<<< Literární doupě
Literární doupě

Clifford D. Simak

PRYČ Z JEJICH MYSLÍ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Předivo času - Simak Clifford D.
 
 
cena původní: 209 Kč
cena: 196 Kč
Předivo času - Simak Clifford D.
Hlavní trať věčnosti - Simak Clifford D.
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 188 Kč
Hlavní trať věčnosti - Simak Clifford D.

 

   1   >

 

 

Kapitola 1

Stále jsem myslel na svého starého přítele a na to, co mi říkal tenkrát, když jsem ho viděl naposledy. Bylo to pouhé dva dny předtím, než se zabil – na dálnici, která v době nehody nebyla tak dopravně vytížena, jako je tomu jindy. Pokroucené trosky jeho auta i stopy pneumatik ukazovaly, jak se to celé přihodilo, jak narazil do někoho dalšího, kdo nenadále změnil směr a vjel mu do cesty. Až na to, že zde nic po žádném jiném autě nezbylo.

Snažil jsem se to ze sebe dostat a myslet na něco jiného, ale jak hodiny ubíhaly a dlouhá stužka skutečnosti zůstávala přede mnou srolovaná a jak jarní krajina probleskovala kolem mne, stále jsem se musel vracet k tomu poslednímu večeru, kdy jsem ho viděl.

Seděl jako scvrklý skřítek ve velké klubovce, která hrozila, že ho pohltí svým červenožlutým vzorováním, svíral sklenici brandy v dlani a koukal na mne.

„Myslím, že nás pronásledují,“ řekl, „všechny ty představy, fikce, všichni ti lidožrouti a jim podobní, které jsme si kdy my lidé vysnili. Začalo to už tehdy, kdy jeskynní člověk seděl na bobku vedle svého ohně a zíral do temnoty noci, která ležela před jeskyní. Představoval si, co by tam mohlo být. Věděl pochopitelně, co tam asi je, protože byl tím, kdo to vědět musel – lovcem, sběračem a tulákem. Měl oči, které viděly, a uši, které slyšely, jeho smysly byly se vší pravděpodobností mnohem citlivější, než ty naše. Takže by věděl o všem, co by na něj mohlo v temnotě číhat. Věděl to, ale nevěřil si, nevěřil svým smyslům. Proto si jeho pracovitý mozeček, díky své zvířeckosti, tak čile spřádal jiné formy a tvary, jiné druhy života i nebezpečí…“

„A ty si myslíš, že je to stejné s námi?“ optal jsem se.

„Pochopitelně,“ odpověděl, „ale projevuje se to jinak.“

Lehký závan čerstvého vzduchu proudící ze zahrady otevřenými dveřmi vedoucími na terasu byl prosycen vůní jara. A dveřmi také přicházel vzdálený hukot letadla, které kroužilo nad Potomacem a připravovalo se přistát na přistávací ploše za řekou.

„Projevuje se to jinak,“ řekl. „A zatím přesně nevím jak. Zřejmě to nebudou žádní lidožrouti, o kterých snil jeskynní člověk. Vysníval si fyzické postavy a já se domnívám, že většina toho, co si spřádáme my dnes, bude povahy intelektuální.“

Měl jsem pocit, že se chystal říci toho mnohem víc, ale právě v tento okamžik vstoupil do místnosti jeho synovec Filip Freeman. Filip byl státní zaměstnanec a začal nám vyprávět podivnou a zábavnou historku, kterou měl s jednou zvlášť důležitou osobou a poté se náš hovor stočil na jiné věci a už jsme dále nepomysleli na návrat.

Přede mnou se objevilo výstražné znamení, které označovalo vjezd na starou vojenskou cestu, zpomalil jsem, abych mohl zatočit, ale když jsem na cestu vjel, byl jsem nucen zpomalit ještě víc. Po několika stech kilometrech jízdy při úsporné rychlosti sto dvaceti kilometrů za hodinu, mi šedesát přišlo jako plížení a rychlost šedesáti kilometrů za hodinu byla pro silnici, kterou jsem měl před sebou, ještě příliš velká.

Vlastně jsem úplně zapomněl, že by tu takováto silnička mohla být. Kdysi tu býval asfaltový povrch, ale ten na většině plochy jarním táním popraskal a byl vyspraven rozdrcenými kameny, které se za léta užívání rozmělnily na jemný bílý prach. Cesta byla úzká a její úzkost byla ještě zvýrazněna hustými keři vypadajícími téměř jako plot, který rostl na obou stranách a dosahoval výše ramen, takže se vlastně projíždělo listnatým úvozem, který tvořil zdání, že cesta je pouhým mělkým, klikatícím se příkopem.

Dálnice vedla dál po hřebeni, ale stará vojenská cesta začala náhle klesat dolů mezi kopce, na což jsem si pochopitelně pamatoval, ale už jsem si nevybavoval to, že sklon je tak prudký. Kdysi zde někdo odbočil z hřebenové cesty, kterou před několika lety opravili a rozšířili, takže tu vznikla dálnice, po které jsem přijel.

Úplně jiný svět, pomyslel jsem si, když jsem to kolem sebe viděl. Neočekával jsem, že se to tu tak prudce změní jen tím, že sjedu z dálnice. A je i pravděpodobné, že se okolí zas tak dalece nezměnilo, je to, říkal jsem si, má představa, která mě nutí vidět to tak odlišně, mé přání vidět to tak, jak jsem se už předem těšil.

Jestlipak najdu Pilot Knob nezměněný? Byl jsem zvědav. Připadalo mi nepravděpodobné, že by se malá vesnice nějak měnila. Neměla příležitost se měnit. Po celá ta dlouhá léta ležela mimo proud hlavních událostí, které se jí netýkaly a o kterých nevěděla, nebyl tedy důvod, aby se měnila. Připustil jsem si, že otázka není, zda se změnil Pilot Knob, ale jak dalece jsem se asi změnil já.

Proč, říkal jsem si, člověk vůbec prahne po své minulosti, když navíc ještě ví, že žádný podzimní strom nemůže vzplanout tak jasně, jako tomu bylo jistého rána před třiceti lety, že žádná voda plynoucí v potoce nemůže být tak průzračná, chladná ani hluboká, jak si na ni pamatoval, a že ve skutečnosti většina toho, na co si pamatuje, jsou zážitky vyhrazené jen pro toho, komu není o moc víc než deset let?

Existují stovky jiných míst (a dosažitelnějších), která jsem si mohl vybrat – míst, kde bych byl také osvobozen od rachocení telefonu, kde by nebyla žádná politická prohlášení, o kterých by se mělo psát, žádné termíny, žádné důležité osoby, které by měl člověk znát, žádná potřeba být průběžně dobře informován, žádná nutnost přizpůsobovat se. Stovky jiných míst, kde by měl člověk čas přemýšlet a psát, kde by se nemusel holit, pokud by sám nechtěl, kde by mohl chodit ve špinavých hadrech a nikdo by si toho nevšímal, kde by nemusel nic dělat, pokud by si to tak přál, nemusel by se o nic zajímat, o nic se starat, kde by nepotřeboval být chytrý, nepotřeboval by být vtipný a mohl by si jen tak tlachat, aniž by tomu někdo přikládal zvláštního významu.

Stovky jiných míst a přesto, když jsem se rozhodoval, neexistovala ve skutečnosti otázka, kam pojedu. Zřejmě jsem to na sebe pouze hrál, ale byl jsem u toho šťastný. Jel jsem domů, ale nepřipouštěl jsem si, že jedu domů. Dokonce jsem si uvědomoval, když jsem urážel tu dlouhou cestu mnoha kilometrů, že místo, na které myslím, neexistuje a asi nikdy neexistovalo, že léta zkroutila moji paměť do žádoucího vysněného tvaru, kterým se lidé balamutí, když vzpomínají na své mládí.

Den se posunoval k večeru, když jsem sjel z dálnice a do míst, kam se silnice vrhala dolů z jednoho údolí do druhého, se začínala vkrádat hustá tma. Na stráních údolí v houstnoucím soumraku plály rozkvetlé bílé koule ovocných stromů a chvílemi jsem zachytil i jejich vůni, schovávaly se před mým pohledem a tím mi byly bližší. Dokonce, jak večer padal, zdálo se mi, že můžu v mlžném oparu cítit vůni luk lemujících klikatící se potoky.

Léta jsem si říkal, že znám tuto krajinu, kterou teď projíždím, že mi zůstala vtisknuta v paměti z dob mého dětství tak, že bych dokázal neomylně dojet do Pilot Knobu, jakmile bych se jednou dostal na tuto silnici. Ale nyní jsem začínal tušit, že jsem se mýlil. Protože jsem zatím nerozpoznával v této krajině nic specifického. Jistě, ve svém celku byla přesně taková, jak jsem si na ni pamatoval, ale nebylo zde žádné konkrétní místo, na které bych mohl ukázat a určit, kde zrovna jsem. Zneklidňovalo mě to a trošku mě to pokořovalo, byl jsem zvědav, jestli to bude stejné i tehdy, až dorazím do Pilot Knobu.

Silnice byla špatná, horší než jsem očekával. Proč, podivoval jsem se, lidé, kteří jsou za její stav zodpovědní, ji nechávají tak zpustnout? Klikatící se zatáčky sledující kontury kopců bych mohl pochopit, ale už ne díry, hrboly a vrstvy prachu. A s úzkými kamennými mosty, kde nebylo místa na dvě auta, se už také dávno mohlo něco udělat. Ne že by tu nějaká další auta byla, připadal jsem si na této silnici úplně osamělý.

Tma houstla a já jsem zapnul světla. Už nějakou chvíli jsem jel pomalu a místy jsem se plížil rychlostí, která nebyla vyšší jak třicet kilometrů v hodině a v klikatících se zatáčkách to stejně nebyla rychlost příliš bezpečná.

Věděl jsem, že Pilot Knob nemůže být příliš daleko, nanejvýš šedesát kilometrů od místa, kde jsem sjel z dálnice, a byl jsem si celkem jistý, že jsem již více jak třicet kilometrů urazil. Věděl bych to jistě, kdybych býval sledoval tachometr, ale to jsem neudělal.

Silnice se spíše zhoršovala než zlepšovala a pojednou jsem zjistil, že je vůbec nejhorší, jaká kdy byla. Jel jsem nahoru úzkou roklinou, všude kolem byly kopce a masivní kameny seděly při kraji cesty, jen tak tak, že jsem je zabíral světly reflektorů. Večer se také změnil. Několik hvězd, které svítily na obloze, zmizelo a z dálky jsem slyšel vzdálené hřmění bouřky valící se dolů trychtýřem hor.

Myslel jsem na to, jestli jsem ve tmě někde neminul nějakou zatáčku, jestli jsem nenajel na cestu, která vedla ven z údolí. V mysli jsem cestu zpětně kontroloval, nemohl jsem si vzpomenout, že by někde bylo nějaké místo, kde by se silnice rozdvojovala. Od té doby, co jsem na starou vojenskou cestu najel, to byla vždy jen jediná silnice, místy se na ni napojovaly cesty vedoucí k farmám, ale to bylo vždy v pravém úhlu anebo v úhlu, který se pravému přibližoval.

Když jsem se otočil, zahlédl jsem na pravé straně několik nízkých stavení rozsetých po stráni a jedno okno zde svítilo. Zvedl jsem nohu z plynu a posunul ji k brzdě, byl jsem napolo rozhodnut zastavit a zeptat se na cestu. Ale z nějakého mně neznámého důvodu jsem se rozhodl to neudělat a jet dál. Pokud by to mělo být nutné, mohu najít nějaké místo, kde se budu moci otočit a jet zpátky se zeptat na cestu. Anebo tu bude nějaká jiná malá farma, kde budu moci zastavit a optat se.

Asi po půl druhém kilometru jsem míjel další shluk budov posazených ve stráni a opět zde svítilo jedno okno. Připadalo mi, že jsou stavení téměř stejná jako ta dole.

V okamžiku, kdy jsem zachytil záblesk světla v okně, nevěnoval jsem chvíli pozornost tomu, co se děje na silnici a když jsem se teď podíval zpět, uviděl jsem něco, co schází ke mně dolů a míří proti mně kuželem světla. Myslím, že jsem na zlomek sekundy ztuhnul, můj rozum odmítal přijmout to, co mi ukazovaly smysly. Byl to dinosaurus.

O dinosaurech toho moc nevím a ani nemám touhu vědět, je spousta jiných věcí, které jsou pro mě mnohem zajímavější. Ale jedno léto, před několika lety, jsem si vyjel do Montany a strávil tam týden s týmem archeologů, kteří tam kopali šťastní (a upocení) v něčem, co nazývali fosilním ložem. Jen nebeský Bůh ví, co se tam zajímavého událo před šedesáti milióny lety. Během mého pobytu tam vykopali téměř dokonalou kostru Triceratopa, a přestože Triceratops není žádný velký nález, vzbudil velké vzrušení, protože se tam našla spousta fosílií, které byly nějak technicky odlišné od těch, co se až do té doby nalezly.

A zde to, co proti mně bojovně kráčelo dolů po silnici, nebyla žádná fosilní kostra, ale pevně osvalený Triceratops. Měl hlavu skloněnou, dva rohy nad očima namířené přímo proti mně a za rohy planoucí štít. Zrychloval a jeho rychlost byla velká, byl tak obrovský, že se zdálo, že vyplňuje celou silnici. Věděl jsem, že v tomto kolosu je dostatek hmoty a energie na to, aby sroloval můj vůz do beztvaré hmoty.

V zoufalství jsem trhnul volantem, aniž jsem věděl, proč to dělám, ale zřejmě jsem si uvědomil, že něco udělat musím. Snad jsem doufal, že auto vyskáče do stráně dostatečně daleko, aby minulo tuto obludu, snad jsem si myslel, že tam bude dostatek místa, abych se mohl otočit a prchnout.

Vůz se prudce stočil a dostal smyk, kužel světla sklouznul ze silnice a zařízl se do změti křovin a kamení ve stráni. Dále jsem tedy nemohl dinosaura vidět a očekával jsem každým okamžikem, že ucítím, jak obrovská obrněná hlava narazila do auta.

Jak auto hopsalo, zadní kola zapadla do příkopu a silnice byla tak úzká, že přední kola se sápala do protější stráně, vůz se nahnul a já se v sedadle prudce zvrátil, skrz čelní sklo jsem koukal nahoru.

Motor zhasnul, přední světla byla zacloněna a já seděl jako kachna napříč silnicí a čekal na starého Triceratopa, až do mě narazí.

Nevydržel jsem to. Vrazil jsem do dveří, vykutálel se ven a začal pádit do kopce, narážeje do kamenů a skákaje po křovinách. Za mnou každou chvíli, myslel jsem si, uslyším rachot, ale nic jsem neslyšel.

Vyskákal jsem na skálu a padl do křoviska, o které jsem se dost ošklivě poškrábal a přitom jsem zezdola ze silnice stále nic neslyšel.

Bylo to zvláštní. Triceratops, i kdyby šel krokem, musel by už do auta narazit.

Vylezl jsem ze křoví a posadil se na stráni. Zadní světla vozu nejasně osvětlovala silnici, tři metry na každou stranu. Silnice byla prázdná, nebyl tam žádný dinosaurus. Ale někde tu musí být, i když se pohyboval velmi rychle, tím jsem si byl jistý. Viděl jsem ho jasně jako den, o tom nebylo pochyb. Možná se odplazil někam do tmy a číhá na mě, ačkoli představa takového hromotluckého zvířete, jako byl Triceratops, jak se plazí, byla trošku absurdní. Nebyl ustrojen na plazení se.

Krčil jsem se tam a třásl se, nade mnou mezi kopci rachotila bouřka a ve vlhkém nočním vzduchu jsem cítil vůni jablečných květů.

Je to směšné, říkal jsem si, stará dobrá psychologická obrana mi přikvačila na pomoc. Vůbec žádný dinosaurus nebyl, nemohl být. Ani zde, v kopcích mého dětství, ne více než třicet kilometrů od Pilot Knobu. Byla to má představa. Viděl jsem něco jiného a myslel si, že je to dinosaurus.

K čertu s psychologií, přece jsem věděl, co jsem viděl, ještě stále jsem ho měl v paměti, velký planoucí záhyb, temně rudé oči žhnoucí ve světle reflektorů. Nevěděl jsem, jak to vysvětlit (poslední Triceratops zemřel minimálně před šedesáti milióny lety a tedy nemohl na této silničce být, ale přesto jsem nemohl uvěřit, že by tu nebyl).

Třásl jsem se a jen stěží se postavil na nohy, opatrně jsem sestupoval dolů k autu, rozvážně jsem si hledal cestu mezi volně ležícími a uvolňujícími se kameny, které měly tendenci ujíždět mi pod nohama. Bouřka byla stále hlasitější a obrysy kopců na západě, které tvořily štěrbinu údolí, kudy se klikatila cesta, byly každou chvíli ozářeny světelnými záblesky. Bouřka se rychle přibližovala.

Vůz stál napříč silnicí, zadní kola v příkopě a zadní část podvozku pouhé dva až čtyři centimetry nad jejím povrchem. Vlezl jsem dovnitř, zhasnul světla a nastartoval. Ale když jsem se pokoušel rozjet, auto se nepohlo. Zadní kola se se skučením protáčela a metala smršť bahna a štěrku proti blatníkům. Pokusil jsem se tedy popojet trošku dozadu, abych získal nějaké místo, ale kola se stále jen protáčela. Začalo být jasné, že je tam auto pevně vklíněné.

Vypnul jsem motor a vylezl ven, chvíli jsem stál a naslouchal, zda v přestávkách mezi hřměním neuslyším nějaký zvuk, který by mohlo vydávat obří zvíře číhající ve tmě. Nic jsem neslyšel.

Vydal jsem se pěšky nahoru silnicí, nebyl jsem nijak statečný – přímo jsem trnul hrůzou – a byl jsem připraven při sebemenším náznaku pohybu či nepatrném šramotu ve tmě se zastavit a utíkat.

Přímo nade mnou se objevil dům, který jsem už předtím zahlédl. Jediné osvětlené okno ještě stále svítilo, jinak všude byla tma. Světelný záblesk náhle osvítil krajinu jasně modrou září a já si mohl dům prohlédnout. Byl malý a polorozpadlý, krčil se u země a jeho směšně vyhlížející komín se nakláněl ve větru. Na kopci za domem se opile kymácela zchátralá stodola, v jejímž rohu byla navršena hromada sena, a za stodolou jsem uviděl dřevěnou ohradu pro dobytek, která ve světle záblesků připomínala podivně sestavenou změť nablýskaných kostí. U zadní stěny domu se rýsovala kupa dříví, vedle níž stálo starobylé auto, jehož zadek byl posazen na trámu podepřeném dvěma dřevěnými kozami.

V tomto jediném světelném záblesku jsem to místo poznal. Pochopitelně ne toto konkrétní místo, ale ten druh místa. Protože, když jsem jako chlapec bydlel v Pilot Knobu, bývala tam místa tomuto podobná – nuzně vyhlížející plochy (o kterých se ani nedalo mluvit jako o farmách), na kterých se zoufalé rodiny ničily, jeden nekonečný rok jako druhý, a to jen proto, aby si zajistily stravu a něco na sebe. Takováto místa tu bývala před dvaceti lety a jsou zde ještě dnes, časy se tu ve skutečnosti nezměnily. Uvědomil jsem si, že nezávisle na tom, co se přihodilo mimo tento svět, lidé tady žijí tak, jako žili vždycky.

Cestu ozařovaly světelné záblesky a já stoupal dál po pěšině k osvětlenému oknu, až jsem konečně stanul u dveří. Po vratkých schodech jsem vystoupil na malou plošinu a zaklepal jsem.

Nemusel jsem čekat. Dveře se otevřely téměř okamžitě. Jako by ti lidé uvnitř na mě čekali, opravdu, oni mě očekávali.

Muž, který otevřel, byl malý a prošedivělý. Na hlavě měl klobouk a v ústech dýmku. Zuby, kterými dýmku svíral, měl žluté; oči, kterými koukal zpod širokého černého klobouku, byly bledě modré.

„No, tak pojďte dovnitř,“ zařičel. „Nebudeme tady očumovat, bouřka je tu za chvíli a promokl byste na kůži.“

Vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Byl jsem v kuchyni. Obrovská žena, jejíž velké tělo bylo v nepoměru k její hlavě, oblečená do beztvarých šatů, s kusem hadru uvázaným kolem hlavy, stála před kamny, ve kterých se topilo dřívím a na plotně cmudila cosi k večeři. Rozviklaný stůl pokrytý olivově zeleným kusem látky byl prostřen a v jeho středu stála petrolejka, která osvětlovala místnost.

„Nezlobte se, že vás obtěžuji,“ řekl jsem, „ale zapadl jsem tady dole na silnici. A navíc jsem zřejmě zabloudil.“

„Pro toho, kdo tu nejezdí, jsou tu silnice trochu spletité,“ řekl ten muž. „Pořád se kroutí a některé z nich končí tady v kopcích. Kam že jste to měl namířeno, cizinče?“

„Do Pilot Knobu,“ řekl jsem.

Moudře pokýval hlavou. „Špatně jste zahnul tady dole kousek odsud.“

„Myslel jsem, jestli byste nemohl vzít koně a vytáhnout mě zpátky na silnici. Auto dostalo smyk a zadní kola se dostala do příkopu. S radostí bych vám tu službu zaplatil.“

„Tady si, cizinče, sedněte,“ řekl a vytáhl židli zpod stolu. „Právě se chystáme jíst, bude tam dost pro tři, takže budeme rádi, když se k nám přidáte.“

„Ale to auto,“ připomněl jsem mu. „Celkem spěchám.“

Pokýval hlavou. „S tím nic nenadělám. Přinejmenším teď večer ne. Koně nemám ve stodole, jsou někde na pastvě, zřejmě nahoře na kopci. Nemůžete mně zaplatit, nikdo by mi nemohl zaplatit to, abych je teď za deště a mezi chřestýše šel chytat.“

Opáčil jsem cosi bláznivého, co však nevzbudilo žádnou pozornost.

„Ale chřestýši nevylézají v noci.“

„Promiňte, synu,“ řekl, „ale o chřestýších toho nikdo zatím moc neví.“

„Úplně jsem zapomněl, jmenuji se Horton Smith.“ Unavovalo mě, jak mě pořád nazývá „synem“ a „cizincem“.

Žena se odvrátila od sporáku a v ruce třímala velkou vidličku.

„Smith,“ řekla vzrušeně. „My se taky tak jmenujeme! Je možné, že bychom byli příbuzní?“

„Ale ne, pupíku,“ řekl ten muž. „Smithů je. Přece to, že se někdo jmenuje Smith, ještě vůbec neznamená, že je náš příbuzný. Ale spíš mi přijde, že tato šťastná náhoda podobnosti našich jmen si volá po frťanu.“

Sáhnul pod stůl a vytáhnul asi tak čtyřlitrový džbán. Z poličky za sebou vzal dvě sklenice.

„Připadáte mi jako městskej chlápek,“ řekl, „ale slyšel jsem, že některý takový jsou celkem dobrý pijáci. O tomhle byste asi neřekl, že je to prvotřídní likér, ale jakožto vymačkaná kukuřice vám to určitě neublíží. A nezačínejte příliš velkým panákem, ať vás to nezadusí. Až po takovém třetím se nemusíte ničeho obávat, to už budete zvyklý. Říkám vám, v noci jako je tato, není nic příjemnějšího, než se uhnízdit v měsíčním světle u nějakého džbánu. Tohle mám od starého Joa Hopkinse. Vyrábí to na jednom z těch říčních ostrovů…“

Už pozvedl džbán, aby nalil, když mu přeběhl obličejem úlek a ostře na mě pohlédl. „Helejte, vy nejste výběrčí daní, že ne?“

„Ne, to nejsem,“ uklidnil jsem ho.

Pokračoval tedy v nalévání. „Nikdy si nemůžete být jistý,“ povídal, „přicházejí tak nenápadně a není je podle čeho rozpoznat. Dřív o nich člověk věděl, když ještě byli na míli odsud, ale teď jsou fikaní. Zaonačili to tak, že vypadají jako všichni ostatní.“

Přes stůl na mě mrknul.

„Pane Smith,“ řekl, „upřímně lituji, že vám nemohu vyhovět. Alespoň ne teď. Ne teď v noci, kdy se navíc schyluje k bouřce. Přijďte ráno, já budu připraven zapřáhnout koně a vytáhnout to vaše auto ven.“

„Ale vůz je napříč silnicí. Nikdo neprojede.“

„Pane,“ vložila se do toho žena, která postávala u plotny, „tím se nemusíte vzrušovat. Ta silnice nikam nevede. Ještě kousek nahoru k jednomu starému opuštěnému stavení a tam mizí.“

„Říká se, že v tom domě straší,“ poznamenal muž.

„Snad máte telefon. Mohl bych si zavolat…“

„Nemáme telefon,“ řekla žena.

„Potíží, které má člověk s telefonem, je víc, než mohu spočítat,“ řekl muž. „Pořád zvoní, lidé vám volají, aby vám nadávali. Nic příjemného z něj není.“

„Telefonování stojí peníze,“ řekla žena.

„Třeba bych mohl jít dolů,“ navrhnul jsem. „Tam je taky nějaká farma. Možná by mohli…“

Muž zavrtěl hlavou. „Jen se chopte sklenice,“ řekl, „a kopněte to tam. Život vám za to nestojí, jít dolů. Nejsem z těch, co pomlouvají sousedy, ale pokud si někdo drží smečku divokých psů. Jistě, hlídají a nepustí škodnou k baráku, ale nepřál bych nikomu zažít ten hukot, kdyby na ně ve tmě narazil.“

Vzal jsem tedy sklenici a okoštoval její obsah. Bylo to dost hrozné, ale zapálilo to ve mně příjemný ohýnek.

„Nemůžete teď přece nikam jít,“ řekla žena, „bude pršet.“

Znovu jsem se napil a už to tak špatně nechutnalo. Bylo to lepší než poprvé a rozdmýchávalo to v útrobách úplný oheň.

„Uděláte nejlíp, když si sednete, pane Smith,“ řekla žena. „Já hned přinesu na stůl. Tati, dej mu tam talíř a hrníček…“

„Ale já…“

„Nesmysl,“ řekl muž, „nebraňte se a najezte se s námi, ne? Stará připravila míchanici z vepřového líčka a zeleniny a budeme se určitě olizovat. Nikdo na světě neumí líp udělat vepřová líčka. Já sám tu už nějakou chvíli nedočkavě slintám.“ Kouknul na mě a bezostyšně mě přitom odhadoval. „Vsadím se, že jste ještě nikdy vepřová líčka v puse neměl. To není městská strava.“

„To se mýlíte,“ řekl jsem. „Jídával jsem je, ale už je to dávno.“ Abych řekl pravdu, měl jsem hlad a vepřová líčka zněla lákavě.

„Tak pojďme,“ řekl, „a dopijeme tu sklenici. Zkroutí vám to hezky prsty.“

Vypil jsem to a on sáhl nahoru na polici a sundal z ní šálek a talíř, z šuplíku ve stole vyndal nůž, vidličku a lžíci a připravil na stole místo také pro mne. Žena přinesla jídlo a položila je na stůl.

„Tak, pane,“ řekla, „jen si přisuňte židli, tady máte prostřeno. A ty, tati, vyndej tu fajfku z pusy.“ Obrátila se ke mně. „Úplně stačí, že nosí na hlavě pořád ten klobouk – dokonce v něm i spí – ale nesnesu, když sedí u stolu a pokouší se protlačit jídlo do pusy kolem fajfky, kterou drží v zubech.“

Usedla do své židle. „Tak se do toho dejte a berte si,“ povzbudila mě. „Já nemám chuť, ale je to libové, je toho hodně a snad vám to bude chutnat.“

Bylo to velmi dobré a příjemně mě to zaplňovalo, bylo toho tolik, až by se mohlo zdát, že očekávali, že s nimi bude dneska někdo další večeřet.

Ještě než jsme dojedli, začalo pršet, úplné provazy deště bušily do chatrného domu a dělaly u toho takový rámus, že jsme museli křičet, abychom se slyšeli.

„Tohle nic není,“ prohlásil muž chvíli po té, co trochu utlumil své nadšené výkřiky nad jídlem, „ještě lepší než vepřová líčka je zřejmě lapená vačice. Upravená hezky na sladko, není nic, co by klouzalo dolů tak hladce. Mívali jsme spoustu vačic, ale teď v těchhle zatracenejch časech nejsou. Na to, aby je jeden chytil, potřebuje psa a co náš starý Kazatel zemřel, neměl jsem to srdce pořídit si nějakého dalšího. Tak jsem ho miloval, že jsem se nedokázal vyrovnat s tím, že by nějaké jiné psisko mělo zaujmout jeho místo.“

Žena potlačovala slzy. „Byl to ten nejlepší pes, jakého jsme kdy měli,“ řekla. „Patřil do rodiny. Spával pod sporákem a často tam bylo takové horko, že měl srst úplně slepenou, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Možná vám připadá, že je legrační, aby se pes jmenoval Kazatel, ale on opravdu jako kazatel vypadal. Byla v něm vážnost, důstojnost i smutek…“

„Jo, ale to nesměl prohánět vačici. Když se za ní hnal, šla z něj hrůza,“ řekl táta.

„Nikdy jsme nechtěli jednat bezbožně,“ pokračovala žena, „ale nedokázali jsme mu říkat jinak, i když jsme to zkoušeli. Prostě jako kazatel vypadal.“

Dojedli jsme, táta opět vložil fajfku do úst a sáhl po džbánu.

„Díky,“ řekl jsem, „ale já už nebudu. Musím být čerstvý. Kdybyste mi dal nějaká polena, zkusil bych jimi podložit kola…“

„To bych pustil z hlavy,“ přerušil mě táta. „V týhle bouřce, sojky by vykřičely po okolí, že jsme vás v tomhle počasí nechali odejít. Zůstanete tady v teple a suchu, ještě něco popijeme a zítra můžete vyrazit. Nemáme druhou postel, ale můžete se natáhnout na pohovku. Je pohodlná a vyspíte se na ní dobře. Koně přijdou brzy ráno dolů, tak je chytíme a vytáhneme vás.“

„Na to bych si netroufal ani pomyslet,“ řekl jsem, „už jsem vás obtěžoval až příliš.“

„Jsme rádi, že tu jste,“ opáčil. „Nestává se příliš často, že bychom mohli promluvit s někým novým. Já a mamka tady sedáváme, koukáme na sebe. Není co říct. Nadáváme si už tak dlouho, že jsme si všechno řekli.“

Naplnil mi sklenici a přistrčil mi ji přes stůl. „Věnujte se raději tomuhle,“ řekl mi, „a buďte vděčný, že máte na noc, jako je tato, přístřeší a až do rána nechci nic slyšet o tom, že byste chtěl odejít.“

Vzal jsem sklenici a dlouze se napil a musel jsem si přiznat, že se mi vcelku zamlouvá myšlenka, že bych nemusel ven do té bouřky.

„Koneckonců má to i své výhody nemít psa,“ pokračoval dál, táta, „a nemuset s ním chodit na vačice. I když starý Kazatel mi chybí. Ale nemít žádného psa znamená mít víc času na posezení, nepředpokládám, že takový mladý výhonek, jako jste vy, to ocení, ale mít čas na to si posedět, je to nejcennější, co vůbec je. Přemýšlíte si, sníte a to je hnedle člověk lepší. Většina těch hajzlů, kteří tady běhají kolem, jsou takoví, protože nemají čas na to si posedět. Neustále něco dělají, ženou se a myslí si, že se ženou za něčím, ale většinou utíkají sami sobě.“

„Asi máte pravdu,“ řekl jsem a myslel přitom na sebe. „Určitě máte pravdu.“

Napil jsem se a bylo to tak dobré, že jsem hned dostal chuť na další.

„Jen si nastavte sklenici,“ pobídl mě táta, „už tam skoro nic nemáte.“

Nastavil jsem tedy sklenici, ze džbánu to zazurčelo a byla opět plná.

„Tady si sedneme,“ pravil táta, „uhnízdíme se tu jako brouci a nebudeme dělat nic kromě toho, že budeme sedět, přátelsky popíjet, trochu si povídat a hlavně se nestarat o čas. Čas je totiž ten nejlepší přítel, pokud mu člověk slouží, a ten největší nepřítel, pokud se ho snaží předběhnout. Většina lidí žije podle hodin, a to je to nejhorší měřítko. Žít podle slunce, to je něco jiného.“

Něco mi tu nesedělo. Cítil jsem, že tu není cosi v pořádku. Něco, co se týkalo těch dvou, jako bych je odněkud znal, jako bych je už někde před mnoha lety potkal a teď bych si na ně měl vzpomenout, upamatovat se, co jsou zač a kde jsem je potkal. Ale ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nemohl jsem to vydolovat z paměti.

Muž opět vyprávěl a já si uvědomil, že poslouchám jen část z toho, co říká. Věděl jsem, že mluví o lovu, o rybaření, o tom, na co se dá nejlíp chytit dravá ryba a o spoustě jiných milých věcí, ale byl jsem si vědom toho, že mi spousta detailů uniká.

Dopil jsem sklenici, a aniž bych byl pobídnut, nastavil jsem ji a on mi ji opět dolil. Bylo to tak příjemné a milé – oheň v kamnech hučel, hodiny na polici vedle dveří do spižírny hlasitě a přátelsky tikaly. Ráno se život zase probudí, já najdu místo, kde jsem špatně odbočil a vyrazím do Pilot Knobu. Ale teď, říkal jsem si, je chvíle posezení, chvíle odpočinku, čas, kdy se sedí, hodiny tikají a nemyslí se na nic nebo skoro na nic. Opíjel jsem se, věděl jsem to, ale nevadilo mi to. Pil jsem, naslouchal jsem a nemyslel jsem na zítřek.

„Mimochodem,“ optal jsem se, „jak je to vůbec letos s dinosaurama?“

„Co by, několik jich tu máme,“ odpověděl nevzrušeně, „i když jsou trochu menší než kdysi bývali.“

A zase začal vyprávět, nejdřív o nějakém stromu, který kácel, pak o tom, jak jeden rok žrali králíci kozinec a stali se tak bojovnými, že proháněli po zdejších kopcích medvěda grizzlyho. Ale to byla historka z nějakého jiného kraje, protože jsem věděl, že tady kozinec neroste a medvěd grizzly tu nežije.

A pak si pamatuji, jak jsem si šel lehnout na pohovku do obývacího pokoje a jak tam táta stál s lucernou v ruce. Svléknul jsem si sako a přehodil je přes židli, pak jsem si zul boty a pečlivě je vyrovnal na vymydlené podlaze. Následovala kravata, kterou jsem povolil a odložil ji na pohovku, o které táta tvrdil, že je pohodlná.

„Vyspíte se dobře,“ řekl. „Barney tady spí vždycky, když je u nás na návštěvě. Barney tady a Sparky vedle v kuchyni.“

A najednou, jak mi ta jména docházela, jsem na to přišel! Pokusil jsem se vstát a trochu jsem se přitom nadzdvihl. „Už vím, kdo jste,“ křičel jsem. „Jste Snuffy Smith z kresleného seriálu, vy a Barney Google, Sparkplug, Sunshine a další.“

Chtěl jsem toho říci více, ale už jsem nemohl, vlastně to nebylo důležité a nemělo tudíž cenu se o tom šířit.

Padl jsem zpátky na pohovku, Snuffy se s lucernou odporoučel a já zůstal ležet a poslouchal jsem, jak déšť dopadá na střechu nade mnou.

Usínal jsem za pleskajícího zvuku deště.

A probudil jsem se a spatřil chřestýše…

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist