsunul hrdinskou epizodu s Tailleferem, aby dodal lesku normanskému vítězství. Současně to byl i jeho tichý protest proti tomu, že musí sedět o chlebě a vodě v prosté komůrce, že tráví to odpoledne tak nudně, zatímco ve vzduchu je jaro a člověk by měl být venku, v polích nebo lesích, a ne zavřen mezi čtyřmi holými stěnami, přikován ke stolu s brky a kalamářem.

A tak je to i s námi, pomyslel si Bishop. V dopisech domů píšeme polopravdy a pololži. Zakrýváme pravdu nebo zamlžujeme určitý fakt nebo aspoň dodáváme pár řádků, které přinejmenším svádějí k chybným závěrům, když už nejsou vyslovenou lží.

Nejsme schopni podívat se pravdě do očí, přijmout fakta, pomyslel si. To, že v té bitvě lezli ranění vojáci po čtyřech a táhli za sebou vyhřezlé vnitřnosti, klidně pomíjíme, a místo toho si raději přimyslíme nějakou hrdinskou historku.

Kdybychom tenhle styl uplatňovali jen ve svých dopisech, nebylo by to ještě tak zlé. Horší je, že totéž děláme i sami vůči sobě. Chráníme svou pýchu tím, že si lžeme. Podpíráme svou důstojnost vědomým rozhořčením.

„Tu máte,“ řekl skříni, „napijte se na mé zdraví.“

Postavil netknutou skleničku na skříň.

„Ale já nepiju,“ udiveně zamumlala skříň.

„Tak to vlijte zpět do láhve.“

„To nejde,“ zděšeně se bránila skříň. „Je to už namixováno.“

„Tak jednotlivé složky oddělte.“

„To nemůžu udělat,“ naříkala skříň. „Přece si vážně nemyslíte, že bych…“

Ozvalo se slabé zasvištění a uprostřed místnosti stála Maxine.

Usmála se na Bishopa. „Co se tu děje?“ zeptala se.

„Chce, abych odmixovala drink. Chce, abych oddělila alkohol od ostatních ingrediencí,“ plačtivě se na ni obrátila skříň. „Ví, že to nemůžu udělat.“

„Opravdu?“ udiveně se zatvářila Maxine. ,Já si myslela, že dovedete všecko.“

„Ale tohle ne,“ odpověděla skříň uraženě. „Nechcete se napít aspoň vy?“

„Dobrý nápad,“ souhlasila dívka. Přistoupila ke skříni a vzala si skleničku.

„A co vy?“ obrátila se k Bishopovi. „Dáte nám košem?“

„Nemám chuť,“ odvětil Bishop. „Copak člověk nemá právo…“

„Ale to víte, že má,“ řekla. „Samozřejmě.“

Pomalu srkala a přitom na něj hleděla přes okraj sklenice.

„Co máte s rukou?“

„Popálená.“

„Člověk by řekl, že jste dost starý na to, abyste si hrál s ohněm.“

„A vy zas dost stará na to, abyste sem takhle z ničeho nic vrazila,“ oplatil jí Bishop. „Jednoho dne přistanete přesně na místě, kde stojí někdo jiný.“

Zachichotala se. „To by byla legrace,“ řekla. „Představte si, že byste vy a já .. .“

„Pěkná šlamastyka,“ pravil Bishop.

„Nevyzvete mě, abych si sedla?“ zeptala se Maxine. „Buďte přece trošku společenský.“

„Samozřejmě, posaďte se,“ vybídl ji Bishop.

Vybrala si gauč.

„Ale stejně mě ta otázka telekineze dost zajímá,“ prohlásil Bishop. „Už jsem se vás jednou ptal, jak to děláte, ale neodpověděla jste mi.“

„Naučila jsem se to, ani nevím jak,“ přiznala. „Přišlo to samo od sebe.“

„Ale jak to, krucinál? Lidé přece nemají parapsychické…“

„Co se tak vzrušujete, chlapečku? Jednoho dne vám povolí nervy, uvidíte.“

Přešel pokoj a posadil se vedle ní.

„Bodejť bych se nevzrušoval,“ řekl. „Ale stejně…“

„No, co zas?“

„Uvažovala jste někdy… myslím, pokusila jste se to nějak rozvinout? Například způsobit, aby se nějaký předmět pohnul, přemístit ho — nejenom přenášet sama sebe?“

„Ne, nikdy.“

„A proč?“

„S vámi je ale zábava! Přišla jsem si vypít skleničku, zapomenout na sebe, a ne vést dlouhé odborné diskuse. To ani nemůžu. Prostě tomu nerozumím. Je tu příliš mnoho věcí, které člověk nechápe.“

Pohlédla na něj a v jejích očích se objevilo cosi jako strach.

„Předstíráme, že je nám to jedno,“ řekla, „ale není to pravda. A jsme z toho předstírání, že nám na tom vůbec, ale vůbec nezáleží, už úplně vyčerpaní.“

„Dobře, tak přestaňme předstírat,“ navrhl Bishop.

„Přiznejme si to.“

Když zvedala skleničku ke rtům, vypadla jí najednou z ruky.

„Ach…“

Ale sklenička nespadla na zem; zastavila se ve vzduchu a potom pomalu stoupala vzhůru. Maxine natáhla ruku a uchopila ji.

Vzápětí ji však znovu upustila — bylo vidět, jak se jí náhle roztřásla ruka. Sklenička dopadla na zem a rozbila se.

„Zkuste to ještě jednou,“ vybídl ji Bishop.

„Neudělala jsem to úmyslně,“ přiznala se. „Ani nevím, jak se to stalo. Nechtěla jsem ji upustit, říkala jsem si, že se to nemělo stát, a potom…“

„Ale podruhé…“

„Nebuďte blázen,“ vykřikla. „Říkám vám, že jsem to neudělala schválně. Nebo si snad myslíte, že jsem se vám snažila předvést nějaký trik? Opravdu nemám ponětí, jak se to mohlo stát.“

„Ale podařilo se vám to. Je to dobrý začátek.“

,Jaký začátek?

„Zastavila jste skleničku, dřív než dopadla na zem, a pak jste ji přinutila, aby se vám vrátila do ruky.“

„Podívejte se, chlapečku,“ řekla zachmuřeně, „nemá smysl si nic namlouvat. Pořád nás sledují, dívají se na nás. Baví se tím, že nám občas něco vyvedou.“

Vstala s úsměvem na rtech, ale byl to takový zvláštní, divný úsměv.

„Zahazujete všecky šance,“ poznamenal. „Strašně se bojíte, aby se vám nesmáli. Abyste nebyla ta hloupá.“

„Díky za pohoštění,“ řekla.

„Ale Maxine…“

„A ukažte se někdy.“

„Maxine, počkejte!“

Ale ona už byla pryč. Rozhlížej se kolem sebe, říkal Morley, když přecházel po pokoji. Dej nám nějaké vodítko a ostatní si už zařídíme sami. Neočekáváme od tebe víc, než že nám umožníš nějak se uchytit. Postarej se, abychom se uchytili aspoň drápkem, víc nepotřebujeme.

Ano, tak to říkal. Chtěl vodítka, nápovědi, ne fakta.

Možná že jim dával přednost právě proto, že byl zaslepen jako ti druzí. Jako ten opisovaě, který si nedovedl představit bitvu bez hrdinství. Jako ti, kteří odsud, z Kimonu, psali dopisy domů. Jako Maxine, která mu říkala, aby si nedělal iluze, že je stejně Kimoňané neustále sledují a mají radost, když jim mohou vyvést nějaký kousek.

Ale byla tu taky fakta.

O těch by měl informovat Morleyho. Jenomže to nešlo.

Styděl se mu je poslat.

Nemohl mu napsat: Jsme tu jako zvířátka na hraní. Děti nám postavily domeček a živí nás. Házejí nám klacíky a my pro ně běháme. Mají radost, když zaštěkáme… Polil ho pot, když si to představil.

Anebo méně drasticky: Děti si nás vyhrály za své kamarády, abychom si s nimi hráli…

To se přece taky nedalo napsat. To prostě nešlo.

A přece, říkal si, to jsou ta fakta, taková je pravda. Musíš to přiznat, připustit si, že je to fakt. Že je to pravda. A když už to nechceš přiznat kvůli Morleymu, kvůli Zemi, kvůli ostatním lidem, musíš to přiznat kvůli sobě. Protože člověk může klamat přátele, podvádět svět, ale sám si pravdu nikdy zastírat nemá. Dejme stranou všechnu zatrpklost, říkal si, zatrpklost a zraněnou pýchu. Zapomeňme na ně.

Hledejme fakta.

Kimoňané jsou kulturně vyspělejší než my, což jinými slovy znamená, že na cestě vývoje postoupili dál než my; urazili větší kus cesty od nějakého toho společného opičího prapředka. A co je třeba, abychom i my postoupili ještě dál, za to maximum, jehož jsme zatím dosáhli na Zemi?

Není to pouze otázka inteligence, protože ta sama o sobě nestačí.

Co je tedy třeba k tomu, abychom udělali výrazný krok vpřed ve svém vývoji? Snad jde víc o pojetí života než inteligenci — o nalezení způsobu, jak lépe užívat té inteligence, která tu už je, o větší pochopení a ocenění lidských hodnot ve vztahu k vesmíru.

A jestliže Kimoňané dospěli k takovému hlubšímu pochopení a pomocí něho k užšímu bratrství s celou Galaxií, pak je nemyslitelné, že by mohli připustit, aby příslušníci jiné inteligentní rasy sloužili jako živé hračky jejich dětem. Dokonce ani jako kamarádi při hrách jejich dětí, pokud sám fakt, že si s těmito dětmi hrají, by nejen jejich dětem, ale i dětem Země neměl přinést větší užitek než pouze potěšení a radost z takového styku. Jistě si uvědomují, jaké psychické škody by něco podobného přineslo, a jistě by je neriskovali, kdyby to nemělo vést k nějakému zlepšení nebo změně.

Seděl a přemýšlel o tom a zdálo se mu, že by na tom něco mohlo být, protože i na jeho rodné planetě se v průběhu historie projevovalo tím větší chápání společenských hodnot, čím víc se zvyšovala kulturní úroveň lidí.

A ještě jedna věc.

Člověk nesmí získat parapsychické schopnosti příliš brzy, na relativně nízkém stupni vývoje, protože kultura, která na ně není citově a rozumově připravena, by jich mohla zneužít. Žádná kultura, která nedosáhla dospělosti, by je neměla poznat, protože tu nejsou k tomu, aby si s nimi dospívající kultura zahrávala.

V tomhle směru by se dalo říct, pomyslel si Bishop, že Kimoňané jsou dospělí, zatímco my teprve dospívající. Ve srovnání s Kimoňany nemáme právo považovat se za víc než děti.

To bylo tvrdé sousto. Měl pocit, že se jím zalkne. Ale co naplat, říkal si, přemoz se, spolkni to.

„Je už hodně pozdě, pane,“ ozvala se skříň. „Musíte být unaven.“

„Mám si jít lehnout?“

„Doporučovala bych vám to.“

„Tak dobře,“ řekl.

Vstal a zamířil do ložnice; přitom se v duchu usmíval. Posílají mě do postele, pomyslel si — jako děcko. A já jdu.

Neříkám, že půjdu, jen co tu to či ono dodělám, nebojím se, že tím utrpí moje důstojnost dospělého člověka. Nerozčiluju se, nedupám a nekřičím. Jdu si klidně lehnout — jako dítě, když se mu to přikáže.

Možná že to je právě ono, že to je ta odpověď. Že to je jediná odpověď.

Otočil se ke skříni.

„Přejete si, pane?“

„Ale nic,“ řekl Bishop, „vůbec nic… Díky za ošetření ruky.“

„Není zač,“ odpověděla skříň. „Dobrou noc.“

Možná že to je ten pravý způsob. Jednat jako dítě. A co dělá dítě? Jde spát, když se mu řekne. Poslouchá dospělé. Chodí do školy… Ano, to je ono!

Chodí do školy!

Chodí do školy, protože se musí hodně učit. Do mateřské školy, aby mohlo postoupit do základní školy, pak do střední školy, aby mohlo na univerzitu. Uvědomuje si, že se musí hodně učit, že musí něco umět, než může zaujmout místo mezi dospělými, a že to učení není žádná zábava.

Ale já už do školy chodil, říkal si Bishop. Tolik let. Pilně, houževnatě jsem studoval a obstál jsem u zkoušky, u níž tisíc jiných lidí propadlo. Kvalifikoval jsem se pro Kimon.

Ale dejme tomu…

Dejme tomu, žes chodil do školky, aby ses připravil pro základní školu, pak jsi chodil na střední školu, aby ses připravil na univerzitu. Absolvoval jsi Zemi, aby ses připravil pro Kimon.

Na Zemi jsi mohl mít doktorát, ale když se dostaneš na Kimon, nejsi nic víc než dítě z mateřské školy.

Monty pochytil něco z telepatie stejně jako pár dalších, které znal, Maxine se uměla telekineticky přenášet a zastavila skleničku, dřív než dopadla na zem. Možná že by to dokázali i jiní.

A naučili se to jen tak mimochodem.

Ovšem telepatie nebo umění zastavit padající předmět zdaleka není všecko. Je toho mnohem víc. Kimonská kultura znamená mnohem víc než parapsychické schopnosti.

Možná že už skončilo období našeho dospívání, pomyslel si, možná že budeme už pomalu schopni přijmout kulturu dospělých. Třeba právě z toho důvodu nám Kimoňané umožňují, abychom sem přijížděli, nám jako jediným z celé Galaxie.

Tahle myšlenka ho ohromila.

Na Zemi jenom jeden z tisíce prošel všemi zkouškami a kvalifikoval se pro Kimon. A tady, na Kimonu, možná opět jenom jeden z tisíce má předpoklady k tomu, aby přijal zdejší kulturu; kulturu, kterou jim všem Kimon nabízí.

Ale než člověk vůbec může takovou nabídku přijmout, než se začne znovu učit, chodit do školy, musí přiznat, že nic neví. Musí přiznat, ze je jako dítě. Nemá smysl se rozčilovat, dělat ze sebe chytrého, neustále živit falešnou hrdost, stavět ji mezi sebe a kulturu, která čeká na naše porozumění.

Teď už možná tu odpověď znám, Morley, říkal si Bishop, odpověď, na kterou tam, na Zemi, čekáš.

Ale nemůžu ti ji prozradit, protože to je něco, co se sdělit nedá. K tomu se musí každý dopracovat sám.

A je jenom škoda, že na Zemi k tomu moc předpokladů není. Jen málo lidí by tam bylo schopno dospět k tomuhle závěru.

Armády a děla neohrozí kimonskou kulturu, nedobudou tuto pevnost z toho prostého důvodu, že nelze vést válku s lidmi, kteří mají parapsychické schopnosti. Agresivita Pozemšťanů a jejich obchodní zdatnost, vychytralost jsou tu stejně neúčinné, nemohou Kimoňany zlomit.

Existuje pouze jediný způsob, Morley, pokračoval Bishop ve své samomluvě, jak si otevřít přístup na tuhle planetu, a to je pokora. Jenže Pozemšťané nejsou pokorní tvorové. Už dávno zapomněli pravý význam tohoto slova. Ale tady je to jiné. Tady člověk musí být jiný.

Začne tím, že si řekne: Nic nevím. Pak si řekne: Chci vědět. Nakonec si řekne: Budu tvrdě pracovat, abych se všemu naučil.

Třeba proto nás sem zvou, pomyslel si Bishop, aby aspoň ten jeden z tisíce, který se učit chce, tu příležitost dostal. Možná že nás pozorují a doufají, že se nás najde víc než jen ten jeden z tisíce. Možná že mají větší zájem na tom, abychom se učili, než my sami. Protože se třeba cítí v téhle Galaxii osaměle, když tu nemají partnery.

Co když v tomhle hotelu zůstali jen ztroskotanci, ti, kteří se nikdy nepokusili, nebo kteří se možná pokusili, ale nebyli s to postoupit dál?

A ti ostatní? Ti vybraní jeden z každého tisíce? Kde ti jsou? Neměl ani zdání.

Neboť to všecko, o čem tu teď uvažoval, byla jen domněnka, dohad postavený na zbožném přání. Zítra se mu to může jevit úplně jinak. Probudí se a řekne si, že to byla hloupost.

Půjde do baru na skleničku s Maxine nebo s Montym a bude se sám sobě smát, jak bláhově uvažoval.

Škola…, řekl si. Jenže to by nebyla obyčejná škola, taková, jakou dosud poznal.

Kéž by tomu tak bylo, pomyslel si.

„Měl byste si už jít lehnout, pane,“ řekla skříň.

„Asi ano,“ přikývl Bishop. „Mám za sebou dlouhý, těžký den.“

„A zítra chcete přece vstávat brzy,“ dodala skříň, „abyste nepřišel pozdě do školy.“

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

POSELSTVÍ Z VESMÍRU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

PŘISTĚHOVALEC

Clifford D. Simak

POSELSTVÍ Z VESMÍRU náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

PŘISTĚHOVALEC

POSELSTVÍ Z VESMÍRU
náhodně vybraná ukázka